Jednoho dne se u dveří místního sirotčince objevil neznámý asi dvanáctiletý chlapec. Vychovatelé byli zaskočeni, ale chlapce se ujali. Jmenoval se Bořík, ale nic jiného o sobě nevěděl. Nevěděl, kde se tu vzal, nevěděl, kdo jsou jeho rodiče, nevěděl jak se jmenuje současný prezident, nevěděl jaký je kurz Eura vůdčí dolaru. Nevěděl prostě nic.
Bořík začal chodit do školy, ale mezi ostatní hochy nezapadl. Sténadelští chlapci byli uzavření a nikoho cizího mezi sebe nechtěli. To že Bořík není místní bylo zcela evidentní. Mluvil výhradně spisovně, měl encyklopedické znalosti a ovládal bravurně matematiku. Postě byl takový divný.
Navíc stále, v létě i v zimě, nosil starý svrchník s tužkovou baterkou v klopě a vedle ní měl žlutou diodu. To opravdu nebylo normální. Sténadelští se mu posmívali. Jednoho dne však zjistili, že v zdánlivě obyčejné baterce se ukrývá napětí několik stovek voltů. Postoj chlapců k Boříkovi se změnil. Již se mu neposmívali.
Záhadná baterie se stala hlavním předmětem jejich hovorů. Nikdo nechápal jak je to možné. Zkoušeli ho napodobit, ale nebylo to jednoduché. Dostat do článku více než pět Voltů bylo nad jejich síly. Jejich obdiv k Boříkovi vzrostl. Už nebyl divný, ale výjimečný. Chodili za ním a snažili se z něj dostat jeho tajemství. Bořík ale nic neprozradil. Jeho cena v očích Sténadelských hochů stoupala.
Chlapců nedávala tajemná baterka spát. I oni chtěli mít silný zdroj energie. Začali zkoumat jak se baterka vyrábí. Brzy zjistili, že standardní postup na vysokonapěťovou baterii nestačí. Byla to výzva a oni ji přijali. Začali vynalézat baterie vlastní konstrukce. Stala se z toho móda a posedlost. Všichni Sténadelští začali nosit v klopě baterku se diodou či žárovkou. Každý z nich měl voltmetr v kapse a na potkání si přeměřovali své napětí. Baterie mívali v sobě desítky voltů. Na Boříka to sice nestačilo, ale i tak to byl obrovský pokrok. Vývoj pokračoval. Baterie byly silnější a silnější. Poměřování voltmetrem bylo nahrazeno přímým propojením baterek proti sobě. Kdo měl větší napětí ten zvítězil. Pohrávající dostal pořádnou ránu, až se mu z toho zježily vlasy. Nemůžeme se proto divit, že všichni začali nosit boty se silnou gumovou podrážkou. Již tak tichá čtvrť se stala ještě tišší a strašidelnější. Chlapci se zježenými vlasy chodili jako duchové. V ulicích se blýskalo a vzduch byl nabit elektřinou.
Zpočátku chaotické souboje každého s každým byly postupně nahrazeny organizovanější formou. Začali se vytvářet bojové skupiny a posléze i pouliční divize. Sténadla se proměnila. Dříve si hoši ostatních moc nevšímali. Každý si žil podle svého a o jiné se nestaral. Nyní to bylo jiné. Celou čtvrtí se rozléval duch spolupráce. Vznikla organizace vojenského typu. Na počest svého vzoru - Boříkovo vysokovoltové baterky - si začali říkat Voltové. Jejich heslem se stalo: “Ve Voltech je síla naše. Silná guma chrání nás.”
Žádné komentáře:
Okomentovat