Izold

Mohlo by se zdát, že Sténadla a Voltové jsou synonymum, ale není to pravda. Byli zde i tací, kteří nepropadli vysokonapěťovému fanatismu. Jedním z nich byl Izold Utalátos. Organizovanost a vojenská poslušnost Voltů mu byla proti srsti. Chtěl si dělat věci po svém. Byl to hipík a volnomyšlenkář. O Volty se nezajímal. Bohužel se Voltové zajímali o něho. Když ho potkali, ukazovali mu sílu svých baterek a vyžadovali od něj slova obdivu. Izold však nesmyslné pochlebování odmítal. Nečekaný odpor Volty rozzlobil a proto rozhodli dopřát mu malou lekci slušného chování. Chytili odpůrce a pevně ho drželi. Pak propojili své baterie. Z nich pak vyslali výboj na nebohého Izolda. Ten nakonec podlehl mučení a provolával slávu a obdiv přítomným Voltům. Voltové uspokojeni výhrou spokojeně odešli. Nechali Izolda svíjet se na zemi bolestí. Izold zde ležel dlouho. Dlouho po té co bolest odezněla. Jeho mysl byla ochromena bolestivým pokoření. Nesnášel násilí. ještě více nesnášel prohry. Rozhodně se s tím nehodlal smířit. Přísahal sám sobě, že nikdy více se Voltům nepokoří.
Začal přemýšlet jak to zaonačit. První s čím začal byly boty. Vytvořil boty vlastní konstrukce. Byly dokonale odizolované. Byly z keramogumy, kterou sám vyvinul. Boty dokázaly pohltit výboj několik miliónů Voltů silný. Ale to byl jen začátek. Izold nechtěl riskovat situaci, kdy bude opět polapen přesilou a budou mu násilím boty odebrány. Proto začal studovat bioniku a organickou chemii. Začal denně pít speciální nápoje z křemíku a hliníku. To nebylo vše. Pojídal upravený kaučuk a své tělo potíral silikonem. Výsledek se nakonec dostavil. Zmutoval. Jeho tělo získalo obrovský vodivý odpor. Byl to v podstatě dokonalý organický izolant. Jeho tělo dokázalo přežít obrovské elektrické výboje bez jakéhokoliv poškození. Jediné co cítil bylo lechtivé brnění kůže. To způsobovalo, že se při velkých výbojích musel chtě nechtě smát. Ale byl to strašlivý smích. Díky elektrickému náboji byl zdeformovaný a zkreslený. Při jeho smíchu stydla krev v žilách. Jakmile si byl jistý svým izolačním tělem, vydal se mezi Volty a začal je provokovat.
Vylezl na klec jenž byla v prostředku Fadayovo náměstí a začal se posmívat Voltům. Dělal jsi srandu z jejich baterčiček. O Velkém Voltovi prohlásil, že je to impedantník a že všechny jeho řeči jsou jalové. Voltové stojící poblíž začali jiskřit vzteky. Hned se na něho vrhli. Během okamžiku byl Izold stažen z skulptury ztvárňující Faradayovu klec. Byl vysvlečen, omotán měděními řetězy a šoupnut do klece. Pak začalo mučení. Voltové pozvedli elektrody a spustili dynamo. Očekávali zděšený jekot a prosbu o odpuštění. Ale Izold se jim jen smál.

“Pojďte Voltíčci. Pojďte mě pošimrat,” volal na ně a řechtal se od ucha k uchu. Voltová byli zaraženi. Nic takového ještě nezažili. Roztočili dynamo do maximálních otáček, polili provokatéra supervodivým roztokem a přiložili elektrody. Žádný křik, žádné škubání bolestí. Jen smích. Izolt se chechtal jejich překvapeným výrazům. A ten smích byl skutečně strašlivý. Vůdce Voltů nevěřil vlastním očím, myslel, že je jejich dynamo rozbité. Zkusil proto elektrody přiložit na ruku nejbližšího Volta. Objevil se záblesk připomínajíc kulový blesk a suché zapraskání. Ruka zčernala a upadla. Po dopadu na zem se rozpadla na uhelný prach.

Okolo stojícím Voltům poklesla čelist. Jestliže je přístroj v pořádku, tak jak je možné, že ten drzý provokatér nebyl seškvařen na škvarek? Vůdce Voltů vyťukal signál a zavolal okolní okrsky na pomoc. Během chvilky zde bylo pět dalších daleko nosných dynam a zhruba stovka Voltů. Dynama propojili do série a k nim ještě připojili baterky všech přítomných. Zavládlo obrovské napětí. Na svorkách přeskakovaly Eliašovy ohně. Pomocí speciálních keramických tyčí uchopili elektrody a přiložili je k tělu rebela. Vzduch prořízl elektrický oblouk. Jeho světlo bylo tak silné, že všechny oslepilo. Vzduch byl přesycen ohlušujícím praskotem. Z místa činu se valily oblaka dýmu. Když se kouř rozptýlil, uviděli jen kaluže roztavené mědi. Kacíř zde nebyl. Byl jistě dezintegrován obrovským výbojem. Voltové jásali vítězstvím. Trvalo dlouho než se radostný jásot utišil. Když vtom do ticha zazněla jasná hlasitá slova: “Co tady ječíte vy zoufalci. Jestli mě chcete dostat, tak si musíte pořídit něco silnějšího.”

Překvapení Voltové se otočili za hlasem. Nevěřícně zírali na smějícího se Izolda. Obrovský výboj mu evidentně vůbec neublížil.

“Tak zas příště, Voltíci,” zavolal na ně. Zamával a zmizel za rohem.