10. 12. 2016

Sténadla druhá verze



Déma v popelnici za městským archivem našel kromě jiných vyhozených dokumentů i spis, který pojednává o vzniku Sténadel. Tento článek se však dosti liší od informací, které jsme získali dříve. Není divu, že mezi námi vznikl spor o pravosti toho to dokumentu. Já si myslím, že jde o podvrh, zatímco Déma je přesvědčen o jeho pravosti. Ještě chvíli potrvá, než zjistíme, která z variant je pravdivá. Zatím zde otiskujeme nalezený zápis z kroniky, tak jak jsme jej našli.

Edison se na konci života unaven neustálým vynalézáním odstěhoval ze Spojených států do Sténadel, které se však tehdy ještě jmenovaly Světlov, a otevřel si zde první evropskou galvanovnu. Byl to zřejmě jeho syn, Vojtěch, který jako první začal nosit na zádech těžký olověný akumulátor. Ten sloužil jako zdroj energie pro otcovu uhlíkovou žárovku, kterou měl zašroubovanou v hlavě. Existovaly též domněnky, že se jednalo jen o kamufláž, neboť se prý jednalo o robota a z obřího akumulátoru čerpal energii. Ať tak, či tak, jednalo se zřejmě o prvního Volta, který byl pak následován dalšími přívrženci. Hoši s obdivem hleděli na zašlá fota prvních Sténadelských průkopníků. Vypadali na nich směšně, různě skloněni pod vahou tehdy ještě padesátikilogramového dynama, které stále museli nosit u sebe, aby žárovka v noci nezhasla. Ale tehdejší hoši na to byli hrdí a vůbec jim nevadilo, že museli pod kabátem stále točit klikou. I se samotnou žárovkou to nebylo jednoduché. V dřevních dobách se vyráběly jen žárovky o průměru nad dvacet centimetrů. Jen samotné vlákno bylo upleteno z třícentimetrového drátu a je jasné, že takový drát se časem náležitě rozžhavil. Proto chlapci chodili navlečeni do tlustých azbestových obleků, k nerozeznání od skutečné konfekce. A protože byly žárovky (tehdy se jim říkalo elektrické svíce) tak obrovské, připevňovaly se složitým způsobem na konstrukci, kterou si každý Volt sestavoval podle svých tělesných rozměrů. Hoši z rodin, kde měli otcové hluboko do temných kapes a nemohli si proto dovolit výkonné dynamo, museli za sebou tahat až dvěstěpadesát kilogramů těžké baterie - rozumí se, že k tomuto účelu si stavěli malé vozíky, na kterých baterie stále převáželi. A ti úplně nejchudší z chudých, takzvaná žebrácká sběř, kradli v kostelech buď veliké kostelní svíce, nebo prchali ulicemi jen s hořícími zápalkami. Ale tito chlapci vycházeli ven jen v nejnutnějších případech. Největší potupou pro Volty bývalo, když jim osvětlení zhaslo. To pak s nimi nikdo nemluvil a na nějaký čas byli vyobcováni z chlapeckého kolektivu. Postupným vývojem žárovek se nakonec dospělo až k malým žlutým LED diodám o velikosti špendlíkové hlavičky. Proto se jim též říkalo žluté špendlíky. Také zdroje energie byly minimalizovány. Časem se dospělo až k malým baterkám naplněným obrovskou energií. Někteří chudí voltové z důvodů nostalgie a úcty k tradicím, pak vyráběli tyto energetické zdroje ve tvaru klasických svíček. Dokonce je máčeli do vosku a doplnili knotem, takže byly od pravých svíček k nerozeznání.

1 komentář:

  1. Ve Světlově byl jeden čas velký nedostatek těchto svící, což mělo za následek jejich pronikavé zlepšení a dostupnost levnějších materiálů pro ty nejchudší z chudých. Tyto svíce kradly zejména takzvané "svíčkové báby! (odtud jejich pojmenování), které s nimi obchodovaly s pohřebními ústavy. Velikým kladem byla jejich životnost a svítivost (odtud také nyní již běžné pojmenování "měl voskový obličej"). Svíčkové báby se dostaly do všeobecného pojmenování a je zajímavé, že nikde v literatuře není zmínka kupříkladu o svíčkovém dědkovi či dítěti...což svědčí o mnohém...

    OdpovědětVymazat