7. 8. 2018

Johan Widrig a jeho kávička

Volt Johan Widrig řečený Chemik měl strašně rád kávu. Dá se říci, že na ni byl závislý. Denně vypil deset, patnáct a někdy i dvacet šálků černého moku. Další vášní dvanáctiletého Johana bylo Údolí sluneční záře. Rád sem chodil odpočívat. Klid v údolí a krásná scenérie měly povzbudivý účinek na jeho mozkové buňky. Stejně jako jeho oblíbená káva. Bohužel jeho vášně nešly skloubit. V údolí nebyl žádný stánek či automat na kávu. Byl zde jen potůček s nádherně čistou vodou a několik studánek. Johan si musel brát kávu sebou, jenže než do údolí došel, byl jeho oblíbený nápoj studený a nedal se pít. Tak si začal nosit kávu v termosce. Ta teplotu uchovala, ale její objem nestačil na jeho spotřebu. A tahat sebou polní várnici se Wirdigovy nechtělo. Přemýšlel jak to zaonačit jinak. Nejjednodušší by bylo, kdyby si mohl nápoj připravil až na místě. V tom případě by nosil jen dvoukilovou pikslu s kávou, kterou by pak zalil vařící vodou ze studánky. Vody zde bylo dost, ale jak ji ohřát? Nebyl zde žádný zdroj energie. Asi bude muset přestat chodit do jeho oblíbeného Údolí sluneční záře, neboť potřeba kávy byla silnější než on. Pak si uvědomil, že slunce je také zdroj energie. Že ho to nenapadlo dříve. Stačí jen obarvit vodu, aby byla opravdu černá a ohřeje se na sluníčku sama. Pak stačí jen přidat namletou kávu.
Johan popustil uzdu své další vášni - chemii a pustil se do výroby opravdu černé vody. Do vody začal přidávat různé příměsi, které měly ji barvit na dokonalou čerň. Po několika pokusech se mu to povedlo. Albedo jeho roztoku bylo 0.001, čili byl téměř dokonale černý. Byl černější než noční obloha. Vypadalo to, jako by v hrníčku chybělo kus světa. Stačilo nalít do hrnečku vodu ze studánky, přidat tajné přísady a nechat ji chvíli na sluníčku. Za chvíli se začala vařit. Pak přidal jeho oblíbenou velmi jemně mletou kávu Yellow Mikuba Imbachi Coko a bylo hotovo. Černá barva fungovala tak dokonale, že musel hrneček přikrývat, aby se mu káva mezi pitím úplně nevyvařila.

Johan byl spokojený. Vyřešil složitý chemický problém a navíc teď mohl chodit do zamilovaného údolí a popíjet svou oblíbenou kávu bez jakéhokoliv omezení. Jenže chemicky upravená káva měla nečekané vedlejší účinky. Původně obyčejný Volt Widrig se po pití kávy stával chytřejším a chytřejším. Jeho mozková a paměťová kapacita rostla nade všechny meze. Všechno věděl, všemu rozuměl. Každému radil. A to i v případě, že dotyčný žádnou radu nechtěl. Pokaždé byla jeho rada správná a dokonalá. Jakmile se to rozkřiklo, každý chtěl od něho poradit. Brzy jeho sláva přesáhla Sténadla a posléze i Českou republiku. Byl nejchytřejší rádcem na celém světě. Měl stoprocentní úspěšnost. A jak dál pil svou kávičku, byl ještě chytřejší. Lidé přestali dávat dotazy Googlu a ostatním programům. Ptali se výhradně Johana. Widrig porazil největší a nejchytřejší superpočítače světa. Lidé zanevřeli na počítače. Celé počítačové odvětví začalo krachovat. Lidé chtěli jen Johana a jeho dokonalé odpovědi. Jenže dotazů bylo víc než dokázal Widrig zpracovat. Ale on si věděl rady. Vymyslel klonovací přístroj a naklonoval sám sebe. Jenže to byla chyba. Originální Johan a jeho klony se začali hádat, kdo je na světě nejchytřejší. Hádali se a hádali. Na nic jiného neměli čas. A tak se lidé museli pokorně vrátit k primitivním a hloupým počítačům.

Žádné komentáře:

Okomentovat