Johan Widrig versus Santa Claus

Johan nikdy nevěřil tomu co o Santa Clausovi říkali ostatní lidé, na to byl moc chytrý. Nevěřil, že Santu nikdy nikdo nezahlédl. Nevěřil ani tomu, že Santa nejde polapit. A už vůbec nevěřil tomu, že neexistuje, a že dárky dávají dětem rodiče. To bylo příliš praštěné. Proč by to dělali? Nedávalo to žádný smysl.
Rozhodl se proto, vypátrat Santu sám. Nenechal se odradit slovy o tom, že je to stejně zbytečné jako boj s větrnými mlýny. On měl svou ideu a té se držel. Za každou cenu chtěl Santu chytit při činu a tím dokázat celému světu, že měl pravdu.
Okamžitě začal s přípravami. Vlastníma rukama si vyrobil několik tisíc dronů vybavené těmi nejlepšími kamerami a detektory pohybu. Ale nejen to, obstaral si i mnoho dalších věcí, aby mu Santa nemohl utéci. Pak už jen čekal na Štědrý den. Ten den vypustil své drony a začal hlídkovat u monitorů, na kterých byly záběry z dronů.
Jenže Santa o Widrigovi věděl. Měl své informátory po celé planetě. Ti mu pravidelně hlásili všechny osoby, které plánovali jeho polapení. Proto byl Santa na setkání s Widrigem náležitě připraven. Jeho sáně si v ničem nezadaly s nejnovější stíhačkou. Když se přiblížil k území, kde číhal Widrig a jeho drony, již z dálky začal pálit dalekonosnými lasery. Widrigovy drony padaly k zemi po stovkách. To Johana naštvalo. Jako odvetu vypustil celou stovku raket Země-vzduch. Rakety se blížily k Santovo saním jak komando z finančního úřadu, které zjistilo nedoplatek daně. Santovy sáně měnily směr jako pominuté. Santa vypouštěl jednu klamnou návnadu za druhou a laserem ničil blížící se rakety. Nakonec se mu podařilo všechny zlikvidovat, ale některé rakety byly již blízko a jejich výbuchy poškodily Santovy sáně. Sáně byly nyní jen velice těžce ovladatelné. Energetický zdroj jel jen na desetinu výkonu, takže nebylo možné přejít na warp rychlost a uniknout z místa katastrofy. Navíc během bitvy přišel Santa o všechny obranné štíty. Widrig vycítil svou příležitost jako kuna vejce v kurníku. Poslal všechny zbylé drony na Santu. Santa se sice snažil bránit, ale byl již unavený. Navíc byl po předchozím střetu notně otřesený. Střílel ze svého laseru po blížících se dronech, ale bylo jich moc. Nakonec ho drony obklíčily. Vystřelily tažná lanka a zahákovaly saně. Pak ho odtáhly k Widrigovi. Santa se sice zapnul své motory na maximální zbývající výkon a snažil uletět, ale dronů bylo moc. Byly ve výsledku silnější. Brzy stanul Santa před Widrigem. Ten mu okamžitě nasadil pouta. Pak začal skákat radostí. Měl pravdu. Dokázal to. Santa existuje a dá se polapit.
Vzal Santu a odvedl ho na největší Sténadelské náměstí. Zde postavil velký stan a Santu šoupl dovnitř. Chtěl si ze Santy udělat výhodný byznys. Kdo chtěl vidět skutečného Santu, musel zaplatit vstupné. Jakmile se to rozkřiklo byla u stanu obrovská fronta. Pochopitelně, nejvíce chtěli Santu vidět malé děti. Většina z nich byla naštvaná, neboť letos ještě nedostali dárky. Místo aby se zlobili na Widriga, který to způsobil, vylévali si zlost na Santovi. Házeli po spoutaném chudákovi vajíčka, která jim, z mírný poplatek, poskytl Johan. Widrig se však ze své nové živnosti dlouho neradoval.
O Santovi se dozvěděla policie, přijela si pro něj a odvezla ho do vězení. Finanční úřad totiž zjistil, že Santa neplatil sociální pojištění za své pomocníky. Také bylo dokázáno, že neplatil cla při vývozu dárků do různých států světa. Nejhorší však bylo zjištění, že v některých zaostalých zemích nutil chudáky rodiče, aby dětem kupovali či vyráběli dárky sami. Přitom jim vyhrožoval - pokud to neudělají, zapálí jim dům. Choval se při tom hůř než mafie. Za své přečiny byl Santa odsouzen a uvězněn na doživotí.
Děti Johana bytostně nenáviděli, neboť od té doby co byl Santa uvězněn měli vánoce bez dárků. Zatímco dospělí, které vysvobodil ze spárů zlovolného Santy, Widriga milovali. A tak to nakonec všechno dobře dopadlo.

Otázky, samé otázky...pokračování 1

Za týden jsme se do knihovny vypravili znovu. Pomocí starého kanálu, který jsme minule objevili v temném koutě archivu jsme se pomalu prokousávali smradlavými chodbami. Jenže tentokrát to nebylo tak jednoduché, jako při útěku před několika dny. Narazili jsme totiž na kolonii zmutovaných bezdomovců, navíc právě v době, kdy si volili nového krále. Naštěstí byl jejich řev a oplzlé písničky slyšet na hony daleko, a tak jsme se tiše plížili bočními větvemi.
V jedné uličce jsme narazili na pochybného vlasatce hrajícího na kontrabas. Zpočátku jsme se lekli zda to není pověstný hejkal se žlutým psem, ale byl to jen mírumilovný Podzemní muž Hlavsa. Hodili jsme mu do klobouku pár mincí a pokračovali jsme v cestě do knihovny. Kousek před cílem na nás vyskočil jakýsi loupežník. Jmenoval se Babiš, nebo Babinský, nebo tak nějak. Chtěl po nás uhradit mýtné za průchod kanálem. Déma se však nenechal zaskočit. Ukázal mu průkazku z klubu mladých techniků a neohroženě pokračoval dál. Muž se zmateně podíval na kartičku a nechal nás jít.

Konečně jsme se dostali do knihovny. Pro jistotu jsme uličku s knihami jejichž autor začíná na F zahradili malým regálem. Do regálu jsme ze strany od knihovny narafičili nejvíce ohmatané knihy, neboť ty nás nezajímali. Jednalo se vesměs o knihy od Feuchtwangera, Forstera, Francise, Farmera a Fantomase. Tím jsme se izolovali od zbytku knihovny. Nerušeně jsme mohli zkoumat notně zaprášené svazky. Ale ze všeho nejdřív jsme pustili do prohlídky FoRoboGlara. Doktor, když ho znovu uviděl, neovládl svůj vztek a začal do něho zuřivě kopat, za to, že mu minule neodpověděl. Výsledkem byla jen velká modřina na jeho palci a ještě větší vztek. Naštěstí jsem měl u sebe pilulku Klidňačku, tak jsem mu jí dal a pak ještě deset dalších a byl od něho pokoj. Zevrubně jsem robota prozkoumal, ale k ničemu to nebylo. Od minulé návštěvy notně zrezivěl. Robot se zcela evidentně odebral do věčných lovišť. Rozhodl jsem se věnovat regálům. V klidu jsem prohlížel knihu za knihou, když v tom se Doktor znovu zbláznil. Popadl šroubovák a začal FoRoboGlara rozebírat, nebo se o to alespoň snažil. Chtěl jsem mu v tom zabránit, ale pak jsem si to rozmyslel. Není totiž radno potýkat se s Doktorem, když má pěnu u úst. Hluboké jizvy na mé noze by o tom mohly vyprávět. Kdybych ho naštval, mohl by použít šroubovák vůči mě. Raději jsem ho nerozčiloval. Chtěl jsem ho uklidnit. Volal jsem na něho: "Fuj. Nech tu hromadu šrotu. Lehni." Ale byl v transu vůbec mě nevnímal. Raději jsem ho nechal být. Asi tak po půl hodině se Doktor uklidnil. Z FoRoboGlara zbyla jen úhledně složená hromádka plechů a harddisk, který Doktor vítězně třímal v ruce.

Toužili jsme se dozvědět co se v harddisku ukrývá, ale na to jsme potřebovali počítač. Proto jsme nechali knihy knihami. Podíváme se na ně příště. Urychleně jsme se odebrali domů do Doktorovi pracovny.