30. 1. 2019

Otázky, samé otázky...pokračování 3

Na obrazovce se objevil obsah. Bylo zde mraky textových souborů, miliony e-mailů a pěkná řádka videí. Rozhodl jsem si pustit nejprve videa, texťáky a emaily se prokoušu později. Když Doktor zaslechl charakteristické chroupaní hardisku, zvedl se z gauče, přišel ke mě a koukal mi přes rameno. Dlouho ale nevydržel. Dávka prášků byla silnější než on. Po několika zhlédnutých záznamech se odebral do říše spánku. Byl jsem rád. Alespoň jsem měl klid na práci. Doktor dokázal být dost otravný. Vždy chtěl aby bylo po jeho. Koukat se s Doktorem je vždy neskutečný "zážitek". Pořád film zastavuje a přehrává si stále dokola zdařilejší scény. Jednou dokonce shlédl tu samou scénu tisíc padesát tři krát.
Naštěstí spal a tak jsem mohl prohlížet získané záznamy rychleji. Zatím jsem si chtěl udělat přehled. Tak jsem prohlížel jen podstatné části. Nudné pasáže jsem přejížděl zrychleně nebo rovnou přeskočil. Nahrávek byly stovky, možná tisíce. Dočista jsem ztratil přehled.
Sice jsem stále nechápal o co jde, ale jedno bylo jasné. FoRoboGlar byl detektiv nebo tajný agent. Neboť se vesměs jednalo o tajně pořízené záběry. Ze začátku jsem byl zmaten. Záběry nedávaly smysl. Byly to zmatené, narychlo pořízené, záběry z denního života. Teprve po chvíli mi došlo, že na záběrech jsou stále stejné postavy. Jednalo se o mladé hochy, kteří podnikali podivuhodné výpravy. Byl jsem zcela zabrán do sledování tajných záběrů, když vtom na mě zaútočil Doktor.
Chytil mě ocelovým stiskem pod krkem a začal mě škrtit. Rychle mi docházel dech. Před očima se mě zatmělo. Z posledních sil jsem se nohami zapřel o stůl a odstrčil se. Židle, na které jsem seděl, se převrátila. Doktor, který mě stále držel pod krkem, ztratil rovnováhu. Zavrávoral a s temným žuchnutím prudce vrazil hlavou do zdi. Skácel se k zemi jako podťatý. Nehýbal se.
Pomalu jsem se zvedl a šel jsem se na něho podívat. Jeho hlava trčela v podivném, nepřirozeném úhlu. Byla téměř utržena a zvrácena dozadu. Popošel jsem blíže, aby si mohl mrtvého Doktora lépe prohlédnout. Spatřil jsem něco neočekávaného. Z utrženého krku vylézalo něco podivného. Bylo to sytě fialové. Teprve po chvilce jsem pochopil o co jde. Byly to bioplastové šlachy a polymorfní želatina, která vyplňovala zbytek prostoru. Vzadu se leskla ohnutá titanová tyč, což měl být zřejmě kovový ekvivalent lidské páteře. Teď již to bylo jasné. Byl to DoRoboKtor. Byla to skutečně výborná napodobenina, proto jsem si zprvu myslel, že se jedná o mého přítele. Ten, jak jsem vzápětí zjistil, stále ještě spokojeně podřimoval na podlaze v rohu místnosti.

7. 1. 2019

Johan Widrig a hudba

Widrig právě neměl co dělat. Nudil se. Pro rozptýlení se zaposlouchal do hudby. Jeho geniální mozek si okamžitě uvědomil, jak je hudba chaotická. "Jak může něco tak zmateného existovat?" ptal se sám sebe. Každý autor si ji dělá po svém, což je velice neefektivní. Hudební postupy se vymýšlí stále znovu. Populární písně se neustále předělávají, bohužel bez většího úspěchu. Občas je předělávka lepší než originál, ale v drtivé většině případů je předělávka horší než původní píseň. Někdy je to dokonce taková hrůza, že se to nedá poslouchat. To je neuvěřitelné plýtvání penězi, energií a nápady. Navíc je tvorba hudby velice individualistická. Většinou skladbu píše jen jeden autor. Málokdy jsou autoři dva. A o tom, že by hudbu skládal celý tým, o tom si hudební průmysl může nechat jen zdát.
"Takhle to dál nejde," řekl si Johan a hned se pustil do nápravy. Zanalyzoval hudbu. Pochopitelně proklepl všechny hudební styly a žánry. On vždy vše dělá pořádně a naprosto precizně. Rozseparoval hudební kompozice na jednotlivé melodické a logické komponenty. Každá komponenta měla jasně definované rozhraní a jasné hudební vlastnosti. Díky tomu mohlo tyto komponenty vytvářet mnoho hudebních autorů současně. Pak stačilo jen tyto nezávislé komponenty poskládat a píseň, sonáta, či opera byla hotová. Jednotlivé části do sebe dokonale pasovaly. Jednotlivé komponenty bylo možné libovolně prohazovat, přesto vždy vznikla dokonalá a uchu lahodící hudební kompozice.
Widrig začal tyto logicky do sebe zapadající rytmické komponenty nazývat Logarytmy. Díky Logarytmům se tvorba písní stala triviální záležitostí, kterou zvládlo i dítě školou povinné. Nezůstalo však jen u písní. Díky Logarytmům bylo snadné vytvořit jakékoliv hudební dílo. Muzikál, operetu, symfonii atd.
Na komponentách mohlo pracovat mnoho umělců najednou, proto bylo vytvoření sebesložitějšího a seberozsáhlejšího hudebního díla otázkou několika dnů. Hudební průmysl se tak dostal na úplně jiný level.
Widrig si nechal Logarytmy patentovat. Za používání Logarytmů vybíral licenční poplatky. Poplatky byly sice směšně nízké, ale i to stačilo k tomu, aby Widrig nechutně, ale opravdu nechutně zbohatl.

1. 1. 2019

Otázky, samé otázky...pokračování 2

Cesta domů vůbec nebyla jednoduchá. Doktor se stále choval podivně, byť na FoRoboGlarem zvítězil a měl se tudíž uklidnit. Doktor se sice nikdy nechoval normálně a na jeho "normálním" stavu by si jistě smlsl nejeden psychiatr. Ale to co vyváděl teď, to již přesahovalo všechny meze. Nebyl však čas na léčbu elektrošoky. Sebral jsem mu tedy disk a strčil jsem si ho do kapsy. Pak jsem Doktora spoutal jeho vlastním páskem a do úst jsem mu strčil roubík, který sebou nosím na památku, od té doby, co jsem byl propuštěn z léčebny.
V kanálu byl celkem klid, neboť bezdomovci zřejmě vyrazili na večeři do domu Armády spásy. Ale mělo to i nevýhodu. Díky tichu vylezly krysy ze svých nor a zaplnily celý kanál. Bylo jich tolik, že se nedalo projít. Ať jsem stoupl kam jsem stoupl, všude byla krysa. Jejich hnusná tělíčka mi křupala pod nohama. Být sám, tak jsem to asi prošel, ale s Doktorem na zádech to nešlo. Hrozilo, že škobrtnu a spadnu i s Doktorem do té chlupaté laviny. Naštěstí jsem potkal jakého si mládence s příčnou flétnou. Za malý obnos jsem ho uprosil, aby zahrál Mozartovu ukolébavku. Masožravé rostliny jež se plazily po stěnách tunelu se probudily a krysy sežraly. Přežraly se tak, že maso již nechtěly nikdy vidět a staly se vegetariány. Konečně byla cesta volná.
Donesl jsem Doktora k němu domů a shodil jsem ho na jeho gauč. Vypadal mírumilovně. Dali jsme si spolu kávu a přitom jsme si povídali. Díky rozhovoru jsem zjistil že je Doktor zase "normální" jako dřív. Uklidnil jsem se. Již jsem se obával, že budu muset svého dávného přítele odvést do léčebny. Vylíčil jsem Doktorovi co se stalo v knihovně, ale on o ničem nevěděl. Byl to evidentně nějaký krátkodobý výpadek, kterým se nemělo cenu vzrušovat.
Vrátili jsme se zpět k odhalování tajemství. Doktor spustil počítač a já jsem vyndal ukořistěný disk z kapsy. Podal jsem ho Doktorovi, aby jej připojil k počítači. Doktor si vzal disk a vtom se opět zbláznil. Třískl s diskem o zem a pak po něm začal dupat. Odtáhl jsem ho do vedlejšího pokoje a spoutal ho. Do úst jsem mu nasypal celou tubu prášků. Znovu se uklidnil. Teď již mi to bylo jasné. Z disku zřejmě vyzařovalo něco, co ovlivňovalo mysl toho, kdo se ho dotkl. Na mě to naštěstí nemělo vliv. Věděl jsem co mohlo být příčinou mé odolnosti. Jako malý chlapec jsem prodělal obrnu. Od té doby jsem byl zcela obrněn vůči citů a emocím. Jakkoliv smutná příhoda se mnou nic nedělala. Nikdy jsem neuronil slzu. Jednou na štědrý den jsem omylem zapálil vánoční stromeček. Shořely všechny dárky a posléze i celý dům včetně sysla Emila. Vůbec to na mě nezapůsobilo, řekl jsem jen "no a," a dál jsem se o trapnou příhodu nestaral.
Pochyboval jsem, že by disk doktorovo řádění přežil. Byl dost pomuchlaný. Ale co kdyby. Rozhodl jsem to ověřit. Vzal jsem kabel a připojil jsem disk počítači. S napětím jsem čekal zda se disk nakonektuje. Trvalo to snad věčnost. Konečně se objevila hláška - disk připojen. Byl jsem zvědavý
jaká tajemství skrývá.