Otázky, samé otázky...pokračování 6

DoRoboKtor si kovově odkašlal a pustil se do vyprávění. Jeho chraplavý hlas zněl strašidelně. Měl jsem z toho husí kůži až za ušima.
“Jednoho dne se ve Sténadlech zčista jasna objevil robot, který byl nerozeznatelný od člověka. Armáda se tohoto robota zmocnila a začala ho zkoumat. Pochopitelně začala hledat i vynálezce, ale nikdy se jí nepodařilo ho najít. Podle neověřených dohadů ČloRoboVěka sestrojil Jan Tláskač, geniální mladík z místního Vědeckotechnického centra. Bohužel tento chlapec zahynul při nehodě dřív než se podařilo tuto teorii ověřit. Nepodařilo se nalézt ani nikoho jiného, takže otázka tvůrce robota zůstala navždy otevřená.
Ani zkoumání chyceného robota nebylo příliš úspěšné. Robot byl důkladně proměřen, zrentgenován, sondován ultrazvukem a proskenován magnetickou rezonancí. V počítači byl vytvořen dokonalý 3D model, ale všechny pokusy o vytvoření kopie skončily naprostým neúspěchem. Proto byla vytvořena nová expertní skupina, z nejlepších vědců z celého světa, která měla zkoumání převzít od místní výzkumné jednotky. Stalo se však něco neočekávaného. Robot zmizel. Jenže to nebylo všechno. Zmizeli i všichni vědci z tajné armádní laboratoře včetně pomocného personálu. Dobrých dvě stě lidí. Neuvěřitelné. Průzkumná jednotka našla jen prázdné, dokonale čisté místnosti. Nikde nebyla jediná stopa, jediný otisk prstu, jediné vlákenko z oděvu nebo jediné smítko prachu. Přitom zde mělo být mnoho stop a otisků, neboť zde pracovalo mnoho vědců. Někdo zde musel dokonale uklidit. Kdo? Proč? Kam zmizeli všichni vojenští pracovníci? Vypadalo to, jako by se vypařili. Ale to bylo nemožné. Kdyby utekli, dříve nebo později by se alespoň jeden z nich prozradil, případně by je vypátrali tajní agenti. Ale nikde nic. Kdyby je někdo zavraždil, musely by se najít nějaké ostatky. Zbavit se stovek mrtvol není vůbec jednoduché, ba přímo nemožné. Nicméně se nenašel ani kousíček spálené kosti. Byla to naprostá záhada. Jako by zde působily nadpřirozené sily. Naši průzkumníci, byť to byli tvrdí speciálně vycvičení hoši, začali dostávat strach a odmítali setrvávat zde déle než bylo zdrávo. Vedení se to nelíbilo, ale nakonec souhlasilo s opuštěním tajné základny. Průzkumníci vzali všechny dokumenty, zprávy a data a odnesli je do centrály. Nově sestavený tým začal pracovat tam, kde zmizelí kolegové přestali.
Do Sténadel bylo vysláno několik tajných agentů, kteří měli vypátrat, co se zde stalo. Bohužel bez úspěchu. Generál byl naštvaný neschopností svých podřízených. Měl však plno jiných úkolů, a tak nakonec agenty odvolal. Přesto nechtěl nechat záhadu nevyřešenu, a tak byl do Sténadel čas od času vyslán nějaký tajný agent, aby se ujistil,zda se neobjevilo něco, co by záhadu zmizelých vědců mohlo vysvětlit. Nic se však nedělo. Jen Tiskařský blok, pod kterým byla tajná vojenská výzkumná základna umístěna, zkrachoval a opuštěné budovy obsadili Voltové. Což byli členové místního sdružení vyznavačů velkého napětí. Téměř každý chlapec ve Sténadlech patřil do tohoto uskupení. Voltové byli drsní uzavření mladíci, kteří nedovolili nikomu jinému, aby vstoupil na jejich posvátné území. To armádě pochopitelné vyhovovalo, neboť díky tomu bylo zajištěno, že tajnou základnu náhodou nenajde nějaký zvědavý čmuchal. Všechno bylo v pohodě, než ...”
“Než co?” ptal se nedočkavě zvědavý Doktor a chtěl robota začít škrtit. Pravda je, že i mě to velice zajímalo. Přemýšlel jsem, zda by robota rána palicí dostatečně motivovala k dalšímu vyprávění.
“Omlouvám se, pane. Nemohu pokračovat. Potřebuji trochu oleje, nebo se zadřou integrované obvody,” vysvětloval přerušení DoRoboKtor. Doktor zasakroval a odběhl do komory. Vrátil se s lahví vzácného řepkového oleje. Podal ji robotovi. Robot láhev s díky přijal a začal dychtivě pít.

Otázky, samé otázky...pokračování 5

Doktor DoRoboKtora pevně připoutal silnými řetězy k židli. Pak vzal perlík a několika údery vrátil robotovu hlavu do svislé polohy. Sytě fialový otvor zmizel. DoRoboKtor otevřel oči a spustil samoopravný proces. Za chvíli nebyla po díře v krku ani památka. To bylo něco úžasného. Zíral jsem na to s otevřenou pusou. Na Doktora to nemělo však žádný vliv. Mračil se na svého protivníka a v duchu přemýšlel jaký postup zvolit.
"Kdo tě stvořil? Kdo tě sem poslal? Jak jsi nás našel?" vylétla z Doktora sada otázek. Řekl to jedním dechem, takže to vypadalo jako jedna věta. DoRoboKtor ani nepípl. Jen se pohrdavě ušklíbl, jako bychom byli jen nepříjemný hmyz, který je pod jeho úroveň. Byl si jistý svou převahou. Byl přesvědčen, že jeho ocelová skořápka mu poskytuje dostatečnou ochranu. Co by mu tak mohl nějaký člověk udělat? To však neznal Doktora.
"Tak ty nám nic nepovíš?" pronesl Doktor spíš sám pro sebe. Robotovo mlčení předpokládal. Popadl autogen a začal postupně opalovat robotovo tělo. Bioorganická kůže se začala škvařit. Byl to hrozný zápach. DoRoboKtor jen překvapeně pozvedl obočí, ale jinak se choval jako by se nic nedělo. Byl si jist, že se jeho tělo po určité době zregeneruje. Po chvilce Doktorova úsilí se napodobenina člověka proměnila ve skutečného robota. Objevila se jeho kovová kostra a pohybové mechanizmy. Doktor dotáhl uvolněné řetězy a pokračoval v práci. Pak polil celého robota Korozinem, což byl Doktorův speciální roztok, který sám vymyslel. Pokud byl jakýkoliv kov včetně nerezové oceli či titanu polit tím to roztokem, začal neúprosně korodovat. Tento proces již nešlo žádným způsobem zastavit. Byl to sice proces pomalý zato však neodvratný. Robotu zbývalo jen několik hodin do naprostého rozpadu.
"Co to děláte?" vykřikl překvapeně DoRoboKtor, když jeho senzory rozpoznaly příčinu napadení.
"Jen tě chceme trochu motivovat k tomu, aby jsi nám odpověděl na otázky," odvětil Doktor.
"Tak to jste zvolili špatný způsob," odvětil robot klidně. "Proč bych vám měl něco říkat, když se mé tělo stejně rozpadne."
"To máš pravdu. Ale zde nejde o nevyhnutelný rozpad tvé osobnosti, ale o to, že se tvé ocelové tělo stane, díky postupnému rozežírání, mnohem citlivější. Dokonce tě to tak trochu polidští. Budeš cítit bolest stejně jako ji cítí lidé. O tom se ti kovový neřáde ani nesnilo, viď?" pravil Doktor poťouchle. Robot na to neodpověděl. Nastalá situace ho zřejmě velice zaskočila. Jak měl nasimulovat stav, který byl zcela mimo dosah jeho predikcí? Co to jsou emoce a city? Doktor ho nechal přemýšlet. Znovu ho důkladně polil a pak připojil elektrody.
"Aaaaaaaaaauuuuuuuuuuuu," zařval DoRoboKtor jako zraněné zvíře.
"Co blázníš? Co tu řveš? Ještě jsem ani nezačal. Máš tam slabých 20 Volt. Co budeš dělat až jich do tebe pustím několik tisíc?" obořil se na něho znechuceně Doktor. Zaradoval jsem se, že získáme požadované informace. Ani to netrvalo dlouho. Doktor odvedl dobrou práci. Bohužel jsem se radoval předčasně. Robot bolest je simuloval. Jistě se bavil jak nás doběhl. Na Doktora si však nepřišel. Můj přítel pracoval systematicky a na robotovo úskoky nebral zřetel. Byl si jist vlastním úspěchem, který se dřív nebo později prostě musel dostavit.
Navrtal do robota tolik děr, že spíše připomínal cedník. DoRoboKtor ani necekl. Pak do něho pustil sto tisíc Volt. Z robotova těla se kouřilo a roztavený kov zvolna odkapával, ale robot stále neměl chuť cokoliv prozradit. Začalo to vypadat na robotovo vítězství. Ale ani Doktor nemínil prohrát. Znovu připevnil na robota svorky a pustil do nich 5 Voltů. Nechápal jsem co si od toho Doktor slibuje. Jak by mohlo DoRoboKtora ohrozit ubohých pět Voltíčků, když s nim nic nesvedlo sto tisíc Volt. To jsem však nevěděl, že napětí náhodně kolísá o plus mínus jednu desetinu Voltu. Nepravidelnost napětí DoRoboKtora šíleně vytáčela. Nebyl schopen to vydržet.
"Zastavte to," ječel jako šílený. "Všechno řeknu. Všecičko, jen již to, prosím vás, zastavte," žadonil a z objektivů mu tekly pravé nefalšované slzy. Doktor se nad ním slitoval a kolísavé napětí vypnul.
"Mluv," přikázal robotovi drsně.

Otázky, samé otázky...pokračování 4

Začal jsem DoRoboKtora zkoumat. Ale kromě toho, že je umělý a že hezky vypadá jsem nic nezjistil. Ale co byste chtěli od člověka, který se vyučil ve Škodovce a poté se několik desetiletí věnoval výhradně umění. Kdyby to byl klasický soustruh nebo frézka, to by bylo něco jiného. Rozebral bych ho do posledního ozubeného kolečka. Našel bych závadu a během chvilky bych dal stroj zase dohromady. Fungoval by jako hodinky ze švýcarské oceli.
Nebo kdybyste sehnali tisíci hlasý sbor a nechali ho zazpívat chorus Kdož sú boží bojovníci, ve zlomku sekundy bych poznal každičký falešný hlas.
Ale moderní technika na bázi bioorganických mikroprocesorů a chytrých bioplastů, to nebylo nic pro mne. Přemýšlel jsem, kdo by mi mohl pomoci. Vtom začal Doktor nechutně chrápat. Náhle bylo po problému. Řešením byl Doktor. Můj přítel byl technicky zdatný. Dokonce velice zdatný. On sám dokázal vyrobit a naprogramovat sondu, která měla letět na Mars. Sonda sice nabrala úplně jiný směr a nakonec se zabořila do Slunce, ale člověk nemůže být hnidopich. Taková drobná chybička se může stát každému. Tím, že Doktora probudím, zabiji hned dvě mouchy jednou ranou. Jednak ukončím příšerný rachot, kterým bylo jeho chrápání, a jednak získám odborníka na zkoumání neznámé techniky.
Pak jsem si však vzpomněl na FoRoboGlara a Doktorovo šílenství, při kterém ho dokonale zdemoloval. Neskončí DoRoboKtor stejně? To jsem nechtěl riskovat. Chtěl jsem konečně získat nějaké odpovědi. Chtěl jsem se ho zeptat zejména na to, proč se zde DoRoboKtor zničehonic objevil a kdo ho poslal. Pochopitelně jsem měl spoustu dalších otázek, které s tím souvisely. Proto jsem Doktorovi, ještě před tím, než jsem ho probudil, dal jsem koňskou dávku sedativ. Ano, měl již v sobě pěknou dávku prášků po minulém záchvatu, ale to by nemuselo stačit. Jednalo se o Doktora, naprosto nevypočitatelného tvora. To, co jiného mohlo zabít, jemu dělalo dobře. Takto jsem měl jistotu. Teprve po té jsem Doktora probudil jemným, přesně mířeným, úderem basebalové pálky.
Můj přítel se probral a nechápavě na mě civěl.
"Nepřehnal jsem to s těmi barbituráty? Pozná mě? Co když mu velké množství léků vygumuje mozek?" ptal jsem se sám sebe.
"Máš hezké vlasy. Červená ti skvěle ladí k pleti," pronesl Doktor po chvíli.
"Je v pořádku. Poznal mě," zaradoval jsem se. Přinesl jsem Doktorovi kávu a začal mu vysvětlovat co se mezitím přihodilo. Doktor jen bezduše přikyvoval, což bylo u něho normální. Když jsem skončil, šel se podívat na svého robotického dvojníka. Jen na něho letmo mrkl a hned se rozběhl do vedlejší místnosti. Během zlomku sekundy byl zase zpátky. V ruce měl tlusté řetězy a masivní visací zámky. Rychle se vrhl na DoRoboKtora a důkladně ho omotal řetězy a zajistil zámky.
"Ta mechanická potvora je stále při vědomí. Určitě čekal na vhodnou chvíli, aby mohl znovu za útočit," vysvětloval Doktor svůj podivný čin. Být to někdo jiný, byl bych si jistý, že jde o paranoiu, nebo o předávkování medikamenty. Ale šlo o Doktora, takže to musela být pravda.
Polilo mě horko. Nebýt Doktorova zásahu, mohl jsem být již obětí DoRoboKtora. Kdoví co by se mnou ta mechanická stvůra dělala? Nebo ji šlo výhradně o Doktora? Byl jsem jen ten kdo mu překážel v hlavní misi? Spletl si mne předtím s Doktorem? Tisíce otázek mi běželo hlavou.
Doktor si mezitím připravil své nádobíčko. Autogen, triodyn, pulzní generátor, generátor vysokého napětí, oscilátor, různé sondy a mnoho dalších přístrojů. Byl na výslech robota náležitě připraven.
"Tak se na tebe podíváme," řekl a pustil se do práce.