20. 3. 2019

Otázky, samé otázky...pokračování 9

“Poté co byl vyřešen problém s možným vyzrazením tajemství Pomalými kulkami, soustředila se armáda na robota. Speciální skupina analyzovala data získaná zmizelým týmem. Díky reverznímu inženýringu a spousty úsilí se nakonec podařilo robota zreplikovat. Myšleno samozřejmě fyzicky. Softwarově to byla bída. Vědci měli příliš málo informací o robotově chování. Měli sice i popis od jakéhosi Možnera, což byl externí pracovník, který měl robotovo programování dekódovat. Jeho zápisky však byly velice nesrozumitelné. Důležité informace chyběly. Zřejmě úmyslně. Armádní psycholog, který měl posoudit věrohodnost získaných poznámek prohlásil, že byl Možner sice na sto procent psychopat, ale zapsané informace lze považovat za důvěryhodné. A tak příslušní programátoři odladili podle Možnerovo poznámek základní verzi robotova chování. Přes toto softwarové omezení zde byl robot od běžného člověka nerozeznatelný, který poslouchal zadané úkoly. Což byl obrovský úspěch. Díky tomu mohl výzkum pokračovat. Trvalo to několik desítek let, ale stálo to zato.
Původní prototyp byl zdokonalen v mnoha směrech. Podle dochovaných záznamů byl překonán i robot, kterého stvořil neznámý vynálezce a kterého zkoumal původní tým vědců. Robot, který všechno to snažení inspiroval a který pak znenadání zmizel. Postup tvorby umělého člověka byl plně zautomatizován. Nyní výroba ČloRoboVěka trvá jen několik hodin. Je však velice drahá. Jen armáda si může něco takového dovolit. A dokonce i ta musí šetřit, takže po světě běhá jen několik desítek JeRoboDinců. Na více není dostatek financí. Je zde však pochopitelně záložní fond pro případnou kritickou situaci.
Systém je schopen vyrobit KoRoboPii jakéhokoliv individua na planetě Zemi. Je potřeba jen získat nepatrný vzorek DNA daného jedince. K tomu například stačí aby se ARoboGent dotkl daného jedince jenž má být napodoben. Získaná DNA je okamžitě odeslána do centrály. Zde je, v případě potřeby, DNA dekódována a vyroben příslušný JeRoboDinec.
Stejně tak to funguje i v případě, pokud by byl nějaký ŠpiRoboOn poškozen či dokonce zničen. Jakmile se o tom centrála dozví nebo poškozený robot vyšle nouzový signál, je automaticky vytvořená jeho kopie a nový VyRoboZvědač je poslán znovu do akce. Pochopitelně se to neomezuje jen na zničené roboty. Stejně tak mohou být nahrazeni i ještě živí tajní agenti. Tak tomu bylo například u Foglara. Poté co se stal spisovatelem a rezignoval na práci tajného agenta, byla vytvořena jeho NaRoboPodobenina. Bylo to na počest jeho skvěle vykonané práce. Díky přeměně na FoRoboGlara se stal v podstatě nesmrtelným. FoRoboGlar zdědil po svém lidském předchůdci všechny záznamy a dochované myšlenky. Byl odeslán hlídkovat do místní knihovny. Zde měl kontrolovat, jestli někdo neshání tajné informace z archivu.
Každý JeRoboDinec má v sobě zakódován program na uchování tajemství. Pokud je tajemství ohroženo, má za úkol učinit jakékoliv kroky k jeho zachování. A to včetně zabití člověka, který se tajemství dozvěděl.”
“Aha,” skočil jsem robotovi do řeči. “Tím se vše vysvětluje. Jak se Doktor dotkl FoRoboGlara byla sejmuta jeho DNA a poslána do centrály. Také jistě stačil vyslat nějaký signál, že byl napaden. Takže hned začali vyrábět jeho další kopii. Jen nechápu, kde ses tu, ty jeden ZmeRoboTku, vzal? Proč vyslali tebe a ne nějakého jiného BaRoboStarda?”
“Proč vyslali právě jeho je jasné,” vysvětlil mi Doktor. “Měl mě zabít, a pak nahradit. Potom by nenápadně získal tvou DNA. A pak by tě také zabil. Oba by nás nahradili KoRoboPie.”
“Ano, bylo to přesně tak, jak říkáte,” potvrdil vyslýchaný robot. “Měl jsem vás zabít a nahradit. Nikdo se nesmí dozvědět o existenci LiRoboDí.”
“A jak jsi nás vysledoval?” otázal jsem se.
“To je jednoduché. Sami jste mě k sobě dovedli. Ve vámi ukradeném harddisku je skrytý GPS lokátor. Tem mě k vám zavedl. Kromě toho je disk napuštěný speciálním přípravkem. Ten kdo se ho dotkne, ten dostane záchvat šílenství. Proto jsem překvapen, když vidím, že jste se dokázali dostat k obsahu disku. Můžete mi to vysvětlit?” pravil DoRoboKtor s opravdovým zájmem.
“Do toho ti nic není, ty jeden MiRoboZero,” odvětil jsem nekompromisně. Co je mu po mé emoční necitlivosti.
“Hele, tady něco nesedí. Sám jsi tvrdil, že je to všechno přísně tajné, tak proč nám to vlastně celé říkáš?” otázal se najednou Doktor. “Neměl jsi se raději sám zničit?”
“To má více příčin,” zachroptěl robot. Z kostry mu začal opadávat rez. Mlel již opravdu z posledního. “Jednak jste mi při napadení poškodil auto-destrukční systém a jednak jste mě donutil vypovědět tento příběh. Navíc jste již oba v podstatě mrtví. Touhle dobou je již jistě na cestě sem komando, které vás má zlikvidovat. Vyslal jsem totiž příslušný signál, hned jak jste mě napadl.”

18. 3. 2019

Falešná kronika? (Otázky, samé otázky...pokračování -2)

”Podívej se co jsem našel,” hulákal jsem nadšeně na svého přítele Doktora a ukazoval jsem mu tlustý fascikl, jež jsem před chvílí ukořistil.
“No, to jsem teda zvědav, co jsi zase našel, Démo,” ucedil Doktor sarkasticky. Úplně jsem slyšel jak si v duchu říká “Ten zoufalec zase našel nějakou kravinu a já mám být z toho nadšený. Doufám, že se vymáčkne rychle a nebude to dlouho trvat.”
Nedal jsem se však odradit jeho pesimismem a pokračoval jsem v líčení mého objevu. Věděl jsem, že to co jsem našel musí být bomba. Sice jsem ještě nepřečetl ani řádku, ale něco ve mě mi říkalo, že tentokrát to bude skutečně něco.
“Šel jsem na radnici za naším společným přítelem, exprimátorem, Jirkou Šnekem, který zde nyní pracuje jako archivář, když tu jsem na chodbě vedle skartovačky spatřil tlustý svazek dokumentů. Na chodbě nikdo nebyl. Vycítil jsem příležitost. Popadl jsem fascikl, strčil jsem ho pod bundu a spěchal jsem za tebou.”
“Tak ukaž tu svou nádheru, ať už mám od tebe pokoj,” prohlásil Doktor a štítivě vzal můj poklad do rukou. Zvolna jej prolistoval a začal číst náhodně vybranou stránku. Jeho znechucený obličej se rázem proměnil. Tvář mu ovládl překvapený výraz. Dokonce mu poklesla čelist.
“Proč se tak divně tváříš? Co tam je?” ptal jsem se ho, ale Doktor neodpovídal. Byl duchem mimo. Hltal slovo za slovem. Musel jsem mu dokumenty vytrhnout z ruky,abych znovu získal jeho pozornost.
“To je fakt hustý,” pravil Doktor s nefalšovaným údivem. “Jestli je to pravda, tak … ale co když je to jen podvrh …” mumlal si nesouvisle pro sebe. “... s tím máme v Čechách zkušenosti viz Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský ... na druhou stranu kolik lidí nevěřilo, že Cimrman existoval a jak byli všichni překvapení, když se ukázalo, že skutečně žil ... ”
“Co to meleš? Co je v těch dokumentech?”
“Je to kronika jedné chlapecké party co si říkala Pomalé kulky. Přečetl jsem sice jen malý kousek, ale i to je neuvěřitelné. Ti chlapci prožívali báječná dobrodružství. Jak to, že o tom nikdo neví? Proč se o tom neučí ve školách? Nebo to je skutečně podvrh?” sklouzl Doktor opět do svých úvah. Již jsem toho měl dost. Má zvědavost byla napnutá k prasknutí. Polil jsem Doktora studenou vodou, sebral jsem mu kroniku a začal jsem číst od začátku. Doktor se uklidnil. Postavil se za mě a četl přes rameno se mnou. Bylo to skutečně neuvěřitelné. Přesto naprosto skutečné. Bylo to vylíčeno naproto reálně. Vsadil bych, že ti chlapci skutečně žili a prožili vše co zde bylo vylíčeno. Přesto tomu mozek odmítal věřit. Tak šílené to bylo. Přečetli jsme to pak ještě každý zvlášť alespoň tisíckrát, ale moudřejší jsme nebyli. Postupně jsme si ty chlapce, Mirka Dlužína, Jarka Mentolku, Jindru Housku, Červiváčka a Tryskonožku, zamilovali. Ale tomu co prožili se prostě nedalo věřit - bylo to ještě šílenější než Cimrman s Golemem dohromady. Nakonec jsme nechtě museli konstatovat, že je to tak neuvěřitelné, že si to prostě musel někdo vymyslet.
Přesto jsem byl rád, že jsem to byl právě já, Déma, kdo Kroniku Pomalých kulek našel. Třeba se jednou dostanu do Wikipedie. :-)

9. 3. 2019

Otázky, samé otázky...pokračování 8

Doktor podal robotovi olej a ten znovu začal sát hustou tekutinu jako šílené klíště. Doktor se zkoumavě podíval na DoRoboKtora. Bylo mu jasné, že lahvička oleje stačit nebude. Robot byl zralý na kapačku. Korozin již začal působit. Kovové tělo opálené autogenem začalo korodovat. DoRoboKtor byl teď celý pokrytý rzí. Jeho tělo bylo rozežíráno v celém jeho objemu. Jeho čidla to musela vyhodnocovat jako obrovskou bolest, přesto si nestěžoval. Jeho výcvik musel být tvrdý a dokonalý. Doktor vzal velkou plechovku oleje a udělal do ní malou dírku. Pak plechovku připevnil nad robotovu hlavu. Kapky oleje padaly na kovovou lebku a stékaly po ní na zbytek jeho těla. Díky této olejové lázni snad robot vydrží do konce výslechu. DoRoboKtor nabral nových sil a pokračoval ve svém vyprávění. Pochopil, že si Doktor předtím nedělal legraci. Jeho bídný život je u konce. Chtěl se proto podělit o svůj příběh dřív, než jeho mikroprocesory přestanou fungovat.
“Armádní generál by nejraději zvědavou partu sprovodil ze světa jednou pro vždy, ale nemohl. Parta byla na Tiché straně poměrně známá, a to zejména vydáváním jakéhosi časopisu, který byl plný urážek a pomluv. Kdyby z čista jasna zmizela, bylo by to podezřelé. Vyšetřování by dokonce mohlo přilákat pozornost k armádě a jejím tajným laboratořím. To se nesmělo stát. Ale jak těm protivným klukům zabránit, aby neprozradili něco zakázaného, byť třeba ani sami nevěděli, že je to tajné? Ať přemýšlel, jak přemýšlel, nepřišel na nic, jak jim v tom legálně zabránit. Pak ho napadlo jít na problém z druhé strany. Ať si ti darebáci říkají co chtějí, stačí, aby jim nikdo nevěřil. To je ono. Musí je naprosto zdiskreditovat. Nařídil proto Foglarovi napsat několik dezinformačních článků do místních novin, kde by Pomalé kulky náležitě očernil. Foglar se úkolu bránil. Protestoval, že v životě nic nenapsal. Dokonce měl po celou dobu školní docházky čtyřku z češtiny. Generál na to však nedbal a dal to Foglarovi rozkazem.
Foglarovi nezbylo nic jiného než se podřídit. Začal o úkolu přemýšlet. Ano, přestože to byl voják stále v něm zůstalo trošku soudnosti a o zadaných rozkazech přemýšlel. Byla to vy jímka potvrzující pravidlo. Bylo mu jasné, že jenom pomlouvání nepomůže. Dokonce by to mohlo mít opačný výsledek. Mohl se zvýšit zájem o netradiční partu. To nechtěl. To by byl konec. Chtělo to něco lepšího. Chtělo to Pomalé kulky zcela postavit mimo hru. Znemožnit je takovým způsobem, že by se o ně nikdo nezajímal. Aby nikdo nevěřil tomu co povídají. Byť by to znělo jakkoli senzačně. Napadlo ho postavit Pomalé kulky do pozice, že jen napodobují jinou mnohem senzačnější partu. Že báječným hochům závidí a chtějí se přiživit na jejich slávě. Že si jen tak zbůhdarma vymýšlí, jen aby byli zajímaví. Vypadalo to jako dobrý plán, a tak se hned pustil do práce.
Aby vyzkoušel zda to funguje, rozhodl se vytvořit několik komiksových příběhů o vymyšlené partě, které by zastínila slávu Pomalých kulek. Vybral si komiks, neboť mu kreslení šlo mnohem lépe než psaní. Vymyslet pár vět do bubliny bylo mnohem jednodušší, než psaní celého příběhu. Partu nazval Rychlé šípy, aby bylo na první pohled jasné, koho Pomalé kulky parodují. Kreslené příběhy měly nečekaný úspěch. Šly na dračku. Foglar se proto pustil do tvorby dalších pokračování. Vymyšlené Rychlé šípy byly během chvíle populárnější než Pomalé kulky. Tak jak Foglar předpokládal, staly se Pomalé kulky terčem posměchu. Jejich bývalá sláva byla ta tam. Za chvíli po nich neštěkl ani chcíplý pes.
Ale pořád to nebylo dostatečné. Pořád se o Pomalých kulkách vědělo, že existují. Proto se Foglar rozhodl napsat celý román o Rychlých šípech. Využil všech záznamů které o Pomalých kulkách nashromáždil během tajného sledování. Celé to pochopitelně pozměnil tak, aby se to jejich vrstevníkům zdálo zajímavější. Kromě hlavních hrdinů, pro jistotu přejmenoval i prostředí, kde se příběh odehrával. Ze skutečně existujících Sténadel se stala Stínadla a ze Tiché strany Druhá strana. Aby zamaskoval pátrání po skutečném tajném vynálezu, vymyslel naprosto nesmyslný vynález létajícího kola. Bylo to odvážné, ale nakonec se to povedlo. Kniha se stala bestselerem. Nikdo si na Pomalé kulky již nikdy nevzpomněl.
Psaní se Foglarovi tak zalíbilo, že rezignoval na funkci tajného agenta a stal se spisovatelem. Vydával jeden nesmyslnější román za druhým a byl stále slavnějším.
Armádnímu generálu se zpočátku nelíbilo, že by měl přijít o schopného agenta, ale když viděl, jak účinná dezinformace se Foglarovi povedla, nechal to být.”

3. 3. 2019

Otázky, samé otázky...pokračování 7

DoRoboKtor sál náruživě olej z poskytnuté lahve. Nechtěl se od ní vůbec odtrhnout. Vypadalo to, že z ní bude pít do konce vesmíru. Doktor však neměl náladu na dlouhé zdržování. Chtěl slyšet zbytek příběhu, a to hned. Vyrazil mu olej z rukou a vztekle vykřikl
“Jak to bylo dál? Co se stalo? Mluv, PaRoboChante!”
“Do Sténadel začala chodit parta chlapců z Tiché strany, která si říkala Pomalé kulky."
"Řekl jsi Pomalé kulky?" vyjekl Doktor překvapeně. I mě při tom zamrazilo. Tak skutečně Kulky existují! Není to chiméra.
"Ano. Pomalé kulky," potvrdil DoRoboKtor a nevzrušeně pokračoval. "Zjistil to náš nejlepší tajný agent Foglar s eidetickou pamětí. Naoko pracoval jako průvodce v muzeu První dětské války, ale ve skutečnosti pátral po čemkoliv co vybočovalo z běžné rutiny. Foglar měl ve své paměti zafixován obličej každého človíčka ze Sténadel. A tak, byť byli chlapci dokonale maskovaní, agent okamžitě poznal, že sem nepatří. Okamžitě je začal sledovat, fotit a natáčet. Videa a fotky co jste našli na disku jsou od něho. Včetně zápisů ze sledování. Záznamů je sice hodně, ale moc vám toho neřeknou. Ani Foglar, který je sledoval nepochopil o co té podivné partě šlo. Ano, říkám podivné, neboť se chovali velice odlišně od toho, jak se chovají chlapci v jiných podobných uskupeních.
Parta zmateně bloumala po Sténadlech a zřejmě něco hledala. Nebylo však jasné co. Foglar se snažil být jí v patách, ale ne vždy se mu to podařilo. Mnohokrát mu zmizeli z očí během zlomku sekundy. To bylo velice nezvyklé, neboť Foglar byl výborný agent a něco takového se mu ještě nestalo. Foglar si proto vyžádal na pomoc další agenty, ale ani oni nebyli příliš úspěšní. Chlapci z Pomalých kulek se nečekaně zjevovali a stejně náhle mizeli, jako by to byli duchové. Neznámo jak se náhle rozrostli o jednoho člena. Bližším zkoumáním bylo zjištěno, že novým členem je zmizelý robot. To vybičovalo armádu do pohotovosti. Byla okamžitě připravena mise na zajmutí Pomalých kulek včetně robota. Na poslední chvíli, však byla akce zastavena. Rozhodl o tom sám armádní generál. Chtěl se o robotovi a zvláštních chlapcích dozvědět více. Podivná parta měla být sledována dnem i nocí. Ne vždy se to však podařilo.
Byl zde totiž jeden velký problém. Ve Sténadlech se dospělí na ulici příliš nevyskytovali. Celá čtvrť patřila Voltům. Dospělí měli strach vycházet ven ze svých domovů. Většinou se zdržovali doma. Vycházeli jen, když to bylo opravdu nutné. Do práce, k doktoru a na nákup. Agenti, aby nevzbudili pozornost, museli stále předstírat, že někam pospíchají. Nemohli proto dotyčné sledovat na každém kroku. A pak se to stalo. Robot náhle zmizel a nebyl k nalezení. Armádní generál zuřil. Všechny agenty vyházel a misi zrušil. Foglar však na propuštění nedbal a dál pokračoval ve sledování podivných hochů. Byl jimi přímo posedlý. Když se to armádní generál dozvěděl, rozzuřil se znovu. Poslal speciální jednotku, která Foglara polapila a dopravila spoutaného ke generálovi. Provinilec měl být, za neuposlechnutí rozkazu, poslán na sto let do vězení, ale Foglar generála upozornil, že podle jeho pozorování Pomalé kulky možná objevili tajnou vojenskou základnu včetně laboratoří. Pokud je to pravda a ti hoši něco z nalezených tajemství zveřejní, bude s generálem a možná i s celou armádou ámen. Generál si uvědomil, že Foglar může mít pravdu. Proto Foglarovi navrátil zpět jeho hodnost. Horečně přemýšlel, jak se z hrozící šlamastiky dostat.”
DoRoboKtor se znovu odmlčel. Na první pohled bylo jasné, že se zasekl. Doktor znechuceně zamířil do komory pro další dávku oleje.