23. 4. 2019

Mirek a strach

Nejvíce ze všeho nenáviděl Dlužín strach. Ne, svůj. Mirek neměl strach z ničeho. Maximálně měl obavy z toho, že po něm bude někdo chtít, aby vrátil půjčené peníze. Ale nebyl to skutečný strach, bylo to jen takové nevinné fantazírování o tom, co by se mohlo stát. I kdyby se někdy našel nějaký odvážný hoch chtěl by po něm vrátit své peníze, Mirek by mu nic nevrátil. A i kdyby se to v pomatení smyslů nedejbože stalo, snadno by svou ztrátu zacelil další půjčkou.
Bylo to něco jiné ho co nenáviděl. Mirek nenáviděl strach svých kamarádů, členů Pomalých kulek. Mnohokrát hochům vysvětloval, že strach je nesmyslný, že je jen připravuje o peníze. Chlapci mu to vždy odkývali, ale strach měli pořád. Měli například strach sáhnout kolemjdoucímu do kapsy, měli strach sebrat psovi kost z tlamy, měli strach z ožebračení žebráka, atd.
Dlužín se proti tomu pokoušel bojovat, proto hochy proti strachu trénoval. Myslel si, že když chlapci prožijí nebezpečnou situaci, tak již se jí příště nebudou bát. A tak je nutil vytahovat mince z ohně, boxovat s profesionálním boxerem, pokousat psa, procházet minovým polem, skákat šipku do bazénu bez vody, prodírat se trnitým houštím a mnoho dalších nebezpečných věcí. Na chlapce to však nemělo žádný vliv. Jejich strach se nezmenšil, ba přímo naopak. Třásli se strachy již když je Mirek oslovil, ani jim nestačil říct, co mají udělat. O to byl Dlužín vzteklejší a o to horší úkoly jim vymýšlel.
Až to jednou konečně vzdal. Pochopil, že chlapce vůči strachu neotuží. “Dobrá,” řekl sám sobě, “mají strach, tak ať. Ale kdyby to na sobě alespoň nedávali znát. Takhle vypadáme jako parta strašpytlů. A někteří, zejména Tryskonožka a Červiváček se tím ještě vytahují. Minule se ve škole vytahovali, jak velký měli strach, když měli skočit do vařícího oleje. Tak to ne, to nestrpím. Já jim dám vytahovat se strachem. Uvidí ty přísné tresty, jestli ještě něco takového zjistím. Chlapečkové budou mít strach mít strach. To je ono,” zajásal Mirek. “Potlačím strach strachem.” A jak řekl, tak udělal. Začal přísně trestat jakýkoliv, byť sebemenší, projev strachu. Zabralo to. Od té doby, nikdo z Pomalých kulek nepřiznal, že má strach. Všichni se tvářili jako největší hrdinové, i když měli mokro v kalhotách.

8. 4. 2019

Otázky, samé otázky...pokračování 10

“Do háje,” zařval jsem. “Musíme zdrhnout ten hnusný BoRoboNzák nás prásknul. Proto bylo to jeho vyprávění tak dlouhé. Schválně to natahoval PaRoboRchant jeden. Chtěl nechat ZaRoboBijákům čas aby nás našli. Teď již musí být kousek od nás.”
“Klídek, Démo,” řekl Doktor jako by se nechumelilo a ono se opravdu nechumelilo. Ostatně ani nebyl důvod, aby se chumelilo, vždyť byl červenec. “Již na tom pracuji,” pravil, vzal šroubovák a začal rozebírat ukořistěný harddisk. Občas mě Doktorova nebojácnost vytáčela k nepříčetnosti a tohle byl jeden z těch případů. Jenže Doktor nebyl takový vždycky. Ba přímo naopak. V dětství to byl přímo ukázkový strašpytlík. Bál se dokonce i svého vlastního stínu. A co víc, bál se svých myšlenek. Bál se i myšlenek, že se bojí svých myšlenek. Nejvíce se bál svého strachu. Bál se ho tolik, že si ho raději nechal vyoperovat. Byla to náročná operace po které Doktorovi z mozku skoro nic nezůstalo. Jeho mozek byl strachem přímo nasáklý. Všechna zasažená tkáň musela pryč. Po operaci měl Doktor v lebce spoustu prázdného místa. Každá myšlenka pak měla vlastní ozvěnu. Podle toho co tvrdil, to bylo velice nepříjemné. Doktor uvažoval, že prázdné místo vyplní pilinami, ale naštěstí jeho mozek rychle dorostl, a tak pilin nebylo potřeba. Ale možná to byla chyba, ve většině případů by piliny posloužily daleko lépe než jeho mozek.
Nebyl čas na dlouhé úvahy. Situace byla vážná a čas kvapil. Rozhodl jsem utéci a nechat Doktora jeho osudu. Když je tak pomatený, že si nechá vyoperovat strach, základní to lidskou vlastnost, tak si nic jiného nezaslouží. Zachráním alespoň svůj život, čímž prospěji lidstvu a sobě. Vyběhl jsem ze dveří, ale na chodbě jsem se zastavil. Zvědavost mě přemohla. Chtěl jsem vědět co to ten potrhlý blázen zase vyvádí, i když bylo jasné, že mě to asi bude stát život. Pokorně jsem se vrátil a sledoval Doktora při práci. Ten již mezitím vyndal lokátor z hardisku a připojil ho k počítači.
“Co děláš?” zeptal jsem se ho. “Proč toho nenecháš a raději se nedáš na útěk?”.
“Není důvod k panice, alespoň pro zatím,” odvětil mi s drzým úsměvem. “Přeprogramoval jsem jejich lokalizátor. Komando, které je na cestě nás zabít, na svých monitorech vidí, že jsme právě vyběhli z domu a máme namířeno do Palerma. Ano, dřív nebo později zjistí, že jsem je podvedl, ale nějakou chvíli to potrvá. Zatím máme čas si v klidu vypít kávu, sbalit se a odejít.”
A tak jsme udělali, jak Doktor řekl. Vychutnali jsme si Doktorovu oblíbenou brazilskou kávu Santos Mogiana. Pak jsme vzali vše potřebné, nainstalovali tajné kamery a vyrazili jsme do jednoho z Doktorovo tajných úkrytů. Doktor byl totiž, jak jsem již uvedl, programátor a tak měl mnoho tajných bytů, kam se uchyloval před nespokojenými zákazníky, kteří po něm chtěli, aby program opravil nebo aby jim vrátil peníze. Nyní jsme se uchýlili do toho nejvzdálenějšího, abychom měli jistotu, že nás ARoboGenti nevypátrají.