tag:blogger.com,1999:blog-79429761554053812172024-03-19T22:34:11.186+01:00Pomalé kulkydoctor Hhttp://www.blogger.com/profile/01675040153330315422noreply@blogger.comBlogger91125tag:blogger.com,1999:blog-7942976155405381217.post-24911642405568487352021-03-30T07:15:00.000+02:002021-03-30T07:15:47.821+02:00Blázen, kámen, ámenJarda Kámen měl odjakživa problém zůstat v klidu. Chvíli nepostál. Šili s ním všichni čerti. Měl proto mezi Volty problémy. Ne proto, že byl neposedný. To nikomu nevadilo. Problém byl jinde. Jarda totiž nedokázal vydržet v soustředěném stavu, když vyráběl své vysokonapěťové baterie. Proto jeho baterie nebyly tak kvalitní jak by mohly být. Dalším důvodem proč jeho baterie nedosahovaly požadovaných kvalit byly peníze. Kámen sice chodil na různé brigády, ale díky svému neklidu nikde dlouho nevydržel. Přemýšlel proto jak získat peníze nějakou krátkodobou činností. Napadlo ho, že by mohl peníze získat hraním karet. To vypadalo velice nadějně, neboť Jarda věděl o spoustě Voltů, kteří byli v kartách schopni prohrát velké sumy peněz. Nápad měl jen jednu drobnou vadu. Neuměl hrát karty.<br />“Nu což, tak se to naučím,” řekl si. Ale nebylo to tak jednoduché jak si představoval. Navštívil jeden karetní spolek v jeho ulici. S nadšením se pustil do hry, ale než se stihl hraní karet naučit, přišel o všechny peníze.<br />Smutně opustil hráčské doupě a bezradně bloumal ulicí. Přemýšlel co bude dělat, když tu zaslechl své jméno. Otočil se za hlasem. Zpozoroval podivnou partičku, která se právě pokoušela rozebrat pouliční transformátor. Přistoupil k nim.<br />“Hodně voltů. Proč jste mě volali?” zeptal se. Voltové přestali montovat a pohlédli na něho s nefalšovaným údivem.<br />“Hodně voltů. My jsme tě nevolali,” pravil jeden z nich, zřejmě vůdce, důrazně.<br />“Ale volali. Jasně jsem zaslechl své jméno,” trval na svém Jarda.<br />“Nevolali. Vždyť ani nevíme jak se jmenuješ.”<br />“Já jsem Jarda Kámen.”<br />“Aha. Teď již to dává trochu smysl. Ale stejně jsi na omylu. Nevolali jsme tě. To co jsi zřejmě zaslechl byl konec zaříkadla proti proudu nakrátko. To končí slovy Blázen, kámen, ámen. Ostatně kartářka Pacínková, od které zaříkadlo máme, své zaříkadla vždycky ukončuje takto,” vysvětloval onen Volt.<br />“Kartářka říkáš?” zeptal se spíš pro sebe Kámen. Připadalo mu to jako moc podivná souhra okolností. Dozvědět se o kartářce právě v ten okamžik, kdy se chce naučit karty, to nebude jen tak, to bude osud. Půjde za ní, kdo jiný by ho měl lépe naučit hraní karet než kartářka.<br />“Kde ji najdu?”<br />“Ty neznáš Pacínkovou? Kde žiješ? Vždyť tu zná celý okres. Kartářka Pacínková přece bydlí v Tiché straně, v ulici Jarního vánku kousek od zastávky metra Tichých hrdinů,” odpověděl trochu podrážděně vedoucí Volt. Rozprava s Kámenem ho již nebavila. Chtěl se vrátit k trasformátoru. Navíc ochranné zaříkadlo již jistě vyprchalo a na podruhé s největší pravděpodobností nebude fungovat. Bude muset použít jiné, ale jaké? Nemohl si na žádné vzpomenout. Ten podivný Kámen jim to celé zkazil. Raději se pustí do něčeho jiného. K transformátoru se vrátí zítra. Mrkl na ostatní a vyrazili pryč.<br />Kámen si toho ani nevšiml. Přemýšlel o vyslechnuté odpovědi. Trochu ho zarazila. Netušil, že ho osud nasměruje do Tiché strany, do čtvrti podivných chlapců, kteří neznali elektřinu ani čest. Zaobírali se jen svými naivními problémy a mysleli si, že jsou nejchytřejší na světě. Jenže tohle nemohl ignorovat, bylo to jasné znamení osudu. Tak se přihlásil do výměnného programu mezi Sténadly a Tichou stanou. <br /><br />Tichá stana a Sténadla měly dohodu o recipročním povolování návštěv mezi čtvrtěmi. Byl povolen maximálně jeden návštěvník na den. A to vždy v páru. Jeden Volt a jeden Tichostranník. Pokud nebyla na daný den dvojice zájemců zájemce, k návštěvě nedošlo. Kandidáti byli důkladně prověřování a nesměli mít na kontě žádný prohřešek. Pokud přísnou kontrolou prošli, tak dostali povolenku a kovově černou čepici s nápisem vetřelec, kterou museli mít na hlavě po celou dobu návštěvy sousední čtvrti.<br /><br />Asi po dvou týdnech se na Jardu usmálo štěstí a byla mu povolena návštěva Tiché strany. Dostavil se do Výměníkové ulice, kde byl u hraniční závory vyměněn za neznámého Tichostranníka.<br />Kámen vstoupil na Tichou stranu. Šel podle mapy a rozhlížel se. Nestačil se divit. Tichá strana byla divná. Domy byly opravené, fasády nabarvené, žádná okna nebyla vyražená. Ulice byly uklizené a parky upravené. Tichostaníci se při potkání pozdravili a pokračovali v cestě. Nikdo nikoho nevyzíval k souboji. Jejich kroky byly hlučné, neboť málokdo měl boty s gumovou podrážkou. Celý vyjevený dorazil Kámen do ulice Jarního vánku. Přemýšlel jak kartářku najde, ale nebylo to těžké. Na jednom z domů byla cedule, kde kartářka nabízela své služby. Neuvěřitelné. Ve Sténadlech by taková cedule nevydržela ani deset minut.<br /><div>Jarda sebral odvahu a vstoupil dovnitř ke kartářce.</div><div> <br />“Dobrý den.”<br />“Dobrý den, co potřebuješ?”<br />“Já bych potřeboval naučit hrát karty.”<br />“Cože?”<br />“Chci se naučit hrát karty, abych vydělal spousty peněz a mohl jsem si pořídit pořádnou vyskonapěťovou baterii.”<br />“Děláš si srandu? Já karty neučím.”<br />“Jste přeci kartářka?”<br />“Jsem kartářka, a právě proto karty hrát neučím. Já karty vykládám.”<br />“Co je to vykládat karty,” nechápal Kámen. Nikdy nic podobného neslyšel.<br />“Nejsi vadnej? Víš co? Vypadni a dej se vyšetřit,” vyhnala Jardu naštvaná kartářka. Jarda raději uposlechl a šel pryč. Nechtěl nějakou chytit. Cestou zpět do Sténadel přemýšlel o tom co se mu stalo. <br />“Vyšetřit. Proč vyšetřit?” ptal se sám sebe. <br />“Vlastně to není tak špatný nápad,” řekl si a hned po návratu do Sténadel se dostavil ke svému lékaři.<br /><br />Lékař Jardu pořádně vyšetřil. Zkoumal jeho tělo pomocí různých přístrojů, až konečně dospěl k závěru.<br />“Tak to jsem ještě neviděl,” začal lékař. “Máš nimium voltage retention, čemuž česky říkáme voltovice. To je nadměrné hromadění elektrického náboje v těle. Díky tomu máš v sobě přílišné množství energie. Proto jsi tak neklidný a neposedný. Tvé tělo se chce té energie zbavit, ale neví jak.”<br />“Co s tím budete dělat? Jde to nějak léčit?” ptal se Kámen.<br />“Ono s tím moc dělat nejde. Musíš se pravidelně vybíjet. Ale nemusíš podnikat nic šíleného. Stačí se dotknout něčeho uzemněného. Když to budeš dělat dostatečně často, tak se tvé tělo nadměrného náboje zbaví a budeš moct žít normální život. Dám ti nějaké prášky, které tvému tělu pomůžou se elektřiny zbavovat.”<br />Jarda lékaři zprvu moc nevěřil, ale ono to fungovalo. Když se čas od času, což u něho bylo asi tak každých pět minut, něčeho nejlépe kovového dotkl, zbavil se nadbytečného náboje a mohl žít celkem normální život. <br /><br />Jednou zase šel po ulici a náhle dostal potřebu se zbavit energie, a tak na nic nečekal a zběsile začal bušit do zábradlí. <br />“U dokonalého Coulomba co to vyvádíš? Zbláznil jsi se?” ptal se překvapený Démant, který šel právě okolo. <br />“Já nejsem blázen, jsem jen nemocný. Mám voltovici,” vysvětloval Kámen.<br />“Voltovici? Co to je?” ptal se zaskočený Démant. Jarda mu vysvětlil o co se jedná.<br />“Aha, již tomu rozumím,” přikyvoval Démant.<br />“Vážně jsi řekl u Coulomba?”<br />“Řekl, máš snad něco proti?” ptal se Démant výhrůžně.<br />“Nemám, naopak. Já mám Coulomba taky rád. Je fantastický. Nebýt jeho, nikdo by nevěděl, že existuje elektrické pole.”<br />“A nezapomeň, že objevil zákon, popisující sílu mezi náboji.”<br />“To je přece jasné.”<br />“Co kdyby jsme založili klub?”<br />“Ale jsme jen dva, na klub musí být alespoň tři.”<br />“Tak někoho seženeme,” řekl Démant a popadl za ruku právě procházejícího Volta.<br />“Máš rád Coulomba?” otázal se neznámého.<br />“Coulomba? Ten nebyl špatný,” připustil neochotně polapený Volt, kterému říkali Zlaťák.<br />“Chceš být s námi v klubu, který bude propagovat Coulomba a jeho objevy?”<br />“To by šlo,” odvětil trochu lhostejně Zlaťák.</div><div>"Sláva. Domluveno. Zakládáme klub," jásal Démant. <br /><br />Tak došlo k založení klubu s názvem Zanícení následníci Coulomba. Kámenova nemoc, při které musel často do něčeho tlouci se jim v budoucnu velice hodila, neboť Kámen se díky tomu stal úžasným bubeníkem, ale o tom až někdy příště. <br /></div>doctor Hhttp://www.blogger.com/profile/01675040153330315422noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-7942976155405381217.post-52041188897523327922021-03-17T07:14:00.000+01:002021-03-17T07:14:08.708+01:00Johan Widrig a kapr bengálskýJohan si spokojeně žil na svém ostrově a dost se nudil. Rozhodl se proto, že si na svém pozemku vytvoří něco zábavného. Jenže co by to mělo být? Chtěl si dát kávičku a nastartovat svůj supermozek aby to vymyslel, ale nemusel, neboť shodou náhod mu v té chvíli přišlo zábavné video s koťátkem. <br />“Ano, to je ono. Zvířátka jsou zábavná. Postavím si vlastní zoo,” jásal. Začal přemýšlet jaké tvory bude ve svém zvěřinci mít. Rozhodně nestál o nic obyčejného. Chtěl mít něco, co nikdo nemá. První ho napadli dinosauři, ale vzápětí to zavrhl. Nebylo to tím, že by si nevěřil, že je dokázal stvořit. Naopak měl z obavy, že se to může podařit i někomu jinému. Věděl, že na oživení dinosaurů pracuje několik vědeckých týmů po celém světě. Pokud by se to někomu z nich povedlo, přišel by o originalitu, měl by jen to co ostatní. To on nechtěl. Johan chtěl něco skutku jedinečného. Přemýšlel proto dál. Brzy na to přišel. Vytvoří si křížence různých živočichů. Díky tomu bude mít tvory, které tato planeta ještě neviděla. Něco skutečně jedinečného a nevídaného. <br /><br />Hned se pustil do práce. Nechal si dovybavit svou laboratoř a sám se pustil do studia biologie. Pro člověka s jeho obrovským intelektem to byla hračka. Vytvořil teoretický model jak křížit různé, byť zcela nepodobné druhy. Pak jen zbývalo teorii ověřit. Pro začátek se rozhodl začít s něčím jednoduchým. Vzal želvičku a papouška, odebral jim genetické vzorky a zamířil do laboratoře. Zde svým novým postupem zkombinoval jejich geny. Přístroj byl plně automatický, a tak si mohl Johan zajít na drink a pak si odpočinout po namáhavé práci. Po několika hodinách se vrátil do laboratoře. Nedočkavě otevřel poklop. <br /><br />Povedlo se. Z přístroje vylezla roztomilá želvička s křídly a ptačí hlavou. Widrig jí chytil dříve než mu stačila uletět. Odnesl ji do připravené voliéry a vrátil se zpět do laboratoře. Posílen prvním úspěchem se pustil do tvorby dalších originálních zvířátek. Jeho zoo se začala rychle rozrůstat. Nejprve zrealizoval to co dosud bylo jen lidovou tvořivostí, ale díky Johanovi se to stalo skutkem. A tak světlo světa spatřil kočkopes, prasopes a prasoorel. Pak jeho fantazie stvořila medvědožížalu, tygrohrocha, slonomyš, krtkožirafu, lemurokrokodýla, pásovcoklokana, chobotnicomloka, klokanomedvěda a mnohé další. Brzy byla jeho originální zoo plná.<br /><br />Jeho fenomenální úspěchy v genetice přilákaly občany, kteří chtěli ukrást originální živočichy, a pak se obohatit při jejich prodeji. Widrigův bezpečnostní systém však fungoval dokonale. Dopadení zločinci putovali do klecí a později posloužili Johanovi k dalším pokusům. Ale ani to lupiče neodradilo. Jeden z vetřelců si vzal potápěčskou výstroj a ponořil se do vodního příkopu. Podařilo se mu najít technický kanál a tím se dostal až k laboratoři. Naštěstí při otevírání dveří spustil alarm a zločinec byl dopaden. Přesto to Widriga hrozně naštvalo. Úplně soptil.<br />“To se nesmí opakovat. Do mého vodního příkopu již nikdo nevstoupí,” vykřikoval a odebral se do své laboratoře, aby stvořil nejdravější rybu na světě. Povedlo se. Světlo světa spatřil kapr bengálský, nejnebezpečnější tvor světa. Jednalo se o křížence kapra, žraloka, mečouna, piraně, geparda a tygra bengálského. Nic krvelačnějšího ve vesmíru neexistuje. <br /><br />Několik exemplářů bylo umístěno do vodního příkopu. Zde se kapříci rychle rozmnožili. Brzy jich byl plný příkop. Na březích byly umístěny výstražné cedule, aby do vody nikdo nevstupoval. Přesto se našlo pár koumáků, kteří si mysleli, že je to jen falešný nápis a zvíře zde uvedené neexistuje. Brzy se přesvědčili o opaku. Jen co ponořili své tělo do vody, začala se k nim řítit obrovskou rychlostí velká vlna. Než se stačili otočit, byl kapr bengálský u nich. Pak se jen ozval výkřik a voda se zbarvila do ruda. Z nebožáka nezbyla ani kostička.<br /><br />Jednou přišla velká povodeň. Do vodního příkopu se nahrnulo obrovské množství vody. Widrig s tím pochopitelně počítal, a tak se přebytečná voda dostala do odvodňovacího kanálu. Na tom by nebylo nic zvláštního. Mělo to však jeden zádrhel. Spolu s přebytečnou vodu se do kanálu dostaly i oplodněné jikry. Ty se pak kanálem dostaly do nedaleké říčky. A odtud pak do řek a nakonec až do moře. Za nedlouho se malí kapříci vylíhli. Pak další generace a další. S každou generací ovládali kapři větší a větší prostor. Až na konec ovládli celou vodní říši. Řeky, moře a oceány byly člověku navždy zapovězeny. <br />doctor Hhttp://www.blogger.com/profile/01675040153330315422noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-7942976155405381217.post-76463341228977237462021-02-19T21:14:00.000+01:002021-02-19T21:14:05.754+01:00Zanícení následníci CoulombaNový hudební styl zavedený kapelou Proudově umocněné nabušené kytary způsobil ve Sténadlech naprostý převrat. Rychlá napětím prosycená hudba se Voltům velice líbila. To bylo něco pro ně. Voltové skákali v divokém rytmu a navzájem do sebe vráželi. Přitom poměrně často docházelo dotyku jejich vysokonapěťových baterií. Což bylo doprovázeno obrovskými výboji. Sál byl doslova napěchován elektřinou. Občas výboj uvolněný křepčícími tanečníky zasáhl některého člena kapely hrající na pódiu. Což zasaženého muzikanta popohnalo k ještě divočejšímu výkonu. Následkem toho bylo publikum nutilo k ještě prudšímu pogování. Z hudebního vystoupení se stala naprosto devastující štvanice. Koncert pokaždé končil naprostým vysílením všech účastníků.<br /><br />Z nového způsobu hudební produkce se stala naprostá mánie. Každý ve Sténadlech chtěl hrát punk. Jak je možné, že to nikoho nenapadlo někoho dříve? Vždyť Voltové a elektrická hudba to přece patří k sobě. To je jasné jako rána pěstí. Díky tomu vzniklo ve Sténadlech více než pět tisíc punkových kapel. <br /><br />Jednou z nich byla i skupina s názvem Zanícení následníci Coulomba. Po vzoru Proudově umocněných nabušených kytar i oni používali raději zkratku tvořenou počátečními písmeny, čili ZNC. Kapelu tvořili tito Voltové. Démant, který hrál na kytaru, basista Zlaťák a otloukač škopků a kravských zvonců - Kámen.<br />Nutno však přiznat, že hoši neměli příliš velký úspěch. Podobných kapel bylo doslova tisíce. Hudby chtiví Voltové si mohli vybírat. Přesto se naši chlapci nepřestávali snažit a na každém koncertě přidávali napětí.<br />Tak to šlo do chvíle, kdy Démant zahrál tak divoké sólo až vybudil výboj tak silný, že jeho kytara začala hořet. Plápolala sytě fialovým plamenem. Každý jiný by zahodil kytaru a utíkal by pryč. Ne však Démant. Ten nedbal na plameny a hrál dál. Po chvíli začalo hořet i pódium. Všude kolem byla ohnivá kola, ale tvrdí chlapci ze ZNC se nerozplakali a neustoupili ani opíď. Řekli si nevadí a hráli dál své hořlavé písně. Takovou odvahu by jim mohl závidět i samotný kapitán Mlíko. Muzikanti dál hráli své odrhovačky a baladajky, jako kdyby byl slunečný den. Publikum se to líbilo a dostávalo se varu. Přilákáni požárem přicházeli další a další. Brzy byl sál plný. ZNC hrálo jako ještě nikdy. Kámen bušil do bubnů tak rychle, až se zdálo, že to není člověk ale vadný robot. Oheň byl čím dál větší, plamenů zde bylo více než při požáru Reichstagu. <br />Po chvíli na pódium vstoupili podivně oblečení lidé. Měli na sobě mundůry jako veteráni z první sténadelské války. Démant však nechtěl opustit své místo, a tak se na příchozí zlostně obořil: “Kdo jste a co tu chcete?”<br />“To jsme my hasiči, jdem hasit,” zněla nekompromisní odpověď požárníků a začali kropit plameny. Prudký proud vody zasáhl nejen oheň, ale i Démanta, Zlaťáka a Kámena. Spláchlo je to až na nádraží, přímo do vlaku do Ženevy. Byl to nekonečný vlak. Než se stačili rozkoukat, mašina zahučela, průvodčí zamával, vlak se rozjel, batohy se klimbaly. Naproti Démantovi seděl chlapec s pistolí, a tak muzikant přemýšlel co bude, až bude mrtvý muž. Naštěstí to nebyl žádný Kostěj, ale obyčejný kovboj Dan, který ZNC podrobně vylíčil jak v Zátoce stínů našel mokasín, který vypadl Koniášovi z letadla. Chtěl celý ten zážitek vytesat do kamene, ale mravenci všechny skály do poslední hroudy odnesly. Tak si nasadil černé brýle a stal rebelem bez příčiny.<br />Zatímco vyprávěl mihly za oknem se větrné mlýny, neboť právě míjeli Babylon. Pak minuli zastávku Mileč a jen co projeli městem Londýn dostali do Verony, kde byla konečná.<br /><br />Unavení cestovaté vystoupili z vlaku a přemýšleli jak se vrátit zpátky do Sténadel. Zláťák zavolal svému známému Ikarovi, aby pro ně přiletěl, ale ten neměl čas, neboť musel zachraňovat bílé velryby na konci světa.<br />Naštěstí šel kolem suchozemský muž Ziggy Boj, jenž jim půjčil trolejbus. Ještě k tomu jim dal na cestu 30 stříbrných, knedlíky, bujonet a banány. Cesta jim rychle utíkala neboť jim k tomu hrál pištec s šedivým kloboukem, kterého nabrali, když projížděli Zemí instantního štěstí. Chudák byl na útěku z Rajských zahrad. Než stačil dohrát indiánskou píseň neznámého generála, byli ve Sténadlech.<div>ZNC konečně nastaly dobré časy. Odehnali mouchy, sedli si na své elektrické sesle a na základě právě prožitých zážitků napsali spousty písní. Vše bylo jak má ve správné alegorii být.<br /><br /></div><div>Pronajali si místní Divadlo snů a 29. února zde začali hrát nové písničky. Hráli sice pro prázdný sál, ale to jim nevadilo. Hráli dokola a dokola. Sedmerokrát. Pak se stalo to co se stává jednou za tisíc let. Přišli posluchači. Nejprve Sedm statečných, pak čech Orba. Poté následovali poutníci a za nimi grimmové. Objevovali se další a další, Hurvínek, Minotaur, Květa, čerti, Anubis, Alois Veliký, Otesánek, bakalář, barvoslepý muž, Florián a Kilián, Turek Láďa, vzteklej skřítek, smutný klaun, černý šerif, Jazzabel a nakonec dorazila i Společnost přátel žehu.<br />Byl to fenomenální úspěch. Díky tomuto koncertu se ZNC stali slavní. Dokonce je začali hrát v rádiu.<br /></div>doctor Hhttp://www.blogger.com/profile/01675040153330315422noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-7942976155405381217.post-3139343359378685152020-11-21T10:37:00.001+01:002020-11-21T10:37:32.738+01:00Johan Widrig a bezpečný domovKdyž se Johan vzpamatoval z “únosu” došlo mu, že by se mohlo něco takového stát ve skutečnosti. Jeho mozek byl nedocenitelná vzácnost a je jistě jen otázka času, kdy se zločinci pokusí ho zmocnit. Dostal strach. Proto rozhodl učinit bezpečnostní opatření. Začal radikálně. Koupil si rozsáhlý pozemek a na jeho hranicích nechal vykopat hluboký příkop, který nechal napustit vodou. Pozemek tak začal připomínat ostrov. Celé to nechal obehnat vysokou zdí o proti které byla Velká čínská zeď jen směšná zídka vhodná tak akorát na ohrazení chovu králíků. Za zdí, na ploše zhruba odpovídající New Yorku, se nacházely “obytné” budovy, které si však v ničem nezadaly s nejlepšími vojenskými pevnostmi. Každá budova byla schopna odolat jadernému výbuchu.<br /><br />Johan se pochopitelně nespokojil jen s pasivní ochranou svého pozemku. Ostrov byl prošpikován senzory, detektory a radary. Na každé budově a i uvnitř bylo nespočet kamer, které neustále monitorovaly pohyb pozvaných návštěvníků. Pokud některý z hostů vyšel z budovy, hned se k němu připojilo několik dronů, které hlídaly každý jeho pohyb. Všechny osoby, pochopitelně mimo Widriga, byly po celou dobu pobytu na ostrově náležitě monitorovány. Pokud se návštěvník sebeméně provinil, například uštěpačnou poznámkou, byl okamžitě vyhoštěn.<br /><br />Nad ostrovem byla umístěna geostacionární družice, která dohlížela na ostrov a široké okolí. Data ze všech sledovacích přístrojů putovala do centrálního počítače, který vše online vyhodnocoval. Pokud vyhodnotil, že by mohlo dojít k narušení bezpečnosti, mohl proti vetřelci vyslat obrněné vozidlo, které mělo narušiteli vysvětlit, že jeho přítomnost není vítána. Pokud to nestačilo a agresor pokračoval v pohybu. Byly zde ještě tanky, stíhačky, bombardéry a rakety.<br /><br />Díky tomuto velice složitému a komplexnímu systému zabezpečení, získal Johan znovu ztracený klid. Opět mohl nerušeně relaxovat, popijet kávičku či se zaobírat složitými otázkami života, vesmíru a všeho vůbec. A jak si tak vegetil, uvědomil si, že odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec není 42. Důležitý je totiž úhel pohledu. Ano, pokud se na základní otázku koukáme z příma, tak je to 42, ale to prakticky nikdo nedělá. Většinou na základní otázku nahlížíme trochu ze strany a v tom případě je nutné použít funkci cosinus. Jelikož Widrig znal dokonale lidskou psychologii, bylo mu hned jasné, že lidé nejvíce nahlížejí na základní otázku pod úhlem 60 stupňů. Tudíž nejpravděpodobnější odpovědí na základní otázku života, vesmíru a vůbec je 21. <br />doctor Hhttp://www.blogger.com/profile/01675040153330315422noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-7942976155405381217.post-71504301279593258342020-11-02T09:47:00.001+01:002020-11-02T09:47:26.437+01:00Nadupané kytary“Takhle to dál nejde. Zase jsme prohráli,” prskal vzteky Doug Torr.<br />“Já to nechápu, vždyť to vypadalo tak nadějně. Podle výsledků z tréninku jsme měli vyhrát,” prohlašoval kategoricky Ben Joe.<br />“Podle tréninku. Podle tréninku. S tím se jdi bodnout. Důležitý je jen výsledek,” zuřil Torr.<br />“Sorry. Může za to moje zinko-cobaltová baterie. Měl jsem do ní dát víc antimonu. Takhle nevydržela zátěž a explodovala,” hořekoval Tom Spike. <br />“To je škoda. Jinak bychom vyhráli minimálně o 15 000 voltů. Příště se to určitě povede,” uklidňoval ostatní Ven Douci.<br />“Žádné příště nebude. Kašlu na to,” vykřikoval naštvaný Torr.<br />“Neblázni, přece to teď nezabalíš. To by byla škoda,” přemlouval ho Spike.<br />“Klidně to zabalím. Na souboje s baterkama kašlu. Mám toho dost.”<br />“Co chceš dělat? Říkal jsi nám, že chceš být slavný. Jak se ve Sténadlech chceš proslavit jinak, než tím, že vyhraješ v napěťovém souboji?” ptal se Ven Douci.<br />“Nevím, ale s baterkama jsem skončil,” trval na svém psychicky labilní Torr.<br />“Tyhle kecy mě nebaví. Jestli chcete pokračovat v obviňování, tak pro dnešek končím a jdu domu cvičit na kytaru,” pravil znechuceně Ben Joe a chystal se k odchodu.<br />“Cože? Ty umíš na kytaru?” ptal se překvapený Doug Torr.<br />“Umím, no a? O co jde? Vadí ti to snad?” odvětil Ben Joe velice nakvašeně.<br />“Nevadí. Naopak. Kdyby jsme se všichni naučili hrát na nástroje, mohli bychom založit kapelu a stát se slavnými.”<br />“Není třeba se učit. Já umím na basu,” pochlubil Tom Spike.<br />“A já umím na bicí,” kontroval Ven Douci.<br />“Tak já budu zpěvák,” prohlásil nekompromisně Doug.<br />“Vždyť neumíš zpívat,” protestoval Ben Joe.<br />“To nevadí. Jenom musíte hrát tak hlasitě, aby mě nebylo slyšet,” trval na svém Torr.<br />“To by šlo,” uznali jeho nekompromisní logiku ostatní.<br />“Domluveno. Založíme kapelu,” radoval se Doug.<br />“Senzace,” souhlasili ostatní, neboť i jim se nápad líbil.<br />“Jak se budeme jmenovat?”<br />“Sténadelští skřeti,” navrhoval Tom Spike.<br />“Hloupost. Chmurná vize zní mnohem lépe,” mínil Ben Joe.<br />“To ne. To se mi nelíbí. Co říkáte na Maxwellovo kladívko,” přidal se Ven Douci.<br />“S tím jdi k šípku. Mnohem lepší jsou Dědečkovi koblihy,” mínil Tom.<br />“Pcha. Solenoid,” trumfoval ho Joe.<br />“To je divný. Nikdo to nepochopí. Co říkáte na Nadupané kytary?” navrhl Torr. Ostatní se zarazili a nechávali si navržený název znít hlavou. <br />“Super,” souhlasil Spike.<br />“Paráda,” potvrdil Ben Joe.<br />“Jo, s tím by se dalo žít,” přidal se Ven Douci.<br />“Takže schváleno, budeme se jmenovat Nadupaný kytary” uzavřel diskusi Ben Joe. Poté se všichni odebrali do svých domovů.<br /><br />Druhý se s nástroji vydali do klubovny. Zde již na ně netrpělivě čekal Doug Torr. <br />“To je dost že konečně jdete. Večer jsem se trochu nudil, tak jsem napsal pár textů,” chlubil se Torr a podával svým kolegům asi tak padesát listů papírů. Ostatní si je rozebrali a přikyvovali, že to není špatné. Ben Joe dokonce tři skladby na místě zhudebnil. Takže měli základ repertoáru a mohli se pustit do zkoušení. Pustili se do toho s vervou a nadšením. Tak to šlo den za dnem. Po měsíci již uměli přes dvacet písní, ale pořád to nebylo ono.<br />“Musíš do těch strun pořádně hrábnout. Když jsme Nabušený kytary, tak to musí být slyšet,” radil Torr.<br />“Ty jsi nějakej chytrej. Hrát neumíš, ale kecat by ti šlo,” odvětil naštvaně Ben Joe. Přesto zkusil hrát s větší razancí. I ostatní se snažili. Tak to šlo den za dnem.<div><br /></div><div>Po několika měsících se rozhodli vystoupit před publikem. Ale nedopadlo to moc dobře.<br />“To stálo, víte za co,” křičel na zbytek kapely Doug Torr, když se druhý den sešli ve zkušebně.<br />“Mě se to nezdálo tak špatný,” mínil Ben Joe. <br />“Tak tobě se to nezdálo špatný? A co ti co odešli? Byla jich minimálně polovina,” pokračoval vztekle Torr.<br />“Bereš to moc tragicky,” mínil Spike smířlivě.<br />“Tobě nevadí, že tam čtyři lidi usnuli?” <br />“To, pravda, nebylo moc motivující, ale jeden člověk nám zatleskal,” bránil se Spike.<br />“Jeden člověk. To ti stačí? Navíc tleskal jen kvůli tomu, že to byla poslední písnička a on chtěl jít domů.”<br />“Tak to nebylo nejlepší, ale příště se to možná zlepší,” bránil zbytek kapely Ven Douci.<br />“Žádný možná. Příště to musí být lepší, jinak končím,” ječel psychotický Doug Torr. Ostatní ho nechali být a začali cvičit. Věděli, respektive spíš doufali, že se Torr po chvíli uklidní. A to se skutečně stalo. <br /><br />Tak to šlo dál. Den za dnem, koncert za koncertem. Hudebníci se neustále zlepšovali. Lidé již před nimi neutíkali, naopak stali se nedílnou součástí sténadelské hudební scény. Na rozdíl od ostatních převážně folkových skupin, byl jejich hudební projev dravý, přímočarý až brutální. Posluchači to potvrzovali poskakováním do rytmu. Přesto všechno nebyl Doug Torr s hudebním projevem kapely spokojen. <br />“Pořád to nemá žádnou šťávu. Nemá to žádnou energii,” hecoval své kolegy Torr. Ostatním to nestálo za odpověď. Ždímali své nástroje co to dalo, ale i oni cítili, že tomu něco chybí. Torra to však štvalo víc a víc. Na jednom z koncertů to Torr nevydržel a náhle z ničeho nic v půli písně znechuceně odešel. Ostatní na něho překvapeně zírali, ale pokračovali v hraní. Nechtěli posluchačům pokazit zážitek.<br />Za chvíli se Doug Torr vrátil a tiše jako myška se zezadu přibližoval k Ben Joovi. Ten byl zcela zabrán do hraní. Torr byl již za ním. Pak rychle vytáhl svou vysokonapěťovou baterii a přiložil jí ke strunám. Sto tisíc voltů zaútočilo na Ben Joovy prsty. Jeho ruka začala kmitat nevídaným tempem. Proudem nabuzená kytara začala vydávat neslýchané zvuky. Fanoušci, tou dobou již dost rozjaření, začali křičet nadšením a svíjeli se v divokém rytmu. Doug Torr byl spokojen. Konečně to šlapalo podle jeho představ. Vteřinovým lepidlem přilepil baterii k Ben Joově kytaře. Ben Joe odehrál zbytek koncertu v nebývalém tempu. Jeho ruka kmitala tak rychle, že nebyla ani vidět. Doug Torr neváhal a přidělal vysokonapěťové baterie i k base a bicí. Jen díky tomu dokázali ostatní členové kapely držet z Ben Joem tempo. Úspěch kapely byl fenomenální. <br /><br />Od té doby hráli již jenom pod proudem. Aby to každému bylo bylo jasné, změnili název kapely na Proudově umocněné nabušené kytary. Ale pro fanoušky to bylo moc dlouhé, tak si to zkrátili na PUNK. Nevídaně rychlá divoká hudba brzy překročila oblast Sténadel a stala se známá po celém světě. <br /><br /><div>Ostatní hudebníci se snažili Proudově umocněné nabušené kytary napodobit. Nebyli však schopni snášet tak vysoké napětí jako trénovaní sténadelští hoši. Museli se spokojit jen s náhražkou v podobě různých zesilovačů a repro beden. Ale i tak byl elektřinou umocněný zvuk obrovským pokrokem. Hudba se tím dostala do úplně jiné dimenze. Na počest Proudově umocněných kytar, kteří tento hudební projev vymysleli, začali tento styl nazývat punkem.<br /></div></div>doctor Hhttp://www.blogger.com/profile/01675040153330315422noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-7942976155405381217.post-14280245730293032452020-06-01T16:29:00.004+02:002021-01-27T09:15:02.778+01:00Johan Widrig a automobilJohan Widrig si spokojeně užíval svého nově nabytého bohatství. Měl peněz, že nevěděl co s nimi. Tak se rozhodl ulehčit své peněžence koupí automobilu.<div>Původně měl v plánu obstarat si Trabant. Trabant byl revoluční celoplastový automobil, který předběhl svou dobu. Všechno v něm bylo z plastu, dokonce i převodovka. Díky tomu byl úžasně lehký. K jeho pohonu stačil obyčejný plastový elektromotor poháněný polymerovým akumulátorem. Jeho cena však byla úměrná své revolučnosti. Ani někdo tak bohatý jako byl Johan si ho nemohl dovolit.</div><div>Proto musel Johan slevit. Dlouho vybíral až si nakonec koupil Peugeot Partner. Nechal si ho dovést až do garáže.</div><div>Na ulici svou novou káru nechávat nemohl, neboť ve Sténadlech žádné auto nevydrželo do rána. Během noci bylo totiž každé opuštěné vozidlo kompletně odstrojeno a poté zapáleno. Jezdit se svým bourákem Widrig také nemohl, neboť byl ještě teenager a neměl řidičák. Za jízdu bez řidičského průkazu byl ve Sténadlech trest smrti. Takže mu nezbývalo nic jiného, než nechat automobil zaparkovaný v garáži a chodit se na něj koukat.</div><div>Když vyřešil svůj problém s autem, musel se Widrig náležitě odměnit. Rozhodl se zajet si pro nějakou sladkost do Mlsnova, kde měli vyhlášenou cukrárnu U Slaďouše. Vyšel na ulici a chtěl zamával na taxi. Ale než stačil zvednout ruku, zastavil u něho pancéřovaný Hummer. Řidič vyskočil, otevřel dveře a nechal Widriga nastoupit. Widrig se ještě nestačil ani pořádně usadit, když se vůz rozjel. <br /><br /></div><div>“Tomu říkám obsluha, panečku,” říkal si pro sebe Johan. “Člověk jen pomyslí na taxík a již v něm jede.”</div><div>To, že automobil neměl označení Taxi ho netrápilo. Ve Sténadlech vládly tvrdé poměry, a tak se na nějakou tu ceduli nehrálo. Byl spíš zázrak, že ještě nějaké automobily jezdily. Většinou se jednalo o vyřazené armádní vozidla, případně předělané a opancéřované civilní auta. Johan si užíval jízdy, když vtom si uvědomil, že není něco v pořádku. <br /><br />“Kudy to ten moula jede? Takhle se do Mlsnova nedostaneme. Kam mě to ten moula vůbec veze? Vždyť se mi ani nezeptal na cíl cesty? Je to vůbec taxikář?” létaly mu hlavou otázky jedna za druhou.</div><div>Když se v myšlenkách dobral až sem, zapojil do akce svůj geniální mozek. Bylo mu hned jasné, o co se jedná. Jde o únos. <br /><br />“Únos, to je super. To jsem ještě nedělal. To si užiji,” vykřikoval zcela unesený Johan.<br />“Pane, děláte to špatně. Nejprve jste mě měl něčím omámit, pak jste mě měl spoutat a dát něco přes oči, abych neviděl kudy jedem,” volal Johan nadšeně na svého řidiče. Řidič se ho snažil ignorovat, ale bylo to marné. Widrig byl neodbytný. Nedal pokoj dokud řidič nezastavil a nenastříkal mu na obličej chloroform. Widrig se odebral do říše spánku. Když se probral, byl spoutaný, v puse měl roubík a přes hlavu měl natažený pytel. <br /><br />“Ano, takhle vypadá správný únos,” pochvaloval si. Provazy se mu bolestivě zařezávaly do masa. Odkrvené prsty mu začínaly brnět. Brzy auto zastavilo. Dveře se otevřely. <br />“Vystup a dej pozor na hlavu,” zazněl příkaz znuděného řidiče. Widrig přes pytel neviděl, a tak uposlechl příkazu a opatrně se soukal z vozu. Povedlo se.<br />“Jdeme,” nařídil šofér. Popadl ho za ruku a někam ho táhl. Pak zastavili.<br />“Proč je spoutaný a má na hlavě pytel?” ptal se neznámý hlas.<br />“Ani se neptej. Dlouhá historie. Být tebou, tak mu to nechám,” odpověděl řidič.<br />“Dobrá. Jak myslíš,” odpověděl neznámý hlas. Popadl Widriga a kam si ho táhl. Johan si únos užíval. Bylo to lepší než v televizi. Akorát ti padouši mohli být drsnější. Zatím s ním jednali šetrně. Třeba se to zlepší, až mě předhodí svému šéfovi, uklidňoval se Johan.<br /><br />“Co to má znamenat?” vykřikl drsný hlas. To bude vůdce, říkal si Johan. <br />“Já za to nemůžu,” vymlouval se hlas, který ho přivedl.<br />“Okamžitě mu to sundejte,” nařídil šéf. Podřízený uposlechl. Widgrig mžoural, neboť jeho oči ve tmě odvykly přímému světlu. Když se zrak konečně přizpůsobil dennímu světlu, viděl, že je v nemocnici. Proti němu stál přísný muž v bílém plášti. To bude boss. Ale proč mě unesli do nemocnice? Co se mnou chtějí dělat? Navíc byl zklamán, že mu arcizloduch nedal pěstí ani ho nekopl do břicha. Tak se to přece při únosech vždy dělá. Johan zvažoval, zda má na to zločince upozornit.<br /><br />“Připravte magnetickou rezonanci,” nařídil vůdce. Muž, který Widriga přivedl, jej popadl a táhl ho k lůžku před magnetický tunelem. Geniální Johan okamžitě pochopil o co se jedná. Budou skenovat jeho originální mozek. Chtějí zjistit tajemství jeho geniality. Proto ho unesli. Jistě ho pak budou chtít napodobit, či přímo okopírovat. </div><div>“Jenže, co když při tom poškodí mou jedinečnou strukturu mozku? Ne, to nemohu dopustit. Musím utéci,” řekl sám sobě.<br /><br /></div><div>“Hele, ptáček,” zvolal Widrig a chtěl se vytrhnout, ale jeho průvodce ho držel pevně. Johan sebou zmítal ze všech sil a snažil se snažil se dostat ze sevření. Nakonec se mu to podařilo. Ale nebylo mu to nic platné. Do místnosti mezitím dorazily posily, které ho zpacifikovaly. Drsní muži s chmurnými výrazy mu nasadili svěrací kazajku a pro jistotu mu do úst vrazili roubík. Widrig z toho měl rozporuplné pocity. Na jednu stranu byl spokojen, že únos probíhá, podle všech pravidel. Na druhou stranu měl obavy o svůj superúžasný mozek. Děsil se toho, že mu zločinci jeho mozek poškodí a on se stane naprostým hlupákem. To byla jeho nejčernější noční můra. Muži ho mezitím připoutali k lehátku a spustili magnetickou rezonanci. Jeho tělo se pomalu zasouvalo do tunelu. Johan byl naprosto vystresovaný a blížil se kolapsu. Byl již do poloviny těla v tunelu. Déle to Widrig nevydržel a omdlel. Kdyby vydržel jen o pár sekund déle, viděl by, že se posun zastavil. Přístroj přestal hučet a lehátko s jeho tělem se začalo vysouvat. </div><div><br />Když se Widrig probral, byl bez pout v pohodlném křesílku. Před ním znovu stál muž v bílém, onen boss, který nařídil jeho skenování. Prohlížel si na velké obrazovce jednotlivé řezy, které pořídila magnetická rezonance. Johan se ze zvědavosti také podíval. Pozorně si prohlížel jednotlivé řezy, když si uvědomil o co se jedná.<br /><br />“To není můj mozek! To je koleno,” vykřikl překvapeně. “Proč jste mi skenovali koleno? Myslel jsem, že vám jde o můj mozek?”<br />“Mozek? Proč mozek?” zeptal se muž v bílém stejně překvapeně.</div><div>“Ten mi nezajímá. Mě zajímá jen vaše zraněné koleno. Podle mě je v pořádku. Jste zdráv. Tedy myšleno fyzicky. U duševního stavu si tak jistý nejsem.”<br />“Koleno? V pořádku?” hlesl Widrig nechápaje. “Aha, tak o to tu šlo,” dodal ulehčeně. Konečně si uvědomil svůj omyl. Před rokem si při plážovém volejbalu zranil koleno a nyní zřejmě nastal čas kontroly. Úplně na to zapomněl. Všechno se tím vysvětlilo. Automobil, který mu zastavil, nebyl ani taxík ani vozidlo únosců. Byla to sanita, která ho měla odvést na kontrolu. Nyní, když věděl o co se jedná, omluvil se Widrig všem zainteresovaným a odebral se pěšky domů.<br /></div>doctor Hhttp://www.blogger.com/profile/01675040153330315422noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-7942976155405381217.post-4039424606708064432020-02-26T22:04:00.000+01:002020-02-26T22:04:19.928+01:00Rukověť 2 - Zkoumání knihyV minulém díle jsme prožili s Démou velice náročný den. Na burze jsme nalezli a následně odkoupili tajemnou knihu, o jejíž existenci jsem neměl ani potuchy. Jenže Déma se choval tak, jak jsem ho ještě nikdy neviděl. Náhle stál přede mnou ne ten usměvavý a pohodový kluk, ale starý, nepříjemný Žid se vším co k němu patří. Úlisné chování, nekonečné smlouvání, neústupnost v jednání. Pro mě naprosto nečekané, ale zabralo to, tak proč ne. Pomocí staletími prověřených praktik jsme nakonec knihu "koupili" pouhých za padesát haléřů. Nyní ležela před námi na stole.<br />
<br />
Opatrně jsem ji vzal do rukou. Kniha nebyla nijak zajímavá, vazba tvrdá, ohmataná, místy potrhaná. To, co ji dělalo tak úžasnou byl emblém ve tvaru runového S vylisovaný vpravo dole do kožené obálky. Nad ním byl prostý nápis Rukověť pro cizáky. Každý kluk který vyrůstal v Plzni přece věděl velice dobře, co to lomené S znamená. Ano, byl to znak, znak Sténadel. Všichni ho dobře znali z vyprávění svých dědečků či pradědečků. Byla to vyprávění divná, podivuhodná, šílená, neuvěřitelná.<br />
Ano, jak jistě víte, již dříve jsme zjistili, že Sténadla skutečně existovala a dokonce se do nich tajně dostala parta mladíků, která si říkala Pomalé kulky. Vše, co jsme o tom zjistili, je napsáno v knize Parta z Tiché strany, kterou se nám po docela drastických událostí podařilo vydat. Přesto vše působilo tak fantasticky, že jsme tomu nemohli zcela uvěřit. Pořád jsme si říkali, byla to skutečně pravda? Nebo jsme byli ošáleni nějakým podvrhem, který vymyslel někdo šílený na základě vyprávění, jenž vyslechl v domově důchodců?<br />
Otázky se kupily a já tu stále stál s knihou, která jasně dokazovala, že rozhodně nešlo o žádný výmysl. Nebo šlo o dokonalý podvrh, který připravil někdo před desítkami let. Nebylo by to v Čechách poprvé. Vzpomeňme jen na Rukopisy královédvorské a zelenohorské. Zas ta proklatá nejistota.<br />
<br />
"Polož tu věc sem na kraj stolu," přerušil mé uvažování Déma.<br />
"Jakou věc?" nechápal jsem.<br />
"Tu co máš v ruce."<br />
"Ty myslíš knihu?"<br />
"Ano, knihu."<br />
"Aha," řekl jsem a položil jsem dotyčný předmět na stůl. Déma vzal ze skříně obrovskou lupu a téměř obřadně přistoupil ke knize.<br />
"Než se do ní podíváme, musíme zjistit, zda není nějak zajištěná proti neoprávněnému otevření."<br />
"Aha, to mě nenapadlo," přiznal jsem. Inu, Déma opět nezklamal. Jeho zkušenosti se znovu hodily. Ne nepodoben Sherlocku Holmesovi pečlivě zkoumal švy a kožený potah. Pokyvoval přitom hlavou a mumlal jakési zaklínadlo v haitské kreolštině. Pak začal kolem knihy tančit. Nakonec usoudil, že je to bezpečné.<br />
<br />
Měl jsem tu čest otevřít knihu jako první. To mě trochu zarazilo. Čím jsem si to zasloužil? Vždyť to byl Déma, kdo vzácnou knihu objevil. Obvykle tak galantní nebývá. Spíš naopak. Vždy chce všechno rozbalovat první. Tentokrát však trval na tom, abych knihu otevřel já. Snažil jsem se tuto velkou poctu odmítnout, ale on byl naprosto neústupný.<br />
"Ostatně máš už velké děti, které se o sebe dokáží postarat sami," uzavřel celou diskusi větou, která mi nedávala smysl. Co s tím mají společného mé děti? Ale nechtěl jsem se již přít. Naopak jsem chtěl využít ojedinělou situaci, než si to Déma rozmyslí.<br />
Prudce jsem se nadechl a a ještě prudčeji jsem obrátil obálku.<br />
<br />
Pod ní byl stejný nápis jako na titulní vazbě - Rukověť pro cizáky.<br />
"Tušil jsem to," odtušil Déma a další list už obrátil on.<br />
"Co jsi tušil?" ptal jsem ho ne moc chytře.<br />
"Vidíš to p?"<br />
"Vidím."<br />
"Nic nevidíš, jinak by jsi viděl, že je o plné dva stupně černější než ostatní písmena."<br />
"Dejme tomu," připustil jsem váhavě, neboť jsem žádný rozdíl neviděl. "Co z toho vyplývá?"<br />
"No to je přece znak Roudné, nedovtipo."<br />
"P je znak Roudné?" konstatoval jsem nechápavě.<br />
"Víš, Doktore, můj tatínek se narodil v Plzni, ve čtvrti jménem Roudná. Jak je ti jistě známo, jedná se o starobylou čtvrť, jenž kdysi byla plná tajemných uliček, plácků, polorozpadlých domů a všudypřítomného nebezpečí od protékající řeky Berounky. Roudná leží na břehu řeky, a tak jakmile trochu více zapršelo, vylila se z břehů a zatopila mnoho domů v okolí. Snad právě proto se jejím obyvatelům začalo říkat Proudníci a čtvrti Proudná. Postupem doby se však název zkomolil na dnešní Roudnou. Můj otec si na to dobře pamatuje. Sám Karel Gott, ten zpěvák a rodák ze sousední čtvrti prý na něho při klukovských bitkách házel kameny a posměšně křičel - Proudníci, tlouštíci. Dnes jméno Proudná nikomu nic neříká. Ten název se již dávno nepoužívá. Zapomnělo se na něj," prohlásil Déma a významně se odmlčel.<br />
Myšlenky mě vířily v hlavě jak klubko tiplic před večerní smrtí. Zajímavé informace. Tak Déma má otce. Neuvěřitelné. Až dosud o něm nemluvil. Měl jsem za to, že je poloviční sirotek. Náhle mě něco napadlo.<br />
"Ale co když ten název Proudníci byl jen zastírací. Co když znamenal něco úplně něco jiného?" "Také mě to právě napadlo," skočil mi drze do řeči Déma. "Neříkali si podle Berounky a jejího proudu, ale podle proudu energie. Elektrické či nějaké jiné? Jisté je jedno, vlastnili a používali energii, která v té době mohla změnit celý svět. Oni ji však drželi jako veliké tajemství mezi sebou. Tak to vidíš, zdánlivě stará nudná čtvrť ... a přece plná tajemství ... které nikdo nikdy neodhalil."<br />
"Ale je to jisté? Není to příliš velká velká spekulace?" pronesl jsem nepříliš moudře. Déma se neskutečně rychle otočil, popadl mě za klopy kabátu a zvedl do výše.<br />
"Víš ty vůbec, na co jsme narazili? Našli jsme jejich tajnou knihu! Zednáři a jejich kejkle jsou proti tomuhle hasičským sborem v Dolní Bělé! Toto jistě přepíše dějiny. Možná jsme objevili zlatý grál naší civilizace! Dostatek energie pro všechny! Navěky"<br />
Déma byl tak přesvědčivý, že jsem rázem zapomněl na všechny své pochyby. I mě se zmocnilo obrovské vzrušení. Museli jsme udělat padesát kliků a sto dřepů abychom se uklidnili. Konečně se nám to povedlo a mohli jsme přistoupit ke čtení další stránky.<br />
První kapitola se jmenovala - Rady pro přežití. Pod ním byly drobnými písmeny napsány návody, jak přežít v nebezpečné čtvrti. Rady nás příliš nepřekvapily, neboť jsme na něco podobného již narazili, když jsme dávali dohromady příběh o Pomalých kulkách. Déma pomalu četl jednotlivé věty.<br />
"Pokud uvidíš nějaký neizolovaný vodič ležet na zemi - nedotýkej se ho. Prostě se ničeho se nedotýkej a budeš v pořádku.<br />
Je přísně zakázáno ničit zásuvky na hlavních ulicích. Ten, kdo poruší zákaz a bude přistižen, bude odsouzen na tři dny do Napěťovny. Mlč a budeš žít."<br />
V podobném duchu to pokračovalo dále. Naše prvotní nadšení se měnilo v zoufalství. Vše bylo zamotanější, nežli jsme si původně dokázali představit. Co je to za knihu a jak se kniha dostala na plzeňskou burzu? Snad si ji kdysi jeden z posledních pravých Proudníků schoval na památku a možná se pak našla při vyklízení. To by dávalo smysl, proč za ni stánkaři stačilo pár haléřů. Patrně se do ní ani nepodíval. Jinak by se jistě dějiny ubíraly zcela jiným směrem. Když jsme chtěli obrátit další stránku, ukázalo se, že to jaksi...no, zkrátka to nebylo možné. V dalším čtení totiž bránila ne nepodstatná maličkost. Žádné další stránky tam totiž nebyly. Do knihy bylo vložené plechové pouzdro, které vyplňovalo celý zbytek knihy. Takže to vlastně nebyla kniha, ale tajná schránka s otvorem pro klíč uprostřed.<br />
Co teď? Jak pouzdro otevřít, když nemáme klíč? Nastalo ticho. To se prodlužovalo a prodlužovalo.<br />
"Co budeme dělat," otázal jsem se, neboť to nesnesitelné ticho již nešlo vydržet. Přímo na nás doslova řvalo.<br />
"Co bychom dělali," odpověděl můj parťák, "vezmeme knihu a půjdeme do Proudné hledat tu správnou zástrčku."<br />
"Zástrčku?" vykřikl jsem překvapeně.<br />
"Ano. Podívej se pozorně. Co vidíš?" odpověděl Déma a hlavu mi násilím sklonil až nad knihu. Teprve nyní jsem zjistil, že to nebyla žádná klíčová dírka, ale podivná elektrická zásuvka. Takovou jsem ještě nikdy neviděl. Byla, stejně jako emblém na titulní straně ve tvaru pokřiveného S. Bylo jasné, že musíme odhalit co tajemná skříňka skrývá. Ale jak? Rozbít ji nemůžeme. Co když je tam skryt pekelný stroj, kyselina, poplašné či signalizační zařízení. Co když při neopatrném otevření schránka vyšle nenápadný signál. Co by se pak asi stalo? Po našem minulém dobrodružství nám bylo jasná, že stát se může naprosto cokoliv - obsazení čtvrti tajnými policejními sbory, následná evakuace některých obyvatel, záhadné transporty, občanské nepokoje, rabování, psychologický teror či útok cvičených sarančat. Ne, takhle ne. Žádné násilí. To se musí otevřít, tak jak se má. Musíme najít příslušnou zástrčku stůj co stůj.<br />
<br />
"Příští týden si udělej volno.Vyrazíme na průzkum," pravil temně Déma, "Vezmi si tmavé kalhoty, lanko kolem pasu a baterku. Nebude to jednoduchá výprava."<br />
Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem si stále ještě nesundal z hlavy svářečskou kuklu. Tak proto jsem se zmýlil, proto jsem nerozeznal klíčovou dírku od zásuvky.<br />
<div>
<blockquote data-color="2" data-email="demapes@seznam.cz" style="background-color: white; border-left: 2px solid currentcolor; box-sizing: inherit; color: #990033; font-family: TriviaSeznam, helvetica, arial, sans-serif; font-size: 16px; margin: 0px; padding-left: 10px;">
<blockquote data-color="1" data-email="jedlicka.pl@gmail.com" style="border-left: 2px solid currentcolor; box-sizing: inherit; color: #003399; margin: 0px; padding-left: 10px;">
<div dir="ltr" style="box-sizing: inherit;">
<div style="box-sizing: inherit;">
<span id="__7e49698a__-wm-__6a5b214a__-wm-__309b3dbd__-wm-gmail-docs-internal-guid-aa945f14-7fff-0645-2a4c-33a07d741fa3" style="box-sizing: inherit;">
</span></div>
</div>
</blockquote>
</blockquote>
</div>
Déma běžnýhttp://www.blogger.com/profile/10987739218626868351noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-7942976155405381217.post-1674244227555212092020-02-19T14:57:00.002+01:002020-02-19T16:17:34.684+01:00Rukověť 1 - NálezVážení přátelé, podařilo se nám sehnat něco fenomenálního. Něco neskutečného, úžasného, fantastického.<br />
<div>
<br /></div>
<div>
Celé to začalo, jako vždy, na popud Démy. Tento hrdinný průzkumník se totiž chtěl jít podívat na burzu a mě nutil, abych šel s ním. Mě se však moc nechtělo.<br />
“Víš co je tam za lidi?” vybafl na mě Déma.<br />
“Nevím,” přiznal jsem po pravdě, neboť jsem doposud na žádné burze nebyl. Slovo burza mě odjakživa evokovalo Wall street a mladé muže v drahých oblecích. Pokud byla má představa správná, tak jsem se Démovi vůbec nedivil. Také bych se nechtěl sám dostat mezi takové lidi. Bez dozoru by bezbranný jedinec mohl propadnout jejich kouzlu a mohl by se od burziánů naučit vydělávat opravdu velké peníze. No, fuj.<br />
“Tak vidíš. Musíš jít se mnou. Až uvidíš ty individua, bude ti jasné, proč potřebuji ochranku,” prohlásil Déma rezolutně jakoby četl mé představy. Mě nezbylo než uposlechnout. Raději jsem se neptal proč si kapsy nacpal ručními granáty a pod rukáv zasunul námořnickou dýku. Mě vrazil do ruky palcát a na hlavu narazil svářečskou kuklu. <br />
"Pro případ, kdybychom se dostali do potíží," upřesnil bez většího vysvětlení. Jen jsem přikývl a ujistil jsem se, že mám v kapse nabitý paralyzér.<br />
<br />
Vyrazili jsme. Burza byla v místech do kterých jsem se doposud obával vkročit. Jednalo se o pochybnou čtvrť Leningrad jenž se prostírala mezi plzeňskými doky a letištěm. Na prostranství mezi dvěma polorozpadlými halami se nacházelo velké množství stánků doslova nalepených jeden na druhém. Bylo zde nepřeberné množství zboží pochybného původu, které nám nabízeli ještě pochybnější existence. Do některých stánků byl vstup jen na povolení, které jsme ale nemuseli mít. Divil jsem se jak je to možné, ale Déma jen tajemně mlčel. Pohyboval se zde jako ryba ve vodě. Prolézal stánek za stánkem a hledal své oblíbené komiksy. Pozoroval jsem ho s vykulenýma očima. Uvědomil jsem si, že ho vlastně vůbec neznám. Byl to člověk? Kyborg či tajný agent?<br />
Náhle mi páteří projela neznámá forma třesavky. Předzvěst - blíží se něco mimořádného. Sevřel jsem paralyzér a se zvýšenou opatrností jsem následoval následoval mého přítele. Přitom jsem se snažil tvářit přísně, abych odradil případné otrapy, co by chtěli Dému oloupit. Svářečská kukla to však značně ztěžovala. Tak jsem alespoň výhružně chrochtal.</div>
<div>
Déma se zastavil a zkoumavě se rozhlédl po okolí. Zřejmě i on získal dojem, že se v naší blízkosti nachází něco ojedinělého. Vtom se mu zablesklo v očích. To jak spatřil svou kořist. Nedal však na sobě nic znát. Přistoupil k stánkaři, vedle kterého jsme se nacházeli, a bodře ho počastoval.<br />
“Hombre, řekni, kolik by jsi chtěl za tudleto?” pravil, ukazujíce na starou zaprášenou knihu. Přitom se naklonil ke stánkaři a pod klopou mu ukázal jakýsi odznak. Prodejce zbledl jako když vyperete džíny z Číny. Využil sem situace, naklonil jsem se a rychle jsem si prohlédl knihu o kterou měl Déma zájem. Byla to obyčejná stará kniha se zašlým nápisem - Rukověť pro cizáky. Nechápal jsem, co na ní Dému tak přitahovalo. Byla to prostě jen opotřebovaná, věkem zašlá kniha. Nic zajímavého.<br />
“Kolik byste dal, ctěný pane?” pravil stánkař a pot se mu nekontrolovaně řinul z obličeje.V duchu zřejmě přemýšlel, kam až může s cenou jít. Chtěl Dému řádně oškubat, ale nechtěl to přehnat, aby nepřišel o kšeft. Vždyť ho tady všichni znali jako seriózního kupce a stánkař nechtěl přijít zbytečně do řečí. Jenže, co to jeho podivné chování? Něco zde nesedělo. Byl to snad tajný policista v převleku, který se bál vyzrazení? Hledaný zločinec? Příslušník tajné sekty? Těžko říci.<br />
“Já bych dal, korunu,” pravil Déma.<br />
“Korunu za tak vzácnou knihu? Ta má cenu minimálně 562 korun,” rozohnil se stánkař. Jeho nervozita zmizela mávnutím kouzelného proutku.<br />
“Možná pro toho, kdo by ji chtěl číst, ale já ji číst nebudu,” pravil Déma znuděně a dokonce si demonstrativně zívl.<br />
“K čemu vám bude, když jí nebudete číst? Co s ní budete dělat?” ptal se zaskočený stánkař.</div>
<div>
“Chtěl jsem si ji vzít na podpal.”<br />
“Na podpal? Nebylo by jednodušší použít noviny?” <br />
“Ale co tě nemá, hošánku. Noviny!? To bych si dal. Vždyť ten jejich papír vůbec nehoří. Kdoví jaké svinstvo do toho dávají. Na podpal jsou nejlepší staré knihy.”<br />
“Aha,” pravil stánkař a v očích měl zklamání. K žádnému velkému kšeftu nedojde.<br />
“Dobrá, pane, ale že jste to vy....”, a to slovo vy zdůraznil, “dejte mi za ni pouhých 328 korun a je vaše.”<br />
“Dám ti, holobrádku, padesát haléřů a ani o haléř více. Ber nebo nech být,” pravil nekompromisně Déma. Vytáhl malou minci, dal ji překvapenému stánkaři do ruky, popadl knihu, otočil se a lhostejným krokem se pomalu vzdaloval. Stánkař mezitím horečně přemýšlel, zda udělal dobrý kšeft. Nakonec dospěl k názoru, že ano. Knihu s sebou tahal již dobrých pět let a doposud o ní nikdo neprojevil zájem. Konečně se jí zbavil a dokonce za ni dostal zaplaceno. Jen ho trochu trápil fakt, že padesátník již dlouho neviděl. Byl ještě v oběhu?<br />
<br />
Já jsem šel pomalu za Démou. Neunikl mi nenápadný pohyb rukou, kterým misi ukončil. Musíme se nenápadně vytratit z burzy. Chvilku jsme jakoby zevlovali a přitom kličkovali mezi stánky. Nikdo nás nesledoval, a tak jsme se z pochybného místa nenápadně vytratili.<br />
Cestou jsem přemýšlel, co to může být za knihu. Déma o ní evidentně moc stál. Snažil jsem se z něj něco vytáhnout, ale nepodařilo se mi z něho dostat jediné slovo. Jen syčel, abych mlčel. Konečně jsme byli doma. Déma pečlivě zamkl, zatáhl závěsy a pustil rušičku. Pak se teprve uklidnil a položil “zakoupenou” knihu na stůl.<br />
<br />
<div>
“Tak o co jde? Chováš se nějak moc tajemně,” zeptal jsem se Démy, který se šťastně uculoval.<br />
“Cože? Ty to nevíš? Ty jsi si nevšiml toho S vpravo dole?” ptal se mě překvapeně a ukázal mi ukořistěný výtisk. Podíval jsem se pozorněji. Skutečně, vpravo dole bylo téměř neviditelné podivně lomené S se šipkou na konci připomínající blesk. Znak Sténadel! Jak je možné, že jsem si toho předtím nevšiml? Ano, kniha byla zaprášená a notně ošoupaná, ale i tak jsem to měl rozpoznat.</div>
<div>
Proto Déma o knihu tolik stál. O to více jsem ho musel obdivovat. Přesto že šlo o výtisk nedozírné hodnoty, zachoval ledový klid a smlouval o cenu jako zkušený pokerový hráč. Inu, pravidelný nákup komiksů ho naučil jak dosáhnout opravdu nízké ceny. Traduje se o něm, že používá i nekalé praktiky, jako jsou brekot, klečení na kolenou, otevírání prázdné peněženky apod. Uměl v tom neskutečně chodit. Tiše jsem mu záviděl.</div>
<div>
Jen díky tomu jsme teď vlastnili knihu v hodnotě několika miliard dolarů za pouhých padesát haléřů českých, respektive zadarmo, neboť mince, kterou Déma obchodníkovi za knihu dal, již dávno ztratila platnost a byla naprosto bezcenná.</div>
<div>
<br /></div>
<div>
Otevřeli jsme knihu a začali ji studovat.</div>
</div>
doctor Hhttp://www.blogger.com/profile/01675040153330315422noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-7942976155405381217.post-74728419391926257172019-10-24T20:01:00.002+02:002019-10-24T20:01:24.138+02:00Otázky, samé otázky...pokračování 12Kniha Parta z Tiché strany, která věrně líčí osudy Pomalých kulek, je na světě. Sice nás to málem stálo život, ale povedlo se. To je hlavní. Tady je.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhhOH3eO5zBqzqxFdDSrDeVPt1FRBYsggAQjLWA6ovWRQ_dfzKULtywxsDwyYrbulVnQX8wC3HSALjYOgrjFAw3bAxhF9gK2pynV1yo4FE1N-sErOFoLdff-S9zBKj_C03guNGVM38cvZya/s1600/PTS_Titulka_min.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="400" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhhOH3eO5zBqzqxFdDSrDeVPt1FRBYsggAQjLWA6ovWRQ_dfzKULtywxsDwyYrbulVnQX8wC3HSALjYOgrjFAw3bAxhF9gK2pynV1yo4FE1N-sErOFoLdff-S9zBKj_C03guNGVM38cvZya/s400/PTS_Titulka_min.jpg" width="285" /></a></div>
<br />
Možná by vás zajímalo, co se událo od posledního záznamu.<br />
Poté, co jsme si nechali udělat plastické operace a změnili jsme si identitu, jsme se odebrali do opuštěného bunkru z druhé světové války. Naštěstí jsme s možností odchodu do ilegality počítali. Již dlouhou dobu před začátkem celého dobrodružství jsme do bunkru tajně navozili velké zásoby potravin a věcí potřebných pro dlouhodobý pobyt, včetně baterií, které byly schopné zajistit dostatek elektrického proudu na několik let. Nezapomněli jsme ani na zbraně.<br />
<br />
Zavřeli jsme těžké pancéřové dveře a na dálku jsme odpálili připravené nálože. Vchod byl zasypán kamením a zeminou. Byli jsme tak dokonale izolováni od okolního světa. Mohli jsme se v klidu věnovat získaným informacím a postupně je přetvářet v knihu. Jednotlivé, zdánlivě nesmyslné a protichůdné dílky informací do sebe začaly zapadat. Dávný příběh se začal vynořovat z mlhy. Konečně byla kniha hotová.<br />
Měli jsme obrovskou radost. Museli jsme se o ní podělit. Tak jsme to <a href="https://pomalekulky.blogspot.com/2019/05/otazky-same-otazkypokracovani-11.html" target="_blank">zveřejnili </a>na našem blogu.<br />
Hned po té jsem se vydal do vedlejší místnosti a vrátil se s demižónem slivovice.<br />
"Jak jen jsi to dokázal?" divil se Doktor. Nic jsem nevysvětloval, jen jsem se tajuplně usmál. Vysvětlování nebylo třeba, Doktorovi jistě došlo, že jsem alkohol do pevnosti propašoval během příprav na zmizení ze světa.<br />
Doctor vzal dva půllitry a postavil je na stůl. Pak se chopil demižónu a naplnil půllitry až po okraj. Pozvedli jsme je a přiťukli jsme si na zdraví. Přiťukli jsme si zřejmě moc silně, neboť začaly praskat stěny. Alespoň jsem si to zpočátku mysleli. Brzy nám došlo o co skutečně jde. Vypátrali nás ARoboGenti a začali se dobývat do našeho bunkru. Shodou okolností s tím začali přesně v ten okamžik, kdy jsme si přiťukli.<br />
Nebylo moc času, bylo třeba rychle jednat. Tak jsme si střihli kámen-nůžky-papír-tapír-Spock. Doctor vyhrál. Asi jsem neměl volit Spocka. Ale nemohl jsem si pomoci. Dával jsem Spocka pokaždé.<br />
<br />
Takže na Doktorovi bylo zachránit knihu, zatímco já jsem mu měl krýt záda. Doktor popadl flash disk s knihou a vrhl se do tajného tunelu, který jsme zde společně vykopali, když jsme se připravovali na odchod do ilegality.<br />
Zatímco se Doktor prodíral uzoučkým tunelem, začal jsem se chystat na nezvané návštěvníky. Vytáhl jsem ze zbrojnice tarasnici, několik samopalů a leteckou pumu. Jednalo se o nevybuchlou bombu z druhé světové války. Původně byla zarytá hluboko v zemi nedaleko bunkru. My jsme na ni narazili, když jsme kopali tajnou únikovou štolu. Vykopali jsme ji a odnesli do bunkru. Dobře jsme udělal, nyní se skvěla hodila. Připevnil jsem k pumě odpalovací zařízení s časovačem. Nastavil jsem 12 sekund. Delší čas jsem si nemohl dovolit. Proklatí plecháči, co se nás snažili dostat, byli velice rychlí. 12 sekund bude muset na mou záchranu stačit.<br />
Pak jen zbývalo čekat než se ZaRoboBijáci prokopou silnou vrstvou armovaného betonu. Docela jim to trvalo. Což bylo dobře, alespoň měl Doktor dost času na útěk.<br />
Konečně tu byli. Jen co praskla poslední vrstva betonu, vypálil jsem z tarasnice do vzniklého otvoru. Hned prvním výstřelem jsem uškvařil šest VeRoboTřelců, neboť jsem zkušeně použil náboje se směsí manganu a termitu. Proti tomu neměli kovoví zmetci šanci. Obrovský žár zničil jejich kovová těla. Jenže nezvaných hostů bylo moc. Zatímco se první skupinka vypařila, snažili se do bunkru dostat další DoRoboTěrové.<br />
Pálil jednu střelu za druhou, až se tarasnice začala zbarvovat do ruda, posléze do běla, až se nakonec dočista roztavila. Popadl jsem do každé ruky samopal a pokračoval palbě. Leč přísun VraRoboHounů neustával. Musel jsem se dát na ústup. Zahodil jsem prázdné samopaly a popadl další. Když jsem vyprázdnil i je, byl čas na granáty. Naházel jsem do vstupního otvoru všechny granáty co jsem měl po ruce. Výbuchy na chvíli zastavily postup NeRoboPřátel. Aktivoval jsem časovací mechanizmus a vrhl se do tajné chodby, stejně jako předtím Doktor. Běžel jsem úzkým tunelem, tak rychle jak jen to šlo. Počítal jsem sekundy. Deset. Zmobilizoval jsem všechny zbývající síly a svůj běh jsem ještě více urychlil. Jedenáct. Plácl jsem sebou k zemi. Rukama jsem si kryl hlavu. Dvanáct. Bum. Obrovský výbuch dokonale zlikvidoval bunkr včetně asi stovky DoRoboByvatelů. Vstup do tajné chodby byl přitom dokonale zasypán. Pár desítek zbylých ARoboGentů zkoumavě hledělo na obrovský kráter, který po výbuchu vznikl. Usoudili, že explozi nemohl nikdo přežít. Jejich mise byla splněna. Otočili se a odebrali se zpět na základnu. Byl jsem zachráněn.<br />
<br />
Mezitím se Doktorovi podařilo proběhnou celou tajnou chodbou. Vylezl tajným vchodem, jenž byl důmyslně ukrytý ve křoví. Rozhlédl se po okolí. Nikde nikdo. Tak se vydal po cestičce do nejbližší vesnice. Od postaršího farmáře si vypůjčil a auto a vydal se na cestu do tiskárny. Jen co se dostal na hlavní silnici, uviděl stopaře. Vypadal přesně jako Schwarzenegger. Umělá inteligence, která ARoboGenty řídila, musela být poškozená. Nebo jí docházela fantazie? Či byla přetížena koordinací tak rozsáhlé akce? Ať tak či tak, Doktor se nenechal napálit,. Bylo mu jasné o koho se jedná, proto prudce dupl na plyn. Prolétl kolem terminátora jako blesk. Ten se za Doktorem okamžitě rozběhl. Ač je to neuvěřitelné, dařilo se mu Doktorův náskok postupně snižovat. Bylo jisté, že Doktora dřív nebo později dohoní. Doktor jel co to dál, ale ZaRoboBiják mu byl stále v patách. Doktora ta honička přestala bavit. Smykem otočil vůz do protisměru a plnou rychlostí se řítil na svého ProRoboNásledovatele.<br />
"Teď se uvidí, kdo z koho," zařval Doktor a vrazil do kovového monstra. Naštěstí měla PoRoboTvora do skutečného terminátora dost daleko. Prudký náraz ČloRoboVěka zlikvidoval. Zbyla po něm jen hromada šrotu. Bohužel ani auto střet nepřežilo.<br />
"Co teď?" prolétlo Doktorovi hlavou. Bylo mu jasné, že po něm půjdou další ARoboGenti. Silnice budou plné HlíRoboDačů. Na každé silnici v okolí sta kilometrů bude jistě alespoň jeden SlíRoboDil. Šance dojet nepozorovatelně do cíle byla nulová. Tak se Doktor rozhodl udělat něco naprosto nečekaného. Sebral se a urazil zbývajících padesát kilometrů pěšky. Šel lesními stezkami, aniž by byl odhalen. Celý vysílený dorazil do tiskárny. Předal vedoucímu směnu flash disk a klesl k zemi. Okamžitě usnul vysílením.<br />
Když se probudil, byla již kniha vytištěná a rozvezena do distribuční sítě. Doktor se tudíž mohl vydat do naší tajné základny číslo 2, kde jsem na něho již čekal.<br />
<br />
Ano, tuto bitvu jsme vyhráli, ale válka ještě neskočila. Je nám jasné, že ARoboGenti a hlavně osobnosti, které za tím vším stojí, se jen tak nevzdají. Jistě se budou snažit námi odhalenou pravdu utajit. Proto, pokud se chcete dozvědět jak to skutečně bylo s Pomalými kulkami a Tláskačem, objednávejte a kupujte knihu co nejdříve. Je dost možné, že se vojenské loby podaří knihu stáhnout z oběhu a všechny výtisky zničit. Podle našich informací je operace Koniáš již v plném běhu.<br />
<br />
Takže ještě jednou - Neváhejte a ihned objednávejte.<br />
Napište si o knihu na e-mailovou adresu <b>jedlicka.pl@gmail.com</b><br />
Pokud chcete slevu, nezapomeňte uvést heslo Koniáš.<br />
;-)<br />
<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<iframe allowfullscreen="" class="YOUTUBE-iframe-video" data-thumbnail-src="https://i.ytimg.com/vi/0gUnLSrxkvg/0.jpg" frameborder="0" height="266" src="https://www.youtube.com/embed/0gUnLSrxkvg?feature=player_embedded" width="320"></iframe></div>
<br />
<br />doctor Hhttp://www.blogger.com/profile/01675040153330315422noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-7942976155405381217.post-62776982819431267852019-07-02T20:07:00.000+02:002019-07-02T20:07:01.170+02:00Voltové a ultravodivostJak jsme již několikrát zmínili, byli Voltové zcela posedlí elektomagnetizmem. Největší prioritu sice měla snaha dostat do baterie co nejvíce voltů, ale nebyly zanedbávany ani ostatní obory. Velkým tématem byla vodivost. Voltové měli Sténadla doslova prošpikovány kabely. Bylo jich zde stovky kilometrů různých rozměrů a kvalit. Od zrezlých ocelových drátů přes hliníkové a měděné až po nejmodernější kompozitní dráty vyráběné pomocí pokročilých technologií a které byly dokončovány ultra přesným kováním a protahováním. Při tak velkém zasíťování byla otázka vodivosti velice důležitá. Každé zvýšení vodivosti, byť o sebenepatrnější hodnotu, přinášelo obrovské úspory elektrické energie. Již jenom náhrada ocelových vodičů za zinkové, přinesla úsporu 7 gigawattů za měsíc.<br /><br />Proto Voltové zkoušeli všechno možné, jen aby zvýšili vodivost svých vodičů. Zabrousili i do supravodivosti, ale tu nakonec museli opustit. Spotřeba energie nutná na ochlazení vodičů na teploty blízké absolutní nule byla mnohokrát větší, než energie ušetřená díky supravodivosti. Navíc bylo pro dosažení supravodivosti nutné používat olověné vodiče. Několik Voltů se díky tomu otrávilo, neboť si po styku s olověným vodičem neumyli ruce. Někteří šílenci dokonce olověné vodiče olizovali. Pokusy nahradit olovo jiný bezpečnějším materiálem, který by byl supravodivý i za běžných teplot skončily nezdarem. <br /><br />Pak se k problému vodivosti dostal náhodou Johan Widrig. Otázka zvýšení vodivosti jej velice zaujala a to zejména proto, že se ukrutně nudil. Seznámil se s problematikou a dosavadními výsledky. Dal si několik šálků své superkávičky a brzy odhalil jádro problému. Uvědomil si o co se zde jedná. Podstatou supravodivosti je nízká teplota, respektive speciální mezi atomový led, který se ve vodiči při nízkých teplotách vytváří. Po tomto ledu pak elektřina klouže naprosto bez tření. Snadno si pak spočítal, že led je možné nahradit olejem či jiným mazadlem.<br />Nejprve potřeboval speciální pórovitý drát, ve kterém by se mazadlo drželo v celém objemu. Naštěstí to pro Volty zběhlé v nanotechnologiích nebyl žádný problém. Do týdne vyvinuli speciální bublinkový drát, přesně podle Johanovo požadavků. <br />Pak již stačilo jen zjistit, které mazadlo by bylo nejlepší. Jako první použil Widrig řepkový olej, neboť řepka byla doslova po celé republice. Přestože byla řepka úplně všude a její pěstování bylo silně dotováno, jednalo se o nejdražší olej na trhu. Když je tak drahý, tak musí být i velice kvalitní, řekl si Widrig. Jenže řepkový olej vodivost nezlepšil, naopak vodivost po jeho aplikaci byla desetkrát horší. Widrig byl rád, neboť kdyby byli Voltové nuceni používat řepkový olej, jistě by během krátké doby naprosto zkrachovali.<div>
Nedbal na prvotní neúspěch a pokračoval dál ve zkoušení. Testoval nejen všechny možné oleje, ale i různá mazadla, jako je například, kalafuna, husí sádlo, máslo nebo jelení lůj. Nakonec vyhrál terpentýnový olej. Díky němu měli nové vodiče vodivost 899 S.m.mm-2, což bylo 16 krát více než u mědi. Tato vodivost pak byla často označována jako jeden Widrig. Zatímco se Johan Widrig začal věnovat dalším světovým problémům, Voltové pokračovali v jeho započaté cestě. Dál hledali nové způsoby jak vodivost zlepšit. Zkoušeli jiné mazání, jinou topologii vodiče i jiné materiály. Poslední rekord drží Volt Jeroným Fulmine, který dosáhl vodivosti 7.4 Widriga.<br /><br />Zlepšila se nejen vodivost, ale i další vlastnosti. Nové ultravodivé dráty byly super lehoučké a měly i mnohem rychlejší přenos elektrické energie. Díky dokonalému mazání klouzaly elektrony v ultravodiči jako blesk. Například u již zmíněného Fulmeho ultravodiče dosahovala rychlost šíření elektrické energie pětinásobku rychlosti světla.</div>
doctor Hhttp://www.blogger.com/profile/01675040153330315422noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-7942976155405381217.post-38196023434284802602019-05-04T17:52:00.001+02:002019-10-24T14:52:17.111+02:00Otázky, samé otázky...pokračování 11Povedlo se. Bez obtíží jsme dorazili do doktorova úkrytu. Zde nám Doktor, zkušený to padělatel, vyrobil nové identity. Doklady byly jako pravé. Ani zkušený odborník by nic nepoznal. Zbývala jen plastická operace obličejů. Tu provedl doktorův přítel plastický chirurg Hadrápek, známý hlavně z kapely Karel Vlach. Proměna byla dokonalá. Byli jsme teď oba k nerozeznání od komiksových hrdinů. Z Doktora se stal bůh hromu Thor a ze mne Éman, superhrdina který čerpá svou sílu z nekvalitních potravin plných éček. Díky změně vizáže jsme zbavili robotických potvor, které se nás snažily zabít. Bude jim trvat hodně dlouho než zjisti, co jsme provedli. A možná na to nepřijdou nikdy.<br />
Nyní jsme mohli v pokračovat v práci. Nejprve jsme se pokusili ověřit informace od šíleného DoRoboKtora. Ukázalo se, že ten zmetek nekecal. Pomalé kulky i geniální Tláskač opravdu existovali. To nám nalilo novou energií do žil. Zjištění, co všechno Tláskač vynalezl nás zcela ohromilo. Ale to není všechno. Dokonce se nám povedlo vypátrat místa, kde Pomalé kulky žily. Čtvrť která se za jejich časů jmenovala Tichá strana se dnes jmenuje, ne, nebudeme to ještě prozrazovat. Ještě je příliš brzy, taková převratná informace chce svůj čas.<br />
Rozhodli jsme se všechno sepsat a zveřejnit. Jednak jsme chtěli ochránit své životy, neboť jakmile se celý případ zveřejní, nebude mít armáda či tajná policie, nebo kdo za ARoboGenty stál, již důvod nás hledat a zabít. A jednak jsme chtěli napravit tu šílenou dezinformaci, kterou mezi mládež vypustil Foglar. Chtěli jsme, aby se celý svět dozvěděl pravdu. A to zejména o Pomalých kulkách. Původně jsme uvažovali o článku do novin, ale ukázalo se, že jeden novinový článek by na to nestačil. Dobrodružství Pomalých kulek bylo tak rozsáhlé, že jsme se rozhodli napsat knihu, která by pravdivě vylíčila co se stalo.<br />
Práce to byla dlouhá a únavná práce, ale nakonec se nám to podařilo. Kniha je napsána, teď již zbývá jen ji vydat. Bude se jmenovat Parta z Tiché strany. Máte se věru nač těšit.doctor Hhttp://www.blogger.com/profile/01675040153330315422noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-7942976155405381217.post-69811758335158732872019-04-23T19:57:00.002+02:002019-04-23T19:57:27.143+02:00Mirek a strachNejvíce ze všeho nenáviděl Dlužín strach. Ne, svůj. Mirek neměl strach z ničeho. Maximálně měl obavy z toho, že po něm bude někdo chtít, aby vrátil půjčené peníze. Ale nebyl to skutečný strach, bylo to jen takové nevinné fantazírování o tom, co by se mohlo stát. I kdyby se někdy našel nějaký odvážný hoch chtěl by po něm vrátit své peníze, Mirek by mu nic nevrátil. A i kdyby se to v pomatení smyslů nedejbože stalo, snadno by svou ztrátu zacelil další půjčkou. <br />Bylo to něco jiné ho co nenáviděl. Mirek nenáviděl strach svých kamarádů, členů Pomalých kulek. Mnohokrát hochům vysvětloval, že strach je nesmyslný, že je jen připravuje o peníze. Chlapci mu to vždy odkývali, ale strach měli pořád. Měli například strach sáhnout kolemjdoucímu do kapsy, měli strach sebrat psovi kost z tlamy, měli strach z ožebračení žebráka, atd. <br />Dlužín se proti tomu pokoušel bojovat, proto hochy proti strachu trénoval. Myslel si, že když chlapci prožijí nebezpečnou situaci, tak již se jí příště nebudou bát. A tak je nutil vytahovat mince z ohně, boxovat s profesionálním boxerem, pokousat psa, procházet minovým polem, skákat šipku do bazénu bez vody, prodírat se trnitým houštím a mnoho dalších nebezpečných věcí. Na chlapce to však nemělo žádný vliv. Jejich strach se nezmenšil, ba přímo naopak. Třásli se strachy již když je Mirek oslovil, ani jim nestačil říct, co mají udělat. O to byl Dlužín vzteklejší a o to horší úkoly jim vymýšlel.<div>
Až to jednou konečně vzdal. Pochopil, že chlapce vůči strachu neotuží. “Dobrá,” řekl sám sobě, “mají strach, tak ať. Ale kdyby to na sobě alespoň nedávali znát. Takhle vypadáme jako parta strašpytlů. A někteří, zejména Tryskonožka a Červiváček se tím ještě vytahují. Minule se ve škole vytahovali, jak velký měli strach, když měli skočit do vařícího oleje. Tak to ne, to nestrpím. Já jim dám vytahovat se strachem. Uvidí ty přísné tresty, jestli ještě něco takového zjistím. Chlapečkové budou mít strach mít strach. To je ono,” zajásal Mirek. “Potlačím strach strachem.” A jak řekl, tak udělal. Začal přísně trestat jakýkoliv, byť sebemenší, projev strachu. Zabralo to. Od té doby, nikdo z Pomalých kulek nepřiznal, že má strach. Všichni se tvářili jako největší hrdinové, i když měli mokro v kalhotách.</div>
doctor Hhttp://www.blogger.com/profile/01675040153330315422noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-7942976155405381217.post-72673181909258846022019-04-08T22:33:00.002+02:002019-05-04T17:45:20.204+02:00Otázky, samé otázky...pokračování 10“Do háje,” zařval jsem. “Musíme zdrhnout ten hnusný BoRoboNzák nás prásknul. Proto bylo to jeho vyprávění tak dlouhé. Schválně to natahoval PaRoboRchant jeden. Chtěl nechat ZaRoboBijákům čas aby nás našli. Teď již musí být kousek od nás.” <br />
“Klídek, Démo,” řekl Doktor jako by se nechumelilo a ono se opravdu nechumelilo. Ostatně ani nebyl důvod, aby se chumelilo, vždyť byl červenec. “Již na tom pracuji,” pravil, vzal šroubovák a začal rozebírat ukořistěný harddisk. Občas mě Doktorova nebojácnost vytáčela k nepříčetnosti a tohle byl jeden z těch případů. Jenže Doktor nebyl takový vždycky. Ba přímo naopak. V dětství to byl přímo ukázkový strašpytlík. Bál se dokonce i svého vlastního stínu. A co víc, bál se svých myšlenek. Bál se i myšlenek, že se bojí svých myšlenek. Nejvíce se bál svého strachu. Bál se ho tolik, že si ho raději nechal vyoperovat. Byla to náročná operace po které Doktorovi z mozku skoro nic nezůstalo. Jeho mozek byl strachem přímo nasáklý. Všechna zasažená tkáň musela pryč. Po operaci měl Doktor v lebce spoustu prázdného místa. Každá myšlenka pak měla vlastní ozvěnu. Podle toho co tvrdil, to bylo velice nepříjemné. Doktor uvažoval, že prázdné místo vyplní pilinami, ale naštěstí jeho mozek rychle dorostl, a tak pilin nebylo potřeba. Ale možná to byla chyba, ve většině případů by piliny posloužily daleko lépe než jeho mozek.<br />
Nebyl čas na dlouhé úvahy. Situace byla vážná a čas kvapil. Rozhodl jsem utéci a nechat Doktora jeho osudu. Když je tak pomatený, že si nechá vyoperovat strach, základní to lidskou vlastnost, tak si nic jiného nezaslouží. Zachráním alespoň svůj život, čímž prospěji lidstvu a sobě. Vyběhl jsem ze dveří, ale na chodbě jsem se zastavil. Zvědavost mě přemohla. Chtěl jsem vědět co to ten potrhlý blázen zase vyvádí, i když bylo jasné, že mě to asi bude stát život. Pokorně jsem se vrátil a sledoval Doktora při práci. Ten již mezitím vyndal lokátor z hardisku a připojil ho k počítači. <br />
“Co děláš?” zeptal jsem se ho. “Proč toho nenecháš a raději se nedáš na útěk?”.<br />
“Není důvod k panice, alespoň pro zatím,” odvětil mi s drzým úsměvem. “Přeprogramoval jsem jejich lokalizátor. Komando, které je na cestě nás zabít, na svých monitorech vidí, že jsme právě vyběhli z domu a máme namířeno do Palerma. Ano, dřív nebo později zjistí, že jsem je podvedl, ale nějakou chvíli to potrvá. Zatím máme čas si v klidu vypít kávu, sbalit se a odejít.”<br />
A tak jsme udělali, jak Doktor řekl. Vychutnali jsme si Doktorovu oblíbenou brazilskou kávu Santos Mogiana. Pak jsme vzali vše potřebné, nainstalovali tajné kamery a vyrazili jsme do jednoho z Doktorovo tajných úkrytů. Doktor byl totiž, jak jsem již uvedl, programátor a tak měl mnoho tajných bytů, kam se uchyloval před nespokojenými zákazníky, kteří po něm chtěli, aby program opravil nebo aby jim vrátil peníze. Nyní jsme se uchýlili do toho nejvzdálenějšího, abychom měli jistotu, že nás ARoboGenti nevypátrají.doctor Hhttp://www.blogger.com/profile/01675040153330315422noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-7942976155405381217.post-66864680694545057512019-03-20T21:43:00.000+01:002019-03-20T21:43:28.640+01:00Otázky, samé otázky...pokračování 9“Poté co byl vyřešen problém s možným vyzrazením tajemství Pomalými kulkami, soustředila se armáda na robota. Speciální skupina analyzovala data získaná zmizelým týmem. Díky reverznímu inženýringu a spousty úsilí se nakonec podařilo robota zreplikovat. Myšleno samozřejmě fyzicky. Softwarově to byla bída. Vědci měli příliš málo informací o robotově chování. Měli sice i popis od jakéhosi Možnera, což byl externí pracovník, který měl robotovo programování dekódovat. Jeho zápisky však byly velice nesrozumitelné. Důležité informace chyběly. Zřejmě úmyslně. Armádní psycholog, který měl posoudit věrohodnost získaných poznámek prohlásil, že byl Možner sice na sto procent psychopat, ale zapsané informace lze považovat za důvěryhodné. A tak příslušní programátoři odladili podle Možnerovo poznámek základní verzi robotova chování. Přes toto softwarové omezení zde byl robot od běžného člověka nerozeznatelný, který poslouchal zadané úkoly. Což byl obrovský úspěch. Díky tomu mohl výzkum pokračovat. Trvalo to několik desítek let, ale stálo to zato.<br />Původní prototyp byl zdokonalen v mnoha směrech. Podle dochovaných záznamů byl překonán i robot, kterého stvořil neznámý vynálezce a kterého zkoumal původní tým vědců. Robot, který všechno to snažení inspiroval a který pak znenadání zmizel. Postup tvorby umělého člověka byl plně zautomatizován. Nyní výroba ČloRoboVěka trvá jen několik hodin. Je však velice drahá. Jen armáda si může něco takového dovolit. A dokonce i ta musí šetřit, takže po světě běhá jen několik desítek JeRoboDinců. Na více není dostatek financí. Je zde však pochopitelně záložní fond pro případnou kritickou situaci.<div>
Systém je schopen vyrobit KoRoboPii jakéhokoliv individua na planetě Zemi. Je potřeba jen získat nepatrný vzorek DNA daného jedince. K tomu například stačí aby se ARoboGent dotkl daného jedince jenž má být napodoben. Získaná DNA je okamžitě odeslána do centrály. Zde je, v případě potřeby, DNA dekódována a vyroben příslušný JeRoboDinec. <br />Stejně tak to funguje i v případě, pokud by byl nějaký ŠpiRoboOn poškozen či dokonce zničen. Jakmile se o tom centrála dozví nebo poškozený robot vyšle nouzový signál, je automaticky vytvořená jeho kopie a nový VyRoboZvědač je poslán znovu do akce. Pochopitelně se to neomezuje jen na zničené roboty. Stejně tak mohou být nahrazeni i ještě živí tajní agenti. Tak tomu bylo například u Foglara. Poté co se stal spisovatelem a rezignoval na práci tajného agenta, byla vytvořena jeho NaRoboPodobenina. Bylo to na počest jeho skvěle vykonané práce. Díky přeměně na FoRoboGlara se stal v podstatě nesmrtelným. FoRoboGlar zdědil po svém lidském předchůdci všechny záznamy a dochované myšlenky. Byl odeslán hlídkovat do místní knihovny. Zde měl kontrolovat, jestli někdo neshání tajné informace z archivu.<br />Každý JeRoboDinec má v sobě zakódován program na uchování tajemství. Pokud je tajemství ohroženo, má za úkol učinit jakékoliv kroky k jeho zachování. A to včetně zabití člověka, který se tajemství dozvěděl.”<br />“Aha,” skočil jsem robotovi do řeči. “Tím se vše vysvětluje. Jak se Doktor dotkl FoRoboGlara byla sejmuta jeho DNA a poslána do centrály. Také jistě stačil vyslat nějaký signál, že byl napaden. Takže hned začali vyrábět jeho další kopii. Jen nechápu, kde ses tu, ty jeden ZmeRoboTku, vzal? Proč vyslali tebe a ne nějakého jiného BaRoboStarda?”<br />“Proč vyslali právě jeho je jasné,” vysvětlil mi Doktor. “Měl mě zabít, a pak nahradit. Potom by nenápadně získal tvou DNA. A pak by tě také zabil. Oba by nás nahradili KoRoboPie.”<br />“Ano, bylo to přesně tak, jak říkáte,” potvrdil vyslýchaný robot. “Měl jsem vás zabít a nahradit. Nikdo se nesmí dozvědět o existenci LiRoboDí.”<br />“A jak jsi nás vysledoval?” otázal jsem se.<br />“To je jednoduché. Sami jste mě k sobě dovedli. Ve vámi ukradeném harddisku je skrytý GPS lokátor. Tem mě k vám zavedl. Kromě toho je disk napuštěný speciálním přípravkem. Ten kdo se ho dotkne, ten dostane záchvat šílenství. Proto jsem překvapen, když vidím, že jste se dokázali dostat k obsahu disku. Můžete mi to vysvětlit?” pravil DoRoboKtor s opravdovým zájmem.<br />“Do toho ti nic není, ty jeden MiRoboZero,” odvětil jsem nekompromisně. Co je mu po mé emoční necitlivosti.<br />“Hele, tady něco nesedí. Sám jsi tvrdil, že je to všechno přísně tajné, tak proč nám to vlastně celé říkáš?” otázal se najednou Doktor. “Neměl jsi se raději sám zničit?”<br />“To má více příčin,” zachroptěl robot. Z kostry mu začal opadávat rez. Mlel již opravdu z posledního. “Jednak jste mi při napadení poškodil auto-destrukční systém a jednak jste mě donutil vypovědět tento příběh. Navíc jste již oba v podstatě mrtví. Touhle dobou je již jistě na cestě sem komando, které vás má zlikvidovat. Vyslal jsem totiž příslušný signál, hned jak jste mě napadl.”</div>
doctor Hhttp://www.blogger.com/profile/01675040153330315422noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-7942976155405381217.post-55144461269852681332019-03-18T20:59:00.000+01:002019-03-18T21:00:00.446+01:00Falešná kronika? (Otázky, samé otázky...pokračování -2)”Podívej se co jsem našel,” hulákal jsem nadšeně na svého přítele Doktora a ukazoval jsem mu tlustý fascikl, jež jsem před chvílí ukořistil.<br />
“No, to jsem teda zvědav, co jsi zase našel, Démo,” ucedil Doktor sarkasticky. Úplně jsem slyšel jak si v duchu říká “Ten zoufalec zase našel nějakou kravinu a já mám být z toho nadšený. Doufám, že se vymáčkne rychle a nebude to dlouho trvat.”<br />
<div>
Nedal jsem se však odradit jeho pesimismem a pokračoval jsem v líčení mého objevu. Věděl jsem, že to co jsem našel musí být bomba. Sice jsem ještě nepřečetl ani řádku, ale něco ve mě mi říkalo, že tentokrát to bude skutečně něco. <br />
“Šel jsem na radnici za naším společným přítelem, exprimátorem, Jirkou Šnekem, který zde nyní pracuje jako archivář, když tu jsem na chodbě vedle skartovačky spatřil tlustý svazek dokumentů. Na chodbě nikdo nebyl. Vycítil jsem příležitost. Popadl jsem fascikl, strčil jsem ho pod bundu a spěchal jsem za tebou.”<br />
“Tak ukaž tu svou nádheru, ať už mám od tebe pokoj,” prohlásil Doktor a štítivě vzal můj poklad do rukou. Zvolna jej prolistoval a začal číst náhodně vybranou stránku. Jeho znechucený obličej se rázem proměnil. Tvář mu ovládl překvapený výraz. Dokonce mu poklesla čelist.<br />
“Proč se tak divně tváříš? Co tam je?” ptal jsem se ho, ale Doktor neodpovídal. Byl duchem mimo. Hltal slovo za slovem. Musel jsem mu dokumenty vytrhnout z ruky,abych znovu získal jeho pozornost. <br />
“To je fakt hustý,” pravil Doktor s nefalšovaným údivem. “Jestli je to pravda, tak … ale co když je to jen podvrh …” mumlal si nesouvisle pro sebe. “... s tím máme v Čechách zkušenosti viz Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský ... na druhou stranu kolik lidí nevěřilo, že Cimrman existoval a jak byli všichni překvapení, když se ukázalo, že skutečně žil ... ”<br />
“Co to meleš? Co je v těch dokumentech?”<br />
“Je to kronika jedné chlapecké party co si říkala Pomalé kulky. Přečetl jsem sice jen malý kousek, ale i to je neuvěřitelné. Ti chlapci prožívali báječná dobrodružství. Jak to, že o tom nikdo neví? Proč se o tom neučí ve školách? Nebo to je skutečně podvrh?” sklouzl Doktor opět do svých úvah. Již jsem toho měl dost. Má zvědavost byla napnutá k prasknutí. Polil jsem Doktora studenou vodou, sebral jsem mu kroniku a začal jsem číst od začátku. Doktor se uklidnil. Postavil se za mě a četl přes rameno se mnou. Bylo to skutečně neuvěřitelné. Přesto naprosto skutečné. Bylo to vylíčeno naproto reálně. Vsadil bych, že ti chlapci skutečně žili a prožili vše co zde bylo vylíčeno. Přesto tomu mozek odmítal věřit. Tak šílené to bylo. Přečetli jsme to pak ještě každý zvlášť alespoň tisíckrát, ale moudřejší jsme nebyli. Postupně jsme si ty chlapce, Mirka Dlužína, Jarka Mentolku, Jindru Housku, Červiváčka a Tryskonožku, zamilovali. Ale tomu co prožili se prostě nedalo věřit - bylo to ještě šílenější než Cimrman s Golemem dohromady. Nakonec jsme nechtě museli konstatovat, že je to tak neuvěřitelné, že si to prostě musel někdo vymyslet. <br />
<div>
Přesto jsem byl rád, že jsem to byl právě já, Déma, kdo Kroniku Pomalých kulek našel. Třeba se jednou dostanu do Wikipedie. :-)</div>
</div>
doctor Hhttp://www.blogger.com/profile/01675040153330315422noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-7942976155405381217.post-35619406897797315742019-03-09T18:58:00.000+01:002019-03-18T19:03:25.935+01:00Otázky, samé otázky...pokračování 8Doktor podal robotovi olej a ten znovu začal sát hustou tekutinu jako šílené klíště. Doktor se zkoumavě podíval na DoRoboKtora. Bylo mu jasné, že lahvička oleje stačit nebude. Robot byl zralý na kapačku. Korozin již začal působit. Kovové tělo opálené autogenem začalo korodovat. DoRoboKtor byl teď celý pokrytý rzí. Jeho tělo bylo rozežíráno v celém jeho objemu. Jeho čidla to musela vyhodnocovat jako obrovskou bolest, přesto si nestěžoval. Jeho výcvik musel být tvrdý a dokonalý. Doktor vzal velkou plechovku oleje a udělal do ní malou dírku. Pak plechovku připevnil nad robotovu hlavu. Kapky oleje padaly na kovovou lebku a stékaly po ní na zbytek jeho těla. Díky této olejové lázni snad robot vydrží do konce výslechu. DoRoboKtor nabral nových sil a pokračoval ve svém vyprávění. Pochopil, že si Doktor předtím nedělal legraci. Jeho bídný život je u konce. Chtěl se proto podělit o svůj příběh dřív, než jeho mikroprocesory přestanou fungovat.<br />
“Armádní generál by nejraději zvědavou partu sprovodil ze světa jednou pro vždy, ale nemohl. Parta byla na Tiché straně poměrně známá, a to zejména vydáváním jakéhosi časopisu, který byl plný urážek a pomluv. Kdyby z čista jasna zmizela, bylo by to podezřelé. Vyšetřování by dokonce mohlo přilákat pozornost k armádě a jejím tajným laboratořím. To se nesmělo stát. Ale jak těm protivným klukům zabránit, aby neprozradili něco zakázaného, byť třeba ani sami nevěděli, že je to tajné? Ať přemýšlel, jak přemýšlel, nepřišel na nic, jak jim v tom legálně zabránit. Pak ho napadlo jít na problém z druhé strany. Ať si ti darebáci říkají co chtějí, stačí, aby jim nikdo nevěřil. To je ono. Musí je naprosto zdiskreditovat. Nařídil proto Foglarovi napsat několik dezinformačních článků do místních novin, kde by Pomalé kulky náležitě očernil. Foglar se úkolu bránil. Protestoval, že v životě nic nenapsal. Dokonce měl po celou dobu školní docházky čtyřku z češtiny. Generál na to však nedbal a dal to Foglarovi rozkazem.<br />
Foglarovi nezbylo nic jiného než se podřídit. Začal o úkolu přemýšlet. Ano, přestože to byl voják stále v něm zůstalo trošku soudnosti a o zadaných rozkazech přemýšlel. Byla to vy jímka potvrzující pravidlo. Bylo mu jasné, že jenom pomlouvání nepomůže. Dokonce by to mohlo mít opačný výsledek. Mohl se zvýšit zájem o netradiční partu. To nechtěl. To by byl konec. Chtělo to něco lepšího. Chtělo to Pomalé kulky zcela postavit mimo hru. Znemožnit je takovým způsobem, že by se o ně nikdo nezajímal. Aby nikdo nevěřil tomu co povídají. Byť by to znělo jakkoli senzačně. Napadlo ho postavit Pomalé kulky do pozice, že jen napodobují jinou mnohem senzačnější partu. Že báječným hochům závidí a chtějí se přiživit na jejich slávě. Že si jen tak zbůhdarma vymýšlí, jen aby byli zajímaví. Vypadalo to jako dobrý plán, a tak se hned pustil do práce.<br />
Aby vyzkoušel zda to funguje, rozhodl se vytvořit několik komiksových příběhů o vymyšlené partě, které by zastínila slávu Pomalých kulek. Vybral si komiks, neboť mu kreslení šlo mnohem lépe než psaní. Vymyslet pár vět do bubliny bylo mnohem jednodušší, než psaní celého příběhu. Partu nazval Rychlé šípy, aby bylo na první pohled jasné, koho Pomalé kulky parodují. Kreslené příběhy měly nečekaný úspěch. Šly na dračku. Foglar se proto pustil do tvorby dalších pokračování. Vymyšlené Rychlé šípy byly během chvíle populárnější než Pomalé kulky. Tak jak Foglar předpokládal, staly se Pomalé kulky terčem posměchu. Jejich bývalá sláva byla ta tam. Za chvíli po nich neštěkl ani chcíplý pes.<br />
Ale pořád to nebylo dostatečné. Pořád se o Pomalých kulkách vědělo, že existují. Proto se Foglar rozhodl napsat celý román o Rychlých šípech. Využil všech záznamů které o Pomalých kulkách nashromáždil během tajného sledování. Celé to pochopitelně pozměnil tak, aby se to jejich vrstevníkům zdálo zajímavější. Kromě hlavních hrdinů, pro jistotu přejmenoval i prostředí, kde se příběh odehrával. Ze skutečně existujících Sténadel se stala Stínadla a ze Tiché strany Druhá strana. Aby zamaskoval pátrání po skutečném tajném vynálezu, vymyslel naprosto nesmyslný vynález létajícího kola. Bylo to odvážné, ale nakonec se to povedlo. Kniha se stala bestselerem. Nikdo si na Pomalé kulky již nikdy nevzpomněl.<br />
<div>
Psaní se Foglarovi tak zalíbilo, že rezignoval na funkci tajného agenta a stal se spisovatelem. Vydával jeden nesmyslnější román za druhým a byl stále slavnějším. <br />
Armádnímu generálu se zpočátku nelíbilo, že by měl přijít o schopného agenta, ale když viděl, jak účinná dezinformace se Foglarovi povedla, nechal to být.”</div>
doctor Hhttp://www.blogger.com/profile/01675040153330315422noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-7942976155405381217.post-5249385177346380222019-03-03T16:08:00.001+01:002019-03-18T18:53:21.100+01:00Otázky, samé otázky...pokračování 7DoRoboKtor sál náruživě olej z poskytnuté lahve. Nechtěl se od ní vůbec odtrhnout. Vypadalo to, že z ní bude pít do konce vesmíru. Doktor však neměl náladu na dlouhé zdržování. Chtěl slyšet zbytek příběhu, a to hned. Vyrazil mu olej z rukou a vztekle vykřikl<br />
“Jak to bylo dál? Co se stalo? Mluv, PaRoboChante!”<br />
“Do Sténadel začala chodit parta chlapců z Tiché strany, která si říkala Pomalé kulky."<br />
"Řekl jsi Pomalé kulky?" vyjekl Doktor překvapeně. I mě při tom zamrazilo. Tak skutečně Kulky existují! Není to chiméra.<br />
"Ano. Pomalé kulky," potvrdil DoRoboKtor a nevzrušeně pokračoval. "Zjistil to náš nejlepší tajný agent Foglar s eidetickou pamětí. Naoko pracoval jako průvodce v muzeu První dětské války, ale ve skutečnosti pátral po čemkoliv co vybočovalo z běžné rutiny. Foglar měl ve své paměti zafixován obličej každého človíčka ze Sténadel. A tak, byť byli chlapci dokonale maskovaní, agent okamžitě poznal, že sem nepatří. Okamžitě je začal sledovat, fotit a natáčet. Videa a fotky co jste našli na disku jsou od něho. Včetně zápisů ze sledování. Záznamů je sice hodně, ale moc vám toho neřeknou. Ani Foglar, který je sledoval nepochopil o co té podivné partě šlo. Ano, říkám podivné, neboť se chovali velice odlišně od toho, jak se chovají chlapci v jiných podobných uskupeních.<br />
Parta zmateně bloumala po Sténadlech a zřejmě něco hledala. Nebylo však jasné co. Foglar se snažil být jí v patách, ale ne vždy se mu to podařilo. Mnohokrát mu zmizeli z očí během zlomku sekundy. To bylo velice nezvyklé, neboť Foglar byl výborný agent a něco takového se mu ještě nestalo. Foglar si proto vyžádal na pomoc další agenty, ale ani oni nebyli příliš úspěšní. Chlapci z Pomalých kulek se nečekaně zjevovali a stejně náhle mizeli, jako by to byli duchové. Neznámo jak se náhle rozrostli o jednoho člena. Bližším zkoumáním bylo zjištěno, že novým členem je zmizelý robot. To vybičovalo armádu do pohotovosti. Byla okamžitě připravena mise na zajmutí Pomalých kulek včetně robota. Na poslední chvíli, však byla akce zastavena. Rozhodl o tom sám armádní generál. Chtěl se o robotovi a zvláštních chlapcích dozvědět více. Podivná parta měla být sledována dnem i nocí. Ne vždy se to však podařilo.<br />
Byl zde totiž jeden velký problém. Ve Sténadlech se dospělí na ulici příliš nevyskytovali. Celá čtvrť patřila Voltům. Dospělí měli strach vycházet ven ze svých domovů. Většinou se zdržovali doma. Vycházeli jen, když to bylo opravdu nutné. Do práce, k doktoru a na nákup. Agenti, aby nevzbudili pozornost, museli stále předstírat, že někam pospíchají. Nemohli proto dotyčné sledovat na každém kroku. A pak se to stalo. Robot náhle zmizel a nebyl k nalezení. Armádní generál zuřil. Všechny agenty vyházel a misi zrušil. Foglar však na propuštění nedbal a dál pokračoval ve sledování podivných hochů. Byl jimi přímo posedlý. Když se to armádní generál dozvěděl, rozzuřil se znovu. Poslal speciální jednotku, která Foglara polapila a dopravila spoutaného ke generálovi. Provinilec měl být, za neuposlechnutí rozkazu, poslán na sto let do vězení, ale Foglar generála upozornil, že podle jeho pozorování Pomalé kulky možná objevili tajnou vojenskou základnu včetně laboratoří. Pokud je to pravda a ti hoši něco z nalezených tajemství zveřejní, bude s generálem a možná i s celou armádou ámen. Generál si uvědomil, že Foglar může mít pravdu. Proto Foglarovi navrátil zpět jeho hodnost. Horečně přemýšlel, jak se z hrozící šlamastiky dostat.”<br />
DoRoboKtor se znovu odmlčel. Na první pohled bylo jasné, že se zasekl. Doktor znechuceně zamířil do komory pro další dávku oleje.doctor Hhttp://www.blogger.com/profile/01675040153330315422noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-7942976155405381217.post-54857998310369360212019-02-23T17:29:00.001+01:002019-03-18T16:28:39.490+01:00Otázky, samé otázky...pokračování 6DoRoboKtor si kovově odkašlal a pustil se do vyprávění. Jeho chraplavý hlas zněl strašidelně. Měl jsem z toho husí kůži až za ušima.<br />
“Jednoho dne se ve Sténadlech zčista jasna objevil robot, který byl nerozeznatelný od člověka. Armáda se tohoto robota zmocnila a začala ho zkoumat. Pochopitelně začala hledat i vynálezce, ale nikdy se jí nepodařilo ho najít. Podle neověřených dohadů ČloRoboVěka sestrojil Jan Tláskač, geniální mladík z místního Vědeckotechnického centra. Bohužel tento chlapec zahynul při nehodě dřív než se podařilo tuto teorii ověřit. Nepodařilo se nalézt ani nikoho jiného, takže otázka tvůrce robota zůstala navždy otevřená.<br />
Ani zkoumání chyceného robota nebylo příliš úspěšné. Robot byl důkladně proměřen, zrentgenován, sondován ultrazvukem a proskenován magnetickou rezonancí. V počítači byl vytvořen dokonalý 3D model, ale všechny pokusy o vytvoření kopie skončily naprostým neúspěchem. Proto byla vytvořena nová expertní skupina, z nejlepších vědců z celého světa, která měla zkoumání převzít od místní výzkumné jednotky. Stalo se však něco neočekávaného. Robot zmizel. Jenže to nebylo všechno. Zmizeli i všichni vědci z tajné armádní laboratoře včetně pomocného personálu. Dobrých dvě stě lidí. Neuvěřitelné. Průzkumná jednotka našla jen prázdné, dokonale čisté místnosti. Nikde nebyla jediná stopa, jediný otisk prstu, jediné vlákenko z oděvu nebo jediné smítko prachu. Přitom zde mělo být mnoho stop a otisků, neboť zde pracovalo mnoho vědců. Někdo zde musel dokonale uklidit. Kdo? Proč? Kam zmizeli všichni vojenští pracovníci? Vypadalo to, jako by se vypařili. Ale to bylo nemožné. Kdyby utekli, dříve nebo později by se alespoň jeden z nich prozradil, případně by je vypátrali tajní agenti. Ale nikde nic. Kdyby je někdo zavraždil, musely by se najít nějaké ostatky. Zbavit se stovek mrtvol není vůbec jednoduché, ba přímo nemožné. Nicméně se nenašel ani kousíček spálené kosti. Byla to naprostá záhada. Jako by zde působily nadpřirozené sily. Naši průzkumníci, byť to byli tvrdí speciálně vycvičení hoši, začali dostávat strach a odmítali setrvávat zde déle než bylo zdrávo. Vedení se to nelíbilo, ale nakonec souhlasilo s opuštěním tajné základny. Průzkumníci vzali všechny dokumenty, zprávy a data a odnesli je do centrály. Nově sestavený tým začal pracovat tam, kde zmizelí kolegové přestali.<br />
Do Sténadel bylo vysláno několik tajných agentů, kteří měli vypátrat, co se zde stalo. Bohužel bez úspěchu. Generál byl naštvaný neschopností svých podřízených. Měl však plno jiných úkolů, a tak nakonec agenty odvolal. Přesto nechtěl nechat záhadu nevyřešenu, a tak byl do Sténadel čas od času vyslán nějaký tajný agent, aby se ujistil,zda se neobjevilo něco, co by záhadu zmizelých vědců mohlo vysvětlit. Nic se však nedělo. Jen Tiskařský blok, pod kterým byla tajná vojenská výzkumná základna umístěna, zkrachoval a opuštěné budovy obsadili Voltové. Což byli členové místního sdružení vyznavačů velkého napětí. Téměř každý chlapec ve Sténadlech patřil do tohoto uskupení. Voltové byli drsní uzavření mladíci, kteří nedovolili nikomu jinému, aby vstoupil na jejich posvátné území. To armádě pochopitelné vyhovovalo, neboť díky tomu bylo zajištěno, že tajnou základnu náhodou nenajde nějaký zvědavý čmuchal. Všechno bylo v pohodě, než ...”<br />
“Než co?” ptal se nedočkavě zvědavý Doktor a chtěl robota začít škrtit. Pravda je, že i mě to velice zajímalo. Přemýšlel jsem, zda by robota rána palicí dostatečně motivovala k dalšímu vyprávění.<br />
“Omlouvám se, pane. Nemohu pokračovat. Potřebuji trochu oleje, nebo se zadřou integrované obvody,” vysvětloval přerušení DoRoboKtor. Doktor zasakroval a odběhl do komory. Vrátil se s lahví vzácného řepkového oleje. Podal ji robotovi. Robot láhev s díky přijal a začal dychtivě pít.doctor Hhttp://www.blogger.com/profile/01675040153330315422noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-7942976155405381217.post-15049936292815391482019-02-19T19:57:00.000+01:002019-03-17T17:13:28.944+01:00Otázky, samé otázky...pokračování 5<br />
Doktor DoRoboKtora pevně připoutal silnými řetězy k židli. Pak vzal perlík a několika údery vrátil robotovu hlavu do svislé polohy. Sytě fialový otvor zmizel. DoRoboKtor otevřel oči a spustil samoopravný proces. Za chvíli nebyla po díře v krku ani památka. To bylo něco úžasného. Zíral jsem na to s otevřenou pusou. Na Doktora to nemělo však žádný vliv. Mračil se na svého protivníka a v duchu přemýšlel jaký postup zvolit.<br />
"Kdo tě stvořil? Kdo tě sem poslal? Jak jsi nás našel?" vylétla z Doktora sada otázek. Řekl to jedním dechem, takže to vypadalo jako jedna věta. DoRoboKtor ani nepípl. Jen se pohrdavě ušklíbl, jako bychom byli jen nepříjemný hmyz, který je pod jeho úroveň. Byl si jistý svou převahou. Byl přesvědčen, že jeho ocelová skořápka mu poskytuje dostatečnou ochranu. Co by mu tak mohl nějaký člověk udělat? To však neznal Doktora.<br />
"Tak ty nám nic nepovíš?" pronesl Doktor spíš sám pro sebe. Robotovo mlčení předpokládal. Popadl autogen a začal postupně opalovat robotovo tělo. Bioorganická kůže se začala škvařit. Byl to hrozný zápach. DoRoboKtor jen překvapeně pozvedl obočí, ale jinak se choval jako by se nic nedělo. Byl si jist, že se jeho tělo po určité době zregeneruje. Po chvilce Doktorova úsilí se napodobenina člověka proměnila ve skutečného robota. Objevila se jeho kovová kostra a pohybové mechanizmy. Doktor dotáhl uvolněné řetězy a pokračoval v práci. Pak polil celého robota Korozinem, což byl Doktorův speciální roztok, který sám vymyslel. Pokud byl jakýkoliv kov včetně nerezové oceli či titanu polit tím to roztokem, začal neúprosně korodovat. Tento proces již nešlo žádným způsobem zastavit. Byl to sice proces pomalý zato však neodvratný. Robotu zbývalo jen několik hodin do naprostého rozpadu.<br />
"Co to děláte?" vykřikl překvapeně DoRoboKtor, když jeho senzory rozpoznaly příčinu napadení.<br />
"Jen tě chceme trochu motivovat k tomu, aby jsi nám odpověděl na otázky," odvětil Doktor.<br />
"Tak to jste zvolili špatný způsob," odvětil robot klidně. "Proč bych vám měl něco říkat, když se mé tělo stejně rozpadne."<br />
"To máš pravdu. Ale zde nejde o nevyhnutelný rozpad tvé osobnosti, ale o to, že se tvé ocelové tělo stane, díky postupnému rozežírání, mnohem citlivější. Dokonce tě to tak trochu polidští. Budeš cítit bolest stejně jako ji cítí lidé. O tom se ti kovový neřáde ani nesnilo, viď?" pravil Doktor poťouchle. Robot na to neodpověděl. Nastalá situace ho zřejmě velice zaskočila. Jak měl nasimulovat stav, který byl zcela mimo dosah jeho predikcí? Co to jsou emoce a city? Doktor ho nechal přemýšlet. Znovu ho důkladně polil a pak připojil elektrody.<br />
"Aaaaaaaaaauuuuuuuuuuuu," zařval DoRoboKtor jako zraněné zvíře.<br />
"Co blázníš? Co tu řveš? Ještě jsem ani nezačal. Máš tam slabých 20 Volt. Co budeš dělat až jich do tebe pustím několik tisíc?" obořil se na něho znechuceně Doktor. Zaradoval jsem se, že získáme požadované informace. Ani to netrvalo dlouho. Doktor odvedl dobrou práci. Bohužel jsem se radoval předčasně. Robot bolest je simuloval. Jistě se bavil jak nás doběhl. Na Doktora si však nepřišel. Můj přítel pracoval systematicky a na robotovo úskoky nebral zřetel. Byl si jist vlastním úspěchem, který se dřív nebo později prostě musel dostavit.<br />
Navrtal do robota tolik děr, že spíše připomínal cedník. DoRoboKtor ani necekl. Pak do něho pustil sto tisíc Volt. Z robotova těla se kouřilo a roztavený kov zvolna odkapával, ale robot stále neměl chuť cokoliv prozradit. Začalo to vypadat na robotovo vítězství. Ale ani Doktor nemínil prohrát. Znovu připevnil na robota svorky a pustil do nich 5 Voltů. Nechápal jsem co si od toho Doktor slibuje. Jak by mohlo DoRoboKtora ohrozit ubohých pět Voltíčků, když s nim nic nesvedlo sto tisíc Volt. To jsem však nevěděl, že napětí náhodně kolísá o plus mínus jednu desetinu Voltu. Nepravidelnost napětí DoRoboKtora šíleně vytáčela. Nebyl schopen to vydržet.<br />
"Zastavte to," ječel jako šílený. "Všechno řeknu. Všecičko, jen již to, prosím vás, zastavte," žadonil a z objektivů mu tekly pravé nefalšované slzy. Doktor se nad ním slitoval a kolísavé napětí vypnul.<br />
"Mluv," přikázal robotovi drsně.<br />
<br />
<div>
<br /></div>
doctor Hhttp://www.blogger.com/profile/01675040153330315422noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-7942976155405381217.post-12219523282197765312019-02-09T17:20:00.001+01:002019-03-17T17:07:05.462+01:00Otázky, samé otázky...pokračování 4Začal jsem DoRoboKtora zkoumat. Ale kromě toho, že je umělý a že hezky vypadá jsem nic nezjistil. Ale co byste chtěli od člověka, který se vyučil ve Škodovce a poté se několik desetiletí věnoval výhradně umění. Kdyby to byl klasický soustruh nebo frézka, to by bylo něco jiného. Rozebral bych ho do posledního ozubeného kolečka. Našel bych závadu a během chvilky bych dal stroj zase dohromady. Fungoval by jako hodinky ze švýcarské oceli.<br />
Nebo kdybyste sehnali tisíci hlasý sbor a nechali ho zazpívat chorus Kdož sú boží bojovníci, ve zlomku sekundy bych poznal každičký falešný hlas.<br />
Ale moderní technika na bázi bioorganických mikroprocesorů a chytrých bioplastů, to nebylo nic pro mne. Přemýšlel jsem, kdo by mi mohl pomoci. Vtom začal Doktor nechutně chrápat. Náhle bylo po problému. Řešením byl Doktor. Můj přítel byl technicky zdatný. Dokonce velice zdatný. On sám dokázal vyrobit a naprogramovat sondu, která měla letět na Mars. Sonda sice nabrala úplně jiný směr a nakonec se zabořila do Slunce, ale člověk nemůže být hnidopich. Taková drobná chybička se může stát každému. Tím, že Doktora probudím, zabiji hned dvě mouchy jednou ranou. Jednak ukončím příšerný rachot, kterým bylo jeho chrápání, a jednak získám odborníka na zkoumání neznámé techniky.<br />
Pak jsem si však vzpomněl na FoRoboGlara a Doktorovo šílenství, při kterém ho dokonale zdemoloval. Neskončí DoRoboKtor stejně? To jsem nechtěl riskovat. Chtěl jsem konečně získat nějaké odpovědi. Chtěl jsem se ho zeptat zejména na to, proč se zde DoRoboKtor zničehonic objevil a kdo ho poslal. Pochopitelně jsem měl spoustu dalších otázek, které s tím souvisely. Proto jsem Doktorovi, ještě před tím, než jsem ho probudil, dal jsem koňskou dávku sedativ. Ano, měl již v sobě pěknou dávku prášků po minulém záchvatu, ale to by nemuselo stačit. Jednalo se o Doktora, naprosto nevypočitatelného tvora. To, co jiného mohlo zabít, jemu dělalo dobře. Takto jsem měl jistotu. Teprve po té jsem Doktora probudil jemným, přesně mířeným, úderem basebalové pálky.<br />
Můj přítel se probral a nechápavě na mě civěl.<br />
"Nepřehnal jsem to s těmi barbituráty? Pozná mě? Co když mu velké množství léků vygumuje mozek?" ptal jsem se sám sebe.<br />
"Máš hezké vlasy. Červená ti skvěle ladí k pleti," pronesl Doktor po chvíli.<br />
"Je v pořádku. Poznal mě," zaradoval jsem se. Přinesl jsem Doktorovi kávu a začal mu vysvětlovat co se mezitím přihodilo. Doktor jen bezduše přikyvoval, což bylo u něho normální. Když jsem skončil, šel se podívat na svého robotického dvojníka. Jen na něho letmo mrkl a hned se rozběhl do vedlejší místnosti. Během zlomku sekundy byl zase zpátky. V ruce měl tlusté řetězy a masivní visací zámky. Rychle se vrhl na DoRoboKtora a důkladně ho omotal řetězy a zajistil zámky.<br />
"Ta mechanická potvora je stále při vědomí. Určitě čekal na vhodnou chvíli, aby mohl znovu za útočit," vysvětloval Doktor svůj podivný čin. Být to někdo jiný, byl bych si jistý, že jde o paranoiu, nebo o předávkování medikamenty. Ale šlo o Doktora, takže to musela být pravda.<br />
Polilo mě horko. Nebýt Doktorova zásahu, mohl jsem být již obětí DoRoboKtora. Kdoví co by se mnou ta mechanická stvůra dělala? Nebo ji šlo výhradně o Doktora? Byl jsem jen ten kdo mu překážel v hlavní misi? Spletl si mne předtím s Doktorem? Tisíce otázek mi běželo hlavou.<br />
Doktor si mezitím připravil své nádobíčko. Autogen, triodyn, pulzní generátor, generátor vysokého napětí, oscilátor, různé sondy a mnoho dalších přístrojů. Byl na výslech robota náležitě připraven.<br />
"Tak se na tebe podíváme," řekl a pustil se do práce.<br />
<br />
<br />
<br />doctor Hhttp://www.blogger.com/profile/01675040153330315422noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-7942976155405381217.post-53586015230146326952019-01-30T11:05:00.000+01:002019-03-17T17:02:12.401+01:00Otázky, samé otázky...pokračování 3Na obrazovce se objevil obsah. Bylo zde mraky textových souborů, miliony e-mailů a pěkná řádka videí. Rozhodl jsem si pustit nejprve videa, texťáky a emaily se prokoušu později. Když Doktor zaslechl charakteristické chroupaní hardisku, zvedl se z gauče, přišel ke mě a koukal mi přes rameno. Dlouho ale nevydržel. Dávka prášků byla silnější než on. Po několika zhlédnutých záznamech se odebral do říše spánku. Byl jsem rád. Alespoň jsem měl klid na práci. Doktor dokázal být dost otravný. Vždy chtěl aby bylo po jeho. Koukat se s Doktorem je vždy neskutečný "zážitek". Pořád film zastavuje a přehrává si stále dokola zdařilejší scény. Jednou dokonce shlédl tu samou scénu tisíc padesát tři krát.<br />
Naštěstí spal a tak jsem mohl prohlížet získané záznamy rychleji. Zatím jsem si chtěl udělat přehled. Tak jsem prohlížel jen podstatné části. Nudné pasáže jsem přejížděl zrychleně nebo rovnou přeskočil. Nahrávek byly stovky, možná tisíce. Dočista jsem ztratil přehled.<br />
Sice jsem stále nechápal o co jde, ale jedno bylo jasné. FoRoboGlar byl detektiv nebo tajný agent. Neboť se vesměs jednalo o tajně pořízené záběry. Ze začátku jsem byl zmaten. Záběry nedávaly smysl. Byly to zmatené, narychlo pořízené, záběry z denního života. Teprve po chvíli mi došlo, že na záběrech jsou stále stejné postavy. Jednalo se o mladé hochy, kteří podnikali podivuhodné výpravy. Byl jsem zcela zabrán do sledování tajných záběrů, když vtom na mě zaútočil Doktor.<br />
Chytil mě ocelovým stiskem pod krkem a začal mě škrtit. Rychle mi docházel dech. Před očima se mě zatmělo. Z posledních sil jsem se nohami zapřel o stůl a odstrčil se. Židle, na které jsem seděl, se převrátila. Doktor, který mě stále držel pod krkem, ztratil rovnováhu. Zavrávoral a s temným žuchnutím prudce vrazil hlavou do zdi. Skácel se k zemi jako podťatý. Nehýbal se.<br />
Pomalu jsem se zvedl a šel jsem se na něho podívat. Jeho hlava trčela v podivném, nepřirozeném úhlu. Byla téměř utržena a zvrácena dozadu. Popošel jsem blíže, aby si mohl mrtvého Doktora lépe prohlédnout. Spatřil jsem něco neočekávaného. Z utrženého krku vylézalo něco podivného. Bylo to sytě fialové. Teprve po chvilce jsem pochopil o co jde. Byly to bioplastové šlachy a polymorfní želatina, která vyplňovala zbytek prostoru. Vzadu se leskla ohnutá titanová tyč, což měl být zřejmě kovový ekvivalent lidské páteře. Teď již to bylo jasné. Byl to DoRoboKtor. Byla to skutečně výborná napodobenina, proto jsem si zprvu myslel, že se jedná o mého přítele. Ten, jak jsem vzápětí zjistil, stále ještě spokojeně podřimoval na podlaze v rohu místnosti.doctor Hhttp://www.blogger.com/profile/01675040153330315422noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-7942976155405381217.post-62696442635576047312019-01-07T20:40:00.004+01:002020-05-12T10:46:24.166+02:00Johan Widrig a hudbaWidrig právě neměl co dělat. Nudil se. Pro rozptýlení se zaposlouchal do hudby. Jeho geniální mozek si okamžitě uvědomil, jak je hudba chaotická. "Jak může něco tak zmateného existovat?" ptal se sám sebe. Každý autor si ji dělá po svém, což je velice neefektivní. Hudební postupy se vymýšlí stále znovu. Populární písně se neustále předělávají, bohužel bez většího úspěchu. Občas je předělávka lepší než originál, ale v drtivé většině případů je předělávka horší než původní píseň. Někdy je to dokonce taková hrůza, že se to nedá poslouchat. To je neuvěřitelné plýtvání penězi, energií a nápady. Navíc je tvorba hudby velice individualistická. Většinou skladbu píše jen jeden autor. Málokdy jsou autoři dva. A o tom, že by hudbu skládal celý tým, o tom si hudební průmysl může nechat jen zdát.<br />
"Takhle to dál nejde," řekl si Johan a hned se pustil do nápravy. Zanalyzoval hudbu. Pochopitelně proklepl všechny hudební styly a žánry. On vždy vše dělá pořádně a naprosto precizně. Rozseparoval hudební kompozice na jednotlivé melodické a logické komponenty. Každá komponenta měla jasně definované rozhraní a jasné hudební vlastnosti. Díky tomu mohlo tyto komponenty vytvářet mnoho hudebních autorů současně. Pak stačilo jen tyto nezávislé komponenty poskládat a píseň, sonáta, či opera byla hotová. Jednotlivé části do sebe dokonale pasovaly. Jednotlivé komponenty bylo možné libovolně prohazovat, přesto vždy vznikla dokonalá a uchu lahodící hudební kompozice.<br />
Widrig začal tyto logicky do sebe zapadající rytmické komponenty nazývat Logarytmy. Díky Logarytmům se tvorba písní stala triviální záležitostí, kterou zvládlo i dítě školou povinné. Nezůstalo však jen u písní. Díky Logarytmům bylo snadné vytvořit jakékoliv hudební dílo. Muzikál, operetu, symfonii atd.<br />
Na komponentách mohlo pracovat mnoho umělců najednou, proto bylo vytvoření sebesložitějšího a seberozsáhlejšího hudebního díla otázkou několika dnů. Hudební průmysl se tak dostal na úplně jiný level.<br />
Widrig si nechal Logarytmy patentovat. Za používání Logarytmů vybíral licenční poplatky. Poplatky byly sice směšně nízké, ale i to stačilo k tomu, aby Widrig nechutně, ale opravdu nechutně zbohatl.doctor Hhttp://www.blogger.com/profile/01675040153330315422noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-7942976155405381217.post-21599035767179282602019-01-01T18:00:00.003+01:002019-03-17T16:45:53.118+01:00Otázky, samé otázky...pokračování 2Cesta domů vůbec nebyla jednoduchá. Doktor se stále choval podivně, byť na FoRoboGlarem zvítězil a měl se tudíž uklidnit. Doktor se sice nikdy nechoval normálně a na jeho "normálním" stavu by si jistě smlsl nejeden psychiatr. Ale to co vyváděl teď, to již přesahovalo všechny meze. Nebyl však čas na léčbu elektrošoky. Sebral jsem mu tedy disk a strčil jsem si ho do kapsy. Pak jsem Doktora spoutal jeho vlastním páskem a do úst jsem mu strčil roubík, který sebou nosím na památku, od té doby, co jsem byl propuštěn z léčebny.<br />
V kanálu byl celkem klid, neboť bezdomovci zřejmě vyrazili na večeři do domu Armády spásy. Ale mělo to i nevýhodu. Díky tichu vylezly krysy ze svých nor a zaplnily celý kanál. Bylo jich tolik, že se nedalo projít. Ať jsem stoupl kam jsem stoupl, všude byla krysa. Jejich hnusná tělíčka mi křupala pod nohama. Být sám, tak jsem to asi prošel, ale s Doktorem na zádech to nešlo. Hrozilo, že škobrtnu a spadnu i s Doktorem do té chlupaté laviny. Naštěstí jsem potkal jakého si mládence s příčnou flétnou. Za malý obnos jsem ho uprosil, aby zahrál Mozartovu ukolébavku. Masožravé rostliny jež se plazily po stěnách tunelu se probudily a krysy sežraly. Přežraly se tak, že maso již nechtěly nikdy vidět a staly se vegetariány. Konečně byla cesta volná.<br />
Donesl jsem Doktora k němu domů a shodil jsem ho na jeho gauč. Vypadal mírumilovně. Dali jsme si spolu kávu a přitom jsme si povídali. Díky rozhovoru jsem zjistil že je Doktor zase "normální" jako dřív. Uklidnil jsem se. Již jsem se obával, že budu muset svého dávného přítele odvést do léčebny. Vylíčil jsem Doktorovi co se stalo v knihovně, ale on o ničem nevěděl. Byl to evidentně nějaký krátkodobý výpadek, kterým se nemělo cenu vzrušovat.<br />
Vrátili jsme se zpět k odhalování tajemství. Doktor spustil počítač a já jsem vyndal ukořistěný disk z kapsy. Podal jsem ho Doktorovi, aby jej připojil k počítači. Doktor si vzal disk a vtom se opět zbláznil. Třískl s diskem o zem a pak po něm začal dupat. Odtáhl jsem ho do vedlejšího pokoje a spoutal ho. Do úst jsem mu nasypal celou tubu prášků. Znovu se uklidnil. Teď již mi to bylo jasné. Z disku zřejmě vyzařovalo něco, co ovlivňovalo mysl toho, kdo se ho dotkl. Na mě to naštěstí nemělo vliv. Věděl jsem co mohlo být příčinou mé odolnosti. Jako malý chlapec jsem prodělal obrnu. Od té doby jsem byl zcela obrněn vůči citů a emocím. Jakkoliv smutná příhoda se mnou nic nedělala. Nikdy jsem neuronil slzu. Jednou na štědrý den jsem omylem zapálil vánoční stromeček. Shořely všechny dárky a posléze i celý dům včetně sysla Emila. Vůbec to na mě nezapůsobilo, řekl jsem jen "no a," a dál jsem se o trapnou příhodu nestaral.<br />
Pochyboval jsem, že by disk doktorovo řádění přežil. Byl dost pomuchlaný. Ale co kdyby. Rozhodl jsem to ověřit. Vzal jsem kabel a připojil jsem disk počítači. S napětím jsem čekal zda se disk nakonektuje. Trvalo to snad věčnost. Konečně se objevila hláška - disk připojen. Byl jsem zvědavý<br />
jaká tajemství skrývá.<br />
<br />Déma běžnýhttp://www.blogger.com/profile/10987739218626868351noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-7942976155405381217.post-58614457621738096292018-12-12T12:40:00.001+01:002020-05-12T10:38:43.942+02:00Johan Widrig versus Santa ClausJohan nikdy nevěřil tomu co o Santa Clausovi říkali ostatní lidé, na to byl moc chytrý. Nevěřil, že Santu nikdy nikdo nezahlédl. Nevěřil ani tomu, že Santa nejde polapit. A už vůbec nevěřil tomu, že neexistuje, a že dárky dávají dětem rodiče. To bylo příliš praštěné. Proč by to dělali? Nedávalo to žádný smysl.<br />
Rozhodl se proto, vypátrat Santu sám. Nenechal se odradit slovy o tom, že je to stejně zbytečné jako boj s větrnými mlýny. On měl svou ideu a té se držel. Za každou cenu chtěl Santu chytit při činu a tím dokázat celému světu, že měl pravdu.<br />
Okamžitě začal s přípravami. Vlastníma rukama si vyrobil několik tisíc dronů vybavené těmi nejlepšími kamerami a detektory pohybu. Ale nejen to, obstaral si i mnoho dalších věcí, aby mu Santa nemohl utéci. Pak už jen čekal na Štědrý den. Ten den vypustil své drony a začal hlídkovat u monitorů, na kterých byly záběry z dronů.<br />
Jenže Santa o Widrigovi věděl. Měl své informátory po celé planetě. Ti mu pravidelně hlásili všechny osoby, které plánovali jeho polapení. Proto byl Santa na setkání s Widrigem náležitě připraven. Jeho sáně si v ničem nezadaly s nejnovější stíhačkou. Když se přiblížil k území, kde číhal Widrig a jeho drony, již z dálky začal pálit dalekonosnými lasery. Widrigovy drony padaly k zemi po stovkách. To Johana naštvalo. Jako odvetu vypustil celou stovku raket Země-vzduch. Rakety se blížily k Santovo saním jak komando z finančního úřadu, které zjistilo nedoplatek daně. Santovy sáně měnily směr jako pominuté. Santa vypouštěl jednu klamnou návnadu za druhou a laserem ničil blížící se rakety. Nakonec se mu podařilo všechny zlikvidovat, ale některé rakety byly již blízko a jejich výbuchy poškodily Santovy sáně. Sáně byly nyní jen velice těžce ovladatelné. Energetický zdroj jel jen na desetinu výkonu, takže nebylo možné přejít na warp rychlost a uniknout z místa katastrofy. Navíc během bitvy přišel Santa o všechny obranné štíty. Widrig vycítil svou příležitost jako kuna vejce v kurníku. Poslal všechny zbylé drony na Santu. Santa se sice snažil bránit, ale byl již unavený. Navíc byl po předchozím střetu notně otřesený. Střílel ze svého laseru po blížících se dronech, ale bylo jich moc. Nakonec ho drony obklíčily. Vystřelily tažná lanka a zahákovaly saně. Pak ho odtáhly k Widrigovi. Santa se sice zapnul své motory na maximální zbývající výkon a snažil uletět, ale dronů bylo moc. Byly ve výsledku silnější. Brzy stanul Santa před Widrigem. Ten mu okamžitě nasadil pouta. Pak začal skákat radostí. Měl pravdu. Dokázal to. Santa existuje a dá se polapit.<br />
Vzal Santu a odvedl ho na největší Sténadelské náměstí. Zde postavil velký stan a Santu šoupl dovnitř. Chtěl si ze Santy udělat výhodný byznys. Kdo chtěl vidět skutečného Santu, musel zaplatit vstupné. Jakmile se to rozkřiklo byla u stanu obrovská fronta. Pochopitelně, nejvíce chtěli Santu vidět malé děti. Většina z nich byla naštvaná, neboť letos ještě nedostali dárky. Místo aby se zlobili na Widriga, který to způsobil, vylévali si zlost na Santovi. Házeli po spoutaném chudákovi vajíčka, která jim, z mírný poplatek, poskytl Johan. Widrig se však ze své nové živnosti dlouho neradoval.<br />
O Santovi se dozvěděla policie, přijela si pro něj a odvezla ho do vězení. Finanční úřad totiž zjistil, že Santa neplatil sociální pojištění za své pomocníky. Také bylo dokázáno, že neplatil cla při vývozu dárků do různých států světa. Nejhorší však bylo zjištění, že v některých zaostalých zemích nutil chudáky rodiče, aby dětem kupovali či vyráběli dárky sami. Přitom jim vyhrožoval - pokud to neudělají, zapálí jim dům. Choval se při tom hůř než mafie. Za své přečiny byl Santa odsouzen a uvězněn na doživotí.<br />
Děti Johana bytostně nenáviděli, neboť od té doby co byl Santa uvězněn měli vánoce bez dárků. Zatímco dospělí, které vysvobodil ze spárů zlovolného Santy, Widriga milovali. A tak to nakonec všechno dobře dopadlo.doctor Hhttp://www.blogger.com/profile/01675040153330315422noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-7942976155405381217.post-6917161078963608372018-12-10T08:00:00.000+01:002019-03-17T16:33:01.561+01:00Otázky, samé otázky...pokračování 1Za týden jsme se do knihovny vypravili znovu. Pomocí starého kanálu, který jsme minule objevili v temném koutě archivu jsme se pomalu prokousávali smradlavými chodbami. Jenže tentokrát to nebylo tak jednoduché, jako při útěku před několika dny. Narazili jsme totiž na kolonii zmutovaných bezdomovců, navíc právě v době, kdy si volili nového krále. Naštěstí byl jejich řev a oplzlé písničky slyšet na hony daleko, a tak jsme se tiše plížili bočními větvemi.<br />
V jedné uličce jsme narazili na pochybného vlasatce hrajícího na kontrabas. Zpočátku jsme se lekli zda to není pověstný hejkal se žlutým psem, ale byl to jen mírumilovný Podzemní muž Hlavsa. Hodili jsme mu do klobouku pár mincí a pokračovali jsme v cestě do knihovny. Kousek před cílem na nás vyskočil jakýsi loupežník. Jmenoval se Babiš, nebo Babinský, nebo tak nějak. Chtěl po nás uhradit mýtné za průchod kanálem. Déma se však nenechal zaskočit. Ukázal mu průkazku z klubu mladých techniků a neohroženě pokračoval dál. Muž se zmateně podíval na kartičku a nechal nás jít.<br />
<br />
Konečně jsme se dostali do knihovny. Pro jistotu jsme uličku s knihami jejichž autor začíná na F zahradili malým regálem. Do regálu jsme ze strany od knihovny narafičili nejvíce ohmatané knihy, neboť ty nás nezajímali. Jednalo se vesměs o knihy od Feuchtwangera, Forstera, Francise, Farmera a Fantomase. Tím jsme se izolovali od zbytku knihovny. Nerušeně jsme mohli zkoumat notně zaprášené svazky. Ale ze všeho nejdřív jsme pustili do prohlídky FoRoboGlara. Doktor, když ho znovu uviděl, neovládl svůj vztek a začal do něho zuřivě kopat, za to, že mu minule neodpověděl. Výsledkem byla jen velká modřina na jeho palci a ještě větší vztek. Naštěstí jsem měl u sebe pilulku Klidňačku, tak jsem mu jí dal a pak ještě deset dalších a byl od něho pokoj. Zevrubně jsem robota prozkoumal, ale k ničemu to nebylo. Od minulé návštěvy notně zrezivěl. Robot se zcela evidentně odebral do věčných lovišť. Rozhodl jsem se věnovat regálům. V klidu jsem prohlížel knihu za knihou, když v tom se Doktor znovu zbláznil. Popadl šroubovák a začal FoRoboGlara rozebírat, nebo se o to alespoň snažil. Chtěl jsem mu v tom zabránit, ale pak jsem si to rozmyslel. Není totiž radno potýkat se s Doktorem, když má pěnu u úst. Hluboké jizvy na mé noze by o tom mohly vyprávět. Kdybych ho naštval, mohl by použít šroubovák vůči mě. Raději jsem ho nerozčiloval. Chtěl jsem ho uklidnit. Volal jsem na něho: "Fuj. Nech tu hromadu šrotu. Lehni." Ale byl v transu vůbec mě nevnímal. Raději jsem ho nechal být. Asi tak po půl hodině se Doktor uklidnil. Z FoRoboGlara zbyla jen úhledně složená hromádka plechů a harddisk, který Doktor vítězně třímal v ruce.<br />
<br />
Toužili jsme se dozvědět co se v harddisku ukrývá, ale na to jsme potřebovali počítač. Proto jsme nechali knihy knihami. Podíváme se na ně příště. Urychleně jsme se odebrali domů do Doktorovi pracovny.<br />
<br />
<br />
<br />
<br />Déma běžnýhttp://www.blogger.com/profile/10987739218626868351noreply@blogger.com0