Foglarův soud

V místním muzeu pracoval malý seschlý pán všemi dětmi zvaný Foglar. Toto pojmenování vzniklo z anglických slov Fog a Large, což česky znamená Velká mlha. Děti mu tak říkali, protože nikdy neřekl pravdu, ale stále jen mlžil. Nikdy nedokázal odpovědět na konkrétní otázku. Odpovídal vždy vyhýbavě. Snažil se z otázky utéct a zavést řeč na něco jiného. Byl v tom tak dobrý, že nezkušení lidé ani nezpozorovali, že na jejich otázku vůbec neodpověděl. Lidé kteří ho dobře znali, se naopak bavili tím, jak daleko se od původní otázky dostane. Tak na příklad na otázku kolik je jedna plus jedna se Karel Urbánek dozvěděl, že V galaxii Foucault prší jen velice ojediněle a to nejčastěji po té co dozrají Mangojablka.

Mlžení nebylo jeho jedinou předností. Vynikal také v rozeštváváni lidí. Z nejlepších přátel dokázal během necelých deseti minut udělat nepřátele na život a na smrt. Pokud si někdo zpíval a radoval se ze života, pak po rozhovoru s Foglarem propadl do šílené deprese a pomýšlel o sebevraždě.

Dokonce se tradovalo, že k vůli němu došlo k válce. Měl prý tehdy rozsoudit, který z domácí mazlíčků třech dívek je nejkrásnější. Později tato pře vešla ve známost jako Foglarův soud. První dívka byla pěkně vypečená a jmenovala se Hera. Jejím mazlíčkem byl modrý králíček Azurit. Druhá dívka, Anténa, se prezentovala fialovou krávou Milkou. Třetí dívka, původem z černého kontinentu se jmenovala Dita, ale nikdo jí neřekl jinak než Afrodita. Tato dívka do soutěže přinesla svého bobra Colgata. Vyhrála Afrodita, neboť Foglar prohlásil, že má nejhezčího bobra. Anténa to však těžce nesla a tak dlouho ryla do svých spoluobčanů ze Sténadel, až vyhlásili Afroditě a jejím přívržencům válku. Válka to byla šílená a krutá. Mnoho mazlíčků přišlo o život a mnoho dívek přišlo to nejcennější. O jejich úsměv, neboť, potom co spatřili válečné hrůzy, se již nikdy neusmály.

Přestože jeho špatné vlastnosti byly všeobecně známy, stejně celé zástupy hochů a dívek si k legendami opředenému staříkovi chodili pro radu, či povzbuzení. Starý pán vždy pookřál, když viděl mladou, zdravou dětskou duši a vždy měl po ruce nějaký ten drb,nebo pomluvu. Člověka vždy potěší, když slyší něco špatného o jeho příteli, sousedu, či známém.
Nejraději měl malé holčičky, kterým dával sladké bonbónky a lákal je do svého pelíšku, jenž se nacházel na konci muzea.