Dlouho se nevědělo jak se Voltové a Velkostraníci vlastně dorozumívali, jaké měli názory, o co jim vlastně šlo a kdy došlo k takzvanému "Zákazu tištěného slova," jež bylo vynuceno pohnutými událostmi kolem bytosti zvané Izold. Ukázalo se totiž, že Izold dokáže ovlivňovat veřejné mínění pomocí statických výbojů vedených přímo do novinových liter. Izold dokázal pomocí jemných tlumičů takzvané embryonální biopsie opsat jakýkoliv pohyb tiskařského stroje a při samotném tisku se doslova"vtělit" do každého tištěného písmenka. Důsledkem toho bylo jakési podivné brnění při četbě tisku, což zprvu Voltové považovali za změny ve svých organismech způsobenými neustálými přepěťovými stavy. Někteří Voltové se pak potáceli po ulici vyvolávajíce protistátní hesla..."Chceme volty bez ampérů," či Jakýkoliv odpor je marný?" a podobně. Druhý den si samozřejmě nic nepamatovali. Izold tak postupně budoval svoji vládu nad Volty, pásl se na jejich neschopnosti vzdorovat a nenápadně je tak směřoval ke své krutovládě. Neštítil se i takových zvěrstev jako bylo třeba ovládnutí hudebníků při oslavách Velkého Volta, kdy hráli naprosto nemožně. A Izold se kdesi potají smál až mu jiskřila kůže... Takové excesy se stávaly na veřejnosti stále častěji, Izold naštěstí neznal míru. To mu zlomilo vypínač.
A tak vědci ze skupiny takzvaných Ohmových klaunů jistoty vypracovali plán, jak tento tajemný úkaz eliminovat. Začali s tiskem nevodivých, keramických liter vyrobených z hornobřízského kaolinu, což mělo za účinek naprosté vymizení všech škodlivých příznaků. Noviny tím samozřejmě ztučněly a ztěžkly, běžná vydání byla těžká 5-6 kilogramů, ta exponovaná vážila i několik set kilogramů, kolikrát i tisíc...ale vědci se nevzdávali. Izold o tom samozřejmě nevěděl a zmaten skutečností, že jeho snaha o ovládnutí Světlova slábne pronikal do systému se stále větším napětím. Jeho osobnost byla rozrůzněna přílivem a odlivem neskutečného množství energie. Jednou jiskřil vtipem, jindy byl zas jako vybitý akumulátor. Katastrofa na sebe nedala dlouho čekat. Do sobotního vydání, které je větší než ty ve všední dny, neboť jsou do novin vloženy přílohy se rozhodl naposledy o nemožné. Napojil se na obecní transformátor a zkusil Voltům takříkajíc sáhnout na švába. Zprvu bylo jeho snažení korunováno úspěchem, Voltové začali poblikávat, zakopávali a někteří i padali na zem, jiní hryzali dráty vysokého napětí, pili ze zoufalství obsahy automobilových baterií nebo se objímali v marné snaze propojit svá těla do série a trochu ožít. Jenže Hlídač číslo 2, vyrobený právě pro tyto nenadálé nehody se zachoval naprosto profesionálně - vypnul na milisekundu proud v celém Světlově a Izold se zcela logicky přehřál a částečně explodoval. Poté co posbíral své končetiny se zřejmě odbelhal do skrýše, kde dál spřádá plány na ovládnutí světa.
V archivu muzea se našlo několik desítek titulů z oné dávné, ale krásné doby. Pro děti se rozšiřoval měsíčník s názvem Malý volt, kde na pokračování vycházel velice napínavý příběh "Příběhy indukční cívky" a následně "Příběhy indukční cívky ještě po dvaceti letech." Mládež si oblíbila zejména týdeník "V tom,"což byly netradiční pohledy do rozvodových skříní, nebo bulvární "Au!" s legendárními příspěvky "Opáleného šroubováka Pepiho." Pro ženy byl k mání časopis "Instalace," jakýsi pokus o začlenění ženského prvku do mužského světa. V archivu se našly dokonce občasníky satanistů Církve velkého proudu "Blackout" či "Potmě." A takhle by se dalo pokračovat...to spektrum je velice pestré. Izold sice způsobil že toto médium se ve Světlově nikdy neobnovilo, ale na druhé straně došlo k jinému, význačnějšímu pokroku - lidé si začali předávat zprávy starou dobrou morseovkou, blikáním žlutých špendlíků. Ukázalo se, že je to sice pomalejší, ale zato osobnější způsob sdělování novinek. Všichni byli k sobě blíže. Izold tak paradoxně společnost opět spojil, bez relátek, bez čokolád.
Žádné komentáře:
Okomentovat