Strašný konec Pomalých kulek!

Minulé léto jsme s Doctorem navštívili Osvětim, velice smutné místo. Úžasnou náhodou jsme tam potkali místního správce Měška Podiguhodnego, který nám dovolil nahlédnout do jinak vzácně přístupného archivu. Jaké bylo naše překvapení, když jsme téměř nahoře objevili otrhaný deník jistého pana Jacka Vacka. Nebyli bychom si ho všimli, kdyby nás nezaujal podivný nákres na jeho deskách. Ano, jednalo se téměř s jistotou o nákres ježka v kleci. Jak se sem tento deník dostal...a co je v něm vlastně napsáno? Měšek nám kupodivu vyšel vstříc a sešit nám na půl hodiny zapůjčil. Během ní jsme nelenili a celý si ho přefotili do mobilního telefonu. Teprve v Praze, při jeho čtení jsme zjistili, co se nám dostalo do rukou - byl to pravdivý a zároveň velice nešťastný konec Pomalých kulek. Jacek Vacek byl zřejmě vězněný spolu s hochy tohoto klubu a jak sám poznamenává "musel jsem to zaznamenat pro další generace!" Jak sám dál píše, papír si tajně sehnal v účtárně a na rozdíl od ostatních, kteří ho jedli, neb hlad byl strašlivý a všudypřítomný (Jacek byl na papír totiž alergický, míval po něm průjem, zvláště po toaletním) se rozhodl, že ty dávné příběhy, které mu hoši vyprávěli musí stůj co stůj zapsat. Jaké to bylo hrdinství si dnes lze těžko představit, ovšem jen díky jemu se podařilo celkem věrohodně rozklíčovat smutný a v mnoha případech burcující konec Pomalých kulek. Jak k tomu došlo? Jacek píše: "Byl tu se mnou nějaký Dlužín, údajně z Prahy, a jak jsme všichni věděli, byl opravdu hoden svého jména. Nikdy nikomu nepůjčil ani drobek chleba, sysloval staré kůrky a na nedělní burze na apelplace s nimi bezohledně kšeftoval. Oproti tomu to nesnižuje jeho obrovskou starostlivost o ostatní, kterým v případě největší nouze ZCELA zdarma věnovával nemalé kousky chleba se slovy: "Já jsem si předtím dělal srandu." Jak jsem zjistil, byl prý členem jakéhosi chlapeckého sdružení, které vyznávalo woodcraftové přírodní zásady a spolu s dalšími morálními zábranami je úspěšně roubovalo na svůj každodenní život. Klub velice dobře prospíval až do doby, kdy se chlapci seznámili s jiným klubem ze stejné čtvrti - s Rychlými šípy. Dle jeho slov to byl panovačný a krutý klub, jeho členové pocházeli z těch nejhornějších miliardářských až milionářských vrstev. Tito kluci měli vše to, na co si obyčejný smrtelník nemohl pomyslet ani ve snu - peníze, moc, jídlo, kamarády, ba i jiné věci. Není divu, že poctivé a naivní Pomalé kulky neodolaly vyjímečné nabídce Rychlých šípů na dobrodružný výlet vlakem do Terezína. Tyto chlapecké bestie byly totiž povolány do transportu a díky svým stykům a úlisnosti se jim podařilo Pomalé kulky přesvědčit, aby jeli místo nich. Hoši prý byli natěšení, sbalili si torny, maminky jim namazaly poslední čerstvý chléb v jejich životě a ráno 22.4.1942 nastoupili s mnoha jinými do vlaku, který bohužel zároveň znamenal smrt. To ale oni nevěděli. Pravda, přišlo jim prý divné, proč si nemohou sednout, proč nemají žádný přísun vody a potravy (tu naštěstí měli s sebou), ale jako správní zocelení skauti to vše brali jako přípravu na skutečný, ničím nepřikrášlený život." Je toho mnoho, co deníček skrývá a snad někdy příště z něho opět přineseme nějaký výňatek. Ale je třeba dodat, že některé skutečnosti, které jsme pak s Doctorem objevili v komiksu o Rychlých šípech mnohé naznačují. Vždyť Jaroslav Foglar o těchto věcech musel něco vědět, nebo alespoň tušit, tak proč jejich taková idealizace? O to víc zamrzí poválečný vývoj, kdy na příbězích o "čestných" Rychlých šípech vyrůstalo několik generací kluků a holek. My, kteří víme jak to skutečně bylo se sice občas pousmějeme nad jejich "veselými" příhodami z klubového dění, ale je to trpký smích, přímo mrzne na rtech...to, když si uvědomíme, jak skončili jiní kluci, kluci plni ideálů, nezředěného mládí a poctivosti. Však čas ukáže, kdo měl pravdu a jak se věci měly. Není možno si nevšimnout různých náznaků, které pan Foglar vsouval "mezi řádky." Trápilo ho svědomí? Snad... Však si dobře vzpomínáte na tu příhodu se záchranou žebráka na zamrzlém rybníku, kdy Rychlonožka volá směrem k Dušínovi: "Okamžitě zpátky! Rozkazuji ti to, nebo tě vyloučíme z klubu!" Zde je patrná roztříštěnost v klubu, jejich snaha o vládu jiných jednotlivců nad ostatními, jejich, a já se to nebojím nazvat drzou vznešeností! A tak bychom mohli pokračovat. Je to smutné čtení a řečeno jasněji - jsou to špatné zprávy pro celé klučičí hnutí!