Déma a Sténadla

Můj kamarád Déma na několik dní zmizel. Nebyl k na lezení. Nebral mobil, neodpovídal na maily ani na esemesky. Nikdo nevěděl kde je. Občas se takové zmizení stávalo, ale tentokrát to bylo o několik hodin delší. Začínal jsem mít o něho obavu. Budu muset obvolat všechny bary a hospody v okolí, řekl jsem si, když v tom se objevil. Celý špinavý s úsměvem na tváři.
“To neuhodneš. Víš kde jsem byl?” Ptal se mě hlasitě.
“V hospodě,” odpověděl jsem s naprostou jistotou.
“No jasně, že jsem byl v hospodě. To je jasný, ale na to jsem se tě neptal. Hádej, kde jsem byl, kromě hospody.”
“Tak to nevím. V kanále?” hádal jsem podle jeho oblečení a zápachu, který se z něho linul.
“No, to taky. Probíhal jsem kanálem, když jsem odtamtud utíkal,” připustil Déma zklamaně.
“Odkud jsi utíkal ?”
“Ze Sténadel.”
“Nevěřím. Tentokrát jsi se opil víc než obvykle. Navíc, ty sám jsi přece v archivu zjistil, že Sténadla zanikla po fotovoltaické revoluci”
“A co je tohle,” řekl naštvaně, když viděl, že mu nevěřím. Zároveň vytáhl z kapsy baterku a žlutou diodu.
“Nechceš snad říct, že?”
“Přesně tak, je to Voltská baterka a dioda. Ukradl jsem jí jednomu Voltovi,” vysvětloval Déma, tentokrát však s radostí, když viděl jak valím oči.
“Ty jsi byl skutečně ve Sténadlech?” Vydechl jsem nevěřícně. “To mi musíš vyprávět,” Naštěstí se Déma nenechal se moc pobízet a začal mi vyprávět celý příběh.

Se Znouzectností jsme vrátili z koncertu ve Wembley. Bylo pozdě večer. Caine a Golda byli unavení, a tak šli spát. Mě se však spát nechtělo. Tak jsem zašel do mé oblíbené hospůdky U šesti strun. Tam jsem potkal Míšu Röhricha. Pivo dalo pivo a za chvíli šli paňáci sliznicí. No prostě jsem jsem ji měl jako z praku. Hostinský nás vyhnal, tak jsem musel jít domů. Ale přeci jen jsem toho vypil více než obvykle. Během chvíle jsem se ztratil. Bloudil jsem ulicemi nazdařbůh. Dostal jsem se do míst, kde jsem v životě nebyl. Přesto se mi to místo zdálo povědomé. Pak mi to došlo. To je to místo, které popisovaly Pomalé kulky. Sténadla. Rozhlédl jsem se po ulici a skutečně jsem byl ve Sténadlech. Viděl jsem chlapce, Volty s baterkami a diodami v klopách kabátů. Přemýšlel jsem o tom jak je možné, že Sténadla do této chvíle nikdo jiný neobjevil. Pomohla mi náhoda. Do jednoho domu vrazilo auto, které řídil opilý řidič. Řidiči se naštěstí nic nestalo. Vylezl z auta a vrávoravým krokem pokračoval k domovu. Dům do kterého auto narazilo, byl poškozen. Odpadla mu část zdi a velký kus omítky. Díky tomu jsem uviděl, že dům má antigravitační cívku. Také se začal proměňovat jako transformer. Zřejmě z šoku po nárazu vozidla se chtěl zamaskovat. Z původní nevzhledné bytovky se během okamžiku stal útulný rodinný domek. Tím se záhada vysvětlila. Sténadla neustéle putují městem díky antigravitaci. Také se neustále mění a kamuflují. Proto Sténadla nikdy nikdo nenašel, až na mě. Jenže tomu nikdo neuvěří, napadlo mě. Musím mít důkaz. Vydal jsem se k nejbližšímu Voltovy. Nezajímal se o mě. Voltové se zajímají jen o sebe. Dospěláci jsou pro ně vzduch. Když jsem procházel kolem Volta, vytáhl jsem zapalovač, který jsem ukradl v hospodě a zapálil jsem mu kabát.

“Pomoc, já hořím,” volal postižený Volt. Přiskočil jsem k němu a začal jsem ho zachraňovat. Strhl jsem mu kabát a začal po něm dupat, abych ho uhasil. Brzy jsem oheň uhasil. Sebral jsem kabát. Nenápadně jsem sundal baterku a diodu a dal jsem si ji do kapsy. Ohořelý kabát jsem hodil do koše. Postižený Volt mi děkoval za záchranu života.
“Co blbneš? Proč mu děkuješ? Vždyť to byl on, kdo ti kabát zapálil,” volal na něho neznámý Volt, který evidentně celý incident viděl. Dal jsem se okamžitě na útěk. Voltové se za mnou hnali jako divoké vosy. Jak jsem utíkal, přidávali se k mým pronásledovatelům další a další Voltové. Za chvíli jsem měl v patách celá Sténadla. Zdrhal jsem té přesile jak se jen dalo. Kličkoval jsem ulicemi jak kybernetický zajíc. Hodně jsem jich setřásl, ale hlavní smečka byla stále za mnou. Pak jsem se jim na chvíli ztratil, ale byl jsem v pasti. Byl jsem ve slepé uličce. Tak jsem vlezl do baráku přede mnou a zamířil jsem do sklepení. Narazil jsem na stoku. Dál cesta nevedla. Chtěl jsem se vrátit, když jsem zaslechl zvuk pronásledovatelů. Nedalo se nic dělat. Vlezl jsem do stoky a pokračoval v útěku. Nevím jak dlouho to trvalo. Nakonec stoka skončila. Vylezl jsem a zkoumal jsem kde jsem se to ocitl. Naštěstí jsem se dostal do známých končin. Byl jsem zachráněn. Tak to je celý příběh.
“Takže nevíš, kde se Sténadla nacházejí?”
“Ne. Vždyť jsem ti to říkal. Neustále se přesunují a maskují.”
“Takže šance, že se znovu podíváš do Sténadel je nulová.”
“Je malá, ale není nulová. Jedno jsem se tam dostal a dostanu se tam znovu,” pravil Déma rezolutně.
“Jak to chceš udělat?”
“Začnu víc pít,” řekl Déma a vyrazil do hospody.