Blázen, kámen, ámen

Jarda Kámen měl odjakživa problém zůstat v klidu. Chvíli nepostál. Šili s ním všichni čerti. Měl proto mezi Volty problémy. Ne proto, že byl neposedný. To nikomu nevadilo. Problém byl jinde. Jarda totiž nedokázal vydržet v soustředěném stavu, když vyráběl své vysokonapěťové baterie. Proto jeho baterie nebyly tak kvalitní jak by mohly být. Dalším důvodem proč jeho baterie nedosahovaly požadovaných kvalit byly peníze. Kámen sice chodil na různé brigády, ale díky svému neklidu nikde dlouho nevydržel. Přemýšlel proto jak získat peníze nějakou krátkodobou činností. Napadlo ho, že by mohl peníze získat hraním karet. To vypadalo velice nadějně, neboť Jarda věděl o spoustě Voltů, kteří byli v kartách schopni prohrát velké sumy peněz. Nápad měl jen jednu drobnou vadu. Neuměl hrát karty.
“Nu což, tak se to naučím,” řekl si. Ale nebylo to tak jednoduché jak si představoval. Navštívil jeden karetní spolek v jeho ulici. S nadšením se pustil do hry, ale než se stihl hraní karet naučit, přišel o všechny peníze.
Smutně opustil hráčské doupě a bezradně bloumal ulicí. Přemýšlel co bude dělat, když tu zaslechl své jméno. Otočil se za hlasem. Zpozoroval podivnou partičku, která se právě pokoušela rozebrat pouliční transformátor. Přistoupil k nim.
“Hodně voltů. Proč jste mě volali?” zeptal se. Voltové přestali montovat a pohlédli na něho s nefalšovaným údivem.
“Hodně voltů. My jsme tě nevolali,” pravil jeden z nich, zřejmě vůdce, důrazně.
“Ale volali. Jasně jsem zaslechl své jméno,” trval na svém Jarda.
“Nevolali. Vždyť ani nevíme jak se jmenuješ.”
“Já jsem Jarda Kámen.”
“Aha. Teď již to dává trochu smysl. Ale stejně jsi na omylu. Nevolali jsme tě. To co jsi zřejmě zaslechl byl konec zaříkadla proti proudu nakrátko. To končí slovy Blázen, kámen, ámen. Ostatně kartářka Pacínková, od které zaříkadlo máme, své zaříkadla vždycky ukončuje takto,” vysvětloval onen Volt.
“Kartářka říkáš?” zeptal se spíš pro sebe Kámen. Připadalo mu to jako moc podivná souhra okolností. Dozvědět se o kartářce právě v ten okamžik, kdy se chce naučit karty, to nebude jen tak, to bude osud. Půjde za ní, kdo jiný by ho měl lépe naučit hraní karet než kartářka.
“Kde ji najdu?”
“Ty neznáš Pacínkovou? Kde žiješ? Vždyť tu zná celý okres. Kartářka Pacínková přece bydlí v Tiché straně, v ulici Jarního vánku kousek od zastávky metra Tichých hrdinů,” odpověděl trochu podrážděně vedoucí Volt. Rozprava s Kámenem ho již nebavila. Chtěl se vrátit k trasformátoru. Navíc ochranné zaříkadlo již jistě vyprchalo a na podruhé s největší pravděpodobností nebude fungovat. Bude muset použít jiné, ale jaké? Nemohl si na žádné vzpomenout. Ten podivný Kámen jim to celé zkazil. Raději se pustí do něčeho jiného. K transformátoru se vrátí zítra. Mrkl na ostatní a vyrazili pryč.
Kámen si toho ani nevšiml. Přemýšlel o vyslechnuté odpovědi. Trochu ho zarazila. Netušil, že ho osud nasměruje do Tiché strany, do čtvrti podivných chlapců, kteří neznali elektřinu ani čest. Zaobírali se jen svými naivními problémy a mysleli si, že jsou nejchytřejší na světě. Jenže tohle nemohl ignorovat, bylo to jasné znamení osudu. Tak se přihlásil do výměnného programu mezi Sténadly a Tichou stanou.

Tichá stana a Sténadla měly dohodu o recipročním povolování návštěv mezi čtvrtěmi. Byl povolen maximálně jeden návštěvník na den. A to vždy v páru. Jeden Volt a jeden Tichostranník. Pokud nebyla na daný den dvojice zájemců zájemce, k návštěvě nedošlo. Kandidáti byli důkladně prověřování a nesměli mít na kontě žádný prohřešek. Pokud přísnou kontrolou prošli, tak dostali povolenku a kovově černou čepici s nápisem vetřelec, kterou museli mít na hlavě po celou dobu návštěvy sousední čtvrti.

Asi po dvou týdnech se na Jardu usmálo štěstí a byla mu povolena návštěva Tiché strany. Dostavil se do Výměníkové ulice, kde byl u hraniční závory vyměněn za neznámého Tichostranníka.
Kámen vstoupil na Tichou stranu. Šel podle mapy a rozhlížel se. Nestačil se divit. Tichá strana byla divná. Domy byly opravené, fasády nabarvené, žádná okna nebyla vyražená. Ulice byly uklizené a parky upravené. Tichostaníci se při potkání pozdravili a pokračovali v cestě. Nikdo nikoho nevyzíval k souboji. Jejich kroky byly hlučné, neboť málokdo měl boty s gumovou podrážkou. Celý vyjevený dorazil Kámen do ulice Jarního vánku. Přemýšlel jak kartářku najde, ale nebylo to těžké. Na jednom z domů byla cedule, kde kartářka nabízela své služby. Neuvěřitelné. Ve Sténadlech by taková cedule nevydržela ani deset minut.

Jarda sebral odvahu a vstoupil dovnitř ke kartářce.

 
“Dobrý den.”
“Dobrý den, co potřebuješ?”
“Já bych potřeboval naučit hrát karty.”
“Cože?”
“Chci se naučit hrát karty, abych vydělal spousty peněz a mohl jsem si pořídit pořádnou vyskonapěťovou baterii.”
“Děláš si srandu? Já karty neučím.”
“Jste přeci kartářka?”
“Jsem kartářka, a právě proto karty hrát neučím. Já karty vykládám.”
“Co je to vykládat karty,” nechápal Kámen. Nikdy nic podobného neslyšel.
“Nejsi vadnej? Víš co? Vypadni a dej se vyšetřit,” vyhnala Jardu naštvaná kartářka. Jarda raději uposlechl a šel pryč. Nechtěl nějakou chytit. Cestou zpět do Sténadel přemýšlel o tom co se mu stalo.
“Vyšetřit. Proč vyšetřit?” ptal se sám sebe.
“Vlastně to není tak špatný nápad,” řekl si a hned po návratu do Sténadel se dostavil ke svému lékaři.

Lékař Jardu pořádně vyšetřil. Zkoumal jeho tělo pomocí různých přístrojů, až konečně dospěl k závěru.
“Tak to jsem ještě neviděl,” začal lékař. “Máš nimium voltage retention, čemuž česky říkáme voltovice. To je nadměrné hromadění elektrického náboje v těle. Díky tomu máš v sobě přílišné množství energie. Proto jsi tak neklidný a neposedný. Tvé tělo se chce té energie zbavit, ale neví jak.”
“Co s tím budete dělat? Jde to nějak léčit?” ptal se Kámen.
“Ono s tím moc dělat  nejde. Musíš se pravidelně vybíjet. Ale nemusíš podnikat nic šíleného. Stačí se dotknout něčeho uzemněného. Když to budeš dělat dostatečně často, tak se tvé tělo nadměrného náboje zbaví a budeš moct žít normální život. Dám ti nějaké prášky, které tvému tělu pomůžou se elektřiny zbavovat.”
Jarda lékaři zprvu moc nevěřil, ale ono to fungovalo. Když se čas od času, což u něho bylo asi tak každých pět minut, něčeho nejlépe kovového dotkl, zbavil se nadbytečného náboje a mohl žít celkem normální život.

Jednou zase šel po ulici a náhle dostal potřebu se zbavit energie, a tak na nic nečekal a zběsile začal bušit do zábradlí.
“U dokonalého Coulomba co to vyvádíš? Zbláznil jsi se?” ptal se překvapený Démant, který šel právě okolo.
“Já nejsem blázen, jsem jen nemocný. Mám voltovici,” vysvětloval Kámen.
“Voltovici? Co to je?” ptal se zaskočený Démant. Jarda mu vysvětlil o co se jedná.
“Aha, již tomu rozumím,” přikyvoval Démant.
“Vážně jsi řekl u Coulomba?”
“Řekl, máš snad něco proti?” ptal se Démant výhrůžně.
“Nemám, naopak. Já mám Coulomba taky rád. Je fantastický. Nebýt jeho, nikdo by nevěděl, že existuje elektrické pole.”
“A nezapomeň, že objevil zákon, popisující sílu mezi náboji.”
“To je přece jasné.”
“Co kdyby jsme založili klub?”
“Ale jsme jen dva, na klub musí být alespoň tři.”
“Tak někoho seženeme,” řekl Démant a popadl za ruku právě procházejícího Volta.
“Máš rád Coulomba?” otázal se neznámého.
“Coulomba? Ten nebyl špatný,” připustil neochotně polapený Volt, kterému říkali Zlaťák.
“Chceš být s námi v klubu, který bude propagovat Coulomba a jeho objevy?”
“To by šlo,” odvětil trochu lhostejně Zlaťák.

"Sláva. Domluveno. Zakládáme klub," jásal Démant. 

Tak došlo k založení klubu s názvem Zanícení následníci Coulomba. Kámenova nemoc, při které musel často do něčeho tlouci se jim v budoucnu velice hodila, neboť Kámen se díky tomu stal úžasným bubeníkem, ale o tom až někdy příště.