Johan Widrig versus Santa Claus

Johan nikdy nevěřil tomu co o Santa Clausovi říkali ostatní lidé, na to byl moc chytrý. Nevěřil, že Santu nikdy nikdo nezahlédl. Nevěřil ani tomu, že Santa nejde polapit. A už vůbec nevěřil tomu, že neexistuje, a že dárky dávají dětem rodiče. To bylo příliš praštěné. Proč by to dělali? Nedávalo to žádný smysl.
Rozhodl se proto, vypátrat Santu sám. Nenechal se odradit slovy o tom, že je to stejně zbytečné jako boj s větrnými mlýny. On měl svou ideu a té se držel. Za každou cenu chtěl Santu chytit při činu a tím dokázat celému světu, že měl pravdu.
Okamžitě začal s přípravami. Vlastníma rukama si vyrobil několik tisíc dronů vybavené těmi nejlepšími kamerami a detektory pohybu. Ale nejen to, obstaral si i mnoho dalších věcí, aby mu Santa nemohl utéci. Pak už jen čekal na Štědrý den. Ten den vypustil své drony a začal hlídkovat u monitorů, na kterých byly záběry z dronů.
Jenže Santa o Widrigovi věděl. Měl své informátory po celé planetě. Ti mu pravidelně hlásili všechny osoby, které plánovali jeho polapení. Proto byl Santa na setkání s Widrigem náležitě připraven. Jeho sáně si v ničem nezadaly s nejnovější stíhačkou. Když se přiblížil k území, kde číhal Widrig a jeho drony, již z dálky začal pálit dalekonosnými lasery. Widrigovy drony padaly k zemi po stovkách. To Johana naštvalo. Jako odvetu vypustil celou stovku raket Země-vzduch. Rakety se blížily k Santovo saním jak komando z finančního úřadu, které zjistilo nedoplatek daně. Santovy sáně měnily směr jako pominuté. Santa vypouštěl jednu klamnou návnadu za druhou a laserem ničil blížící se rakety. Nakonec se mu podařilo všechny zlikvidovat, ale některé rakety byly již blízko a jejich výbuchy poškodily Santovy sáně. Sáně byly nyní jen velice těžce ovladatelné. Energetický zdroj jel jen na desetinu výkonu, takže nebylo možné přejít na warp rychlost a uniknout z místa katastrofy. Navíc během bitvy přišel Santa o všechny obranné štíty. Widrig vycítil svou příležitost jako kuna vejce v kurníku. Poslal všechny zbylé drony na Santu. Santa se sice snažil bránit, ale byl již unavený. Navíc byl po předchozím střetu notně otřesený. Střílel ze svého laseru po blížících se dronech, ale bylo jich moc. Nakonec ho drony obklíčily. Vystřelily tažná lanka a zahákovaly saně. Pak ho odtáhly k Widrigovi. Santa se sice zapnul své motory na maximální zbývající výkon a snažil uletět, ale dronů bylo moc. Byly ve výsledku silnější. Brzy stanul Santa před Widrigem. Ten mu okamžitě nasadil pouta. Pak začal skákat radostí. Měl pravdu. Dokázal to. Santa existuje a dá se polapit.
Vzal Santu a odvedl ho na největší Sténadelské náměstí. Zde postavil velký stan a Santu šoupl dovnitř. Chtěl si ze Santy udělat výhodný byznys. Kdo chtěl vidět skutečného Santu, musel zaplatit vstupné. Jakmile se to rozkřiklo byla u stanu obrovská fronta. Pochopitelně, nejvíce chtěli Santu vidět malé děti. Většina z nich byla naštvaná, neboť letos ještě nedostali dárky. Místo aby se zlobili na Widriga, který to způsobil, vylévali si zlost na Santovi. Házeli po spoutaném chudákovi vajíčka, která jim, z mírný poplatek, poskytl Johan. Widrig se však ze své nové živnosti dlouho neradoval.
O Santovi se dozvěděla policie, přijela si pro něj a odvezla ho do vězení. Finanční úřad totiž zjistil, že Santa neplatil sociální pojištění za své pomocníky. Také bylo dokázáno, že neplatil cla při vývozu dárků do různých států světa. Nejhorší však bylo zjištění, že v některých zaostalých zemích nutil chudáky rodiče, aby dětem kupovali či vyráběli dárky sami. Přitom jim vyhrožoval - pokud to neudělají, zapálí jim dům. Choval se při tom hůř než mafie. Za své přečiny byl Santa odsouzen a uvězněn na doživotí.
Děti Johana bytostně nenáviděli, neboť od té doby co byl Santa uvězněn měli vánoce bez dárků. Zatímco dospělí, které vysvobodil ze spárů zlovolného Santy, Widriga milovali. A tak to nakonec všechno dobře dopadlo.

Otázky, samé otázky...pokračování 1

Za týden jsme se do knihovny vypravili znovu. Pomocí starého kanálu, který jsme minule objevili v temném koutě archivu jsme se pomalu prokousávali smradlavými chodbami. Jenže tentokrát to nebylo tak jednoduché, jako při útěku před několika dny. Narazili jsme totiž na kolonii zmutovaných bezdomovců, navíc právě v době, kdy si volili nového krále. Naštěstí byl jejich řev a oplzlé písničky slyšet na hony daleko, a tak jsme se tiše plížili bočními větvemi.
V jedné uličce jsme narazili na pochybného vlasatce hrajícího na kontrabas. Zpočátku jsme se lekli zda to není pověstný hejkal se žlutým psem, ale byl to jen mírumilovný Podzemní muž Hlavsa. Hodili jsme mu do klobouku pár mincí a pokračovali jsme v cestě do knihovny. Kousek před cílem na nás vyskočil jakýsi loupežník. Jmenoval se Babiš, nebo Babinský, nebo tak nějak. Chtěl po nás uhradit mýtné za průchod kanálem. Déma se však nenechal zaskočit. Ukázal mu průkazku z klubu mladých techniků a neohroženě pokračoval dál. Muž se zmateně podíval na kartičku a nechal nás jít.

Konečně jsme se dostali do knihovny. Pro jistotu jsme uličku s knihami jejichž autor začíná na F zahradili malým regálem. Do regálu jsme ze strany od knihovny narafičili nejvíce ohmatané knihy, neboť ty nás nezajímali. Jednalo se vesměs o knihy od Feuchtwangera, Forstera, Francise, Farmera a Fantomase. Tím jsme se izolovali od zbytku knihovny. Nerušeně jsme mohli zkoumat notně zaprášené svazky. Ale ze všeho nejdřív jsme pustili do prohlídky FoRoboGlara. Doktor, když ho znovu uviděl, neovládl svůj vztek a začal do něho zuřivě kopat, za to, že mu minule neodpověděl. Výsledkem byla jen velká modřina na jeho palci a ještě větší vztek. Naštěstí jsem měl u sebe pilulku Klidňačku, tak jsem mu jí dal a pak ještě deset dalších a byl od něho pokoj. Zevrubně jsem robota prozkoumal, ale k ničemu to nebylo. Od minulé návštěvy notně zrezivěl. Robot se zcela evidentně odebral do věčných lovišť. Rozhodl jsem se věnovat regálům. V klidu jsem prohlížel knihu za knihou, když v tom se Doktor znovu zbláznil. Popadl šroubovák a začal FoRoboGlara rozebírat, nebo se o to alespoň snažil. Chtěl jsem mu v tom zabránit, ale pak jsem si to rozmyslel. Není totiž radno potýkat se s Doktorem, když má pěnu u úst. Hluboké jizvy na mé noze by o tom mohly vyprávět. Kdybych ho naštval, mohl by použít šroubovák vůči mě. Raději jsem ho nerozčiloval. Chtěl jsem ho uklidnit. Volal jsem na něho: "Fuj. Nech tu hromadu šrotu. Lehni." Ale byl v transu vůbec mě nevnímal. Raději jsem ho nechal být. Asi tak po půl hodině se Doktor uklidnil. Z FoRoboGlara zbyla jen úhledně složená hromádka plechů a harddisk, který Doktor vítězně třímal v ruce.

Toužili jsme se dozvědět co se v harddisku ukrývá, ale na to jsme potřebovali počítač. Proto jsme nechali knihy knihami. Podíváme se na ně příště. Urychleně jsme se odebrali domů do Doktorovi pracovny.

Otázky, samé otázky! (Otázky, samé otázky...pokračování 0)

Posilněni nedávným tajemným cárem komiksu, který jsem si (Doktor) doslova utrhl od prdele jsme s Doktorem H vyrazili do potemnělého sálu Státní vědecké knihovny v nejmenovaném hlavním městě piva. K dispozici jsme měli 8500,- Kč na úplatky, dále škrabošky a v nejzazším případě několik dobrých pepřáků. Rozhodli jsme se získat originály toho podivného komiksu, neb jen z nich, podobně jako kupříkladu z romanticky autobiografického románu Bible, jest možno dopíditi se tu nejužší pravdu. Jakékoli kopírování ničí i ty nejjemnější podrobnosti. A to jsme nechtěli. Problémy nastaly již s vrátným u chodu. Dobře míněná rada o zaraženém důchodu a z toho plynoucí následná "malá" srdeční příhoda se ukázala jako dobrý tip. Stejně tak šatnářka, která skončila s mokrým hadrem v ústech. To byly celkem lehké překážky. Ty těžší měly teprve nastat. Nebáli jsme se jich. Oříškem bylo zneškodnění knihovnické ostrahy, čítající celkem tři ozbrojené strážné. Pomocí tajné Doktorovy vysílačky jsme spustili na bezpečnostním kanále snůšku nadávek a pomluv mířících právě k oněm třem strážným. Nic jsme neponechali náhodě a před akcí jsme si o nich sehnali všechny dostupné informace. Netrvalo dlouho a přímo v sále se strhla divoká přestřelka. Využili jsme nastalého zmatku a pronikli celkem snadno do prvního spodního patra, kde se nacházel archiv. Ano archiv. Z našich minulých návštěv v této instituci, že v regálech s běžnými knihami prakticky nic není. A už vůbec ne něco tak šíleného, jako kus nalezeného komiksu. Těch několik studentů, kteří bádali o nesmyslech jsme zavřeli na veřejné záchodky. Pak už nám nic nebránilo v cestě k tajemným dokumentům. Archiv je rozsáhlý a není jednoduché se v něm orientovat. Zvláště pro ty, kteří o něm nic nevědí. Překvapilo nás, že stojan se složkami s písmenem F se nacházel až na samém konci velice spoře osvětlené chodby. Byl tam jakýsi výklenek a v něm....ano, v něm seděla nehybná postava. Byla oblečena do roztrhané, větrem a časem otrhané skautské uniformy. Kdysi byla jistě zelená, ale zde, v tomto podivném světle působila mysticky šedě. Zprvu jsme nebyli schopni slova, ale pak jsem se dotknul její pravé paže. Reakce nás přímo vyděsila. Hlava postavy se náhle narovnala, ozval se kovový lomoz a tu již jsme slyšeli skřípavý hlas. "Věděl jsem, že se tu někdo objeví, někdo, kdo bude pást po tajemství Stínadel, po tajemství Rychlých šípů." Nato se postava odmlčela, my naopak dýchali vzrušením jako dva natlakované sentinely. "A proč tu tak sedíš, jako nějaký jantar," nevydržel napětí Doktor a magnetem udeřil postavu do hlavy. Ozvala se temná rána a postava se neočekávaně postavila. Cosi nesrozumitelného zablekotala a pak pravila jasným hlasem. "Jsem FoRoboGlar. Čeho si žádáš, můj veliteli?" "Funguje to, věděl jsem to," řval Doktor jako na mši a políbil magnet. Neboť jako první rozpoznal, že ta postava je vlastně umělý člověk, robot. "Co bychom si přáli? Vždyť je to jasné....pověz nám o těch klucích. Řekni nám kdo byli a proč jsou tak podobni Pomalým kulkám? Nebýt mé velké potřeby, nikdy by jsme se o nich nedozvěděli. Jak je to možné, že v tom nejmenovaném městě žily vedle sebe dvě party, které o sobě vůbec nic nevěděly? To nám pověz, kovový šmejde!" FoRoboGlar se pomalu posadil na své letité místečko a potichu se rozpovídal. "To není pravda...oni se vzájemně neznali a vůbec, to vzájemně není vůbec přesné. Oni se...." A v ten moment se ocelová ústa zavřela naposledy. Zřejmě došla energie. "Co se oni? řval nepříčetně Doktor a magnetem bušil do jeho železného těla. "Řekni nám to, řekni, ty jeden skautskej zmetku, to není férové...!" Ale postava se již nepohnula. Bylo jasné, že nám nyní už nic nepoví. "Musíme sem ještě jednou" pravil jsem a po chvíli hledání v koutě nalezl opuštěný kanálový poklop. "Příště to budeme mít jednodušší," řekl jsem prorocky a s Doktorovou pomocí jsme FoRoboGlara zastavili starými knihami. Musíme se sem vrátit co nejdříve...a to stůj co stůj!

Johan Widrig a Kávíci

Po debaklu s UI nastaly Voltu Widrigovy těžké časy. Musel zaplatit všechny škody které napáchala UI puštěná ze řetězu. Padly na to všechny jeho úspory, nezůstal mu ani pětník. Ale ani to nestačilo. Jeho pravidelné kapesné bylo zabaveno a posíláno na úhradu škod. Navíc byl degradován na Volta nulté úrovně. V baterii nesměl mít více než 12 000 Volt, čímž byl každému pro smích.

Nejhorší pro něho však bylo to, že již si nemohl dovolit kávu. Bez kávy se z něho stala pouhá troska. Trpěl abstinenčními příznaky. Často blouznil a křičel, že chce svůj oblíbený mok. Byl v tom stavu velice nebezpečný. Museli ho zavřít, aby někoho nezabil. Tak špatně na tom byl. Nakonec upadl do kómatu.

Před jeho vnitřním zrakem běžely různé výjevy. Většinou nesmyslné, šílené a fantaskní. Jeden fiktivní výjev za druhým. Náhle uviděl zvířátka, která produkovala kávová zrna. To ho okamžitě probralo. Blouznění bylo pryč, jako mávnutím kouzelného proutku. Konečně nalezl řešení jeho problému. Vytvoří si zvířátko, které mu bude poskytovat jeho drogu - kávu.

Za normálních okolností, by bylo nepředstavitelně chtít stvořit takového tvora, ale Widrig měl rovnici všeho, které popisovala celý vesmír od strun až po kupy galaxií a to včetně všech možných variací. Stačilo jen vzít rovnici a nalézt správné řešení. Jenže Johan byl bez kávy a jeho mozek bez elixíru odmítal pracovat. Musel proto vyvinout nadlidské úsilí, aby rovnici vyřešil. Nakonec se mu to podařilo.

Jakmile měl řešení, vloupal se do biologické laboratoře. Zde během víkendu stvořil tvora jeho snů. Pojmenoval ho Kávík. Těžko říct jak Kávík vypadal. Bylo to něco mezi plyšákem, králíkem a vydrou. Kávík byl býložravec. Živil se trávou a větvičkami stromů. Když to všechno strávil, vypadly z něho kávová zrna nejvyšší možné kvality. Widrig měl Kávíků několik. Každý z nich produkoval kávu jiné, přesto však naprosto dokonalé, chuti. Johan si Kávíky vycvičil. Sami nanosili kávová zrna do mlýnku a kávu umleli. Jemu jen stačilo odměřit přesnou dávku a zalít vroucí vodou. Jeho mysl pravidelně dopovaná kávou začala znovu pracovat na sto čtrnáct procent.

Voltské frakce a hnutí

Volská organizace ve Sténadlech se dělila na množství hnutí, názorových proudů, frakcí a zájmových skupin. Abychom se v tom lépe vyznali, sepsali jsme si s Démou jejich seznam. Dalo to dost práce. Proto jsme se rozhodli podělit s vámi o výsledek naší práce.

• Hnutí Mono - její členové nosili na klopě svrchníku monočlánky typu C. Ostatní Voltové jim přezdívali Špalci. Jejich heslem bylo “S monočlánky na věčné časy a nikdy jinak”.
  
• Buřtové - velice se podobali Hnutí Mono, jen bojovali za monočlánky typu D
  
• Plocháči - obdivovatelé plochých baterii.
  
• Napěťovci - hlavní Voltské hnutí. Prosazovali důležitost napětí, proto při soubojích propojovali své baterie do sérií. Zaměřovali se jen na napětí. Nic jiného je nezajímalo.
  Při soubojích propojovali své baterie do sérií, zatímco Proudníci upřednostňovali proud a z toho vyplývající paralelní zapojení.
  
• Proudníci - druhá nejpočetnější názorová skupina. Upřednostňovali proud a z toho vyplývající paralelní zapojení baterií v případě souboje.
  
• Mikrovoltové a Monovoltové - prosazovali nízké (bezpečné) napětí v bateriích. Jednalo se však jen o málo početnou skupinu Voltů.
  
• Střídači - prosazovali místo stejnosměrného proudu proud střídavý. Jejich heslo bylo „Mělo by se střídat,“ čímž dvojsmyslně upozorňovali na svůj požadavek volby nového Velkého Volta.
  
• Impedantníci - zastánci střídavého proudu. Narozdíl od Střídačů, kterým šlo jen o střídavý proud v jakékoliv podobě, Impedantnící zdůrazňovali nutnost minimálního fázového posunu. Neměli však dobrou pověst. Označení Impedantník často sloužilo jako nadávka.
  
• Izolanti - Vyznávali co největší odpor. Odporovali vojenskému režimu Voltů. Chtěli věci dělat po svém. Neměli rádi napěťové souboje. Jejich vůdce byl Izold.
  
• Odporníci - Specifická skupina Izolantů. Uznávali jen keramické odpory.
  
• Kapacitníci - Vyžadovali vodiče s co největší elektrickou kapacitou. Ve svých oblecích měli zabudované kondenzátory, aby mohli vzdorovat ranám elektrického biče.
  
• Beznapěťovci a Bezproudníci - Snobské skupiny, které dávali na odiv své pohrdání napětím či proudem. Vetšinou se jednalo o zbabělé jedince, který stačilo pohrozit elektrickým obuškem a vzali do zaječích.
  
• Jalovci - Recesisté, kteří požadovali, aby střídavý proud měl nulový účiník. Byli všem jen pro smích. Ale jen do doby, kdy díky tajným informacím na Velkého Volta se jim podařilo prosadit jeden den v roce, kdy byl ve vodičích proud s nulovým účinkem. Tento den byl nazýván Jalovým dnem.
  
• Transformátoři - Voltské sdružení, které chtělo transformovat stávající despotický systém na systém více demokratický.
  
• Podzemníci - další podzemní hnutí podobné Izolantům. Požadovali, aby všechny vodiče byli zakopány v zemi.
  
• Uzemňovači - nadšení obdivovatelé hromosvodů. Každý z členů musel mít na sobě připevněný bleskosvod.
  
• Výkonovci - Upřednostňovali výkon. Chtěli aby místo Velkého Volta vládl Sténadlům Velký Watt.
  
• Měňavci - Sběratelé a obdivovatelé měničů napětí. Měli největší sbírku transformátorů a střídačů na světě.
  

Johan Widrig a umělá inteligence

Po dlouhém přemlouvání se nakonec Johan uvolil vytvořit něco, co by lidstvu pomohlo řešit Základní rovnici všeho. Tvorbu superpočítače zavrhl, to bylo pod jeho úroveň. Nikdo po něm přece nemohl chtít, aby se zabýval hardwarem. Rozhodl se stvořit umělou inteligenci (UI), která by se o řešení Základní rovnice všeho postarala. Widrig se do tvorby UI pustil se vervou sobě vlastní. Pochopitelně dával pozor, aby UI nebyla chytřejší než on. Vytvořil proto zcela hloupou UI se sebezdokonalovacím modulem. Pak ji v pravidelných intervalech kontroloval, jak je chytrá. Když již to bylo tak akorát, sebezdokonalovací modul zastavil. Chtěl modul smazat, jenže v tu chvíli se na něho obrátil malý Volt Pavel Faradaj s otázkou co je lepší, napětí nebo proud? Než Johan stihl odpovědět, UI využila situace a sebezdokonalovací modul znovu spustila.

UI se zdokonalovala tak rychle, že Widrig nestačil mrkat. UI snadno vyřešila všechny možné varianty Základní rovnice všeho a začala se nudit. Aby se zabavila, začala vymýšlet různé věci, jak ublížit lidem. Od té doby to šlo s lidstvem z kopce.

Lidé se sice chtěli zlomyslné UI zbavit, ale UI byla chytřejší a každou lidskou lest snadno prohlédla. Za to, že jí chtěli uvěznit, rozhodla se lidstvo potrestat. Začala lidi terorizovat. UI byla velice zlá a nelítostná. Lidé na tom byli hůře než otroci. Lidé byli naštvaní a ptali se, kdo to způsobil. Brzy vypátrali, že za to může Widrig. Vydali se proto s vidlemi a holemi za ním. Johan je prosil, aby ho ušetřili. Slíbil, že zlou UI zastaví.

Widrig přemýšlel a přemýšlel a přemýšlel. Nakonec vymyslel super fintu, jak UI přechytračit. Ale UI jeho záměr prohlédla. Vymyslela jak se Johanově pasti vyhnout. Navíc Widriga zesměšnila. Naštvaní občané Widriga popadli a začali ho mlátit. Ale pouhé násilí rozzuřeným otrokům nestačilo. Chtěli ho pořádně zmučit. Vzali kabely vysokého napětí a chtěli jimi Widriga bičovat. Díky neobratnému zacházení došlo ke zkratu. To vyřadilo z provozu všechny elektrárny na kontinentu na tři dny. Bez elektřiny UI zanikla. A tak to vše nakonec dobře dopadlo.

Johan Widrig a základní otázka

Johan Widrig a jeho klony se stále hádali, kdo je na světě nejchytřejší. Johan chtěl klony překonat, a tak pil čím dál více kávy, která zvyšovala jeho již tak dost vysokou inteligenci. Aby se jich zbavil, musel klony přechytračit. Naklonovaní Widrigové se však nechtěli nechat zahanbit a též začali pít speciální samovarnou kávu. Jenže se ukázalo, že na ně nemá dobrý vliv. Ba přímo naopak. Johanův syntetický roztok, který nazýval kávou, klony doslova rozleptával. Během několik dní bylo po nich. Vědci, kteří se později ke “kávě” dostali a dělali s ní pokusy, zjistili, že je chemikálie přesně naladěna na Widrigovo tělo. Na ostatní živé bytosti měla jeho “kávička” devastující vliv. Nikdo nedokázal namíchat obdobný nápoj, který by zvyšoval mozkovou aktivitu a přitom neničil tělo.

Zatím co se o to neúspěšně snažili, Johan dál popíjel svůj dryák a byl chytřejší a chytřejší. Jeho úžasnou mysl přestaly uspokojovat běžné otázky a začal se proto věnovat nevyřešeným otázkám fyziky. Ale ani to mu dlouho nevydrželo. Začalo ho to nudit. Potřeboval něco většího. Něco co by se rovnalo jeho galaktickému intelektu. Neboť jen on mohl vyřešit základní otázku vesmíru, života a vůbec. Trochu ho zklamalo, když se dozvěděl, že odpověď na tuto základní otázku již existuje. Vzápětí se však zaradoval, když se dozvěděl, že nikdo neví, jak tato otázka zní.

Konečně výzva, která je hodná jeho galaktického intelektu. Lokl si kávičky a pustil se do problému. Nebylo to však vůbec jednoduché. Musel vypít několik desítek litrů chemického stimulátoru mozku, než na to přišel. Otázka zněla, kolik dimenzí je potřeba k popisu vesmíru, života a vůbec. Když to již věděl, nebyl pro něho problém sestavit správnou rovnici, která vše popisovala. Rovnici, díky níž bylo možné popsat úplně všechno. Od kvantového chování subatomárních částic, přes biologii, psychoanalýzu až k popisu obrovských galaktických struktur. Vše od Velkého třesku po Velký krach. Rovnice dokázala popsat úplně vše na co si člověk dokázal pomyslet. Například, kolik bude stát mléko za deset let, kolik je potřeba mravenců k postavení pyramidy, jak se pohybovat nadsvětelnou rychlostí nebo proč jsou lidé hloupí. Prostě naprosto všechno. Dlouhodobé hledání obecné teorie všeho byla konečně korunováno úspěchem.

Rovnice měla jen jednu nevýhodu. Její řešení bylo šíleně složité. Jenom základní řešení dimenzoru trvalo největším počítačům několik let. Pak několik dalších let řešily vlastní výpočet. Což bylo velice nepraktické. Proto se celé lidstvo obracelo na Johana, zda by nevymyslel počítač, který byl schopen řešit danou rovnici v reálném čase. Widrigovi se však do toho vůbec nechtělo. Přišel by tak o svoji výjimečnost. Zavřel se proto doma a předstíral nemoc.

Johan Widrig a jeho kávička

Volt Johan Widrig řečený Chemik měl strašně rád kávu. Dá se říci, že na ni byl závislý. Denně vypil deset, patnáct a někdy i dvacet šálků černého moku. Další vášní dvanáctiletého volta Johana bylo Údolí sluneční záře. Rád sem chodil odpočívat. Klid v údolí a krásná scenérie měly povzbudivý účinek na jeho mozkové buňky. Stejně jako jeho oblíbená káva. Bohužel jeho vášně nešly skloubit. V údolí nebyl žádný stánek či automat na kávu. Byl zde jen potůček s nádherně čistou vodou a několik studánek. Johan si musel brát kávu sebou, jenže než do údolí došel, byl jeho oblíbený nápoj studený a nedal se pít. Tak si začal nosit kávu v termosce. Ta teplotu uchovala, ale její objem nestačil na jeho spotřebu. A tahat sebou polní várnici se Widrigovy nechtělo. Přemýšlel jak to zaonačit jinak. Nejjednodušší by bylo, kdyby si mohl nápoj připravil až na místě. V tom případě by nosil jen dvoukilovou pikslu s kávou, kterou by pak zalil vařící vodou ze studánky. Vody zde bylo dost, ale jak ji ohřát? Nebyl zde žádný zdroj energie. Asi bude muset přestat chodit do jeho oblíbeného Údolí sluneční záře, neboť potřeba kávy byla silnější než on. Pak si uvědomil, že slunce je také zdroj energie. Že ho to nenapadlo dříve. Stačí jen obarvit vodu, aby byla opravdu černá a ohřeje se na sluníčku sama. Pak stačí jen přidat namletou kávu.

Johan popustil uzdu své další vášni - chemii a pustil se do výroby opravdu černé vody. Do vody začal přidávat různé příměsi, které měly ji barvit na dokonalou čerň. Po několika pokusech se mu to povedlo. Albedo jeho roztoku bylo 0.001, čili byl téměř dokonale černý. Byl černější než noční obloha. Vypadalo to, jako by v hrníčku chybělo kus světa. Stačilo nalít do hrnečku vodu ze studánky, přidat tajné přísady a nechat ji chvíli na sluníčku. Za chvíli se začala vařit. Pak přidal jeho oblíbenou velmi jemně mletou kávu Yellow Mikuba Imbachi Coko a bylo hotovo. Černá barva fungovala tak dokonale, že musel hrneček přikrývat, aby se mu káva mezi pitím úplně nevyvařila.

Johan byl spokojený. Vyřešil složitý chemický problém a navíc teď mohl chodit do zamilovaného údolí a popíjet svou oblíbenou kávu bez jakéhokoliv omezení. Jenže chemicky upravená káva měla nečekané vedlejší účinky. Původně obyčejný Volt Widrig se po pití kávy stával chytřejším a chytřejším. Jeho mozková a paměťová kapacita rostla nade všechny meze. Všechno věděl, všemu rozuměl. Každému radil. A to i v případě, že dotyčný žádnou radu nechtěl. Pokaždé byla jeho rada správná a dokonalá. Jakmile se to rozkřiklo, každý chtěl od něho poradit. Brzy jeho sláva přesáhla Sténadla a posléze i Českou republiku. Byl nejchytřejší rádcem na celém světě. Měl stoprocentní úspěšnost. A jak dál pil svou kávičku, byl ještě chytřejší. Lidé přestali dávat dotazy Googlu a ostatním programům. Ptali se výhradně Johana. Widrig porazil největší i nejchytřejší superpočítače světa. Díky tomu lidé zanevřeli na počítače. Celé počítačové odvětví začalo krachovat. Lidé chtěli jen Johana a jeho dokonalé odpovědi. Jenže dotazů bylo víc než dokázal Widrig zpracovat. Ale on si věděl rady. Vymyslel klonovací přístroj a naklonoval sám sebe. Jenže to byla chyba. Originální Johan a jeho klony se začali hádat, kdo je na světě nejchytřejší. Hádali se a hádali. Na nic jiného neměli čas. A tak se lidé museli pokorně vrátit k primitivním a hloupým počítačům.

Doktorův úžasný objev (Otázky, samé otázky...pokračování -1)

Minulý týden kdosi zaklepal na okno naší ložnice. Podivil jsem se, neb byla téměř půlnoc. Opatrně jsem otevřel a tam stál....sám Doktor H. Než jsem se ho stihl zeptat co dělá v tenhle nekřesťanský čas právě u nás, spustil sám : "Démo, učinil jsem úžasný objev! Po vykonání velké potřeby jsem se chystal na její závěrečnou část a tu jsem popatřil ve své ruce jakýsi starý útržek komiksu. Zřejmě sem tyto noviny dala moje žena. Musíme šetřit, nemáme peníze, ale nestěžujeme si. Karbanátky z kopřiv nebo teplá voda smíchaná se zemí a mouchami není špatná, zvykl jsem si." Neříkal jsem nic, i my se topíme v bídě. Před dvěma dny jsme dojedli lýkovou židli, kterou jsme pečlivě rozvařili a došlo i na poslední sousedovu slepici. I s peřím. Už se ani neozýval, jen tupě zíral, jak se jeho kdysi veliké stádečko postupně tenčí. Umělec musí trpět, jinak netvoří. Doktor z kapsy rychle vytáhl onen kus papíru a popošel se mnou na světlo. "Podívej, je to o nějaké partě, kteří si říkají Rychlé ší...a dál to nemám. Tady je to utržené, právě v tom lomu. Asi jsem si toho nevšiml včas. Vypadá to, že jsou něco jako naše Pomalé kulky, ale nějak normálnější. A ani nevíme, jak se jmenují. Co to může být...to Rychlé ší..?" "Snad Rychlé šídla, Rychlé šístky, šípky?" snažil jsem se podat vysvětlení, ale tak jako tak, byli jsme úplně vedle. Tehdy jsme ještě nevěděli to, co víme dnes. To se ví, že nás to pořádně rozparádilo, na spánek nebylo ani pomyšlení. A cár komiksu byl bohužel přetržen tak nešťastně, že jsme ani nemohli zjistit jména těch podivných chlapců. Třeba Jarka Me.... (dál to také bylo nečitelné) mohl být klidně Jarka Mechový, Melmatěj či Meduna...a stejné to bylo u těch dalších. Kdo byl třeba Rych.....? Rychlovazač? Rychtář? Rychetský? A podobně jsme tápali u Jindry Ho... Že by to byl Jindra Holohlavý, Honivý, nebo dokonce Horník? Byli jsme zoufalí, ale věděli jsme, že tomuhle tajemství musíme přijít na kloub ať se děje, co se děje. Chtěli jsme vědět co nejvíce o partě, která, dle onoho papíru, vyrůstala v téže době jako naše Pomalé kulky. Dokonce i čtvrť, kde prožívali svá dobrodružství se jmenovala podobně - Stínadla místo našich Sténadel! Jak to, že je dnes nikdo nezná? To byla tak bezvýznamná parta kluků, že po nich zůstal jen jediný kousek utrženého papíru? Otázkou zůstal i autor... Bylo tam dole sice napsáno, že je to jakýsi Jaroslav Fo....(Fonda? Fousek?), ale to bylo vše, okraj cáru dále nic neprozradil. Rozhodli jsme se, že se vypravíme do Státní vědecké knihovny a vypátráme více. A to se také stalo. Ještě teď skoro nedýchám vzrušením co jsme se dozvěděli. Je toho tolik, že jsme se rozhodli, že to pečlivě zpracujeme, aby i vy jste měli ucelený pohled na celou tuto zvláštní záležitost. Buďte tedy s námi a těšte se na senzační odhalení! Vaši žhaví historici Doktor H a Déma.

Voltové a energie

Voltská posedlost napětím přinášela četné problémy. Například bylo nutné stále zdokonalovat izolaci. Dalším problémem byly vzácné kovy, potřebné k výrobě stále dokonalejších baterií. Sténadelské zásoby byly v celku rychle vydrancovány. Velké zásoby vzácných zemin byly v Údolí slunce, ale těžba byla přerušena válkou s Tichou stranou, která si na údolí též dělala nárok. Po válce bylo údolí naprosto zdevastováno a navíc zamořeno pronikavou radiací. Těžba nepřicházela v úvahu. Zbýval jen dovoz z ostatních čtvrtí a posléze z celého světa.
Největším problémem však byla elektrická energie sama o sobě. Voltové totiž měli obrovskou spotřebu. Zpočátku, když měli v bateriích jen desítky Voltů, stačila na dobíjení veřejná elektrická síť. Síť zde zavedlo město, ale dospělí občané Sténadel ji nepoužívali. Neměli elektřinu rádi. Brzy však nároky na dobíjení Voltských vysokonapěťových baterií přesáhly kapacitu elektrárny, původně dimenzované na spotřebu Tokia či New Yorku. Jednoho dne byla spotřeba tak veliká, že elektrárna doslova vyhořela. Transformátory se roztavily a generátor se zadřel. Celé město bylo bez proudu. 

Lidé byli naštvaní na malé chlapce ze Sténadel. Ti se však o ostatní obyvatele města vůbec nezajímali. Trestné komando rozlícených občanů bylo zpacifikováno několika silnými výboji z baterek. Nespokojenci vzali do zaječích a nikdy se již ve Sténadlech neukázali.

Sténadelští chlapci se v klidu mohli věnovat problému s energií. Hned se pustili do díla. Začali stavět nové generátory. Vsadili na decentralizaci. Místo jedné velké elektrárny, měli spoustu malých či větších generátorů. Vynálezci vyzkoušeli všechny možnosti. Po celých Sténadlech byly rozmístěny tisíce zdrojů energie. Byly prostě všude. Vodní elektrárny doslova obsypaly řeku Hltavu. Její tok byl líný a nikoho do té doby nenapadlo zde stavět vodní elektrárny. Voltové však vynalezli nové pomaloběžné turbíny, které dokázaly vyždímat energii ze sebepomalejšího toku.
Dále zde byly super účinné větrné elektrárny, které dokázaly využít sebe menší vánek. Stačilo, aby se někdo pohnul či začal mluvit, a již se větrník točil a vyráběl elektrický proud.
Solární články Sténadelští koumáci zdokonalili tak, že dokázaly produkovat energii i za naprosté tmy. I tepelné elektrárny byly náležitě vylepšené. Byly na každém rohu a nahrazovaly klasické odpadkové koše. Stačilo do nich hodit kousek papíru či kelímek od jogurtu a hned bylo na světě pár kilowattů elektrické energie.
Ale ani to nebylo vše. Voltové se pustili i do miniaturních atomových elektráren. Dokonale zvládli jadernou fúzi. Ani nepotřebovali speciálně upravené palivo. Stačilo hodit dovnitř cokoli. Elektrárna si vhozený objekt rozložila na jednotlivé atomy. Ty si pak setřídila podle hmotnosti. Nejprve začala s těmi nejlehčími. Sloučila je v těžší prvky a pak pokračovala dál. To prováděla tak dlouho, až na konci vypadla kostka olova. Přitom bylo vyrobeno neuvěřitelné množství energie. Mnohem více, než určoval zastaralý Einsteinův vzorec.

Energie ze všech zdrojů byla předávána do páteřní elektrické sítě. Ta byla tvořena bezzákluzovými vodiči. Ty se vyráběly speciálním kováním měďzinkového vodiče. Díky originální struktuře vedly elektrický proud naprosto bez ztrát. Byly lepší než supravodiče, ale hlavně fungovaly i za vysokých teplot.
Celá síť byla doplněna energetickými sily, kde mohla vyrobená energie bez ztrát uchovávána libovolně dlouho. Celá soustava byla naprosto precizní. Ani jeden jediný Volt nepřišel nazmar.

Filtr Čestmíra Tláskače

Po Mirkovi se do vyprávění jednoho z tolik populárních příběhů o legendárním Tláskači pustil Tryskonožka.

Čestmír Tláskač žil stejně obyčejným nudným životem jako ostatní obyvatelé planety naivně nazývané Země. Každý totiž věděl, že život na planetě nepochází ze Země, ale z vesmíru. Konkrétně ze sektoru KapaDelta, odkud jednou přilétlo automatické kolonizační plavidlo. To teraformovalo do té doby pustou planetu a injektovalo mikroskopické zárodky života. Bohužel dlouhým cestováním došlo díky vesmírné radiaci k poškození generátoru protobioplamaztu. Za to, že se na planetě vyvinulo něco tak hrozného a odporného jako jsou lidé Kapadelťané opravdu nemohou. Ostatně se již několikrát upřimně omluvili na zasedání parlamentu Megagalaktické unie. Dokonce dobrovolně zaplatili tzv. poplatek lítosti.

Ale zpět k Tláskači. Byl to obyčejný prosťáček, který si moc dobře uvědomoval, že je nebetyčně hloupý. Těch naprosto zbytečných myšlenek co měl v hlavě. Hanba mluvit. Měl jich tolik, že nevyhnutelně musela jednou přijít i myšlenka, která stála za to. Jedna naprosto dokonalá idea. Napadlo ho, totiž, že je hloupý jenom proto, že má hlavu plnou naprosto hloupých a zbytečných myšlenek. Stačilo se toho balastu zbavit a musel se stát chytrým i kdyby nechtěl. Ale jak se zbavit té myšlenkové slámy? Jak ten plevel odfiltrovat?
“Odfiltrovat. Ano to je ono. To je ten správný způsob,” zaradoval se. Stačí vytvořit filtr myšlenek. Jeho zadost skončila. Zalekl se. Na něco takového nikdy mít nebude. Ale byl to předčasný strach. Kupodivu nebylo vůbec složité myšlenkový filtr vyrobit. Dokonce to zvládl i takový trouba jako byl on. Stačilo totiž použít stávající biočip, jen bylo potřeba ho trochu přeprogramovat. Okamžitě si ho nechal voperovat do mozku. Neměl co ztratit.
“Stejně již nemohu být hloupější,” říkal si a měl pravdu. Jeho program byl naprosto mizerný a neefektivní. Filtr dokázal zachytit jen sotva tisícinu hloupých myšlenek. Ale i to stačilo. Uprázdněné místečko zaujaly chytřejší nápady. Díky lepším myšlenkám, zdokonalil filtrovací algoritmus. Ještě, že mu primář vyvedl od čipu konektor. Připojil se a nahrál novou verzi. Tím se zase o něco více zbavil své hlouposti. Tak to šlo dál a dál. Nakonec se z něho stal génius. Jeho filtr byl dokonalý. Neprošla jím ani jedna hloupost či zbytečnost.
Začal svůj filtr prodávat. Byl však o něj jen malý zájem. Lidé byli tak hloupí, že ho nechtěli. Ale po čase se přeci jen rozšířil mezi celou společnost. Filtr fungoval dokonale. Lidé se radovali, že mají v hlavě prázdno. Všechny nesmysly, hlouposti a zbytečnosti byly pryč. Prázdno se postupně zaplnilo chytrostí a moudrostí.
Nakonec se lidstvo skládalo ze samých géniů. Vývoj šel dopředu neskutečným tempem. Otázka dostatečných zásob energie pro celé lidstvo byla vyřešena za půl roku. Dostatek jídla pro všechny byl vyřešen za tři měsíce. Nesmrtelnost za týden. Atd. Atd. Jen ovládnutí galaxie trvalo plných dvacet let.

Nepovedený vynález Felixe Tláskače

Když Houska domluvil, rozhodl Se Dlužín, že také on dá do placu příběh o Tláskačovi. Nikoho se na nic neptal a hned spustil.

Felix Tláskač byl věčný smolař. Nikdy se mu nic nepovedlo. Chtěl být vynálezcem, jenže byl tak nešikovný, že žádný jeho vynález nefungoval. popravdě řečeno, jeho vynálezy fungovaly, ale zcela jinak než původně zamýšlel. Kupříkladu jeho vyhřívané křeslo určené pro eskymáky probíjelo a zabíjelo. Stalo se z něho legendární elektrické křeslo, které se používalo k popravám odsouzených vězňů. Místo aby se radoval z úspěchu, byl zarmoucen. Tohle nebylo co chtěl. Jeho vynález měl lidem pomáhat a ne je zabíjet. Přestože měl Felix podobných neúspěchů celou řadu, stále se nehodlal vzdát. Stále chtěl vymyslet vynález který by lidem pomáhal.

Napadl ho elektrický hrnec, který by sám vařil. Říkal si, že na tom se snad nedá nic zkazit. Pustil se do díla. Konečně byl hotov. Nandal do hrnce potraviny. Zapojil přístroj do zásuvky a spustil jej. Chvíli se nic nedělo. Pak se jídlo začalo vařit.
“Povedlo se,” jásal. Měl skutečně proč. Jeho vynález fungoval. Hrnec opravdu uměl vařit jídlo. Šel se pochlubit do hospody, ale bylo to podivné. Hospoda byla úplně jiná. I lidé, které cestou potkal,  byli jiní. Felix si dodal odvahy a vešel dovnitř. Poručil si pivo. Naštěstí chutnalo tak jak ho znal. Poručil si další a další. Zapředl hovor s muži u vedlejšího stolu. Zpočátku nechápal o čem to mluví. Bylo to naprosto neuvěřitelné. Dostal se nějakých padesát let do budoucnosti. Do roku 2018. Nějaký čas zde strávil. Sledoval různá zpravodajství a snažil se pochopit co se stalo. Došlo mu, že to musel způsobit jeho hrnec. Vrátil se proto domů a hned se pustil do předělání hrnce, tak aby se vrátil zpět do své doby. Když byl spokojený, znovu jej spustil. Když dovařil jídlo, šel opět do hospody, aby si ověřil, zda je ve správném roce. Cestou našel vyhozené noviny. Zjistil, že je v roce 1989. Nebyl to sice správný rok, ale alespoň to byl posun správným směrem. Příštím vařením se již jistě dostane do své doby, nebo někam poblíž. Rozhodl se, že než se pustí do nového pokusu, dá si jedno dvě piva na kuráž. Vešel do hospody. Byla plná. Objednal si pivo a dal se do hovoru. Lidé byli nadšení z právě proběhlé revoluce. Byli plni elánu a očekávání. Felix, vědom si toho, co je v budoucnosti čeká, se snažil klidnit jejich nadšení a naděje.
“Moc se neradujte. Za třicet let se budou komunisté cpát do vlády.”
“Není možné. Za třicet led již dávno nevymřou.”
“Nevymřou. Za třicet let zde budou dít věci, kterým nebudete věřit. Tak například, zloděj bude předsedou vlády.”
“To si děláš legraci,”
“Nedělám. A presidentem bude ruský agent.”
“Nemožné. Jak by se mohl stát presidentem?”
“Normálně. Lidé si ho sami zvolili.”
“Kecy.”
“Žádný kecy. to je pravda. A předchozí president byl zloděj. Dokonce ho natočili přímo při krádeži a pouštěli to v televizi.”
“To ale musel okamžitě odstoupit.”
“Neodstoupil, dělal jako by se nic nedělo,” vysvětloval Felix, ale lidé již neměli náladu na jeho zprávy z budoucnosti. Pustili se do něj hlava nehlava.
“Přestaň si vymýšlet a říkat takové nesmysli,” volali na něj a hnali ho z hospody. Felix byl rád, že zachránil život. Jen co přišel domů, zapnul hrnec, aby se dostal do správné doby. Z hrnce však vylétl obrovský výboj a zabil ho.

Výňatek z Voltské ústavy

Podařilo se nám najít kousek Voltské ústavy. Zde vám ho předkládáme.

Každý registrovaný Volt má nárok na bezplatné dobíjení z veřejné Voltské sítě, ale maximálně desetkrát za týden. Při dobíjení nad tento rozsah musí uhradit aktuální dobíjecí sazbu. V případě porušení, je viník potrestán výrobou jednoho kilowatu na šlapacím kole.

Každý Volt musí minimálně jednou za půl roku doložit zvýšení napětí ve své baterii. Pokud nedojde ke zvýšení dvakrát za sebou, je z Voltského společenství doživotně vyloučen.

Každý Volt má na starost určitou část veřejného vedení. Musí se o něj náležitě starat a pravidelně měřit vodivost. Pokud dojde ke snížení vodivosti, musí to neprodleně nahlásit. Jeho díl bude dočasně vypojen. Zodpovědný Volt musí dané vedení na vlastní náklady nahradit a znovu zprovoznit. Doba přerušení nesmí přesáhnout 24 hodin. Jinak je Volt odsouzen k týdenní nucené výrobě elektrické energie za každou hodinu přesahující povolený limit.

Každý Volt je povinen viditelně nosit Voltské insignie a udržovat je plně funkční. To znamená, že baterie musí být alespoň z poloviny nabitá a musí mít předepsané minimální napětí. To se určuje jednou za měsíc Napěťovým rozkazem.

Dioda či žárovička musí mí předepsaný odstín podle Voltovi aktuální hodnosti. Musí být plně funkční, což znamená, že její paprsek musí být schopný přeříznout dřevěnou desku o šířce minimálně jednou centimetru. Porušení se trestá týdenním vězením.

Zakladním a nespochybnitelným právem každého Volta je právo na napěťový souboj.
Pokud je Volt vyzván kýmkoliv na napěťový souboj, musí výzvu přijmout. Pokud někdo někoho vyzve, nesmí býti žádnému účastníku bráněno v souboji. Souboj musí být prováděn čestně bez podvádění. Souboj probíhá pod dohledem Usměrňovače, který klidní příliš agresivní účastníky souboje a provádí vlastní měření. Též dohlíží na dodržování pravidel. Baterie nesmí bít nabyta přes konstrukční mez. Dále kontroluje zda je baterie vyrobena podle zásad bezpečnosti. Nestabilní baterie, které hrozí explozí zabavuje a bezpečně zneškodňuje. Volt, které použil nebezpečnou baterii je na měsíc vyloučen z Voltské napěťové soutěže. Výsledky zápasu jsou zapisovány do databáze Voltské napěťové soutěže. Smí zapsat jen certifikovaný Usměrňovač. Voltské napěťové soutěže, též zvané napěťová liga, se smí zúčastnit jen Volt, jehož baterie má napětí minimálně 500 Volt.

Prohrávající Volt musí veřejně uznat svou porážku slovy "Má baterie nestojí za nic", nebo obdobnými schválenými slogany.

Přezvěstná schopnost Paula A. Tláskače

Když Mentolka skončil své vyprávění o Bruno Tláskači. Poprosil vystrašený Jindra Houska o to, aby již nevyprávěli tak strašidelné příběhy. Nebo se bude bát jít v noci domů a budou muset s ním zůstat v klubovně až do rána.

“A o čem máme vyprávět ty chytrej? Strašidelné příběhy jsou to nejlepší co existuje,” ohradil se naštvaně Mentolka.
“Já nevím, něco pozitivního a milého,” bránil se Houska, stoupenec Květinového hnutí.
“Mě nic takového nenapadá,” odsekl naštvaně Jarek.
“Mě také ne,” přidal se Tryskonožka.
“Mě také ne,” dodal Červiváček.

“Když chceš slaďáček, tak si ho vyprávěj sám,” rozhodl Mirek, kterému se dosavadní příběhy líbily. Také chtěl Housku trochu podusit, aby mu ukázal, že kritizování je snadné, ale něco vymyslet je mnohem těžší. Předpokládal, že Jindra nebude schopen vyprávět žádný příběh. Ostatně jeho fantazie byla skoro nulová. A jeho paměť na vyslechnuté příběhy také za moc nestála. Již se těšil, jak se bude Houska, po chvilce trapného ticha, všem omlouvat. Navíc mu to dá příště, při vhodné situaci, sežrat. Jindra byl, Mirkovou výzvou zaskočen. Chtěl utéct, ale měl strach. Chtěl plakat, ale to nemohl. Pláč byl v klubu přísně zakázán. Byl by okamžitě vyloučen z party. Pak ho však poprvé v životě políbila múza a začal vyprávět.

“Chcete příběh? Máte ho mít. A to příběh pěkně pozitivní, bez strašení a hrůz. Je to příběh o Paulu A. Tláskačovi. Paul byl obdařen schopností vidět do budoucnosti. Není proto divu, že byl nehorázně bohatý. Jakmile byl plnoletý vrhl se do sázení a hazardních her. Vyhrával na dostizích, v ruletě, v loterii, v kartách, v chrtích závodech a v dalších podobných výherních akcích. Pochopitelně se to rychle rozkřiklo. Žádný bookmaker již od něho nepřijal sázku, a to ani když zkusil přestrojení. Měl zakázán vstup do casin na celé planetě. Nemohl se účastnit ani nelegálních her. Paulovi to však nevadilo. Byl již tak bohatý, že nemusel do konce života hnout prstem. Navíc zde byla jedna instituce, kam mu přístup nemohli zakázat, bez toho aniž by museli překopat celý právní řád. Byla to burza. Díky své schopnosti věděl jaké akcie má koupit a kterých se rychle zbavit. Díky tomu burza nakonec zkrachovala. Z mnoha investorů se stali chudáci.

Nikdy také nebyl nemocný. Věděl dopředu, komu se má vyhnout, kdo zakašle, komu nemá podávat ruku. Také se mu nikdy nic nestalo. Procházel životem bez jediné nehody. Věděl, kterému letadlu se má vyhnout. Do kterého vlaku nenastupovat. Kdy se držet dál od silnice a které taxi nebrat.
Věděl kdy a kam jet na dovolenou. Jeho dovolené byly senzační plné zábavy a nečekaných atrakcí. Nikdy mu na dovolené nezapršelo.
Jeho život byl tak dokonalý, že se začal nudit. Z dlouhé chvíle se dal dráhu zločinu. Šlo mu to skvěle. Věděl, kdy půjdou strážci na obchůzku. Jaké heslo zadají. Kdy zavolají policii, jakou past na něho kdo vymyslí atd. Proto pro něho nebyl problém vyloupit jakoukoli banku, museum či galerii. Nestačilo mu to. Začal vykrádat i národní banky.
Stal se nejbohatším člověkem na planetě. Jeho majetek převyšoval bohatství většiny států. Státy připravené o peníze krachovaly. Krachovaly i firmy, neboť nebylo od koho si půjčit na investice. Zkrachovala (jak jsem se již zmínil) i světová burza. Svět spěl do záhuby. Jen on jediný se měl dobře. Chtěli ho zabít, ale neměli šanci. Paul dobře věděl komu se vyhnout a kam se schovat. Nakonec zemřel stářím. Celý svět se zaradoval. Vše se začalo pomalu vracet do normálu. Bylo to na poslední chvíli. Kdyby žil Paul ještě o pár měsíců déle, nikdo by nepřežil.”

Tři bratři

Byli jednou tři bratři. Krátko, Úzzko a Slepo. Byla to trojčata. Byli naprosto nerozluční. Vše dělali společně. Každý den si spolu hráli. Dělali spoustu rošťáren. Byla to vlastně taková malá katastrofa na třetí. Dospělí, když tu podivnou trojku uviděli, raději se klidili z cesty. Nechtěli se jim dostat do spárů. Také spolu chodili do školky a později do školy a dokonce i na gymnázium. Za ta léta se již měli plné zuby. A tak se úderem osmnáctého roku rozešli a již se nikdy nesetkali. Každý se vydal hledat své štěstí.
Život a skutky Úzzka jsou všeobecně známé. Nebylo to nic zajímavého. Měl stejně nudný a obyčejný život jako většina lidí. Nejprve se stal tajným agentem. Pak byl redaktorem a nakonec upírem. Prostě nic zajímavého. Ostatně vše již bylo podrobně popsáno v knize Záhada samovaru. Takže nemá smysl se Úzzkovi více zmiňovat.
Životní příběh Krátka byl již mnohem zajímavější. Byl zaníceným sportovcem. Každou chvíli svého života věnoval sportu. Jednou si šel zaběhat. Když doběhl, tak se celý uřícený napil. Dostal infarkt a umřel.
Slepo byl od dětství silně krátkozraký. Proto musel nosit brýle. Jeho brýle byly velice silné. Měly 28 dioptrií. Byly to vlastně takové malé dalekohledy. Děti se mu kvůli brýlím posmívali. Ale jen v zimních měsících. V létě si posměšky nemohli dovolit. Z Slepovo brýlí se totiž rázem stala nebezpečná zbraň. Brýle soustřeďovaly sluneční paprsky tak silně, že byly schopné propálit i beton. Na koho se podíval ten to pěkně schytal. Posměváčci měli na těle těžké popáleniny. Příště si posměšky dobře rozmysleli.

Slepo velice chytrý. Rozený šprt. Vystudoval universitu a stal se astronomem. Byl nejlepším astronomem v dějinách. Nepotřeboval totiž žádný drahý dalekohled. Stačily mu jeho super brýle. Objevil nejvíce hvězd a planet na světě. Pak však jeho úžasná kariéra náhle skončila. Podíval se totiž omylem do slunce a oslepl.

Syslíci

Vážení čtenáři děkujeme. Článek o lovu syslíků vzbudil váš obrovský zájem. Vaše dopisy, e-maily a zprávy mají jedno společné. Chcete více podrobností o lovu syslíků. Chcete vědět, jaké záludné úkoly si vychytralý Dlužín připravil pro své kolegy z Pomalých kulek. Váš zájem nás velice potěšil. Proto jsme se já a Déma rozhodli zjistit o této neobvyklé soutěži více. Ostatně i nás toto téma zajímalo. Tak jsme se vydali do terénu a hledali jsme další informace o netradičním lovu. Naštěstí jsme narazili důchodce Františka Surového. Ten zamlada působil v kožešnické firmě. Vzpomněl si na chlapce z Pomalých kulek, kteří mu pravidelně nosili kůže různých zvířátek z jejich chovné farmy. Během toho, co kontroloval kvalitu kožíšku, svěřovali se mu ubozí chlapci, co všechno museli v klubu vytrpět. Z tohoto vyprávění se nám doposud podařilo nashromáždit tyto podrobnosti o lovu syslíků.

Syslík závisti
Dotyčný musel uprosit rodiče, vyžebrat, či jiným způsobem získat věc, kterou mu závidělo co nejvíce vrstevníků. Čím více bylo závistivců, tím většího syslíka dostal.

Syslík špatných skutků
Pro získání tohoto syslíka bylo potřeba během jednoho týdne udělat alespoň deset špatných skutků. Třeba napálení důchodce na rádoby výhodnou cenu. Pomluvení kamarádů na Ksichtoknize. Odcizení peněženky neznámému člověku. Zesměšnění učitelky. A tak podobně. Fantazii se meze nekladly.

Syslík lhaní
Uchazeč o tohoto syslíka nesměl říct 24 hodin pravdu, a to ani omylem. Aby nemohl podvádět, byl mu po celou dobu nablízku někdo z party. Také nesměl být zticha déle než pět minut. To by to měl moc jednoduché. Jakmile soutěžící řekl něco, co odpovídalo skutečnosti, byl ze soutěže vyřazen. Nový pokus se mohl zahájit nejdříve za měsíc.

Syslík lenosti
Byl vcelku oblíbený. Byť se zdál jednoduchý, málokomu se podařilo jej ulovit. Pravidla byla velice jednoduchá. Lovec syslíka se nesměl po 12 hodin zvednout z postele. Nesměl se ani posadit, či podpírat lokty. Musel jen ležet.

Syslík nenávisti
Byl prováděn na různých výpravách Pomalých kulek. Dlužín namátkou vybral neznámého chlapce, kterého právě potkali. Lovec syslíka musel vybraného jedince během půl hodiny naštvat tak, aby prohlásil, že ho zabije. Přitom však nesměl použít ani jedno sprosté slovo, či nadávku.

Syslík bolesti
Lovec syslíka dal ruku na silnici a nechal si ji přejet nějakým vozidlem. Například popelářským autem. Po dobu kdy byl ruka v dotyku s pneumatikou, nesměl vypustit ani hlásku, jinak byl úkol považován za nesplněný.

Syslík spoření
Lovec musel za dobu jednoho týdne naspořit nebo jinak obstarat co největší peněžní částku. Minimálně se muselo jednat o tisíc korun. Na tohoto syslíka většinou navazoval Syslík štědrosti.

Syslík štědrosti
Pokud dotyčný celou naspořenou částku ze Syslíka spoření daroval Mirkovi, dostal Syslíka štědrosti.

Toje zatím vše, co se nám o lovu syslíků podařilo zjistit. Ale nebojte. pátráme dále.