Cesta domů vůbec nebyla jednoduchá. Doktor se stále choval podivně, byť na FoRoboGlarem zvítězil a měl se tudíž uklidnit. Doktor se sice nikdy nechoval normálně a na jeho "normálním" stavu by si jistě smlsl nejeden psychiatr. Ale to co vyváděl teď, to již přesahovalo všechny meze. Nebyl však čas na léčbu elektrošoky. Sebral jsem mu tedy disk a strčil jsem si ho do kapsy. Pak jsem Doktora spoutal jeho vlastním páskem a do úst jsem mu strčil roubík, který sebou nosím na památku, od té doby, co jsem byl propuštěn z léčebny.
V kanálu byl celkem klid, neboť bezdomovci zřejmě vyrazili na večeři do domu Armády spásy. Ale mělo to i nevýhodu. Díky tichu vylezly krysy ze svých nor a zaplnily celý kanál. Bylo jich tolik, že se nedalo projít. Ať jsem stoupl kam jsem stoupl, všude byla krysa. Jejich hnusná tělíčka mi křupala pod nohama. Být sám, tak jsem to asi prošel, ale s Doktorem na zádech to nešlo. Hrozilo, že škobrtnu a spadnu i s Doktorem do té chlupaté laviny. Naštěstí jsem potkal jakého si mládence s příčnou flétnou. Za malý obnos jsem ho uprosil, aby zahrál Mozartovu ukolébavku. Masožravé rostliny jež se plazily po stěnách tunelu se probudily a krysy sežraly. Přežraly se tak, že maso již nechtěly nikdy vidět a staly se vegetariány. Konečně byla cesta volná.
Donesl jsem Doktora k němu domů a shodil jsem ho na jeho gauč. Vypadal mírumilovně. Dali jsme si spolu kávu a přitom jsme si povídali. Díky rozhovoru jsem zjistil že je Doktor zase "normální" jako dřív. Uklidnil jsem se. Již jsem se obával, že budu muset svého dávného přítele odvést do léčebny. Vylíčil jsem Doktorovi co se stalo v knihovně, ale on o ničem nevěděl. Byl to evidentně nějaký krátkodobý výpadek, kterým se nemělo cenu vzrušovat.
Vrátili jsme se zpět k odhalování tajemství. Doktor spustil počítač a já jsem vyndal ukořistěný disk z kapsy. Podal jsem ho Doktorovi, aby jej připojil k počítači. Doktor si vzal disk a vtom se opět zbláznil. Třískl s diskem o zem a pak po něm začal dupat. Odtáhl jsem ho do vedlejšího pokoje a spoutal ho. Do úst jsem mu nasypal celou tubu prášků. Znovu se uklidnil. Teď již mi to bylo jasné. Z disku zřejmě vyzařovalo něco, co ovlivňovalo mysl toho, kdo se ho dotkl. Na mě to naštěstí nemělo vliv. Věděl jsem co mohlo být příčinou mé odolnosti. Jako malý chlapec jsem prodělal obrnu. Od té doby jsem byl zcela obrněn vůči citů a emocím. Jakkoliv smutná příhoda se mnou nic nedělala. Nikdy jsem neuronil slzu. Jednou na štědrý den jsem omylem zapálil vánoční stromeček. Shořely všechny dárky a posléze i celý dům včetně sysla Emila. Vůbec to na mě nezapůsobilo, řekl jsem jen "no a," a dál jsem se o trapnou příhodu nestaral.
Pochyboval jsem, že by disk doktorovo řádění přežil. Byl dost pomuchlaný. Ale co kdyby. Rozhodl jsem to ověřit. Vzal jsem kabel a připojil jsem disk počítači. S napětím jsem čekal zda se disk nakonektuje. Trvalo to snad věčnost. Konečně se objevila hláška - disk připojen. Byl jsem zvědavý
jaká tajemství skrývá.
Žádné komentáře:
Okomentovat