Na obrazovce se objevil obsah. Bylo zde mraky textových souborů, miliony e-mailů a pěkná řádka videí. Rozhodl jsem si pustit nejprve videa, texťáky a emaily se prokoušu později. Když Doktor zaslechl charakteristické chroupaní hardisku, zvedl se z gauče, přišel ke mě a koukal mi přes rameno. Dlouho ale nevydržel. Dávka prášků byla silnější než on. Po několika zhlédnutých záznamech se odebral do říše spánku. Byl jsem rád. Alespoň jsem měl klid na práci. Doktor dokázal být dost otravný. Vždy chtěl aby bylo po jeho. Koukat se s Doktorem je vždy neskutečný "zážitek". Pořád film zastavuje a přehrává si stále dokola zdařilejší scény. Jednou dokonce shlédl tu samou scénu tisíc padesát tři krát.
Naštěstí spal a tak jsem mohl prohlížet získané záznamy rychleji. Zatím jsem si chtěl udělat přehled. Tak jsem prohlížel jen podstatné části. Nudné pasáže jsem přejížděl zrychleně nebo rovnou přeskočil. Nahrávek byly stovky, možná tisíce. Dočista jsem ztratil přehled.
Sice jsem stále nechápal o co jde, ale jedno bylo jasné. FoRoboGlar byl detektiv nebo tajný agent. Neboť se vesměs jednalo o tajně pořízené záběry. Ze začátku jsem byl zmaten. Záběry nedávaly smysl. Byly to zmatené, narychlo pořízené, záběry z denního života. Teprve po chvíli mi došlo, že na záběrech jsou stále stejné postavy. Jednalo se o mladé hochy, kteří podnikali podivuhodné výpravy. Byl jsem zcela zabrán do sledování tajných záběrů, když vtom na mě zaútočil Doktor.
Chytil mě ocelovým stiskem pod krkem a začal mě škrtit. Rychle mi docházel dech. Před očima se mě zatmělo. Z posledních sil jsem se nohami zapřel o stůl a odstrčil se. Židle, na které jsem seděl, se převrátila. Doktor, který mě stále držel pod krkem, ztratil rovnováhu. Zavrávoral a s temným žuchnutím prudce vrazil hlavou do zdi. Skácel se k zemi jako podťatý. Nehýbal se.
Pomalu jsem se zvedl a šel jsem se na něho podívat. Jeho hlava trčela v podivném, nepřirozeném úhlu. Byla téměř utržena a zvrácena dozadu. Popošel jsem blíže, aby si mohl mrtvého Doktora lépe prohlédnout. Spatřil jsem něco neočekávaného. Z utrženého krku vylézalo něco podivného. Bylo to sytě fialové. Teprve po chvilce jsem pochopil o co jde. Byly to bioplastové šlachy a polymorfní želatina, která vyplňovala zbytek prostoru. Vzadu se leskla ohnutá titanová tyč, což měl být zřejmě kovový ekvivalent lidské páteře. Teď již to bylo jasné. Byl to DoRoboKtor. Byla to skutečně výborná napodobenina, proto jsem si zprvu myslel, že se jedná o mého přítele. Ten, jak jsem vzápětí zjistil, stále ještě spokojeně podřimoval na podlaze v rohu místnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat