DoRoboKtor si kovově odkašlal a pustil se do vyprávění. Jeho chraplavý hlas zněl strašidelně. Měl jsem z toho husí kůži až za ušima.
“Jednoho dne se ve Sténadlech zčista jasna objevil robot, který byl nerozeznatelný od člověka. Armáda se tohoto robota zmocnila a začala ho zkoumat. Pochopitelně začala hledat i vynálezce, ale nikdy se jí nepodařilo ho najít. Podle neověřených dohadů ČloRoboVěka sestrojil Jan Tláskač, geniální mladík z místního Vědeckotechnického centra. Bohužel tento chlapec zahynul při nehodě dřív než se podařilo tuto teorii ověřit. Nepodařilo se nalézt ani nikoho jiného, takže otázka tvůrce robota zůstala navždy otevřená.
Ani zkoumání chyceného robota nebylo příliš úspěšné. Robot byl důkladně proměřen, zrentgenován, sondován ultrazvukem a proskenován magnetickou rezonancí. V počítači byl vytvořen dokonalý 3D model, ale všechny pokusy o vytvoření kopie skončily naprostým neúspěchem. Proto byla vytvořena nová expertní skupina, z nejlepších vědců z celého světa, která měla zkoumání převzít od místní výzkumné jednotky. Stalo se však něco neočekávaného. Robot zmizel. Jenže to nebylo všechno. Zmizeli i všichni vědci z tajné armádní laboratoře včetně pomocného personálu. Dobrých dvě stě lidí. Neuvěřitelné. Průzkumná jednotka našla jen prázdné, dokonale čisté místnosti. Nikde nebyla jediná stopa, jediný otisk prstu, jediné vlákenko z oděvu nebo jediné smítko prachu. Přitom zde mělo být mnoho stop a otisků, neboť zde pracovalo mnoho vědců. Někdo zde musel dokonale uklidit. Kdo? Proč? Kam zmizeli všichni vojenští pracovníci? Vypadalo to, jako by se vypařili. Ale to bylo nemožné. Kdyby utekli, dříve nebo později by se alespoň jeden z nich prozradil, případně by je vypátrali tajní agenti. Ale nikde nic. Kdyby je někdo zavraždil, musely by se najít nějaké ostatky. Zbavit se stovek mrtvol není vůbec jednoduché, ba přímo nemožné. Nicméně se nenašel ani kousíček spálené kosti. Byla to naprostá záhada. Jako by zde působily nadpřirozené sily. Naši průzkumníci, byť to byli tvrdí speciálně vycvičení hoši, začali dostávat strach a odmítali setrvávat zde déle než bylo zdrávo. Vedení se to nelíbilo, ale nakonec souhlasilo s opuštěním tajné základny. Průzkumníci vzali všechny dokumenty, zprávy a data a odnesli je do centrály. Nově sestavený tým začal pracovat tam, kde zmizelí kolegové přestali.
Do Sténadel bylo vysláno několik tajných agentů, kteří měli vypátrat, co se zde stalo. Bohužel bez úspěchu. Generál byl naštvaný neschopností svých podřízených. Měl však plno jiných úkolů, a tak nakonec agenty odvolal. Přesto nechtěl nechat záhadu nevyřešenu, a tak byl do Sténadel čas od času vyslán nějaký tajný agent, aby se ujistil,zda se neobjevilo něco, co by záhadu zmizelých vědců mohlo vysvětlit. Nic se však nedělo. Jen Tiskařský blok, pod kterým byla tajná vojenská výzkumná základna umístěna, zkrachoval a opuštěné budovy obsadili Voltové. Což byli členové místního sdružení vyznavačů velkého napětí. Téměř každý chlapec ve Sténadlech patřil do tohoto uskupení. Voltové byli drsní uzavření mladíci, kteří nedovolili nikomu jinému, aby vstoupil na jejich posvátné území. To armádě pochopitelné vyhovovalo, neboť díky tomu bylo zajištěno, že tajnou základnu náhodou nenajde nějaký zvědavý čmuchal. Všechno bylo v pohodě, než ...”
“Než co?” ptal se nedočkavě zvědavý Doktor a chtěl robota začít škrtit. Pravda je, že i mě to velice zajímalo. Přemýšlel jsem, zda by robota rána palicí dostatečně motivovala k dalšímu vyprávění.
“Omlouvám se, pane. Nemohu pokračovat. Potřebuji trochu oleje, nebo se zadřou integrované obvody,” vysvětloval přerušení DoRoboKtor. Doktor zasakroval a odběhl do komory. Vrátil se s lahví vzácného řepkového oleje. Podal ji robotovi. Robot láhev s díky přijal a začal dychtivě pít.
Žádné komentáře:
Okomentovat