Začal jsem DoRoboKtora zkoumat. Ale kromě toho, že je umělý a že hezky vypadá jsem nic nezjistil. Ale co byste chtěli od člověka, který se vyučil ve Škodovce a poté se několik desetiletí věnoval výhradně umění. Kdyby to byl klasický soustruh nebo frézka, to by bylo něco jiného. Rozebral bych ho do posledního ozubeného kolečka. Našel bych závadu a během chvilky bych dal stroj zase dohromady. Fungoval by jako hodinky ze švýcarské oceli.
Nebo kdybyste sehnali tisíci hlasý sbor a nechali ho zazpívat chorus Kdož sú boží bojovníci, ve zlomku sekundy bych poznal každičký falešný hlas.
Ale moderní technika na bázi bioorganických mikroprocesorů a chytrých bioplastů, to nebylo nic pro mne. Přemýšlel jsem, kdo by mi mohl pomoci. Vtom začal Doktor nechutně chrápat. Náhle bylo po problému. Řešením byl Doktor. Můj přítel byl technicky zdatný. Dokonce velice zdatný. On sám dokázal vyrobit a naprogramovat sondu, která měla letět na Mars. Sonda sice nabrala úplně jiný směr a nakonec se zabořila do Slunce, ale člověk nemůže být hnidopich. Taková drobná chybička se může stát každému. Tím, že Doktora probudím, zabiji hned dvě mouchy jednou ranou. Jednak ukončím příšerný rachot, kterým bylo jeho chrápání, a jednak získám odborníka na zkoumání neznámé techniky.
Pak jsem si však vzpomněl na FoRoboGlara a Doktorovo šílenství, při kterém ho dokonale zdemoloval. Neskončí DoRoboKtor stejně? To jsem nechtěl riskovat. Chtěl jsem konečně získat nějaké odpovědi. Chtěl jsem se ho zeptat zejména na to, proč se zde DoRoboKtor zničehonic objevil a kdo ho poslal. Pochopitelně jsem měl spoustu dalších otázek, které s tím souvisely. Proto jsem Doktorovi, ještě před tím, než jsem ho probudil, dal jsem koňskou dávku sedativ. Ano, měl již v sobě pěknou dávku prášků po minulém záchvatu, ale to by nemuselo stačit. Jednalo se o Doktora, naprosto nevypočitatelného tvora. To, co jiného mohlo zabít, jemu dělalo dobře. Takto jsem měl jistotu. Teprve po té jsem Doktora probudil jemným, přesně mířeným, úderem basebalové pálky.
Můj přítel se probral a nechápavě na mě civěl.
"Nepřehnal jsem to s těmi barbituráty? Pozná mě? Co když mu velké množství léků vygumuje mozek?" ptal jsem se sám sebe.
"Máš hezké vlasy. Červená ti skvěle ladí k pleti," pronesl Doktor po chvíli.
"Je v pořádku. Poznal mě," zaradoval jsem se. Přinesl jsem Doktorovi kávu a začal mu vysvětlovat co se mezitím přihodilo. Doktor jen bezduše přikyvoval, což bylo u něho normální. Když jsem skončil, šel se podívat na svého robotického dvojníka. Jen na něho letmo mrkl a hned se rozběhl do vedlejší místnosti. Během zlomku sekundy byl zase zpátky. V ruce měl tlusté řetězy a masivní visací zámky. Rychle se vrhl na DoRoboKtora a důkladně ho omotal řetězy a zajistil zámky.
"Ta mechanická potvora je stále při vědomí. Určitě čekal na vhodnou chvíli, aby mohl znovu za útočit," vysvětloval Doktor svůj podivný čin. Být to někdo jiný, byl bych si jistý, že jde o paranoiu, nebo o předávkování medikamenty. Ale šlo o Doktora, takže to musela být pravda.
Polilo mě horko. Nebýt Doktorova zásahu, mohl jsem být již obětí DoRoboKtora. Kdoví co by se mnou ta mechanická stvůra dělala? Nebo ji šlo výhradně o Doktora? Byl jsem jen ten kdo mu překážel v hlavní misi? Spletl si mne předtím s Doktorem? Tisíce otázek mi běželo hlavou.
Doktor si mezitím připravil své nádobíčko. Autogen, triodyn, pulzní generátor, generátor vysokého napětí, oscilátor, různé sondy a mnoho dalších přístrojů. Byl na výslech robota náležitě připraven.
"Tak se na tebe podíváme," řekl a pustil se do práce.
Žádné komentáře:
Okomentovat