Hnutí odporu

Zpráva o Izoldovi, který odolal obrovskému výboji se začala po Sténadlech šířit, přestože se Voltové vyšší napěťové úrovně snažili zprávu potlačit či úplně zlikvidovat. Mezi plebejskými Volty se zpráva šířila rychlostí motorového napětí. Dávala jim nadějí na svobodu. Byli mezi nimi totiž tací, kteří nošení baterky a neustálé poměřování nenáviděli. Chtěli mít klid a dělat si věci podle svého. Nechtěli být součástí polovojenské organizace, který je nutila provolávat věrnost Velkému Voltovi. Nicméně museli. Odpadlíci dostávali pravidelné elektrické výboje tak dlouho, až kapitulovali a chovali se podle toho, jak si vládnoucí většina přála.

Proto Izolda považovali za mesiáše, který je vyvede z napěťové poroby. Hledali ho a toužili se s ním setkat. Ale nalézt Izolda nebylo jednoduché. Nebyl z těch co by se rád družil. Sice ho těšilo, že ho jiní obdivují, ale stát se vůdcem rebelantské party to nebyl jeho styl. Chtěl si jen užívat. Nicméně byl ochoten se s několika vyvolenými AntiVolty setkat a podělit se s nimi o jeho tajemství dokonalé izolace.

Ukázalo se však, že Izold je zřejmě genetická vyjímka. Ostatní, byť přesně dodržovali jeho postup, nedosáhli tak dokonalých izolačních výsledků. To znamenalo, že nemohou jít s vládnoucími Volty jít do přímého střetu. Napětí v bateriích nejvyšších Voltů by je zabilo. Uchýlili se proto do podzemí a ilegality. Pomalu a pečlivě vybírali další členy. Jejich komunita rostla. Každým dnem jich bylo více a více. Také postupně zdokonalovali izolační postupy.

Nezůstali jen u genetických pokusů, zlepšovali i technické prvky izolace. Inovovali Izoldovu keramogumu, vynalezli izolační rukavice, které nebyly poznatelné od skutečné kůže. Chodili v oblecích s “hromosvodem”, což byla soustava propojených drátů důmyslně umístěná v oblečení, která každý výboj neškodně sváděla do země.

Navenek se tito rebelové tvářilo jako ostatní Voltové. I oni měli v klopě baterku, ale bylo v ní nulové nebo malé napětí maximálně do 12 Voltů. Aby se členové poznali, zdravili se slůvkem ohm. Obyčejní Voltové neměli ponětí, proč to říkají. Odpor je nezajímal. Oni naopak toužili po co největší vodivosti.  Ale zasvěcení věděli, že se jedná o tajného kolegu a odpověděli mu slovem George. To byl jejich kód.

Izolanti, jak se mezi sebou nazývali, se připravovali na svrhnutí Voltského imperia. Měli vypočítáno, že by jim k tomu mělo stačit 1024 členů. Až budou mít potřebný počet. Povstanou a svrhnou své napěťové tyrany.

Sténadelští Voltové měli tušení, že pomalu ale vzniká hnutí odporu, které je chce svrhnout. Žili si svým běžným životem a netušili, do doba jejich vlády se nezadržitelně krátí.

Údolí sluneční záře

Mezi Velkou stranou a Sténadly se rozléhalo velké krásné údolí. Navečer vždy bylo údolí zalito nádherným světlem zapadajícího slunce. Proto se mu říkalo Údolí sluneční záře. Chlapci z obou čtvrtí jsem rádi chodili a hráli různé hry. Platilo nepsané pravidlo, že v tomto údolí jde všeobecná rivalita obou čtvrtí stranou. Chlapci se nechávali být. Byly i případy, kdy si hoši z obou čtvrtí hráli společně.

Konali se zde i různé obřady a slavnosti. Všichni zde rádi trávili svůj čas. Bylo to místo plné klidu a míru.

Idylka skončila, když Sténadelští hoši náhodou objevili, že se zde nachází hojné množství vzácných kovů, které potřebovali pro výrobu svých vysokonapěťových baterií. Nejprve šlo o pár jedinců, kteří vzácné prvky dolovali potají v noci. Pokaždé své dílo pečlivě zamaskovali. Ale jak se informace o nálezu šířila, docházelo k čím dál častější těžbě. Noční kopání několika jedinců postupně přerostlo v celodenní těžbu celé hordy Voltů.

Velkostraníci nesli znesvěcení milovaného údolí těžce. Vyzývali samozvané horníky, aby toho nechali. Voltové se však těžby nehodlali vzdát. A tak docházelo k prvním potyčkám. Boje byly čím dál častější a urputnější.

Brzy byly různé šarvátky na denním pořádku

.

Vládce Velké strany vyzval Velkého Volta k jednání. Jednání byla dlouhá a těžká. Nikdo nechtěl ustoupit. Během jednání panovalo v údolí vynucené příměří. Jednání se protahovala a Voltové, kteří potřebovali suroviny pro své baterie, byli čím dál nervóznější. Velkostraníci to vycítili, a proto zvýšili počet dozorčích hlídek v údolí. Napětí na obou stranách se stupňovalo. Naštěstí se oběma vůdcům podařilo uzavřít mírovou dohodu. Těžba voltů byla omezena jen na vybrané oblasti, které byly všeobecně uznané za ošklivé. Těžba v těchto oblastech proto nemohla ráz údolí více poškodit. Také byly stanoveny maximální limity těžby. Zástupci Velkostraníků pečlivě kontrolovali, jejich dodržování.

V údolí zavládl mír a klid. Chlapci z obou stran k sobě opět nacházeli cestu.

Bohužel Sténadelská spotřeba vzácných kovů byla obrovská a nízké kvóty ani zdaleka nestačily. Mezi Volty vznikalo napětí. Ti na které se nedostalo, byli naštvaní. Rozhodli se vzít si spravedlnost do svých rukou a opět začali tajně těžit. Zpočátku jim to procházelo. Ale pak to Velkostraňáci odhalili a byl z toho obrovský průšvih.

Velká strana dala Sténadlům ultimátum. Už ani zrnko písku nesmí být vytěženo z Údolí sluneční záře, jinak bude válka.

Trénink

Mirek dbal aby chlapci byli připraveni na jakoukoli situaci, kterou jim může život připravit. Věděl, že nic se nemá podceňovat. Jejich výpravy je často donutily vydat ze sebe naprosto vše.

Proto trval na pravidelných trénincích. Chlapci se zdokonalovali v různých dovednostech. Základní dovedností bylo otevření jakéhokoli zámku. Ať to byl zámek klasický, dosický či kódovaný. Žádný nesměl proti nim obstát. Nezůstal jen u teorie a zkoušení v klubovně. Chlapci museli své dokázat své dovednosti v reálném životě, kdy jim hrozila inzultace majitelem, vyloučení ze školy či skutečný kriminál.

Velmi často chlapci soutěžili kdo se během deseti minut na frekventované ulici vloupá do více aut. Obdobnou soutěží bylo vylupování bytů. Získané trofeje pak Mirek odprodal v místní zastavárně.

Další zkouškou obratnosti bylo šplhání po balkonech do desátého patra.

Nesmíme zapomenout ani na přeskakováni pětimetrové jámy, běh přes minové pole, plazení pod dráty vysokého napětí a útěk před rozzuřeným psem.

Zručnost, mrštnost, rychlost a vytrvalost nebyly všechno. Velký důraz dbal Mirek na odolnost proti strachu. Často hochy naváděl do nebezpečných situací, aby ztratili veškeré zábrany.

Pokládal je svázané pokládal na koleje pět minut před tím, než tam projel vlak a odcházel domů, aniž se otočil.

Shazoval je z letadla bez padáku. Když nalezli nějakou nevybuchlou munici z druhé světové války, byl vždy jeden z nich vylosován, aby si lehl a držel nalezenou pyrotecniku. Ostatní pak deset minut tloukli do nálože kladivy.

Nebo vzal někomu z hochů čepici a hodil ji to lví či tygří klece. Pokud dotyčný neměl do čtvrthodiny čepici na sobě, dostal černý puntík.

Mirek též hochy trénoval v snášení bolesti. Pouštěl do nich 380 V, zatím co stáli ve vodě. Drtil jim prsty ve svěráku. Do dlaně jim zatloukal hřebík. Pokud se někdo při akci zranil, sypal mu do rány sůl.

Izold

Mohlo by se zdát, že Sténadla a Voltové jsou synonymum, ale není to pravda. Byli zde i tací, kteří nepropadli vysokonapěťovému fanatismu. Jedním z nich byl Izold Utalátos. Organizovanost a vojenská poslušnost Voltů mu byla proti srsti. Chtěl si dělat věci po svém. Byl to hipík a volnomyšlenkář. O Volty se nezajímal. Bohužel se Voltové zajímali o něho. Když ho potkali, ukazovali mu sílu svých baterek a vyžadovali od něj slova obdivu. Izold však nesmyslné pochlebování odmítal. Nečekaný odpor Volty rozzlobil a proto rozhodli dopřát mu malou lekci slušného chování. Chytili odpůrce a pevně ho drželi. Pak propojili své baterie. Z nich pak vyslali výboj na nebohého Izolda. Ten nakonec podlehl mučení a provolával slávu a obdiv přítomným Voltům. Voltové uspokojeni výhrou spokojeně odešli. Nechali Izolda svíjet se na zemi bolestí. Izold zde ležel dlouho. Dlouho po té co bolest odezněla. Jeho mysl byla ochromena bolestivým pokoření. Nesnášel násilí. ještě více nesnášel prohry. Rozhodně se s tím nehodlal smířit. Přísahal sám sobě, že nikdy více se Voltům nepokoří.
Začal přemýšlet jak to zaonačit. První s čím začal byly boty. Vytvořil boty vlastní konstrukce. Byly dokonale odizolované. Byly z keramogumy, kterou sám vyvinul. Boty dokázaly pohltit výboj několik miliónů Voltů silný. Ale to byl jen začátek. Izold nechtěl riskovat situaci, kdy bude opět polapen přesilou a budou mu násilím boty odebrány. Proto začal studovat bioniku a organickou chemii. Začal denně pít speciální nápoje z křemíku a hliníku. To nebylo vše. Pojídal upravený kaučuk a své tělo potíral silikonem. Výsledek se nakonec dostavil. Zmutoval. Jeho tělo získalo obrovský vodivý odpor. Byl to v podstatě dokonalý organický izolant. Jeho tělo dokázalo přežít obrovské elektrické výboje bez jakéhokoliv poškození. Jediné co cítil bylo lechtivé brnění kůže. To způsobovalo, že se při velkých výbojích musel chtě nechtě smát. Ale byl to strašlivý smích. Díky elektrickému náboji byl zdeformovaný a zkreslený. Při jeho smíchu stydla krev v žilách. Jakmile si byl jistý svým izolačním tělem, vydal se mezi Volty a začal je provokovat.
Vylezl na klec jenž byla v prostředku Fadayovo náměstí a začal se posmívat Voltům. Dělal jsi srandu z jejich baterčiček. O Velkém Voltovi prohlásil, že je to impedantník a že všechny jeho řeči jsou jalové. Voltové stojící poblíž začali jiskřit vzteky. Hned se na něho vrhli. Během okamžiku byl Izold stažen z skulptury ztvárňující Faradayovu klec. Byl vysvlečen, omotán měděními řetězy a šoupnut do klece. Pak začalo mučení. Voltové pozvedli elektrody a spustili dynamo. Očekávali zděšený jekot a prosbu o odpuštění. Ale Izold se jim jen smál.

“Pojďte Voltíčci. Pojďte mě pošimrat,” volal na ně a řechtal se od ucha k uchu. Voltová byli zaraženi. Nic takového ještě nezažili. Roztočili dynamo do maximálních otáček, polili provokatéra supervodivým roztokem a přiložili elektrody. Žádný křik, žádné škubání bolestí. Jen smích. Izolt se chechtal jejich překvapeným výrazům. A ten smích byl skutečně strašlivý. Vůdce Voltů nevěřil vlastním očím, myslel, že je jejich dynamo rozbité. Zkusil proto elektrody přiložit na ruku nejbližšího Volta. Objevil se záblesk připomínajíc kulový blesk a suché zapraskání. Ruka zčernala a upadla. Po dopadu na zem se rozpadla na uhelný prach.

Okolo stojícím Voltům poklesla čelist. Jestliže je přístroj v pořádku, tak jak je možné, že ten drzý provokatér nebyl seškvařen na škvarek? Vůdce Voltů vyťukal signál a zavolal okolní okrsky na pomoc. Během chvilky zde bylo pět dalších daleko nosných dynam a zhruba stovka Voltů. Dynama propojili do série a k nim ještě připojili baterky všech přítomných. Zavládlo obrovské napětí. Na svorkách přeskakovaly Eliašovy ohně. Pomocí speciálních keramických tyčí uchopili elektrody a přiložili je k tělu rebela. Vzduch prořízl elektrický oblouk. Jeho světlo bylo tak silné, že všechny oslepilo. Vzduch byl přesycen ohlušujícím praskotem. Z místa činu se valily oblaka dýmu. Když se kouř rozptýlil, uviděli jen kaluže roztavené mědi. Kacíř zde nebyl. Byl jistě dezintegrován obrovským výbojem. Voltové jásali vítězstvím. Trvalo dlouho než se radostný jásot utišil. Když vtom do ticha zazněla jasná hlasitá slova: “Co tady ječíte vy zoufalci. Jestli mě chcete dostat, tak si musíte pořídit něco silnějšího.”

Překvapení Voltové se otočili za hlasem. Nevěřícně zírali na smějícího se Izolda. Obrovský výboj mu evidentně vůbec neublížil.

“Tak zas příště, Voltíci,” zavolal na ně. Zamával a zmizel za rohem.

Nový typ vlády

Onehdy jsem s Démou opět prohrabával popelnice. Hledali jsme další zmínky o Pomalých kulkách. Ale nebylo to ono. Vůbec mě to ten den nebavilo. Něco bylo jiného - divného. Přemýšlel jsem čím to může být. Teprve pochvíli jsem přišel na to, že za to může Déma. Byl jiný než jindy. Vypadal tak nějak sklesle a bezduše. Nedělal jeho oblíbené srandičky. Naopak byl vážný a zamlklý. Skoro to vypadalo, že přemýšlí. “Co ti je?” zeptal jsem se s obavou. “Ale tak jsem se zamyslel nad světem,” odpověděl hlubokým unaveným hlasem. Tak on skutečně přemýšlel, uvědomil jsem si. Dost mě to vyděsilo. Nikdy v životě to nedělal. Muselo se mu stát něco hrozného, když došlo i na přemýšlení. “A na co jsi přišel?” otázal jsem se s obavou. Byl jsem si jist, že jeho odpověď nechci slyšet.

“Přemýšlel jsem o lidstvu. O tom jak tu žijeme. O vztazích mezi lidmi. A hlavně o způsobu vládnutí. Říkal jsem si, že už tu všechno bylo. Tyranie, otroctví, císařství, království, despocie, demokracie a kdoví co ještě. Nic pořádně nefungovalo. Vždy byl někdo, kdo na dané uspořádání doplatil. Řekl jsem si - Chce to něco nového. Něco co tu ještě nebylo. Něco, co konečně bude fungovat. Rozhodně to nemůže být nic kolektivního. Žádné parlamenty, senáty a jiné kolektivní nechutnosti. V kolektivu vždy zapadnou správné myšlenky a zbude jen špína. V kolektivu nikdo nenese zodpovědnost a to je špatné. Tudy cesta nevede. Musí to být jednotlivec. Geniální supervládce. Zodpovědný muž, který se nebojí nikoho a ničeho. Muž ryzího charakteru. Snílek i realista. Padouch i klaďas. Komiksový hrdina i byrokrat. Měl by umět hrát na hudební nástroj, měl by číst komiksy, měl by to básník, textař či spisovatel. Vědec i analfabet. Atd. Atd. Uvědomil jsem si, že to všechno splňuje jen jediný muž na této na planetě. On jen jediný je vyvolen vládnout celému vesmíru.”

“Zajímavé,” řekl jsem, zastavil abych to jeho blábolení. Chtěl jsem rychle odejít, ale zvědavost mě přemohla. Musel jsem se zeptat.

“Jak to mu úžasnému stylu vlády říkáš?”

“Démokracie,” odpověděl skromně Déma.

Volba Velkého Volta

K volbě Velkého Volta dochází ve Sténadlech vždy po 25 měsících. Každý z 32 sektorů vyšle svého zástupce, který má v čase volby nejvyšší napětí v baterii. Tyto zástupci pak jsou rozlosováni do soupeřících dvojic. Vítěz se utká s dalším vítězem dle postupového pavouka obdobně jako při tenisu. Úkoly v každém kole jsou těžší a těžší. Klasický napěťový souboj je jedním z nich. V každém kole je úkolů a soubojů více. Soupeři například musí deset minut třít liščím ohonem ebonitovou tyč. Zvítězí ten, kdo má větší náboj. Součástí duelu jsou i otázky z teorie. Například jak velký je elementární náboj, k čemu slouží Poytingův vektor, jak zní Coulombův zákon, jakou permitivitu má vzduch, jaká je elektrická vodivost bezelektronového vodiče apod. Největší popularitu mají zkoušky praktických dovedností. Divácky oblíbená je zejména stavba Faradayovy klece načas. Po uplynutí časového limitu je na soutěžícího vypuštěn silný elektrický výboj. Pokud postavená klec není plně funkční, pak má závodník smůlu. Další, často nasazovanou disciplínou je Fáze nebo nulák. Soutěžící se musí rukou dotknout jednoho ze dvou holých vodičů. Jak již název naznačuje, v jednom vodiči je fáze a druhý je nulák. Co to s člověkem udělá, když si vybere špatně si jistě umíte představit. Existuje mnoho dalších disciplín, ale nebudeme je zde uvádět, neboť je jistě znáte nebo se o nich můžete dočíst v Sténadelském věstníku Napětí. Soupeři se postupně vyřazují, až se nakonec ve velkém finále rozhodne o tom, kdo bude vládnout Sténadlům v dalším období. Poté co je znám vítěz. Shromáždí všichni Voltové na Cyklotonovém náměstí a zde je slavnostně vyhlášeno jméno nového Velkého Volta. Pak se přečte se pasovací protokol. Ten je zakončen mohutným skandováním Voltského hesla “V napětí je síla naše, silná guma chrání nás.” Na ta slova všichni zúčastnění propojí své baterky a tím vytvoří obrovský výboj o síle několika miliard Voltů. Tím je celý obřad dokonán.

Losna

Hoši se právě vraceli ze své výpravy. Byli po celodenním putování po Sténadlech tak vyčerpáni, že jim Mirek výjimečně povolil použít metro. Sjeli eskalátory do podzemí a vydali k nástupišti, když vtom Mirka slovy:

„Los, na,“ oslovil neznámý Volt s ošatkou plnou losů.

„Rád si od tebe koupím los, když mi půjčíš nějaké peníze,“ vyzkoušel na neznámého Dlužín svou oblíbenou fintu.

„Nedělej fóry, buď si kup los, nebo nechej být. Taková šance na prohru se Ti již nenaskytne.“

„Vážně nemůžu vyhrát?“

„To je jasná věc. Koukni na tu mizivou pravděpodobnost,” řekl a vytáhl kus papíru. Pak začal před vykulenými zraky Pomalých kulek vypočítávat šanci na výhru. Chlapci museli uznat, že naděje na zisk je téměř rovná nule.

“Tak to vidíte. Navíc jsem ty losy prohlížel doma pod žárovkou. Ani jeden z nich není výherní,“ dokončil svou argumentaci podivný Volt.

„Tak mi dej dva,“ řekl Mirek a podal Voltovi požadovanou částku. Pomalé kulky z toho byly úplně v šoku. Bylo to něco neuvěřitelného. Chlapci poprvé v životě spatřili, jak Mirek za něco platí. Mentolka málem omdlel. Dlužín si mezitím vybral dva losy a nedočkavě je seškrabával. Opravdu ani jeden z nich nevyhrál. Mirkovi to udělalo takovou radost, že si koupil ještě jeden. Také nevyhrál. Pak se obrátil na Volta s losy“

„Jak ti říkají?“

„Losna“

„Jsi dobrý Volt, až budeš potřebovat, pošli nám SMS a mi ti pomůžeme,“ rozloučil se Mirek a s ostatními nastoupil do připravené soupravy metra. Dveře vozu se pomalu zavíraly, když Losna zjistil, že provedená transakce není v pořádku.

„Počkejte lumpové, to nejsou peníze, ale barevné papírky. Vy podvodníci,” řval za nimi, ale to už se vlak pomalu rozjížděl. Obelstěný Volt se za nimi rozběhl, ale bylo již pozdě. Souprava zmizela v tunelu. Podvedený Volt ještě dobrých deset minut na nástupišti zuřivě poskakoval. Pak roztrhal zbytek losů a šel se vyplakat domů.

Korupce

Celé to začalo na jedné z výprav Pomalých kulek. Hoši se celí znavení vraceli domu, když tu Mirek zaslechl slova jednoho živnostníka: “Co bych dal za to, aby nebyla korupce. Kdo má pořád zkoumat, koho podplatit, kolik mu dát. To by se z toho jeden z bláznil.”

“A kolik byste dal, kdybych Vás zbavil korupce?” ptal se dychtivě Mirek a kalkulačka v jeho hlavě běžela na plný plyn.

“No, to jsi mě zaskočil. Nevím, kolik bych dal, ale rozhodně bych na tom nešetřil,” odpověděl zaskočený živnostník. Mirek poděkoval a spolu s hochy zamířil do klubovny. Celou cestu byl nebývale zamlklý. Mirek prostě na tyto slova nemohl přestat myslet. Byl jak v jiném světě. nikomu neodpovídal. Chodil jak tělo bez duše. Tak to trvalo několik dní. Nakonec to vymyslel. Přišel na to, jak lidi zbavit nechtěného zla.

Začal obcházet lidi a začal od nich vybírat příspěvek na zrušení korupce. Lidé mu ochotně platili, neboť je už unavovalo podplácet neschopné politiky. Mirek měl seznam lidí, kteří mu zaplatili. S tímto seznamem pak obešel politiky a za přiměřenou sumu se s nimi dohodl, že od lidí na seznamu nebudou chtít za své služby úplatky. Všichni zúčasnění byli spokojeni. Lidé byli šťastní, že se jim konečně podařilo zlikvidovat úplatky. Politici byli též spokojeni, neboť částky, které dostávali od Mirka se více méně rovnali částkám, které dřív dostávali ve formě úplatků. Navíc se odstranila možnost, že je někdo nachytá při braní úplatku.

Mirek byl též spokojen, neboť z vybrané částky odebíral desátek za zprostředkování. Byla to velice slušná sumička, kterou tajně ukládal na konto ve Švýcarsku. Měl jistotu, že do konce života již nebude muset pracovat. To však chlapcům z Pomalých kulek nikdy neprozradil. Naopak je neustále nutil k činnosti otravným příslovím, bez práce nejsou doláče.

Bořík

Jednoho dne se u dveří místního sirotčince objevil neznámý asi dvanáctiletý chlapec. Vychovatelé byli zaskočeni, ale chlapce se ujali. Jmenoval se Bořík, ale nic jiného o sobě nevěděl. Nevěděl, kde se tu vzal, nevěděl, kdo jsou jeho rodiče, nevěděl jak se jmenuje současný prezident, nevěděl jaký je kurz Eura vůdčí dolaru. Nevěděl prostě nic.

Bořík začal chodit do školy, ale mezi ostatní hochy nezapadl. Sténadelští chlapci byli uzavření a nikoho cizího mezi sebe nechtěli. To že Bořík není místní bylo zcela evidentní. Mluvil výhradně spisovně, měl encyklopedické znalosti a ovládal bravurně matematiku. Postě byl takový divný.

Navíc stále, v létě i v zimě, nosil starý svrchník s tužkovou baterkou v klopě a vedle ní měl žlutou diodu. To opravdu nebylo normální. Sténadelští se mu posmívali. Jednoho dne však zjistili, že v zdánlivě obyčejné baterce se ukrývá napětí několik stovek voltů. Postoj chlapců k Boříkovi se změnil. Již se mu neposmívali.

Záhadná baterie se stala hlavním předmětem jejich hovorů. Nikdo nechápal jak je to možné. Zkoušeli ho napodobit, ale nebylo to jednoduché. Dostat do článku více než pět Voltů bylo nad jejich síly. Jejich obdiv k Boříkovi vzrostl. Už nebyl divný, ale výjimečný. Chodili za ním a snažili se z něj dostat jeho tajemství. Bořík ale nic neprozradil. Jeho cena v očích Sténadelských hochů stoupala.

Chlapců nedávala tajemná baterka spát. I oni chtěli mít silný zdroj energie. Začali zkoumat jak se baterka vyrábí. Brzy zjistili, že standardní postup na vysokonapěťovou baterii nestačí. Byla to výzva a oni ji přijali. Začali vynalézat baterie vlastní konstrukce. Stala se z toho móda a posedlost. Všichni Sténadelští začali nosit v klopě baterku se diodou či žárovkou. Každý z nich měl voltmetr v kapse a na potkání si přeměřovali své napětí. Baterie mívali v sobě desítky voltů. Na Boříka to sice nestačilo, ale i tak to byl obrovský pokrok. Vývoj pokračoval. Baterie byly silnější a silnější. Poměřování voltmetrem bylo nahrazeno přímým propojením baterek proti sobě. Kdo měl větší napětí ten zvítězil. Pohrávající dostal pořádnou ránu, až se mu z toho zježily vlasy. Nemůžeme se proto divit, že všichni začali nosit boty se silnou gumovou podrážkou. Již tak tichá čtvrť se stala ještě tišší a strašidelnější. Chlapci se zježenými vlasy chodili jako duchové. V ulicích se blýskalo a vzduch byl nabit elektřinou.

Zpočátku chaotické souboje každého s každým byly postupně nahrazeny organizovanější formou. Začali se vytvářet bojové skupiny a posléze i pouliční divize. Sténadla se proměnila. Dříve si hoši ostatních moc nevšímali. Každý si žil podle svého a o jiné se nestaral. Nyní to bylo jiné. Celou čtvrtí se rozléval duch spolupráce. Vznikla organizace vojenského typu. Na počest svého vzoru - Boříkovo vysokovoltové baterky - si začali říkat Voltové. Jejich heslem se stalo: “Ve Voltech je síla naše. Silná guma chrání nás.”

Dokonalý jazyk

Ve vědeckotechnickém centru, kde Jan Tláskač působil došlo k objevu dokonalého jazyka. Na vynálezu se podílelo mnoho učenců. Jsme přesvědčeni k finální verzi zásadně přispěl Jan Tláskač. Z důvodů, které uvedeme později se nikdo z vědců, kteří se na vývoji dokonalého jazyka podíleli, se nikdo k autorství nepřihlásil. A tak oficiálně to vypadá, že dokonalý jazyk vznikl sám od sebe. Zajímavé bylo, jak k tomu došlo.  

Zprvu šlo o postupné zdokonalování programovacích jazyků. Od Assembleru se přešlo ke Cobolu, odtud k C++ atd. Jazyky byli čím dál univerzálnější a abstraktnější. Oblast jejich použití se neustále rozšiřovala. Již do nebylo jen programování, ale i řešení různých technických problémů všeobecně. To vyvolalo tlak na jejich další rozvoj, až se dospělo k jazyku, který bylo možné použít v běžné lidské mluvě.

Ale na rozdíl od běžných lidských jazyků šlo o jazyk dokonale logický a přesný. Věty vyjádřené byly jasné a naprosto srozumitelné a jednoznačné. Nebylo zde možné vytvořit jakýkoliv dvojsmysl. Nemohlo proto dojít k omylu či záměně. Navíc mohl být jakkoliv projev, zprava, dopis či obyčejný rozhovor syntakticky zkontrolován. Všechny chybné větné konstrukce mohly být nalezeny a opraveny.

Vznikly aplikace pro chytré telefony, které sledovaly řečníkovu řeč a na případné chyby okamžitě upozorňovali. Lidé byli nadšení, neboť komunikace se povýšila na novou úroveň. Pryč byly časy plné nedorozumění. Jazyk se stával stále populárnější.

Ale pak silná přišla loby od skupin občanů, kterým nový jazyk znemožňoval provádět jejich činnosti. Právníci se stávali zbyteční, neboť sepsané smlouvy a zákony byly tak evidentní, že je nebylo možné zpochybnit. Reklamní tvůrci museli pravdivě uvádět všechny vlastnosti výrobků, díky čemuž o ně spotřebitelé neměli zájem. Politici nemohli dávat voličům nejasné sliby a nemohli se jalově vymlouvat. Tito a zástupci dalších pochybných živnosti začali žádat zakázání dokonalého jazyka. Zpočátku se zdálo, že jsou sily vyrovnané, ale pak se na stranu odpůrců jazyka přidaly ženy, které díky novému jazyku nemohli dávat mužům falešné naděje. To rozhodlo.

Jakmile byl zákon schválen došlo k stíhání a krutému trestaní všech, kteří dokonalý jazyk použili. Což dělalo radost elektrárnám, neboť elektrická křesla jela naplno. Díky tomuto teroru dokonalý jazyk zanikl. Zůstal jen v myslích několika vědců do té doby než zemřeli.

Možná, že zůstal uchován na nějaké dobře uschované listině.

Kdo ví?