Jak to bylo se (Úzkkem) Širokkem?

V literárním archivu Národního písemnictví ve složce "Byl Foglar opravdu Foglarem?" (tato skutečnost není dodnes plně vysvětlena...dle mnohých prý byl Foglar agentem sovětské tajné špionážní služby - Voloďou Kozlovem Rohanovským, též lidově zvaným Velkou mlhou, o čemž se píše na jiném místě, která sledovala vývoj a praktický dopad stále se zlepšujících voltských baterií ve Světlově) nalezen zajímavý dokument. Byl zapadlý v sešitku Clifton contra neviditelný vloupač, což byla detektivní novela, které Foglar celý život sbíral a miloval. Na něm jsou roztřeseným písmem psaným zřejmě krví (psal to v nouzi kdesi v ohrožení?) napsána pouhá tři slova: Širokko je Úzkký!
Co to mělo znamenat? A kdy vlastně tento neuvěřitelný fakt Foglar odhalil? A proč ve svém románu o Rychlých Šípech ponechal Širokkovi jeho původní jméno? Můžeme se jen domnívat, zda skutečnost, že Širokko je vlastně Úzkko by neměla dalekosáhlé důsledky ve vnitropolitických záležitostí spojenými s již dříve zmiňovaným zájmem o voltovské baterie. Chtěl tím Foglar tento fakt zatajit před samotným Stalinem? Nehrál to nakonec na obě strany? Několik badatelů v čele s Václavem Jebavým se dokonce domnívá, že Foglar se nejmenoval Foglar, ale že se jednalo o grupenfuhrera Waltra Štetkeho, známého nacistického vědce pracujícího za války na tajném projektu Třetí říše - Světlo bez energie. Dle dochovaných záznamů šlo o bezprecedentní sání kosmické energie pomocí malých gumových balonků. Ovšem ve čtyřicátých letech minulého století pryž ještě nebyla vylepšená dnešními moderními nanotechnologiemi a pokus skončil jen pouhým pufáním! Mnohé by tomu nahrávalo - vždyť Širokko i legendární Pérák přece létali vzduchem jako netopýři (měl v tom prsty i Werhner von Braun?) a je jasné, že museli používat na svých cestách nějaký světelný zdroj. Těžko si představit, že by nesli na zádech 50 kilogramové zařízení a ještě si pod pláštěm vyráběli energii klikou... Otázky zůstávají, ale my se nevzdáváme, budeme dále prohledávat další sešitky s Leonem Cliftonem. Svazek číslo 453 Leon Clifton a stříbrná krysa obsahuje podezřele silnou úvodní obálku. Je tam snad něco zalepeno? Sledujte další zprávy z úžasného světa Světlova...

Sténadla druhá verze

Déma v popelnici za městským archivem našel kromě jiných vyhozených dokumentů i spis, který pojednává o vzniku Sténadel. Tento článek se však dosti liší od informací, které jsme získali dříve. Není divu, že mezi námi vznikl spor o pravosti toho to dokumentu. Já si myslím, že jde o podvrh, zatímco Déma je přesvědčen o jeho pravosti. Ještě chvíli potrvá, než zjistíme, která z variant je pravdivá. Zatím zde otiskujeme nalezený zápis z kroniky, tak jak jsme jej našli.

Edison se na konci života unaven neustálým vynalézáním odstěhoval ze Spojených států do Sténadel, které se však tehdy ještě jmenovaly Světlov, a otevřel si zde první evropskou galvanovnu. Byl to zřejmě jeho syn, Vojtěch, který jako první začal nosit na zádech těžký olověný akumulátor. Ten sloužil jako zdroj energie pro otcovu uhlíkovou žárovku, kterou měl zašroubovanou v hlavě. Existovaly též domněnky, že se jednalo jen o kamufláž, neboť se prý jednalo o robota a z obřího akumulátoru čerpal energii. Ať tak, či tak, jednalo se zřejmě o prvního Volta, který byl pak následován dalšími přívrženci. Hoši s obdivem hleděli na zašlá fota prvních Sténadelských průkopníků. Vypadali na nich směšně, různě skloněni pod vahou tehdy ještě padesátikilogramového dynama, které stále museli nosit u sebe, aby žárovka v noci nezhasla. Ale tehdejší hoši na to byli hrdí a vůbec jim nevadilo, že museli pod kabátem stále točit klikou. I se samotnou žárovkou to nebylo jednoduché. V dřevních dobách se vyráběly jen žárovky o průměru nad dvacet centimetrů. Jen samotné vlákno bylo upleteno z třícentimetrového drátu a je jasné, že takový drát se časem náležitě rozžhavil. Proto chlapci chodili navlečeni do tlustých azbestových obleků, k nerozeznání od skutečné konfekce. A protože byly žárovky (tehdy se jim říkalo elektrické svíce) tak obrovské, připevňovaly se složitým způsobem na konstrukci, kterou si každý Volt sestavoval podle svých tělesných rozměrů. Hoši z rodin, kde měli otcové hluboko do temných kapes a nemohli si proto dovolit výkonné dynamo, museli za sebou tahat až dvěstěpadesát kilogramů těžké baterie - rozumí se, že k tomuto účelu si stavěli malé vozíky, na kterých baterie stále převáželi. A ti úplně nejchudší z chudých, takzvaná žebrácká sběř, kradli v kostelech buď veliké kostelní svíce, nebo prchali ulicemi jen s hořícími zápalkami. Ale tito chlapci vycházeli ven jen v nejnutnějších případech. Největší potupou pro Volty bývalo, když jim osvětlení zhaslo. To pak s nimi nikdo nemluvil a na nějaký čas byli vyobcováni z chlapeckého kolektivu. Postupným vývojem žárovek se nakonec dospělo až k malým žlutým LED diodám o velikosti špendlíkové hlavičky. Proto se jim též říkalo žluté špendlíky. Také zdroje energie byly minimalizovány. Časem se dospělo až k malým baterkám naplněným obrovskou energií. Někteří chudí voltové z důvodů nostalgie a úcty k tradicím, pak vyráběli tyto energetické zdroje ve tvaru klasických svíček. Dokonce je máčeli do vosku a doplnili knotem, takže byly od pravých svíček k nerozeznání.

Foglarův soud

V místním muzeu pracoval malý seschlý pán všemi dětmi zvaný Foglar. Toto pojmenování vzniklo z anglických slov Fog a Large, což česky znamená Velká mlha. Děti mu tak říkali, protože nikdy neřekl pravdu, ale stále jen mlžil. Nikdy nedokázal odpovědět na konkrétní otázku. Odpovídal vždy vyhýbavě. Snažil se z otázky utéct a zavést řeč na něco jiného. Byl v tom tak dobrý, že nezkušení lidé ani nezpozorovali, že na jejich otázku vůbec neodpověděl. Lidé kteří ho dobře znali, se naopak bavili tím, jak daleko se od původní otázky dostane. Tak na příklad na otázku kolik je jedna plus jedna se Karel Urbánek dozvěděl, že V galaxii Foucault prší jen velice ojediněle a to nejčastěji po té co dozrají Mangojablka.

Mlžení nebylo jeho jedinou předností. Vynikal také v rozeštváváni lidí. Z nejlepších přátel dokázal během necelých deseti minut udělat nepřátele na život a na smrt. Pokud si někdo zpíval a radoval se ze života, pak po rozhovoru s Foglarem propadl do šílené deprese a pomýšlel o sebevraždě.

Dokonce se tradovalo, že k vůli němu došlo k válce. Měl prý tehdy rozsoudit, který z domácí mazlíčků třech dívek je nejkrásnější. Později tato pře vešla ve známost jako Foglarův soud. První dívka byla pěkně vypečená a jmenovala se Hera. Jejím mazlíčkem byl modrý králíček Azurit. Druhá dívka, Anténa, se prezentovala fialovou krávou Milkou. Třetí dívka, původem z černého kontinentu se jmenovala Dita, ale nikdo jí neřekl jinak než Afrodita. Tato dívka do soutěže přinesla svého bobra Colgata. Vyhrála Afrodita, neboť Foglar prohlásil, že má nejhezčího bobra. Anténa to však těžce nesla a tak dlouho ryla do svých spoluobčanů ze Sténadel, až vyhlásili Afroditě a jejím přívržencům válku. Válka to byla šílená a krutá. Mnoho mazlíčků přišlo o život a mnoho dívek přišlo to nejcennější. O jejich úsměv, neboť, potom co spatřili válečné hrůzy, se již nikdy neusmály.

Přestože jeho špatné vlastnosti byly všeobecně známy, stejně celé zástupy hochů a dívek si k legendami opředenému staříkovi chodili pro radu, či povzbuzení. Starý pán vždy pookřál, když viděl mladou, zdravou dětskou duši a vždy měl po ruce nějaký ten drb,nebo pomluvu. Člověka vždy potěší, když slyší něco špatného o jeho příteli, sousedu, či známém.
Nejraději měl malé holčičky, kterým dával sladké bonbónky a lákal je do svého pelíšku, jenž se nacházel na konci muzea.

Poloviční válka

Voltové nechtěli přijít o Údolí sluneční záře, ani nechtěli boje, a tak se snažili přesvědčit své druhy, aby nechali údolí na pokoji. Aby udržel klid, zavedl Velký Volt na tři čtvrtiny těžby přídělový systém. Vzácné kovy byly dávkovány v malých množstvích všem Voltům podle všeobecně schváleného přídělového systému a pořadníku. To, že se s přidělenými dávkami obchodovalo na černém trhu, to už byla věc každého z Voltů, zda byl ochoten se své dávky vzdát za určitý nemalý obnos.

Dlouho se dařilo udržet klid. Ale nakonec chamtivost zvítězila.

Volt Irvin Hamerník začal tajně navštěvovat údolí a těžit. Velkostraníci tajnou těžbu zjistili, ale nic nehlásili. Rozhodli se záškodníka chytit při činu. Povedlo se. Sotva Irvin nakopal první putnu rozsvítily se ostré světlomety hlídačů. Irvin byl i s lupem dopraven před Velkého Volta. Velkostraníci žádali za porušení obrovské reparace, na které Sténadelští nemohli přistoupit, i kdyby chtěli, což rozhodně nechtěli. Hrdí Voltové se nedokázali smířit s pokořením ze strany nenáviděných Velkostraníků. Znamenalo to jen jedno jediné. Ozbrojený střet.

Armády obou čtvrtí se střetli v údolí o které se přely. Zpočátku to nevypadalo až tak hrozivě. Vojáci obou armád stáli proti sobě a kryti štíty na sebe pokřikovali. Od slov a urážek pomalu přešli k házení kamenů. Byli první zranění. vypadalo to hrozně, ale proti tomu co mělo přijít to byl slabý odvar. Do bojů se přidala mechanizace. Nejprve praky a katapulty. Pak se přidaly houfnice a tarasnice. Kdo ví, kde to válečníci sehnali. To už nádherné údolí ztratilo svou krásu a změnilo se v šílené bojiště. boje trvaly mnoho dní. Technika na obou stranách se zlepšovala. Kulomety, děla, plyn, letadla, tanky a řízené střely.

Boje byly kruté. To co se odehrávalo na bojištích první a druhé světové války bylo jen slabým odvarem toho co se dělo v Jatečním údolí, jak ho novináři začali v průběhu bojů nazývat. Ano, byla to opravdová jatka. Zem byla sežehnutá výbuchy a prosycená zářením z jaderných bomb. Došlo i na kvantové zbraně, které vojenské mocnosti teprve vyvíjely. Nakonec vyhráli Sténadelští za pomoci kvark-gluonového laseru. Bylo to však Pyrrhovo vítězství. Údolí bylo tak zamořené radioaktivitou, že nebylo možné zde přežít. Ano, odvážilo se sem několik chlapců v super antiradiačních oblecích, ale vydrželi zde maximálně několik hodin. Na těžbu museli vítězní Voltové zapomenout.

O válce se novináři zmiňovali jako o První dětské celoměstské válce. Vzhledem k tomu, že šlo o válko dvou čtvrtí, což je jedna polovina, byl též tento ozbrojený konflikt nazýván Poloviční válkou.

Hnutí odporu

Zpráva o Izoldovi, který odolal obrovskému výboji se začala po Sténadlech šířit, přestože se Voltové vyšší napěťové úrovně snažili zprávu potlačit či úplně zlikvidovat. Mezi plebejskými Volty se zpráva šířila rychlostí motorového napětí. Dávala jim nadějí na svobodu. Byli mezi nimi totiž tací, kteří nošení baterky a neustálé poměřování nenáviděli. Chtěli mít klid a dělat si věci podle svého. Nechtěli být součástí polovojenské organizace, který je nutila provolávat věrnost Velkému Voltovi. Nicméně museli. Odpadlíci dostávali pravidelné elektrické výboje tak dlouho, až kapitulovali a chovali se podle toho, jak si vládnoucí většina přála.

Proto Izolda považovali za mesiáše, který je vyvede z napěťové poroby. Hledali ho a toužili se s ním setkat. Ale nalézt Izolda nebylo jednoduché. Nebyl z těch co by se rád družil. Sice ho těšilo, že ho jiní obdivují, ale stát se vůdcem rebelantské party to nebyl jeho styl. Chtěl si jen užívat. Nicméně byl ochoten se s několika vyvolenými AntiVolty setkat a podělit se s nimi o jeho tajemství dokonalé izolace.

Ukázalo se však, že Izold je zřejmě genetická vyjímka. Ostatní, byť přesně dodržovali jeho postup, nedosáhli tak dokonalých izolačních výsledků. To znamenalo, že nemohou jít s vládnoucími Volty jít do přímého střetu. Napětí v bateriích nejvyšších Voltů by je zabilo. Uchýlili se proto do podzemí a ilegality. Pomalu a pečlivě vybírali další členy. Jejich komunita rostla. Každým dnem jich bylo více a více. Také postupně zdokonalovali izolační postupy.

Nezůstali jen u genetických pokusů, zlepšovali i technické prvky izolace. Inovovali Izoldovu keramogumu, vynalezli izolační rukavice, které nebyly poznatelné od skutečné kůže. Chodili v oblecích s “hromosvodem”, což byla soustava propojených drátů důmyslně umístěná v oblečení, která každý výboj neškodně sváděla do země.

Navenek se tito rebelové tvářilo jako ostatní Voltové. I oni měli v klopě baterku, ale bylo v ní nulové nebo malé napětí maximálně do 12 Voltů. Aby se členové poznali, zdravili se slůvkem ohm. Obyčejní Voltové neměli ponětí, proč to říkají. Odpor je nezajímal. Oni naopak toužili po co největší vodivosti.  Ale zasvěcení věděli, že se jedná o tajného kolegu a odpověděli mu slovem George. To byl jejich kód.

Izolanti, jak se mezi sebou nazývali, se připravovali na svrhnutí Voltského imperia. Měli vypočítáno, že by jim k tomu mělo stačit 1024 členů. Až budou mít potřebný počet. Povstanou a svrhnou své napěťové tyrany.

Sténadelští Voltové měli tušení, že pomalu ale vzniká hnutí odporu, které je chce svrhnout. Žili si svým běžným životem a netušili, do doba jejich vlády se nezadržitelně krátí.

Údolí sluneční záře

Mezi Velkou stranou a Sténadly se rozléhalo velké krásné údolí. Navečer vždy bylo údolí zalito nádherným světlem zapadajícího slunce. Proto se mu říkalo Údolí sluneční záře. Chlapci z obou čtvrtí jsem rádi chodili a hráli různé hry. Platilo nepsané pravidlo, že v tomto údolí jde všeobecná rivalita obou čtvrtí stranou. Chlapci se nechávali být. Byly i případy, kdy si hoši z obou čtvrtí hráli společně.

Konali se zde i různé obřady a slavnosti. Všichni zde rádi trávili svůj čas. Bylo to místo plné klidu a míru.

Idylka skončila, když Sténadelští hoši náhodou objevili, že se zde nachází hojné množství vzácných kovů, které potřebovali pro výrobu svých vysokonapěťových baterií. Nejprve šlo o pár jedinců, kteří vzácné prvky dolovali potají v noci. Pokaždé své dílo pečlivě zamaskovali. Ale jak se informace o nálezu šířila, docházelo k čím dál častější těžbě. Noční kopání několika jedinců postupně přerostlo v celodenní těžbu celé hordy Voltů.

Velkostraníci nesli znesvěcení milovaného údolí těžce. Vyzývali samozvané horníky, aby toho nechali. Voltové se však těžby nehodlali vzdát. A tak docházelo k prvním potyčkám. Boje byly čím dál častější a urputnější.

Brzy byly různé šarvátky na denním pořádku

.

Vládce Velké strany vyzval Velkého Volta k jednání. Jednání byla dlouhá a těžká. Nikdo nechtěl ustoupit. Během jednání panovalo v údolí vynucené příměří. Jednání se protahovala a Voltové, kteří potřebovali suroviny pro své baterie, byli čím dál nervóznější. Velkostraníci to vycítili, a proto zvýšili počet dozorčích hlídek v údolí. Napětí na obou stranách se stupňovalo. Naštěstí se oběma vůdcům podařilo uzavřít mírovou dohodu. Těžba voltů byla omezena jen na vybrané oblasti, které byly všeobecně uznané za ošklivé. Těžba v těchto oblastech proto nemohla ráz údolí více poškodit. Také byly stanoveny maximální limity těžby. Zástupci Velkostraníků pečlivě kontrolovali, jejich dodržování.

V údolí zavládl mír a klid. Chlapci z obou stran k sobě opět nacházeli cestu.

Bohužel Sténadelská spotřeba vzácných kovů byla obrovská a nízké kvóty ani zdaleka nestačily. Mezi Volty vznikalo napětí. Ti na které se nedostalo, byli naštvaní. Rozhodli se vzít si spravedlnost do svých rukou a opět začali tajně těžit. Zpočátku jim to procházelo. Ale pak to Velkostraňáci odhalili a byl z toho obrovský průšvih.

Velká strana dala Sténadlům ultimátum. Už ani zrnko písku nesmí být vytěženo z Údolí sluneční záře, jinak bude válka.

Trénink

Mirek dbal aby chlapci byli připraveni na jakoukoli situaci, kterou jim může život připravit. Věděl, že nic se nemá podceňovat. Jejich výpravy je často donutily vydat ze sebe naprosto vše.

Proto trval na pravidelných trénincích. Chlapci se zdokonalovali v různých dovednostech. Základní dovedností bylo otevření jakéhokoli zámku. Ať to byl zámek klasický, dosický či kódovaný. Žádný nesměl proti nim obstát. Nezůstal jen u teorie a zkoušení v klubovně. Chlapci museli své dokázat své dovednosti v reálném životě, kdy jim hrozila inzultace majitelem, vyloučení ze školy či skutečný kriminál.

Velmi často chlapci soutěžili kdo se během deseti minut na frekventované ulici vloupá do více aut. Obdobnou soutěží bylo vylupování bytů. Získané trofeje pak Mirek odprodal v místní zastavárně.

Další zkouškou obratnosti bylo šplhání po balkonech do desátého patra.

Nesmíme zapomenout ani na přeskakováni pětimetrové jámy, běh přes minové pole, plazení pod dráty vysokého napětí a útěk před rozzuřeným psem.

Zručnost, mrštnost, rychlost a vytrvalost nebyly všechno. Velký důraz dbal Mirek na odolnost proti strachu. Často hochy naváděl do nebezpečných situací, aby ztratili veškeré zábrany.

Pokládal je svázané pokládal na koleje pět minut před tím, než tam projel vlak a odcházel domů, aniž se otočil.

Shazoval je z letadla bez padáku. Když nalezli nějakou nevybuchlou munici z druhé světové války, byl vždy jeden z nich vylosován, aby si lehl a držel nalezenou pyrotecniku. Ostatní pak deset minut tloukli do nálože kladivy.

Nebo vzal někomu z hochů čepici a hodil ji to lví či tygří klece. Pokud dotyčný neměl do čtvrthodiny čepici na sobě, dostal černý puntík.

Mirek též hochy trénoval v snášení bolesti. Pouštěl do nich 380 V, zatím co stáli ve vodě. Drtil jim prsty ve svěráku. Do dlaně jim zatloukal hřebík. Pokud se někdo při akci zranil, sypal mu do rány sůl.

Izold

Mohlo by se zdát, že Sténadla a Voltové jsou synonymum, ale není to pravda. Byli zde i tací, kteří nepropadli vysokonapěťovému fanatismu. Jedním z nich byl Izold Utalátos. Organizovanost a vojenská poslušnost Voltů mu byla proti srsti. Chtěl si dělat věci po svém. Byl to hipík a volnomyšlenkář. O Volty se nezajímal. Bohužel se Voltové zajímali o něho. Když ho potkali, ukazovali mu sílu svých baterek a vyžadovali od něj slova obdivu. Izold však nesmyslné pochlebování odmítal. Nečekaný odpor Volty rozzlobil a proto rozhodli dopřát mu malou lekci slušného chování. Chytili odpůrce a pevně ho drželi. Pak propojili své baterie. Z nich pak vyslali výboj na nebohého Izolda. Ten nakonec podlehl mučení a provolával slávu a obdiv přítomným Voltům. Voltové uspokojeni výhrou spokojeně odešli. Nechali Izolda svíjet se na zemi bolestí. Izold zde ležel dlouho. Dlouho po té co bolest odezněla. Jeho mysl byla ochromena bolestivým pokoření. Nesnášel násilí. ještě více nesnášel prohry. Rozhodně se s tím nehodlal smířit. Přísahal sám sobě, že nikdy více se Voltům nepokoří.
Začal přemýšlet jak to zaonačit. První s čím začal byly boty. Vytvořil boty vlastní konstrukce. Byly dokonale odizolované. Byly z keramogumy, kterou sám vyvinul. Boty dokázaly pohltit výboj několik miliónů Voltů silný. Ale to byl jen začátek. Izold nechtěl riskovat situaci, kdy bude opět polapen přesilou a budou mu násilím boty odebrány. Proto začal studovat bioniku a organickou chemii. Začal denně pít speciální nápoje z křemíku a hliníku. To nebylo vše. Pojídal upravený kaučuk a své tělo potíral silikonem. Výsledek se nakonec dostavil. Zmutoval. Jeho tělo získalo obrovský vodivý odpor. Byl to v podstatě dokonalý organický izolant. Jeho tělo dokázalo přežít obrovské elektrické výboje bez jakéhokoliv poškození. Jediné co cítil bylo lechtivé brnění kůže. To způsobovalo, že se při velkých výbojích musel chtě nechtě smát. Ale byl to strašlivý smích. Díky elektrickému náboji byl zdeformovaný a zkreslený. Při jeho smíchu stydla krev v žilách. Jakmile si byl jistý svým izolačním tělem, vydal se mezi Volty a začal je provokovat.
Vylezl na klec jenž byla v prostředku Fadayovo náměstí a začal se posmívat Voltům. Dělal jsi srandu z jejich baterčiček. O Velkém Voltovi prohlásil, že je to impedantník a že všechny jeho řeči jsou jalové. Voltové stojící poblíž začali jiskřit vzteky. Hned se na něho vrhli. Během okamžiku byl Izold stažen z skulptury ztvárňující Faradayovu klec. Byl vysvlečen, omotán měděními řetězy a šoupnut do klece. Pak začalo mučení. Voltové pozvedli elektrody a spustili dynamo. Očekávali zděšený jekot a prosbu o odpuštění. Ale Izold se jim jen smál.

“Pojďte Voltíčci. Pojďte mě pošimrat,” volal na ně a řechtal se od ucha k uchu. Voltová byli zaraženi. Nic takového ještě nezažili. Roztočili dynamo do maximálních otáček, polili provokatéra supervodivým roztokem a přiložili elektrody. Žádný křik, žádné škubání bolestí. Jen smích. Izolt se chechtal jejich překvapeným výrazům. A ten smích byl skutečně strašlivý. Vůdce Voltů nevěřil vlastním očím, myslel, že je jejich dynamo rozbité. Zkusil proto elektrody přiložit na ruku nejbližšího Volta. Objevil se záblesk připomínajíc kulový blesk a suché zapraskání. Ruka zčernala a upadla. Po dopadu na zem se rozpadla na uhelný prach.

Okolo stojícím Voltům poklesla čelist. Jestliže je přístroj v pořádku, tak jak je možné, že ten drzý provokatér nebyl seškvařen na škvarek? Vůdce Voltů vyťukal signál a zavolal okolní okrsky na pomoc. Během chvilky zde bylo pět dalších daleko nosných dynam a zhruba stovka Voltů. Dynama propojili do série a k nim ještě připojili baterky všech přítomných. Zavládlo obrovské napětí. Na svorkách přeskakovaly Eliašovy ohně. Pomocí speciálních keramických tyčí uchopili elektrody a přiložili je k tělu rebela. Vzduch prořízl elektrický oblouk. Jeho světlo bylo tak silné, že všechny oslepilo. Vzduch byl přesycen ohlušujícím praskotem. Z místa činu se valily oblaka dýmu. Když se kouř rozptýlil, uviděli jen kaluže roztavené mědi. Kacíř zde nebyl. Byl jistě dezintegrován obrovským výbojem. Voltové jásali vítězstvím. Trvalo dlouho než se radostný jásot utišil. Když vtom do ticha zazněla jasná hlasitá slova: “Co tady ječíte vy zoufalci. Jestli mě chcete dostat, tak si musíte pořídit něco silnějšího.”

Překvapení Voltové se otočili za hlasem. Nevěřícně zírali na smějícího se Izolda. Obrovský výboj mu evidentně vůbec neublížil.

“Tak zas příště, Voltíci,” zavolal na ně. Zamával a zmizel za rohem.

Nový typ vlády

Onehdy jsem s Démou opět prohrabával popelnice. Hledali jsme další zmínky o Pomalých kulkách. Ale nebylo to ono. Vůbec mě to ten den nebavilo. Něco bylo jiného - divného. Přemýšlel jsem čím to může být. Teprve pochvíli jsem přišel na to, že za to může Déma. Byl jiný než jindy. Vypadal tak nějak sklesle a bezduše. Nedělal jeho oblíbené srandičky. Naopak byl vážný a zamlklý. Skoro to vypadalo, že přemýšlí. “Co ti je?” zeptal jsem se s obavou. “Ale tak jsem se zamyslel nad světem,” odpověděl hlubokým unaveným hlasem. Tak on skutečně přemýšlel, uvědomil jsem si. Dost mě to vyděsilo. Nikdy v životě to nedělal. Muselo se mu stát něco hrozného, když došlo i na přemýšlení. “A na co jsi přišel?” otázal jsem se s obavou. Byl jsem si jist, že jeho odpověď nechci slyšet.

“Přemýšlel jsem o lidstvu. O tom jak tu žijeme. O vztazích mezi lidmi. A hlavně o způsobu vládnutí. Říkal jsem si, že už tu všechno bylo. Tyranie, otroctví, císařství, království, despocie, demokracie a kdoví co ještě. Nic pořádně nefungovalo. Vždy byl někdo, kdo na dané uspořádání doplatil. Řekl jsem si - Chce to něco nového. Něco co tu ještě nebylo. Něco, co konečně bude fungovat. Rozhodně to nemůže být nic kolektivního. Žádné parlamenty, senáty a jiné kolektivní nechutnosti. V kolektivu vždy zapadnou správné myšlenky a zbude jen špína. V kolektivu nikdo nenese zodpovědnost a to je špatné. Tudy cesta nevede. Musí to být jednotlivec. Geniální supervládce. Zodpovědný muž, který se nebojí nikoho a ničeho. Muž ryzího charakteru. Snílek i realista. Padouch i klaďas. Komiksový hrdina i byrokrat. Měl by umět hrát na hudební nástroj, měl by číst komiksy, měl by to básník, textař či spisovatel. Vědec i analfabet. Atd. Atd. Uvědomil jsem si, že to všechno splňuje jen jediný muž na této na planetě. On jen jediný je vyvolen vládnout celému vesmíru.”

“Zajímavé,” řekl jsem, zastavil abych to jeho blábolení. Chtěl jsem rychle odejít, ale zvědavost mě přemohla. Musel jsem se zeptat.

“Jak to mu úžasnému stylu vlády říkáš?”

“Démokracie,” odpověděl skromně Déma.

Volba Velkého Volta

K volbě Velkého Volta dochází ve Sténadlech vždy po 25 měsících. Každý z 32 sektorů vyšle svého zástupce, který má v čase volby nejvyšší napětí v baterii. Tyto zástupci pak jsou rozlosováni do soupeřících dvojic. Vítěz se utká s dalším vítězem dle postupového pavouka obdobně jako při tenisu. Úkoly v každém kole jsou těžší a těžší. Klasický napěťový souboj je jedním z nich. V každém kole je úkolů a soubojů více. Soupeři například musí deset minut třít liščím ohonem ebonitovou tyč. Zvítězí ten, kdo má větší náboj. Součástí duelu jsou i otázky z teorie. Například jak velký je elementární náboj, k čemu slouží Poytingův vektor, jak zní Coulombův zákon, jakou permitivitu má vzduch, jaká je elektrická vodivost bezelektronového vodiče apod. Největší popularitu mají zkoušky praktických dovedností. Divácky oblíbená je zejména stavba Faradayovy klece načas. Po uplynutí časového limitu je na soutěžícího vypuštěn silný elektrický výboj. Pokud postavená klec není plně funkční, pak má závodník smůlu. Další, často nasazovanou disciplínou je Fáze nebo nulák. Soutěžící se musí rukou dotknout jednoho ze dvou holých vodičů. Jak již název naznačuje, v jednom vodiči je fáze a druhý je nulák. Co to s člověkem udělá, když si vybere špatně si jistě umíte představit. Existuje mnoho dalších disciplín, ale nebudeme je zde uvádět, neboť je jistě znáte nebo se o nich můžete dočíst v Sténadelském věstníku Napětí. Soupeři se postupně vyřazují, až se nakonec ve velkém finále rozhodne o tom, kdo bude vládnout Sténadlům v dalším období. Poté co je znám vítěz. Shromáždí všichni Voltové na Cyklotonovém náměstí a zde je slavnostně vyhlášeno jméno nového Velkého Volta. Pak se přečte se pasovací protokol. Ten je zakončen mohutným skandováním Voltského hesla “V napětí je síla naše, silná guma chrání nás.” Na ta slova všichni zúčastnění propojí své baterky a tím vytvoří obrovský výboj o síle několika miliard Voltů. Tím je celý obřad dokonán.