V pasti

Izolanti včele s Izoldem zjistili, že Voltové pod vedením rozzuřeného Velkého Volta odvedli dobrou práci. Všechny přístupy do podzemí byly dokonale zabetonovány. Hnutí odporu se ocitlo v pasti. Bylo jasné, že dlouho nevydrží. Měli sice zásoby potravin, ale ty se dřív nebo později se vyčerpají. Všechny pokusy dostat se ven byly neúspěšné.

Izold se rozhodl, že se prokopají mimo Sténadla. Nic jiného jim nezbývalo. Vybral směr na Tichou stranu. Tichostraníci neměli Sténadelské chlapce v lásce. Obzvláště po prohrané Poloviční válce. Izolanti se pustili do práce. Kopali dnem i nocí. Pravidelně se střídali. Konečně se ocitli na území Tiché strany. Všichni se těšili, že znovu uvidí slunce a budou dýchat čerstvý vzduch. Těšili se předčasně. Velký Volt něco takového očekával, a proto do okolních čtvrtí vyslal varovnou nótu. “Pokud poskytnete útočiště Podzemnímu hnutí, vyhlásíme vám válku,” znělo jeho varování. Tichostraníci žádnou další válku nechtěli. Mnoho chlapců během nelítostných bojů zemřelo. Mnoho z nich bylo nadosmrti poznamenáno. Proto Izolanty odmítli pustit na povrch. “Vraťte se Zpátky do Sténadel, kam patříte,” vyzval je vrchní Tichostraník a zahnal Izolanty zpět do podzemí.

Co dál? Izold přemýšlel, jak se dostat z prekérní situace. Jídlo již pomalu docházelo a členové byli nervózní. Ponorková nemoc začala nabývat na síle.
“Budem pokračovat v kopání,” zavelel Izold a nastavil Azimut na Dudlezce, čtvrť, která se nacházela za Tichou stranou. Co když tam dopadnou stejně? Sahá strach z Velkého Volta až tam? Vydrží jim potraviny a síly? Zemřou v podzemí? Mají se vzdát? Podrobit se Velkému Voltovi? Prosit o odpuštění? Nikdy!
Izolanti tiše reptali, ale kopali dál. Víra v Izolda byla větší, než nepřízeň osudu. Kopali a kopali. Síly docházely. Dlouhý pobyt v podzemí jim nedělal dobře. Jeden z Izolantů zešílel. Mlátil kolem sebe lopatou a křičel, že chce sluníčko. Trvalo dlouhou dobu, než se ostatním podařilo ho spoutat. Tato příhoda ještě více podkopala již tak dost nalomenou morálku. Schylovalo se ke vzpouře. Izold vynakládal všechno své řečnické umění na přesvědčení ostatních, aby pokračovali v pokání. Sám šel příkladem. Kopal co mu síly stačily. Vyčerpaně padl únavou. Jeho výkon protáhl tunel o pár desítek metrů. Prokopa Divišová vyndala zaměřovač, aby zjistila aktuální polohu. Nevěřila vlastním očím. Konečně opustili prostor Tiché strany. Ocitli se v Dudlezcích. Všichni začali kopat jako šílení. Pomalu, ale jistě se blížili k povrchu. Co je tam očekává?

Palouček Petra Zahálky

Městská část Dudlezce se dostala do dluhů, a tak byla přiřazena pod Tichou stranu. Starosta Tiché strany Igor Kratina měl s Dudlezáky nevyřízené účty, proto nechal celou čtvrť zbourat a udělat z ní park. Byl to velice rozsáhlý park. Zpočátku bylo mnoho míst, o kterých návštěvníci nevěděli. Když někdo objevil zajímavé místo, bylo pojmenováno po něm. To se stalo i Petru Zahálkovi. Jeho jméno se k němu krásně hodilo, neboť to byl chlapec, který se vyhýbal jakékoli pracovní činnosti. Jednou, když byla velká akce na zvelebení Dudlezcového parku, hledal místo, kde by se zašil, aby nebyl na očích. Prodral se křovinami a objevil nádherný palouček.
“To je místo jak stvořené pro mě. Tady se to bude zahálet,” zajásal a ulehl na vyhřátou trávu. Prolenošil zde celý den, zatímco ostatní těžce pracovali. Večer se nenápadně připojil k pracující se mládeži a tvářil se, že je uondán prací.

Druhý den udělal největší chybu svého života. Pochlubil se paloučkem ostatním chlapcům. Naivně si myslel, že palouček nikdo nenajde. Místo však bylo objeveno velice záhy. Na počest svého objevitele, byl prostor pojmenován Paloučkem Petra Zahálky. Ten ale toto místo již nikdy nenavštívil. Palouček se stal vyhlášeným a velice navštěvovaným. To se Petrovi nelíbilo, neboť to byl zapřísáhlý samotář.
Palouček se stal všeobecně oblíbeným místem. Rád sem chodil i Mirek Dlužín, neboť při povalování často chlapcům z kapsy vypadla nějaká ta koruna. Pro Mirka a jeho bystrozrak nebyl problém ztracené mince najít. Pro jistotu si pomáhal i silným magnetem a detektorem kovu. Pravidelně luxoval trávník paloučku vydávající se za údržbu parku. Prolétal se mezi válejícími se hochy, aniž by vzbuzoval větší pozornost. Mirek byl spokojený, neboť nálezných mincí bylo mnoho. Přesto mu jeho hamižnost nedala, a když viděl spícího chlapce nenápadně ho prošacoval.

To se ovšem nelíbilo Tryskonožkovi, který měl s šacováním okrádáním dlouholeté zkušenosti. Ostatně jeho otec byl celostátně hledaný zloděj. Vydal se proto k Mirkovi, zrovna, když Dlužín šacoval spícího Mentolku, kterého si Tryskonožka předtím vyhlédl, neboť mu z kapsy čouhala naditá peněženka.
“Dej od něj ruce pryč. Šacování je moje práce. Ty si klidně sbírej, co vypadne, ale kapsy jsou moje,” spustil Tryskonožka odvážně a naštvaně na Mirka. To se, Mirkovi vůbec nelíbilo. Nerad se vzdával byť jen jediného haléře.
“Padej odsud strako zlodějská a nech mě pracovat, nebo ti provrtám protézu,” křikl hlasitě na nevítaného dotěru. Chlapci se pustili do prudké hádky, neboť ani jeden se nechtěl vzdát tučné kořisti. Křičeli na sebe tak hlasitě, až se tvrdě spící Mentolka probudil.
“Co se to tu děje?” ptal se rozespale.
“Ty se do toho nepleť,” okřikli ho oba zlodějíčci a pokračovali v hádce. Naštvaný Mentolka se zvedl a chtěl, alespoň jednoho z nich chytit. Když pobertové viděli, že je Mentolka silnější než oni, dali se zbaběle na útěk. Rozzuřený Jarek se hnal za nimi. Jenže jak Tryskonožka, tak Dlužín byly z podobných příhod vytrénováni a jistě by Mentolkovi zmizeli z oči, nebýt toho, že na kraji paloučku se utábořil Jindra Houska se svou pověstnou krabicí Malý chemik. Právě připravoval nějakou sloučeninu, když do něj v plné rychlosti vrazil Tryskonožka. Záblesk. Výbuch. Mračno prachu. Když se dým po výbuchu rozptýlil, byla v zemi jen obrovská jáma a v ní všichni chlapci. Dlužín, Mentolka, Tryskonožka a Houska se pustili do obrovské pranice, kdy bojoval každý s každým. Asi po půl hodině jim došli síly a vyčerpaně leželi na dně jámy. Když nabrali trochu sil, pokusili se vylézt, ale nešlo to. Stěny kráteru byly příliš příkré. Zkusili volat o pomoc, ale bylo to marné. Všichni chlapci z paloučku utekli hned po výbuchu. Všichni, až na jednoho. Zmatený Červiváček běžel od výbuchu tak nešikovně, že spadl do kráteru. Celou dobu se raději neozýval, neboť nechtěl být zatažen do divoké rvačky. Ležel schoulený částečně zasypaný hlínou a ani se nehýbal. Ale nakonec to ale nevydržel.

“Já mám hlad,” ozval se ustrašeně. Ostatní se rozhlédli a zjistili, že v jámě je ještě jeden obyvatel. I ostatní měli hlad. Dívali se na sebe a uvažovali. Všichni to byli sebevědomí jedinci, kteří se nikdy s nikým o nic nedělili. Jenže teď jsou v pasti. Postupně, až na Dlužína, prohledali své kapsy a dali do placu nalezené jídlo. Pak se rozdělili rovným dílem. Všichni se posilnili a znovu uvažovali o nastalé situaci. Snažili se přijít na to, jak z pasti uniknout. Padaly různé návrhy. Ale žádný nefungoval. Nepomohlo ani to, že pokusili postavit se ke stěně a postupně vyšplhat jeden druhému na ramena. Jáma byla moc hluboká.
Znovu se pohádali, když jeden na druhého házel, kdo za to může. K rvačce naštěstí nedošlo. Na to byli příliš vyčerpaní. Když se uklidnili, začali si vyprávět své životní příběhy. Nevědomky se při tom velice sblížili. když si to uvědomili, rozhodli se, že pokud se jámy dostanou, založí společný klub. Zbývalo jen rozhodnout se, kdo jim bude velet. Všichni se podívali na Mirka. To, že ani v takové závažné, život ohrožující, situaci se nechtěl dělit na ně udělalo velký dojem a zvolili ho vedoucím budoucího klubu.
Pomalu se stmívalo a chlapci uvažovali, jaké to asi bude přespat v kráteru. Mirek a Jarek to brali jako dobrodružství, zatímco Jindra Houska, Tryskonožka a Červiváček dostali strach a začali plakat. Do toho se z lesa ozval hlas straky. Chlapcům to bylo jedno, jen Tryskonožka zpozorněl. Přiložil ruce k ústům a vyloudil z úst zakrákání havrana. Straka se znovu ozvala, tentokrát blíž. Tryskonožka se zaradoval.
“To je táta. Přišel mě hledat. Při našich loupežných operacích, o kterých jsem vám povídal, se nám často stane, že se navzájem ztratíme. Proto jsme vymysleli systém jak na sebe nenápadně upozornit,” vysvětli překvapeným chlapcům za novu zakrákal. Měl pravdu. Zanedlouho se na kraji kráteru objevil Tryskonožkův otec. Hodil uvězněným chlapcům lano a postupně je vytáhl.

Chlapci si domluvili schůzku na druhý den a vydali se ke svým domovům. Tak započal chlapecký klub, který se nejprve jmenoval Kluci z jámy, jenž se později přejmenoval na Pomalé kulky.

Velká odveta Velkého Volta

Velký Volt šílel vzteky, když se dověděl, že Izold uprchl. Nejen že mu Izolanti zkazili jeho projev a zničili jeho vilu. Měli ještě tu drzost unést nejdůležitějšího vězně, který měl být krutě potrestán pro výstrahu. To mělo být vrcholem jeho kariéry. Nyní to bylo všechno pryč. Jeho vážnost a důvěryhodnost utrpěla. Bylo mu jasné, že když rychle něco neudělá, začnou se řadoví Voltové bouřit a budou požadovat jeho odvolání. Rozhodl se k ráznému činu. Svým způsobem ho k akci inspirovalo nenáviděné Hnutí odporu, které dokonale zabetonovalo únikovou cestu, kterou byl vysvobozen Izold. "Když nemůžu za Izoldem, nebude moci nikdo z Izolantů ke mě", řekl si Velký Volt.

Nařídil výběr mimořádné daně. Každý Volt musel odevzdat do společné pokladny trojnásobek povinného ročního příspěvku. K této obrovské sumě ještě přidal peníze z rezervního fondu. Pak objednal míchačky s betonem. Tolik automíchačů Sténadla ještě neviděla. Všichni Voltové, Miliónáře a Pátrače nevyjímaje, nafasovali lopaty a začali ucpávat všechny možné vstupy do podzemí. Byly zabetonovány všechny sklepy, kanály i tajné chodby. Nezůstala ani jedna skulinka, kterou by se dalo proniknout pod zem. Podzemní hnutí bylo zcela odříznuto od Sténadel.

Jen pár jedincům se podařilo dostat na povrch dříve, než bylo podzemí zcela odříznuto. Ale ani potom neměli tito šťastlivci vyhráno. Museli být opatrní, neboť odhalení rebelové byli přísně trestáni. Aby se odhalili tajní přívrženci Izolantů, nařídil Velký Volt, že si Voltové, kteří se potkají musí přeměřit a vyměnit své baterie. Pokud někdo měl v baterii napětí menší než normované minimum, byl nahlášen Pátračům a ti už se o dotyčného postarali. Většinou byli provinilci odvedeni na nucené práce do trestné elektrárny, kde museli vyrábět elektrický proud. To buď šlapáním na kole nebo třením ebonitové tyče.

Zpočátku hrozil tento trest jen odhaleným rebelantům. Později, jak se normované napěťové minimum neustále zvyšovalo, začal trest dopadat i na doposud řádné Volty. Zájem o vysokonapěťové baterie se ještě zvýšil, ale ne každý si je mohl dovolit. Mnoho Sténadelských chlapců okusilo nucené práce. Ty byly o to delší, čím nižší napětí v baterii dotyčný měl.

Ráznou akcí proti Izolantům si Velký Volt vydobyl ztracený respekt. Ale jeho nesmyslné zvyšování napěťového minima mu oblíbenost zase snížilo. Nespokojenost s Velkým Voltem se zvyšovala každým dnem. Nespokojenost s Velkým Voltem byla větší než dřív. Napětí ve Sténadlech vrůstalo, jak tlak páry pod pokličkou.

Akce Krtek

Na první pohled byl v Sténadlech klid. Voltové spořádaně chodili po ulicích a zdravili se tradičním pozdravem “Dobrý proud”. Prostě idylka. Skutečnost se však od Potěmkinovi vesnice velice lišila. Voltové nebyli spokojeni s vynucenou vojenskou disciplínou. Chtěli se vrátit k volnějším časům jež vládly před uvězněním Izolda. Nejvíce to vřelo v Hnutí odporu. Jeho členové těžce nesli Izoldovo uvěznění. Přemýšleli jak svého vůdce osvobodit. Nebylo to vůbec jednoduché neboť Patrači a Miliónáři, kteří dohlíželi na dodržování nařízení Velkého Volta, každý sebemenší prohřešek tvrdě trestali. Několik rebelů to přesto zkusilo, ale se zlou se potázalo. Byli veřejně potupeni, a pak skončili ve vězení jako Izold.

Uvěznění Izolanti se z mlčenlivých dozorců snažili nenápadně vytáhnout, v které cele je uvězněný vůdce Izolantů. Neuspěli, neboť povýšení Voltové se s trestanci téměř nebavili. Tak museli vězni poslouchat s uchem na dveřích hovory jenž vedli dozorci mezi sebou. Nakonec se jim podařilo zjistit, kde se Izold nachází. Jeden z nich vyndal v botě schovaný miniaturní komunikátor a poslal souřadnice jejich cely a popis cesty k Izoldovi.

Na to podzemní hnutí dlouho dobu čekalo. Jakmile mělo souřadnice, spustilo Hnutí odporu akci Krtek. Všichni jeho členové se pustili do kopání. Kopalo se na mnoha místech. Hlavní tunel vedl k Izoldovi. Zde makali ti nejsilnější a nejhouževnatější kopáči.  Pracovalo se ve dne v noci.  Práce rychle postupovala a každý den byli o pár desítek metrů blíž ke svému uvězněnému vůdci.

Ostatní čety též nezahálely. Podkopaly hlavní transformátor, vilu Velkého Volta, sloup Uzemnění na Van de Graaffově náměstí, dobíjecí automaty a sochu prvního Volta.

Jedna četa se omylem prokopala do místního metra. Průraz se však podařilo zamaskovat dříve než si toho obyvatelé Sténadel všimli. Přesto byl vedoucí čety potrestán  pěti sty Volty na holé chodidlo. Mělo to být varování pro ostatní. Akce se nesměla prozradit dřív než bude hlavní tunel dokončen. Neboť pokud by Voltové odhalili chystanou akci, Jistě by Izolda převezli na jiné, bezpečnější místo. Pak už by se k němu nedostali.

Naštěstí již k žádné nehodě nedošlo a celé dílo bylo dokončeno. Izolanti počkali na tradiční proslov Velkého Volta na Van de Graaffově náměstí.

Velký volt pronesl tradiční heslo Voltů “Ve Voltech je síla naše. Silná guma chrání nás.”. To byl signál. Akce Krtek začala. Izolanti podtrhli nosníky. Na hlavním Voltském náměstí se začal kácet památný sloup Uzemnění. Mezi shromážděnými Volty vypukl chaos. Voltové vyděšeně prchali před padajícim sloupem. Jen Velký Volt se tak zabral do svého proslovu, že si nevšiml, že se blíží nebezpečí. Naštěstí včas zasáhla jeho ochranka a odtáhla ho do bezpečí. Velký Volt soptil vztekem. Takhle mu zkazit jeho projev. To si někdo odskáče. “Já si na toho kdo to udělal posvítím,” řval naštvaně, ale nebylo to tak jednoduché. Neboť se hlavní trasformátor propadl do podzemí. Sténadelská páteřní síť byla bez proudu. Zmizeli i nejbližší dobíjecí automaty v okolí. Voltové byli odkázáni jen na své baterie. Velký Volt vydal rozkazy a šel se uklidnit do své vily, ale ta již neexistovala. Byla rozpadlá na dně hluboké jámy.

Velký Volt vzteky utrhl baterii, kterou měl na klopě svrchníku, a začal po ní dupat. To neměl dělat, neboť v jeho baterii bylo téměř milión Voltů. Byť měl kvalitní boty s keraplastovou podrážkou, přesto dostal pořádnou ránu a skácel se k zemi. Jeho poskoci ho odvezli do nemocnice.

Celá Sténadla ovládal chaos a zmatek. Mezitím Izolanti prorazili stěny cel a osvobodili Izolda a zbytek svých kolegů.  Poté proražené stěny dali zpět do pořádku. Udělali to velice kvalitně. Ani sebevětší odborník nedokázal zjistit, že byly stěny porušeny. Tunely, které sloužily pro akci Krtek byly zasypány a zabetonovány. Tudy se k ním Voltové jistě nedostanou.

Oslava uvěznění

Poté co byl Izold uvězněn, doufal Velký Volt, že bude mít od navždy rebelů klid. Chování Voltů mu v tom dávalo za pravdu. Nepokoje byly zažehnány. Provokatéři zmizeli z ulic, neboť dostali strach, že je postihne stejný osud jako Izolda. Sténadlům vládl klid a pohoda. Zmizely i drobné potyčky, které byly dříve na denním pořádku.

Po úspěšně provedené akci vážnost Milionářů ještě více vzrostla. Velký Volt jim byl vděčný a výhody, kterých užívali se zvětšovaly. Například mohli své baterky dobíjet zdarma, což při takových napětích znamenalo obrovskou úsporu, neboť standardně se za nabití každého Voltu z všeobecné Voltské sítě účtoval jeden halíř.

Na stý den od uvěznění rebela uspořádal Velký Volt velkou oslavu. Největší za posledních deset let. Všechny ulice a uličky byly vyzdobeny žárovkami, zářivkami, halogenkami, sodíkovkami a ledkami. Jen v hřbitovní uličce byly z nostalgie a tradice klasické svíčky. Voltové, kteří se chtěli Velkému Voltu co nejvíce zavděčit, ozdobili své příbytky obloukovými lampami. Neboť bylo veřejným tajemstvím, že Velký Volt je obrovským obdivovatelem Křižíka. Malá skupinka Napěťovců dokonce zprovoznila původní Křižíkovo tramvaj. Velký Volt jim za to udělil nejvyšší vyznamenání - řád Dynama prvního stupně.

Čas zahájení oslavy se neúprosně blížil. Všechny záložní zdroje byly v pohotovosti řádně nafázovány na hlavní síť. Na Van de Graaffově náměstí se shromáždili Voltové z celých Sténadel. Na sloupu Uzemnění byly obrovské hodiny a pomalu odpočítávaly zbývající čas. Konečně nastal ten správný okamžik. Sto dní od polapení Izolda na setinu sekundy přesně.

Velký Volt zatáhl páku a všechna světla se rozsvítila. Doposud temná Sténadla zářila světlem. Bylo to světlo jasné a oslepující. Sténadla zářila více než slunce, které závistivě zalezlo za mraky, aby schovalo svou hanbu. Ostrý paprsek světla letěl přes celý vesmír. Díky tak ostrému světlu došlo k mnoha haváriím na ufonských dálnicích. Mimozemšťané byli velice naštváni. Neměli rádi, když si na ně někdo posvítil. Mnohem raději kuli své pikle tajně a potmě. Hrozilo, že dojde k válce mezi pozemšťany a emzáky. Naštěstí pro naši planetu, Sténadelská elektrárna i záložní zdroje nevydržely tak obrovskou spotřebu. Došlo k totálnímu výpadku proudu. Mnoho vedení bylo zničeno a přepáleno. Trvalo celý měsíc, než byla elektřina ve Sténadlech znovu zprovozněna.

Velký Volt byl spokojen. Oslava dopadla nad jeho očekávání. Vešel do dějin. Zazářil jako nikdo jiný. O jeho slavnosti se bude povídat stovky let.

Izold a milionáři

Izold si žil po svém. O potrhlé Volty se nestaral. Občas jim provedl nějakou taškařici a vysmál se jejich baterkám. To bylo vše. Pak se vrátil ke svým věcem a všichni Voltové mu mohli být ukradeni. Ostatně ani hnutí odporu ho moc nezajímalo. Zavánělo to politikou a to se mu nelíbilo. Od politiky je lepší držet se dál. Proto se nelze divit, že mu unikla zpráva o pokoření hranice jednoho milionu Voltů. Vědět to, určitě by zpozorněl. Jeho izolace byla schopna odolat napětí něco kolem milionu Voltů. To mělo být dostatečné. Ostatně v době, kdy to vynalézal a testoval, ti nejlepší sotva pokořili sto tisíc Voltů. Takže zde byla dostatečná rezerva. Izold předpokládal, že mu ochrana vydrží nějaký ten pátek. V duchu si říkal, že se asi tak za půl roku k otázce dostatečné izolace znovu vrátí. Pokud v té době Voltové přiblíží mezní hranici, zapracuje na posílení izolace. Kdyby tušil, co ho čeká, jistě by se otázce ochrany před napětím začal věnovat mnohem dříve.

Mezitím Velký Volt k sobě Volty, kteří pokořili milionovou hranici. Začal si je hýčkat a předcházet. Udělil jim silná privilegia. Dokonce kvůli nim nechal po Sténadlech natáhnout nové bezzákluzové vodiče s nízkým koeficientem tření. Tyto páteřní linky byli určené jen pro milionáře a několik vysoce postavených Voltů. To u ostatních pochopitelně vzbudilo obrovskou závist, ale i novou vlnu vývoje baterií, neboť každý se chtěl dostat mezi vyvolenou smetánku.

Velký volt však nedal elitní skupině výhody jen tak zadarmo. Požadoval za to polapení rebelantského Izolda. Tou dobou už skupinka milionářů čítala devět členů. Všichni na podmínku Velkého Volta přistoupily. Byla to nabídka, která se neodmítá. Ke elitní skupině se postupně přidávali další Voltové, kteří pokořili milionovou hranici. Milionáři podplatili několik pátračů, aby jim našli Izolda. Pátrači měli přehled o celých Sténadlech. Jakmile se Izold objevil na ulici, letěla spěšná zpráva k milionářům. Ti se okamžitě vydali za rebelem. Našli ho na náměstí Proraženého dielektrika.

Izold se právě posmíval několika nízkonapěťovým Voltům. Ani si nevšiml, že je pomalu obkličován. Když to zjistil, bylo již pozdě. I kdyby to věděl, stejně by neutekl. Byl si jist svou izolací. Naopak se těšil, že si znovu užije švandy. Nechal se chytit a čekal s čím útočníci přijdou. Již si připravoval svůj děsivý smích. Kdyby věděl, že se jedná o Milionáře, nebyl by tak klidný. Útočníci Izolda spoutali a začali propojovat své baterie. Dávali při tom dobrý pozor, aby nedošlo k uzemnění. Když bylo vše připraveno, přiložili elektrody k jeho tělu. Ještě než se elektrody skutečně dotkly těla, projel vzduchem obrovský výboj. Jen to zapraskalo. Izold čekal vlnu šimrání, ale to se přepočítal. Více než dvanáct milionů Voltů se zakouslo do jeho těla. Bylo to velice bolestivé. Izold se zmítal bolestí a ztratil vědomí. Milionáři ho popadli a odnesli do tajného sklepního vězení. Pro Sténadla přestal Izold existovat. Velký Volt se radoval. Zbavil se drzého rebela. Jeho sláva bude věčná.

1 000 000 Voltů

Voltové byli přímo posedlí honbou za co nejvyšším napětí, které se jim podařilo dostat do malé baterie, kterou nosili na klopě kabátu. Zpočátku to byly jen desítky Voltů. Ale netrvalo dlouho do v bateriích typu AAAA extréme dokázali šikovní vynálezci dostat stovky Voltů. O pár měsíců později již to byly tisíce Voltů. Vývoj šel dál, ale bylo to čím dál obtížnější. Koumáci začali narážet na fyzikální omezení. Přesto se dostali na desetitisíce Voltů. Dál to nešlo. Nebyl problém jen v baterii, ale i v tom, jak taková obrovská napětí měřit. Ale nakonec se podařilo vyvinout voltmetr, který změřil jakékoliv napětí, bez omezení. Bylo však otázkou zda jim tento měřák bude vůbec platný. Pokoří hranici sto tisíc Voltů? Dlouho to vypadalo, že ne.
Voltové však byli houževnatí chlapíci a nechtěli se smířit s porážkou. Na speciální kovadlině zploštili atomy a silným lisem je nalisovali do baterčičky. Tak pokořili hranici, kterou bylo sto tisíc Voltů. Opět se vývoj na chvíli zastavil. Pak přišel koukmák Ruby Handlich. Ten vypočítal, že aby se dostal na napětí vyšší než půl miliónu Voltů musí obětovat atomová jádra, která jen překáží a zabírají místo. Chtěl udělat baterii jen z elektronů, ale silné odpudivé síly stejných nábojů mu v tom bránily. Tak znovu usedl ke stolu a začal počítat. Vyšlo mu, že stačí přidat stejný počet pozitronů a odpudivá síly se vyruší. Vzal elektrony a pozitrony. Nasypal je do přípravku a začal lisovat. Obrovský záblesk osvítil celá Sténadla, přesněji řečeno osvítil téměř celou planetu a půlku naší galaxie. Ruby zmizel. Ne jen to. Zmizel i dům a pár dalších v okolí. V místě, kde před chvílí byl lis byl obrovský kráter přes padesát kilometrů hluboký. Byl to nejhlubší “vrt” co se kdy člověku podařil. Na místo se sjeli geologové, paleontologové, mineralogové a další vědci. Měli práce na několik desítek let. Zatímco vědci jásali, Voltové byli smutní. Bylo jasné, že hranice miliónu Voltů je nedostižná.

Přesto se našli tací, kterým to nedalo spát a dál přemýšleli, jak bájnou hranici pokořit. Byl to Filip Krčmář, kterého napadlo použít virtuální elektrony. Díky speciálního postupu, jenž využíval principů kvantové fyziky dokázal baterii napěchovat virtuálními elektrony až po okraj. Pak jen zbývalo baterii přeměřit. Speciální Voltská komise připojila Voltmetr. Chvíle napětí. Nikdo nedýchal. Pak se na displeji objevil výsledek. 1 000 279 Voltů. Dlouho odolávající meta byla překonána. Ten den se ve Sténadlech divoce slavilo. Oslava trvala několik dní. Sténadla započala novou napěťovou éru. V té době ještě nikdo netušil, že výsadu mít v baterce milión Voltů bude mít jen pár vyvolených. Jednak ti, kteří dokázali napodobit složitý technologický postup a jednak ti, kteří si to mohli finančně dovolit. Vznik kasty miliónářů odstartoval proces proměny Voltské společnosti. Nic od té doby již nebylo jako dřív.

Neznámá fakta o chovu zvěře

Jak nám sdělil nejmenovaný "pramen," chov domácích zvířat byl zaznamenán i u Pomalých kulek. Je to sice jen okrajová záležitost ve slavných dějinách tohoto legendárního klubu, ale jelikož Doktor H vlastní jezevčíka Karla I. Divokého, chtěl, abych se toho zhostil a tento dějinný střípek zaznamenal. Rád to pro něho udělám, zejména když vidím, jak se trápí s jeho výchovou. Doktor H je totiž zcela nezvladatelný. Chov u Pomalých kulek by se dal shrnout do tří základních epoch.

V té první hoši holdovali zejména malým živočichům. Měli několik krabiček ochočených blech, kterou jim okoval místní kovář pan Želízko. S nimi objížděli poutě ve snaze přivydělat si nějaký ten peníz na klubové výpravy a smetanové nanuky. Ty byly v klubu velice oblíbené. Pak žížalu Aminu, kterou jednoho dne sezobl tukan Arnošt a byl proto popraven kuličkovým perem do hrudi. Posledními zástupci malých hmyzích kamarádů byly štěnice. Ty ani hoši pěstovat nemuseli. Objevili se náhle a během pár týdnů obsadili větší část klubovní podlahy. Proto Mirek nařídil, že na schůzky budou napříště všichni chodit v gumovkách a s DDT ve funkčních rozprašovačích. Pak nastala doba takzvané deratizace.
Po ní se setkáváme s několika dřevěnými kotci a s prvními z několika set pozdějších morčat. Ty řadíme do druhé, střední fáze chovu. Přemnožily se jim tak, že se začaly vzájemně požírat. Chlapci věděli, že příčinou je jejich až přílišná měkkosrdcatost. Nebyli totiž schopni chov rozumně redukovat, a to i přesto, že v hubených válečných letech se za tyto hlodavce platilo téměř zlatem. Domovník Zaorálek jim nabízel za deset morčat jednoho králíka, aby si alespoň trochu ozvláštnili stereotypní jídelníček, ale oni nepolevili.
Nakonec byli donuceni je odvézt do cirkusu Humberto, kde si díky nim mohli i nadále dovolit hada Jindřicha. Jeho nikde jinde neviděný stoj na ocasu, zvaný svíčka překvapil i mnohé zoology svojí precizností provedení. A když na závěr představení zazpíval tenkým hláskem "Kde domov můj" a mrskal při tom jazýčkem, nadšení diváků nebralo konce. Sám principál Don Skokaněc je jednou pozval na vystoupení, avšak vstupné si od nich stejně vybral.
Poté chlapci na chov nadlouho zanevřeli. Velmi se jich tento přístup dotkl. Nastartoval ho až náhodný nález kokršpaněla Huga. Měli ho velice rádi, i když jim pravidelně požíral svačiny a schválně kálel do bot. Nepomohl ani ocelový drát pod napětím, omotávaný za trest kolem těla, nebo polévání kyselinou. Hugo byl nezničitelný.
Psů měli několik. V klubovní kronice je uveden například vlčák Kazan, fenka pitbulteriéra Valérie a srnčí ratlík Ivan. Toho naneštěstí zašlápl Tryskonožka při slavnostním tanci u táborového ohně.

V té poslední době se Kulky nevyhýbaly ani větším plemenům. Je zaznamenán kůň Ferda (domovník si ho nepřál, neb v noci teskně ržál na chodbě), býk Vůl a horská lama Jana. Býk nakonec stejně skončil na talířích v podobě chutných steaků. Chlapcům se moc nezamlouvalo, že si zabral jeden roh v klubovně a že do nich neustále trkal. Schůzky byly narušovány a Mirek soptěl vzteky.I pro mne bylo překvapivé, co mi "pramen" sdělil. A to prý ještě není všechno. Naznačoval, že by mi někdy velice rád sdělil podrobnosti o koníčcích Pomalých kulek, o vzájemné řevnivosti uvnitř klubu či o Dlužínových milionech, ukrytých na tajných kontech ve švýcarských bankách. Ano, o těch milionech, které hoši tak pracně vydělali při sběru míčků v Borcích. Nezbývá než se těšit na další a další senzace.

Dnes mi například Doktor H volal, že ho jeho jezevčík poprvé poslechl, při povelu "Sedni." No, samozřejmě si nesedl, ale lehl, ale i to je určitý pokrok. Nu, a to je, myslím, dobrý závěr do příště, nemyslíte?

Zápis z Voltské rady

Vážení čtenáři, musíme s Vámi podělit o nečekaný objev. Dnes se se mnou Déma podělil o svačinu. Ano, je to opravdu ojedinělý čin.  Nikdy dřív to neudělal. Vždy si své svačiny hltal sám v koutku, abych ho neviděl. Sendvič byl zabalený do papíru, který Déma našel v kontejneru za místní vědeckou knihovnou. Když jsem papír rozbalil, zjistil jsem, že je zde zápis z Voltské konference. Jak se ocitl za knihovnou zatím nevíme. Po tomto nezbytném úvodu si můžete přečíst, o čem se Voltové na konferenci bavili.

„Počkej, tomu nerozumím. Takže ty tvrdíš, že napětí ve stejnosměrném hliníkovém drátě o světlosti šesti milimetrů není totožné jako ve stejném drátu, ale měděném?” Pravil ortodoxní Voltovec.
„Ne, tak to není,” odporoval zástupce Odporů, „koeficient tření v bezzákluzových vodičích je, jak známo, asi třikrát menší oproti se zákluzovou mřížkou.”
“Není to totožné se supravodivostí?”
“Není. Ano i ne. Za nízkých teplot je to totožné, ale při běžných teplotách se supravodivé a bezzákluzové vodiče diametrálně liší. Supravodivost využívá vlnových vlastností elektronu, zatímco bezzákluzovost využívá částicových vlastností, zejména absolutní průraznosti. Tím se snižuje jejich tření.”
“Ale to by znamenalo znovu vykovat všechny vodiče.”
“Vývoj jde bohužel stále vpřed, pokud chceme držet krok s Impedantníky, odpadlíky od proudového náboženství, musíme tento systém přijmout. Jinak hrozí pokles napětí v našich sítích a to není dobré.” Hlas zástupce mainstreamu se náhle zlomil do jakési beznadějnosti.
“Když už budeme dělat změny, což rovnou přejít od k napětí k výkonu?” pokračoval oponent.
„Takže ty chceš říci, že máme zavrhnout Velkého Volta vyhlásit volby Velkého Watta. Ty si myslíš, že Volty již k šíření našich myšlenek nepostačují? Není to kacířství?”
„Ano,” pokračoval zástupce Odporů, „musíme bezpodmínečně vyhlásit nové proudové volby. Voltové a jejich vláda je již minulostí. Přeci nezůstaneme jen u stejnosměrného proudu. Střídavý proud přináší víc možností. Ostatně zrovna dnes mi někdo vyprávěl o podivné partě Voltů, která neměla úctu k Velkému Voltu. Voltové jsou sice nejpočetnější sekta, ale jich přívrženci už nejsou tak jednotní jako dříve. Navíc se dříve odpadlické směry stávají čím dál silnější. Kapacitníci, Impedatníci a další, vždyť sám víš. Zároveň povstávají další rebelové - Beznapěťovci, Bezproudníci, Měnavci, Střídači velkého proudu a dokonce i Jalovci. To se musí podchytit včas, nebo se nám celý systém zhroutí. Stabilitu může zajistit jen Velký Watt.”

Pátrači

Zpočátku bylo Voltské hnutí spontánní a jednomyslné. Všichni chtěli být Volty. Soutěžili mezi sebou o to kdo bude mít v baterii větší napětí. Kdo se dostane výš ve Voltské hierarchii. Všechno bylo úžasné. Ještě nikdy svět neviděl tak jednotnou mládež. Sténadla zalil duch jednoty.
Nicméně po čase nadšení opadlo. Někteří hoši přestávali mít o příslušnost k Voltům zájem. Odmítali se podvolovat autoritám a chtěli si dělat co chtějí. Velký Volt Henry Weber se na to nemohl dívat. Rozhodl se navrátit zbloudilá ovce zpět mezi Volty.

Nechal založit malé pátrací skupinky, které měli vyhledávat odpadlíky a přivést je znovu mezi Volty. Velitel takové skupinky měl výsadu nosit nich na prsou světlomet. Čím více úspěchů měla skupinka při napravování kacířů, tím větší světlomet mohl velitel nosit. Pátrací skupiny byly velice výkonné. Brzy se jim podařilo vyhledat všechny odpadlíky a “přesvědčit” je o nutnosti návratu mezi Volty. Zdálo se, že tím jejich činnost skončí a obyčejní hoši v ulicích Sténadel si budou moci spokojeně hrát. Ale Henry Weber byl úspěchem svých misionářů tak nadšen, že zvýšil jejich pravomoci a nařídil jim trvalou kontrolu všech Voltů.

Pátrači začali namátkově kontrolovat Volty všech kast a zjišťovali jejich oddanost Velkému Voltu a Voltské myšlence. Každé provinění či nedostatek oddanosti okamžitě hlásili. Příslušní sekční šéfové pak daného hříšníka tvrdě potrestali. Tresty byly tak kruté, že dotyčný příště při setkání s pátrači, raději dobrovolně věnoval velký peněžní obnos, aby pátrači byli tak laskaví a jejich přečin nenahlásili. Brzy se to stalo nepsaným zvykem. Pátrači část vybraných peněz věnovali Velkému Voltu, aby jim zachoval přízeň. Velký Volt ji za to na oplátku neustále zvyšoval jejich pravomoci a přimhouřil oči nad některými přehmaty. Pátrači se díky tomu stali jednou z nejmocnějších skupin ve Sténadlech. Jejich nepsaným šéfem se stal Volt s leteckým reflektorem na prsou. Byl nejvíce obávaným pátračem. Všichni Voltové si dávali moc dobrý pozor na to, co před ním řeknou. Vždy uctivě vyjádřili svou loajalitu k Voltskému hnutí. Nikdy si před ním nedovolil žertovat.

Tradovalo se, že jednou do Sténadel pronikla jakási skupina cizáků převlečených za Volty. Letecký reflektor na ně narazil a hned zavětřil něco podezřelého. Po několika dotazech, na které odpovídali čím dál podivnějšími výmluvami na ně udeřil jasnou otázkou, koho budou volit v nacházejících volbách.  Napěťovce nebo Proudníky? Cizáci odpověděli něco nesmyslného a začali prchat. Letecký reflektor hned rozjel největší stíhání, jaké kdy Sténadla zažila. Nakonec se ho zúčastnili prakticky všichni Voltové, kteří tu v danou dobu žili. Ale stalo se něco neuvěřitelného. Nikomu se nezvané cizáky nepodařilo polapit. Zmizeli, jako kdyby se vypařili. Letecký reflektor po nich pátral ještě několik let, ale marně. Nakonec rozšlapal svůj letecký reflektor a rezignoval na své členství ve Voltské organizaci. Ale to neměl dělat. Brzy ho navštívila skupinka Pátračů ...