Oslava uvěznění

Poté co byl Izold uvězněn, doufal Velký Volt, že bude mít od navždy rebelů klid. Chování Voltů mu v tom dávalo za pravdu. Nepokoje byly zažehnány. Provokatéři zmizeli z ulic, neboť dostali strach, že je postihne stejný osud jako Izolda. Sténadlům vládl klid a pohoda. Zmizely i drobné potyčky, které byly dříve na denním pořádku.

Po úspěšně provedené akci vážnost Milionářů ještě více vzrostla. Velký Volt jim byl vděčný a výhody, kterých užívali se zvětšovaly. Například mohli své baterky dobíjet zdarma, což při takových napětích znamenalo obrovskou úsporu, neboť standardně se za nabití každého Voltu z všeobecné Voltské sítě účtoval jeden halíř.

Na stý den od uvěznění rebela uspořádal Velký Volt velkou oslavu. Největší za posledních deset let. Všechny ulice a uličky byly vyzdobeny žárovkami, zářivkami, halogenkami, sodíkovkami a ledkami. Jen v hřbitovní uličce byly z nostalgie a tradice klasické svíčky. Voltové, kteří se chtěli Velkému Voltu co nejvíce zavděčit, ozdobili své příbytky obloukovými lampami. Neboť bylo veřejným tajemstvím, že Velký Volt je obrovským obdivovatelem Křižíka. Malá skupinka Napěťovců dokonce zprovoznila původní Křižíkovo tramvaj. Velký Volt jim za to udělil nejvyšší vyznamenání - řád Dynama prvního stupně.

Čas zahájení oslavy se neúprosně blížil. Všechny záložní zdroje byly v pohotovosti řádně nafázovány na hlavní síť. Na Van de Graaffově náměstí se shromáždili Voltové z celých Sténadel. Na sloupu Uzemnění byly obrovské hodiny a pomalu odpočítávaly zbývající čas. Konečně nastal ten správný okamžik. Sto dní od polapení Izolda na setinu sekundy přesně.

Velký Volt zatáhl páku a všechna světla se rozsvítila. Doposud temná Sténadla zářila světlem. Bylo to světlo jasné a oslepující. Sténadla zářila více než slunce, které závistivě zalezlo za mraky, aby schovalo svou hanbu. Ostrý paprsek světla letěl přes celý vesmír. Díky tak ostrému světlu došlo k mnoha haváriím na ufonských dálnicích. Mimozemšťané byli velice naštváni. Neměli rádi, když si na ně někdo posvítil. Mnohem raději kuli své pikle tajně a potmě. Hrozilo, že dojde k válce mezi pozemšťany a emzáky. Naštěstí pro naši planetu, Sténadelská elektrárna i záložní zdroje nevydržely tak obrovskou spotřebu. Došlo k totálnímu výpadku proudu. Mnoho vedení bylo zničeno a přepáleno. Trvalo celý měsíc, než byla elektřina ve Sténadlech znovu zprovozněna.

Velký Volt byl spokojen. Oslava dopadla nad jeho očekávání. Vešel do dějin. Zazářil jako nikdo jiný. O jeho slavnosti se bude povídat stovky let.

Izold a milionáři

Izold si žil po svém. O potrhlé Volty se nestaral. Občas jim provedl nějakou taškařici a vysmál se jejich baterkám. To bylo vše. Pak se vrátil ke svým věcem a všichni Voltové mu mohli být ukradeni. Ostatně ani hnutí odporu ho moc nezajímalo. Zavánělo to politikou a to se mu nelíbilo. Od politiky je lepší držet se dál. Proto se nelze divit, že mu unikla zpráva o pokoření hranice jednoho milionu Voltů. Vědět to, určitě by zpozorněl. Jeho izolace byla schopna odolat napětí něco kolem milionu Voltů. To mělo být dostatečné. Ostatně v době, kdy to vynalézal a testoval, ti nejlepší sotva pokořili sto tisíc Voltů. Takže zde byla dostatečná rezerva. Izold předpokládal, že mu ochrana vydrží nějaký ten pátek. V duchu si říkal, že se asi tak za půl roku k otázce dostatečné izolace znovu vrátí. Pokud v té době Voltové přiblíží mezní hranici, zapracuje na posílení izolace. Kdyby tušil, co ho čeká, jistě by se otázce ochrany před napětím začal věnovat mnohem dříve.

Mezitím Velký Volt k sobě Volty, kteří pokořili milionovou hranici. Začal si je hýčkat a předcházet. Udělil jim silná privilegia. Dokonce kvůli nim nechal po Sténadlech natáhnout nové bezzákluzové vodiče s nízkým koeficientem tření. Tyto páteřní linky byli určené jen pro milionáře a několik vysoce postavených Voltů. To u ostatních pochopitelně vzbudilo obrovskou závist, ale i novou vlnu vývoje baterií, neboť každý se chtěl dostat mezi vyvolenou smetánku.

Velký volt však nedal elitní skupině výhody jen tak zadarmo. Požadoval za to polapení rebelantského Izolda. Tou dobou už skupinka milionářů čítala devět členů. Všichni na podmínku Velkého Volta přistoupily. Byla to nabídka, která se neodmítá. Ke elitní skupině se postupně přidávali další Voltové, kteří pokořili milionovou hranici. Milionáři podplatili několik pátračů, aby jim našli Izolda. Pátrači měli přehled o celých Sténadlech. Jakmile se Izold objevil na ulici, letěla spěšná zpráva k milionářům. Ti se okamžitě vydali za rebelem. Našli ho na náměstí Proraženého dielektrika.

Izold se právě posmíval několika nízkonapěťovým Voltům. Ani si nevšiml, že je pomalu obkličován. Když to zjistil, bylo již pozdě. I kdyby to věděl, stejně by neutekl. Byl si jist svou izolací. Naopak se těšil, že si znovu užije švandy. Nechal se chytit a čekal s čím útočníci přijdou. Již si připravoval svůj děsivý smích. Kdyby věděl, že se jedná o Milionáře, nebyl by tak klidný. Útočníci Izolda spoutali a začali propojovat své baterie. Dávali při tom dobrý pozor, aby nedošlo k uzemnění. Když bylo vše připraveno, přiložili elektrody k jeho tělu. Ještě než se elektrody skutečně dotkly těla, projel vzduchem obrovský výboj. Jen to zapraskalo. Izold čekal vlnu šimrání, ale to se přepočítal. Více než dvanáct milionů Voltů se zakouslo do jeho těla. Bylo to velice bolestivé. Izold se zmítal bolestí a ztratil vědomí. Milionáři ho popadli a odnesli do tajného sklepního vězení. Pro Sténadla přestal Izold existovat. Velký Volt se radoval. Zbavil se drzého rebela. Jeho sláva bude věčná.

1 000 000 Voltů

Voltové byli přímo posedlí honbou za co nejvyšším napětí, které se jim podařilo dostat do malé baterie, kterou nosili na klopě kabátu. Zpočátku to byly jen desítky Voltů. Ale netrvalo dlouho do v bateriích typu AAAA extréme dokázali šikovní vynálezci dostat stovky Voltů. O pár měsíců později již to byly tisíce Voltů. Vývoj šel dál, ale bylo to čím dál obtížnější. Koumáci začali narážet na fyzikální omezení. Přesto se dostali na desetitisíce Voltů. Dál to nešlo. Nebyl problém jen v baterii, ale i v tom, jak taková obrovská napětí měřit. Ale nakonec se podařilo vyvinout voltmetr, který změřil jakékoliv napětí, bez omezení. Bylo však otázkou zda jim tento měřák bude vůbec platný. Pokoří hranici sto tisíc Voltů? Dlouho to vypadalo, že ne.
Voltové však byli houževnatí chlapíci a nechtěli se smířit s porážkou. Na speciální kovadlině zploštili atomy a silným lisem je nalisovali do baterčičky. Tak pokořili hranici, kterou bylo sto tisíc Voltů. Opět se vývoj na chvíli zastavil. Pak přišel koukmák Ruby Handlich. Ten vypočítal, že aby se dostal na napětí vyšší než půl miliónu Voltů musí obětovat atomová jádra, která jen překáží a zabírají místo. Chtěl udělat baterii jen z elektronů, ale silné odpudivé síly stejných nábojů mu v tom bránily. Tak znovu usedl ke stolu a začal počítat. Vyšlo mu, že stačí přidat stejný počet pozitronů a odpudivá síly se vyruší. Vzal elektrony a pozitrony. Nasypal je do přípravku a začal lisovat. Obrovský záblesk osvítil celá Sténadla, přesněji řečeno osvítil téměř celou planetu a půlku naší galaxie. Ruby zmizel. Ne jen to. Zmizel i dům a pár dalších v okolí. V místě, kde před chvílí byl lis byl obrovský kráter přes padesát kilometrů hluboký. Byl to nejhlubší “vrt” co se kdy člověku podařil. Na místo se sjeli geologové, paleontologové, mineralogové a další vědci. Měli práce na několik desítek let. Zatímco vědci jásali, Voltové byli smutní. Bylo jasné, že hranice miliónu Voltů je nedostižná.

Přesto se našli tací, kterým to nedalo spát a dál přemýšleli, jak bájnou hranici pokořit. Byl to Filip Krčmář, kterého napadlo použít virtuální elektrony. Díky speciálního postupu, jenž využíval principů kvantové fyziky dokázal baterii napěchovat virtuálními elektrony až po okraj. Pak jen zbývalo baterii přeměřit. Speciální Voltská komise připojila Voltmetr. Chvíle napětí. Nikdo nedýchal. Pak se na displeji objevil výsledek. 1 000 279 Voltů. Dlouho odolávající meta byla překonána. Ten den se ve Sténadlech divoce slavilo. Oslava trvala několik dní. Sténadla započala novou napěťovou éru. V té době ještě nikdo netušil, že výsadu mít v baterce milión Voltů bude mít jen pár vyvolených. Jednak ti, kteří dokázali napodobit složitý technologický postup a jednak ti, kteří si to mohli finančně dovolit. Vznik kasty miliónářů odstartoval proces proměny Voltské společnosti. Nic od té doby již nebylo jako dřív.

Neznámá fakta o chovu zvěře

Jak nám sdělil nejmenovaný "pramen," chov domácích zvířat byl zaznamenán i u Pomalých kulek. Je to sice jen okrajová záležitost ve slavných dějinách tohoto legendárního klubu, ale jelikož Doktor H vlastní jezevčíka Karla I. Divokého, chtěl, abych se toho zhostil a tento dějinný střípek zaznamenal. Rád to pro něho udělám, zejména když vidím, jak se trápí s jeho výchovou. Doktor H je totiž zcela nezvladatelný. Chov u Pomalých kulek by se dal shrnout do tří základních epoch.

V té první hoši holdovali zejména malým živočichům. Měli několik krabiček ochočených blech, kterou jim okoval místní kovář pan Želízko. S nimi objížděli poutě ve snaze přivydělat si nějaký ten peníz na klubové výpravy a smetanové nanuky. Ty byly v klubu velice oblíbené. Pak žížalu Aminu, kterou jednoho dne sezobl tukan Arnošt a byl proto popraven kuličkovým perem do hrudi. Posledními zástupci malých hmyzích kamarádů byly štěnice. Ty ani hoši pěstovat nemuseli. Objevili se náhle a během pár týdnů obsadili větší část klubovní podlahy. Proto Mirek nařídil, že na schůzky budou napříště všichni chodit v gumovkách a s DDT ve funkčních rozprašovačích. Pak nastala doba takzvané deratizace.
Po ní se setkáváme s několika dřevěnými kotci a s prvními z několika set pozdějších morčat. Ty řadíme do druhé, střední fáze chovu. Přemnožily se jim tak, že se začaly vzájemně požírat. Chlapci věděli, že příčinou je jejich až přílišná měkkosrdcatost. Nebyli totiž schopni chov rozumně redukovat, a to i přesto, že v hubených válečných letech se za tyto hlodavce platilo téměř zlatem. Domovník Zaorálek jim nabízel za deset morčat jednoho králíka, aby si alespoň trochu ozvláštnili stereotypní jídelníček, ale oni nepolevili.
Nakonec byli donuceni je odvézt do cirkusu Humberto, kde si díky nim mohli i nadále dovolit hada Jindřicha. Jeho nikde jinde neviděný stoj na ocasu, zvaný svíčka překvapil i mnohé zoology svojí precizností provedení. A když na závěr představení zazpíval tenkým hláskem "Kde domov můj" a mrskal při tom jazýčkem, nadšení diváků nebralo konce. Sám principál Don Skokaněc je jednou pozval na vystoupení, avšak vstupné si od nich stejně vybral.
Poté chlapci na chov nadlouho zanevřeli. Velmi se jich tento přístup dotkl. Nastartoval ho až náhodný nález kokršpaněla Huga. Měli ho velice rádi, i když jim pravidelně požíral svačiny a schválně kálel do bot. Nepomohl ani ocelový drát pod napětím, omotávaný za trest kolem těla, nebo polévání kyselinou. Hugo byl nezničitelný.
Psů měli několik. V klubovní kronice je uveden například vlčák Kazan, fenka pitbulteriéra Valérie a srnčí ratlík Ivan. Toho naneštěstí zašlápl Tryskonožka při slavnostním tanci u táborového ohně.

V té poslední době se Kulky nevyhýbaly ani větším plemenům. Je zaznamenán kůň Ferda (domovník si ho nepřál, neb v noci teskně ržál na chodbě), býk Vůl a horská lama Jana. Býk nakonec stejně skončil na talířích v podobě chutných steaků. Chlapcům se moc nezamlouvalo, že si zabral jeden roh v klubovně a že do nich neustále trkal. Schůzky byly narušovány a Mirek soptěl vzteky.I pro mne bylo překvapivé, co mi "pramen" sdělil. A to prý ještě není všechno. Naznačoval, že by mi někdy velice rád sdělil podrobnosti o koníčcích Pomalých kulek, o vzájemné řevnivosti uvnitř klubu či o Dlužínových milionech, ukrytých na tajných kontech ve švýcarských bankách. Ano, o těch milionech, které hoši tak pracně vydělali při sběru míčků v Borcích. Nezbývá než se těšit na další a další senzace.

Dnes mi například Doktor H volal, že ho jeho jezevčík poprvé poslechl, při povelu "Sedni." No, samozřejmě si nesedl, ale lehl, ale i to je určitý pokrok. Nu, a to je, myslím, dobrý závěr do příště, nemyslíte?

Zápis z Voltské rady

Vážení čtenáři, musíme s Vámi podělit o nečekaný objev. Dnes se se mnou Déma podělil o svačinu. Ano, je to opravdu ojedinělý čin.  Nikdy dřív to neudělal. Vždy si své svačiny hltal sám v koutku, abych ho neviděl. Sendvič byl zabalený do papíru, který Déma našel v kontejneru za místní vědeckou knihovnou. Když jsem papír rozbalil, zjistil jsem, že je zde zápis z Voltské konference. Jak se ocitl za knihovnou zatím nevíme. Po tomto nezbytném úvodu si můžete přečíst, o čem se Voltové na konferenci bavili.

„Počkej, tomu nerozumím. Takže ty tvrdíš, že napětí ve stejnosměrném hliníkovém drátě o světlosti šesti milimetrů není totožné jako ve stejném drátu, ale měděném?” Pravil ortodoxní Voltovec.
„Ne, tak to není,” odporoval zástupce Odporů, „koeficient tření v bezzákluzových vodičích je, jak známo, asi třikrát menší oproti se zákluzovou mřížkou.”
“Není to totožné se supravodivostí?”
“Není. Ano i ne. Za nízkých teplot je to totožné, ale při běžných teplotách se supravodivé a bezzákluzové vodiče diametrálně liší. Supravodivost využívá vlnových vlastností elektronu, zatímco bezzákluzovost využívá částicových vlastností, zejména absolutní průraznosti. Tím se snižuje jejich tření.”
“Ale to by znamenalo znovu vykovat všechny vodiče.”
“Vývoj jde bohužel stále vpřed, pokud chceme držet krok s Impedantníky, odpadlíky od proudového náboženství, musíme tento systém přijmout. Jinak hrozí pokles napětí v našich sítích a to není dobré.” Hlas zástupce mainstreamu se náhle zlomil do jakési beznadějnosti.
“Když už budeme dělat změny, což rovnou přejít od k napětí k výkonu?” pokračoval oponent.
„Takže ty chceš říci, že máme zavrhnout Velkého Volta vyhlásit volby Velkého Watta. Ty si myslíš, že Volty již k šíření našich myšlenek nepostačují? Není to kacířství?”
„Ano,” pokračoval zástupce Odporů, „musíme bezpodmínečně vyhlásit nové proudové volby. Voltové a jejich vláda je již minulostí. Přeci nezůstaneme jen u stejnosměrného proudu. Střídavý proud přináší víc možností. Ostatně zrovna dnes mi někdo vyprávěl o podivné partě Voltů, která neměla úctu k Velkému Voltu. Voltové jsou sice nejpočetnější sekta, ale jich přívrženci už nejsou tak jednotní jako dříve. Navíc se dříve odpadlické směry stávají čím dál silnější. Kapacitníci, Impedatníci a další, vždyť sám víš. Zároveň povstávají další rebelové - Beznapěťovci, Bezproudníci, Měnavci, Střídači velkého proudu a dokonce i Jalovci. To se musí podchytit včas, nebo se nám celý systém zhroutí. Stabilitu může zajistit jen Velký Watt.”

Pátrači

Zpočátku bylo Voltské hnutí spontánní a jednomyslné. Všichni chtěli být Volty. Soutěžili mezi sebou o to kdo bude mít v baterii větší napětí. Kdo se dostane výš ve Voltské hierarchii. Všechno bylo úžasné. Ještě nikdy svět neviděl tak jednotnou mládež. Sténadla zalil duch jednoty.
Nicméně po čase nadšení opadlo. Někteří hoši přestávali mít o příslušnost k Voltům zájem. Odmítali se podvolovat autoritám a chtěli si dělat co chtějí. Velký Volt Henry Weber se na to nemohl dívat. Rozhodl se navrátit zbloudilá ovce zpět mezi Volty.

Nechal založit malé pátrací skupinky, které měli vyhledávat odpadlíky a přivést je znovu mezi Volty. Velitel takové skupinky měl výsadu nosit nich na prsou světlomet. Čím více úspěchů měla skupinka při napravování kacířů, tím větší světlomet mohl velitel nosit. Pátrací skupiny byly velice výkonné. Brzy se jim podařilo vyhledat všechny odpadlíky a “přesvědčit” je o nutnosti návratu mezi Volty. Zdálo se, že tím jejich činnost skončí a obyčejní hoši v ulicích Sténadel si budou moci spokojeně hrát. Ale Henry Weber byl úspěchem svých misionářů tak nadšen, že zvýšil jejich pravomoci a nařídil jim trvalou kontrolu všech Voltů.

Pátrači začali namátkově kontrolovat Volty všech kast a zjišťovali jejich oddanost Velkému Voltu a Voltské myšlence. Každé provinění či nedostatek oddanosti okamžitě hlásili. Příslušní sekční šéfové pak daného hříšníka tvrdě potrestali. Tresty byly tak kruté, že dotyčný příště při setkání s pátrači, raději dobrovolně věnoval velký peněžní obnos, aby pátrači byli tak laskaví a jejich přečin nenahlásili. Brzy se to stalo nepsaným zvykem. Pátrači část vybraných peněz věnovali Velkému Voltu, aby jim zachoval přízeň. Velký Volt ji za to na oplátku neustále zvyšoval jejich pravomoci a přimhouřil oči nad některými přehmaty. Pátrači se díky tomu stali jednou z nejmocnějších skupin ve Sténadlech. Jejich nepsaným šéfem se stal Volt s leteckým reflektorem na prsou. Byl nejvíce obávaným pátračem. Všichni Voltové si dávali moc dobrý pozor na to, co před ním řeknou. Vždy uctivě vyjádřili svou loajalitu k Voltskému hnutí. Nikdy si před ním nedovolil žertovat.

Tradovalo se, že jednou do Sténadel pronikla jakási skupina cizáků převlečených za Volty. Letecký reflektor na ně narazil a hned zavětřil něco podezřelého. Po několika dotazech, na které odpovídali čím dál podivnějšími výmluvami na ně udeřil jasnou otázkou, koho budou volit v nacházejících volbách.  Napěťovce nebo Proudníky? Cizáci odpověděli něco nesmyslného a začali prchat. Letecký reflektor hned rozjel největší stíhání, jaké kdy Sténadla zažila. Nakonec se ho zúčastnili prakticky všichni Voltové, kteří tu v danou dobu žili. Ale stalo se něco neuvěřitelného. Nikomu se nezvané cizáky nepodařilo polapit. Zmizeli, jako kdyby se vypařili. Letecký reflektor po nich pátral ještě několik let, ale marně. Nakonec rozšlapal svůj letecký reflektor a rezignoval na své členství ve Voltské organizaci. Ale to neměl dělat. Brzy ho navštívila skupinka Pátračů ...

Ježek

Jednou Tláskač onemocněl. Byla to krutá nemoc. Byl tak zesláblý, že se nemohl bez pomoci dostat z postele. Byť nemocný a blouznil z horečky, jeho mozek stále pracoval na vynálezu. Když se mu trochu ulevilo chtěl si ověřit nápad, který jej v agónii napadl. Popadl komunikátor a začal vyhledávat potřebné informace. Jenže v té chvíli mu došly baterie. Nabiječku měl v šuplíku, ke kterému se díky nemoci nemohl dostat. Tláskače to naštvalo a rozhodl se, že s tím musí něco udělat.

Jak řekl, tak také udělal. Jen co se uzdravil, pustil se do otázky vždy dostupné nabiječky. Čím víc o problému uvažoval, tím mu bylo jasnější, že nemá smysl vyvíjet nějaké roboty, které by mu nabiječku přinesli, neboť zde hrozilo, že se porouchají nebo jim dojdou baterie. Bylo nutné vymyslet chodící nabiječku na organické bázi. Tláskač vzal tedy elektrického rejnoka a ježka a začal je křížit. Nakonec se mu to povedlo. Volba ježka se ukázala velice prozíravá, neboť postupem doby se Tláskačovi podařilo vypěstovat na každé bodlině jiný konektor. Takže nebyl problém dobijet jakýkoliv přístroj.

Od té doby neměl s dobíjením přístrojů problémy. Elektrický ježek si hrál, ale jak Tláskač zapískal, přicupital a dobil požadovaný přístroj. při normálním krmení dával živý akumulátor standardních devět voltů, ale pokud dostával speciální energopiškoty dokázal své napětí vyhnat až na padesát voltů.    

Když se o Tlaskáčově ježku dozvěděl Dlužín okamžitě si uvědomil, že by z toho mohl být dobrý byznys. Věřil, že nějaký potomek Tláskačova ježka musel přežít. Vyhlásil proto po ježkovi pátrání. Pomalé kulky začali obcházet všechny prodejny zvířátek. Navštívili i zoologickou zahradu. Vyptávali se lidí zda neviděli nějakého ježka. Pokud ano, hned tam spěchali. Vždy konkrétního jedince pečlivě změřili. Ale žádný nevykazoval sebemenší napětí. Nakonec se jim pátrání podařilo. V opuštěné zahrádkářské kolonii našli podivného tvora se spoustou konektorů na zádech. Okamžitě věděli, že je to on. Mirek byl nadšený a ještě nadšenější byl, když zjistil, že je ježek březí. Jen co se akumulátorky narodili, vyhlásil aukci. Výdělek byl obrovský. Z utržených peněz zařídil Mirek velkochov. Pomalé kulky, které museli zvířátka opatrovat a vynášet bobky, nejprve protestovali. Ale když se byznys pořádně rozjel byli spokojení. Už nemuseli pracovat, neboť si mohli najmout profesionální ošetřovatele.

Tržby za prodané jedince byly opravdu velké a navíc mladí akumulátůrci poskytovali dostatečnou energii, že ji mohli prodávat elektrárnám. Energofarma Pomalých kulek se stala světoznámou.

Tichá strana

Tichá strana byla starobylá čtvrť, kde byly ulice stále ještě osvětleny loučemi a někde dokonce i kostelními svícemi. Byla zde dokonce i jedna ulička, která byla osvětlena jen lucerničkami z vánočních stromků. V jiné zavedli místní starousedlíci chov světlušek, které pak nalepovali na obrovské desky a ty opíraly na rozích. Tím tyto kouty získaly zvláštní, podmanivé kouzlo. Snad proto sem málokdo chodil. Čas se zde zastavil. Pokrok neměl šanci. Lidé zde odmítali jakékoliv novoty, včetně televize, telefonu, rádia, internetu, tabletu a podobných nesmyslů. To se týkalo jen dospělých obyvatelů čtvrti. Mladí pochopitelně moderní věcičky zbožňovali. Zbožňovali je o to více, že zde byly zakázané. Ale zákaz je zákaz, a tak museli své moderní přístroje schovávat. Pokud byl někdo přistižen s nepovolenou věcičkou, byl potrestán vytaháním za ucho. Odhalený přístroj musel odevzdat na příslušném úřadě, kde byl dle přísných zákonů zničen. Alespoň se tak úředníci tvářili. Ve skutečnosti přístroje pečlivě uschovávali a ve volných chvílích na nich mastili hry.

Čtvrť města dostala název podle toho, že v době krize se místní zbohatlíci přestěhovali do jiných částí, jako například Borce, Bohatov, Drahotín, Prachovice, Prkenice, atd. Zůstala jen chudina. Hladové chudině nezbylo nic jiného, než se živit rybařením. Seděli na pravé straně řeky Hltavy a civěli na pruty. Lidé z okolních čtvrtí o nich říkali, že to jsou tišší blázni. Čtvrti, která se původně jmenovala Chytrov se začalo říkat Strana tichých bláznů, až se to postupně změnilo na Tichou stranu.

Postupem času získal název Tichá strana i druhý význam, neboť sem začali chodit hluchoněmí lidé z ostatních čtvrtí. Chodit po ulici bylo nebezpečné, neboť pokud neopatrný chodec míjel osoby zabrané do hovoru, mohl dostat do nosu při rozmáchlých gestech diskutujících. Bohužel to nebyla jediná negativní věc, s kterou jste se zde mohli setkat. Do Tiché strany se začali v houfech stahovat kapsáři, měli zde poměrně snadný a hlavně bezpečný výdělek. Místní hluchoněmí strážníci se snažili jak jen to šlo, ale i oni přicházeli o obušky, čepice, ba i o služební zbraně. Z těchto důvodů chodili takovým zvláštním, až tanečním krokem, při kterém neustále rotovali kolem své osy, aby viděli vše co se kolem nich děje. Děti se jim smály a pokřikovali na ně posunky že jsou točníci, ale jen do té chvíle, než s nimi strážníci zatočili.

Strašný konec Pomalých kulek!

Minulé léto jsme s Doctorem navštívili Osvětim, velice smutné místo. Úžasnou náhodou jsme tam potkali místního správce Měška Podiguhodnego, který nám dovolil nahlédnout do jinak vzácně přístupného archivu. Jaké bylo naše překvapení, když jsme téměř nahoře objevili otrhaný deník jistého pana Jacka Vacka. Nebyli bychom si ho všimli, kdyby nás nezaujal podivný nákres na jeho deskách. Ano, jednalo se téměř s jistotou o nákres ježka v kleci. Jak se sem tento deník dostal...a co je v něm vlastně napsáno? Měšek nám kupodivu vyšel vstříc a sešit nám na půl hodiny zapůjčil. Během ní jsme nelenili a celý si ho přefotili do mobilního telefonu. Teprve v Praze, při jeho čtení jsme zjistili, co se nám dostalo do rukou - byl to pravdivý a zároveň velice nešťastný konec Pomalých kulek. Jacek Vacek byl zřejmě vězněný spolu s hochy tohoto klubu a jak sám poznamenává "musel jsem to zaznamenat pro další generace!" Jak sám dál píše, papír si tajně sehnal v účtárně a na rozdíl od ostatních, kteří ho jedli, neb hlad byl strašlivý a všudypřítomný (Jacek byl na papír totiž alergický, míval po něm průjem, zvláště po toaletním) se rozhodl, že ty dávné příběhy, které mu hoši vyprávěli musí stůj co stůj zapsat. Jaké to bylo hrdinství si dnes lze těžko představit, ovšem jen díky jemu se podařilo celkem věrohodně rozklíčovat smutný a v mnoha případech burcující konec Pomalých kulek. Jak k tomu došlo? Jacek píše: "Byl tu se mnou nějaký Dlužín, údajně z Prahy, a jak jsme všichni věděli, byl opravdu hoden svého jména. Nikdy nikomu nepůjčil ani drobek chleba, sysloval staré kůrky a na nedělní burze na apelplace s nimi bezohledně kšeftoval. Oproti tomu to nesnižuje jeho obrovskou starostlivost o ostatní, kterým v případě největší nouze ZCELA zdarma věnovával nemalé kousky chleba se slovy: "Já jsem si předtím dělal srandu." Jak jsem zjistil, byl prý členem jakéhosi chlapeckého sdružení, které vyznávalo woodcraftové přírodní zásady a spolu s dalšími morálními zábranami je úspěšně roubovalo na svůj každodenní život. Klub velice dobře prospíval až do doby, kdy se chlapci seznámili s jiným klubem ze stejné čtvrti - s Rychlými šípy. Dle jeho slov to byl panovačný a krutý klub, jeho členové pocházeli z těch nejhornějších miliardářských až milionářských vrstev. Tito kluci měli vše to, na co si obyčejný smrtelník nemohl pomyslet ani ve snu - peníze, moc, jídlo, kamarády, ba i jiné věci. Není divu, že poctivé a naivní Pomalé kulky neodolaly vyjímečné nabídce Rychlých šípů na dobrodružný výlet vlakem do Terezína. Tyto chlapecké bestie byly totiž povolány do transportu a díky svým stykům a úlisnosti se jim podařilo Pomalé kulky přesvědčit, aby jeli místo nich. Hoši prý byli natěšení, sbalili si torny, maminky jim namazaly poslední čerstvý chléb v jejich životě a ráno 22.4.1942 nastoupili s mnoha jinými do vlaku, který bohužel zároveň znamenal smrt. To ale oni nevěděli. Pravda, přišlo jim prý divné, proč si nemohou sednout, proč nemají žádný přísun vody a potravy (tu naštěstí měli s sebou), ale jako správní zocelení skauti to vše brali jako přípravu na skutečný, ničím nepřikrášlený život." Je toho mnoho, co deníček skrývá a snad někdy příště z něho opět přineseme nějaký výňatek. Ale je třeba dodat, že některé skutečnosti, které jsme pak s Doctorem objevili v komiksu o Rychlých šípech mnohé naznačují. Vždyť Jaroslav Foglar o těchto věcech musel něco vědět, nebo alespoň tušit, tak proč jejich taková idealizace? O to víc zamrzí poválečný vývoj, kdy na příbězích o "čestných" Rychlých šípech vyrůstalo několik generací kluků a holek. My, kteří víme jak to skutečně bylo se sice občas pousmějeme nad jejich "veselými" příhodami z klubového dění, ale je to trpký smích, přímo mrzne na rtech...to, když si uvědomíme, jak skončili jiní kluci, kluci plni ideálů, nezředěného mládí a poctivosti. Však čas ukáže, kdo měl pravdu a jak se věci měly. Není možno si nevšimnout různých náznaků, které pan Foglar vsouval "mezi řádky." Trápilo ho svědomí? Snad... Však si dobře vzpomínáte na tu příhodu se záchranou žebráka na zamrzlém rybníku, kdy Rychlonožka volá směrem k Dušínovi: "Okamžitě zpátky! Rozkazuji ti to, nebo tě vyloučíme z klubu!" Zde je patrná roztříštěnost v klubu, jejich snaha o vládu jiných jednotlivců nad ostatními, jejich, a já se to nebojím nazvat drzou vznešeností! A tak bychom mohli pokračovat. Je to smutné čtení a řečeno jasněji - jsou to špatné zprávy pro celé klučičí hnutí!

J. F. vypravuje

Naše pátrání v popelnicích pokračuje. Zdá se, že překvapením není konec. Dnes jsme našli deník jakéhosi člověka ze Sténadel, který se podepisuje iniciálami J. F. Nevíme, zda je nalezený příběh pravdivý, neboť to co se zde píše, odporuje našim dosavadním poznatkům o Sténadlech. Tak tu máme další možnou variantu jak mohla Sténadla a Voltové vzniknout. Vyzkoumat pravdu bude obtížnější, než jsme si původně mysleli.

Zde je úryvek z nalezeného deníku J. F.

„Je to už dávno. Tenkrát ještě jezdily tramvaje bez elektriky, jen tak tažené koňmi a na Hradě sídlily akorát vosy. V těch dobách nikdo o Sténadlech neměl ani potuchy. Místo nich tu žila spokojeným a veselým životem čtvrť jiná, čtvrť zvaná Světlov. Můj otec nás tam jednoho dne přestěhoval, protože získal místo v nové tiskárně, která vznikla ze staré Edisonovi galvanovny. Byl to starý morous, a tak se mu nelíbil ten odporně jásavý tón ulic a optimistické úsměvy spolubydlících. Začal proto systematicky narušovat jejich sebevědomí. Každému říkal, jak je to tu hrozné, proč je vše takové tmavé a jak je možné, že se všichni tak nenávidí. Zpočátku si z něho ostatní dělali legraci, ale postupem doby přece jenom v nich začalo klíčit jakési nedefinovatelné podezření. Postupem doby se začali všichni navzájem podezírat, sledovali jeden druhého – kam chodí a s kým se vybavuje a množila se i udání a přepadávání za bílého dne. Do žárovek, které podle nich málo svítily, začali pouštět stále více elektřiny. Na ulicích byl jas až k oslepnutí, ale zfanatizovaným občanům se to stále zdálo málo. A tak pokračovali ve zvyšování napětí, až všechny žárovky popraskaly. To občany poněkud uklidnilo, neboť zde byla nyní skutečně velká tma, jak už dlouho tvrdili.

Můj otec tak během necelých deseti let tuto kdysi krásnou čtvrť úplně rozložil. Nikdo už neříkal Světlov, ale začalo se čím dál tím častěji používat oslovení jiné, přesnější – Tenata. Odevšad byl slyšet křik a sténání, to jak lidé vráželi do zdí a jak se navzájem přepadávali, a tak došlo postupem času k dalšímu přejmenování na Sténadla.

V té době začaly i první pokusy o nastolení obnovy, takové občanské samosprávy. Trochu jsem se o to zasloužil i já, chtěl jsem totiž odčinit tátův hřích, když tragicky zahynul pod kladivem souseda Huňáta. Nalezl jsem totiž v knihovně zápisy o starých Voltech z dob Edisona, kteří chodili se žárovkami a ukazovali tak světu, že nová doba přichází. Za mých časů však tato tradice již téměř zapadla a po celé čtvrti tak chodilo jen pár nadšenců, kterým se však všichni ostatní posmívali. Ale teď v době temna bylo užitečné tuto tradici obnovit. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem věděl, že je to přesně to pravé co Sténadla potřebují. Začal jsem pracovat do té doby s bezprizorními hochy a děvčaty. Nejprve jsem jim přikázal nosit ty staré známé žárovky a jak nasazovat gumové podrážky. Měl to být vzdor vůči dospělým, důkaz, že i my malé děti dokážeme sténat tak silně jako dospělí. Nějaký čas k mé spokojenosti všechno fungovalo, ale pak se, jak už to bývá, začala Sténadla dělit na různá napěťová hnutí a vypukly první války.

Ostatní čtvrtě nejprve jen přihlížely, ale postupem doby si též začali hrát s elektřinou a začaly stále více zasahovat do našeho napětí. Našim soudruhům se nelíbilo, že si někdo přihřívá polívčičku na našem proudu, a tak došlo k první potyčkám. Podařilo se nám naší síť dokonale odizolovat, ale ostatní čtvrtě se pokoušeli naše izolátory obsadit a rozbít. Ty to bitky o izolátory byly čím dál častější, že nakonec nezbylo jiné možnosti než s ostatními změřit své síly, aby bylo pro vždy jasné, kdo má v elektřině navrch. Byla proto domluvena První měřičská válka. Z dnešního pohledu to bylo víceméně směšné. Tenkrát jsme ještě neznali atomové bomby, tanky a dalekonosná děla – vystačili jsme si pouze s krabičkami plnými různých elektronek a drátů. První napěťová válka vypukla v sychravý dubnový den přesně před 32 lety. Sešlo se nás zde pouhých 6000. Každá čtvrť vyslala čtyři sta zástupců, kteří měli bojovat za jejich barvy. Některé části města byly ale malé, a tak se dostavili úplně všichni bojeschopní chlapci, což se později ukázalo jako špatný tah. Tyto čtvrtě totiž většinou neměly ani základní znalosti o elektřině a tak se stalo, že při boji byly tak celé z nich úplně vyhlazeny. V takových čtvrtích pak několik let nebyl slyšet žádný dětský smích a pláč, byly pusté a smutné.

V podstatě přežila jen naše Sténadla, které byly a jsou v elektřině prostě nedostižné. Dále zbyla malá skupinka z Velké Strany, kde v tu dobu řádil tyfus a kde hlavní hygienik nařídil přísnou karanténu. Chlapci z ostatních čtvrtí byli tak zdecimování, že byli na dlouhou dobu vyřazeni z událostí dětského života.

Hoši ze Sténadel se právem nazývali vítězi a aby ještě více posílili svoji hrdost, vyzývali ostatní čtvrtě nové rozhodující bitvě. Ale to už doba i technika značně pokročila, a když po Druhé opatrné kamenné bitvě přišla bitva Třetí, atomová, věděl jsem, že to znamená úplný konec mých nadějí. Rozhodl jsem se zanevřít na celý svět a odešel jsem do ústraní do těchto míst, abych tu pykal za svoji opovážlivost. Já, obyčejný městský hoch chtěl převrátit smýšlení lidského rodu. Jaká to byla ode mne opovážlivost!”