“No, to jsem teda zvědav, co jsi zase našel, Démo,” ucedil Doktor sarkasticky. Úplně jsem slyšel jak si v duchu říká “Ten zoufalec zase našel nějakou kravinu a já mám být z toho nadšený. Doufám, že se vymáčkne rychle a nebude to dlouho trvat.”
Nedal jsem se však odradit jeho pesimismem a pokračoval jsem v líčení mého objevu. Věděl jsem, že to co jsem našel musí být bomba. Sice jsem ještě nepřečetl ani řádku, ale něco ve mě mi říkalo, že tentokrát to bude skutečně něco.
“Šel jsem na radnici za naším společným přítelem, exprimátorem, Jirkou Šnekem, který zde nyní pracuje jako archivář, když tu jsem na chodbě vedle skartovačky spatřil tlustý svazek dokumentů. Na chodbě nikdo nebyl. Vycítil jsem příležitost. Popadl jsem fascikl, strčil jsem ho pod bundu a spěchal jsem za tebou.”
“Tak ukaž tu svou nádheru, ať už mám od tebe pokoj,” prohlásil Doktor a štítivě vzal můj poklad do rukou. Zvolna jej prolistoval a začal číst náhodně vybranou stránku. Jeho znechucený obličej se rázem proměnil. Tvář mu ovládl překvapený výraz. Dokonce mu poklesla čelist.
“Proč se tak divně tváříš? Co tam je?” ptal jsem se ho, ale Doktor neodpovídal. Byl duchem mimo. Hltal slovo za slovem. Musel jsem mu dokumenty vytrhnout z ruky,abych znovu získal jeho pozornost.
“To je fakt hustý,” pravil Doktor s nefalšovaným údivem. “Jestli je to pravda, tak … ale co když je to jen podvrh …” mumlal si nesouvisle pro sebe. “... s tím máme v Čechách zkušenosti viz Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský ... na druhou stranu kolik lidí nevěřilo, že Cimrman existoval a jak byli všichni překvapení, když se ukázalo, že skutečně žil ... ”
“Co to meleš? Co je v těch dokumentech?”
“Je to kronika jedné chlapecké party co si říkala Pomalé kulky. Přečetl jsem sice jen malý kousek, ale i to je neuvěřitelné. Ti chlapci prožívali báječná dobrodružství. Jak to, že o tom nikdo neví? Proč se o tom neučí ve školách? Nebo to je skutečně podvrh?” sklouzl Doktor opět do svých úvah. Již jsem toho měl dost. Má zvědavost byla napnutá k prasknutí. Polil jsem Doktora studenou vodou, sebral jsem mu kroniku a začal jsem číst od začátku. Doktor se uklidnil. Postavil se za mě a četl přes rameno se mnou. Bylo to skutečně neuvěřitelné. Přesto naprosto skutečné. Bylo to vylíčeno naproto reálně. Vsadil bych, že ti chlapci skutečně žili a prožili vše co zde bylo vylíčeno. Přesto tomu mozek odmítal věřit. Tak šílené to bylo. Přečetli jsme to pak ještě každý zvlášť alespoň tisíckrát, ale moudřejší jsme nebyli. Postupně jsme si ty chlapce, Mirka Dlužína, Jarka Mentolku, Jindru Housku, Červiváčka a Tryskonožku, zamilovali. Ale tomu co prožili se prostě nedalo věřit - bylo to ještě šílenější než Cimrman s Golemem dohromady. Nakonec jsme nechtě museli konstatovat, že je to tak neuvěřitelné, že si to prostě musel někdo vymyslet.
“Šel jsem na radnici za naším společným přítelem, exprimátorem, Jirkou Šnekem, který zde nyní pracuje jako archivář, když tu jsem na chodbě vedle skartovačky spatřil tlustý svazek dokumentů. Na chodbě nikdo nebyl. Vycítil jsem příležitost. Popadl jsem fascikl, strčil jsem ho pod bundu a spěchal jsem za tebou.”
“Tak ukaž tu svou nádheru, ať už mám od tebe pokoj,” prohlásil Doktor a štítivě vzal můj poklad do rukou. Zvolna jej prolistoval a začal číst náhodně vybranou stránku. Jeho znechucený obličej se rázem proměnil. Tvář mu ovládl překvapený výraz. Dokonce mu poklesla čelist.
“Proč se tak divně tváříš? Co tam je?” ptal jsem se ho, ale Doktor neodpovídal. Byl duchem mimo. Hltal slovo za slovem. Musel jsem mu dokumenty vytrhnout z ruky,abych znovu získal jeho pozornost.
“To je fakt hustý,” pravil Doktor s nefalšovaným údivem. “Jestli je to pravda, tak … ale co když je to jen podvrh …” mumlal si nesouvisle pro sebe. “... s tím máme v Čechách zkušenosti viz Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský ... na druhou stranu kolik lidí nevěřilo, že Cimrman existoval a jak byli všichni překvapení, když se ukázalo, že skutečně žil ... ”
“Co to meleš? Co je v těch dokumentech?”
“Je to kronika jedné chlapecké party co si říkala Pomalé kulky. Přečetl jsem sice jen malý kousek, ale i to je neuvěřitelné. Ti chlapci prožívali báječná dobrodružství. Jak to, že o tom nikdo neví? Proč se o tom neučí ve školách? Nebo to je skutečně podvrh?” sklouzl Doktor opět do svých úvah. Již jsem toho měl dost. Má zvědavost byla napnutá k prasknutí. Polil jsem Doktora studenou vodou, sebral jsem mu kroniku a začal jsem číst od začátku. Doktor se uklidnil. Postavil se za mě a četl přes rameno se mnou. Bylo to skutečně neuvěřitelné. Přesto naprosto skutečné. Bylo to vylíčeno naproto reálně. Vsadil bych, že ti chlapci skutečně žili a prožili vše co zde bylo vylíčeno. Přesto tomu mozek odmítal věřit. Tak šílené to bylo. Přečetli jsme to pak ještě každý zvlášť alespoň tisíckrát, ale moudřejší jsme nebyli. Postupně jsme si ty chlapce, Mirka Dlužína, Jarka Mentolku, Jindru Housku, Červiváčka a Tryskonožku, zamilovali. Ale tomu co prožili se prostě nedalo věřit - bylo to ještě šílenější než Cimrman s Golemem dohromady. Nakonec jsme nechtě museli konstatovat, že je to tak neuvěřitelné, že si to prostě musel někdo vymyslet.
Přesto jsem byl rád, že jsem to byl právě já, Déma, kdo Kroniku Pomalých kulek našel. Třeba se jednou dostanu do Wikipedie. :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat