Otázky, samé otázky...pokračování 8

Doktor podal robotovi olej a ten znovu začal sát hustou tekutinu jako šílené klíště. Doktor se zkoumavě podíval na DoRoboKtora. Bylo mu jasné, že lahvička oleje stačit nebude. Robot byl zralý na kapačku. Korozin již začal působit. Kovové tělo opálené autogenem začalo korodovat. DoRoboKtor byl teď celý pokrytý rzí. Jeho tělo bylo rozežíráno v celém jeho objemu. Jeho čidla to musela vyhodnocovat jako obrovskou bolest, přesto si nestěžoval. Jeho výcvik musel být tvrdý a dokonalý. Doktor vzal velkou plechovku oleje a udělal do ní malou dírku. Pak plechovku připevnil nad robotovu hlavu. Kapky oleje padaly na kovovou lebku a stékaly po ní na zbytek jeho těla. Díky této olejové lázni snad robot vydrží do konce výslechu. DoRoboKtor nabral nových sil a pokračoval ve svém vyprávění. Pochopil, že si Doktor předtím nedělal legraci. Jeho bídný život je u konce. Chtěl se proto podělit o svůj příběh dřív, než jeho mikroprocesory přestanou fungovat.
“Armádní generál by nejraději zvědavou partu sprovodil ze světa jednou pro vždy, ale nemohl. Parta byla na Tiché straně poměrně známá, a to zejména vydáváním jakéhosi časopisu, který byl plný urážek a pomluv. Kdyby z čista jasna zmizela, bylo by to podezřelé. Vyšetřování by dokonce mohlo přilákat pozornost k armádě a jejím tajným laboratořím. To se nesmělo stát. Ale jak těm protivným klukům zabránit, aby neprozradili něco zakázaného, byť třeba ani sami nevěděli, že je to tajné? Ať přemýšlel, jak přemýšlel, nepřišel na nic, jak jim v tom legálně zabránit. Pak ho napadlo jít na problém z druhé strany. Ať si ti darebáci říkají co chtějí, stačí, aby jim nikdo nevěřil. To je ono. Musí je naprosto zdiskreditovat. Nařídil proto Foglarovi napsat několik dezinformačních článků do místních novin, kde by Pomalé kulky náležitě očernil. Foglar se úkolu bránil. Protestoval, že v životě nic nenapsal. Dokonce měl po celou dobu školní docházky čtyřku z češtiny. Generál na to však nedbal a dal to Foglarovi rozkazem.
Foglarovi nezbylo nic jiného než se podřídit. Začal o úkolu přemýšlet. Ano, přestože to byl voják stále v něm zůstalo trošku soudnosti a o zadaných rozkazech přemýšlel. Byla to vy jímka potvrzující pravidlo. Bylo mu jasné, že jenom pomlouvání nepomůže. Dokonce by to mohlo mít opačný výsledek. Mohl se zvýšit zájem o netradiční partu. To nechtěl. To by byl konec. Chtělo to něco lepšího. Chtělo to Pomalé kulky zcela postavit mimo hru. Znemožnit je takovým způsobem, že by se o ně nikdo nezajímal. Aby nikdo nevěřil tomu co povídají. Byť by to znělo jakkoli senzačně. Napadlo ho postavit Pomalé kulky do pozice, že jen napodobují jinou mnohem senzačnější partu. Že báječným hochům závidí a chtějí se přiživit na jejich slávě. Že si jen tak zbůhdarma vymýšlí, jen aby byli zajímaví. Vypadalo to jako dobrý plán, a tak se hned pustil do práce.
Aby vyzkoušel zda to funguje, rozhodl se vytvořit několik komiksových příběhů o vymyšlené partě, které by zastínila slávu Pomalých kulek. Vybral si komiks, neboť mu kreslení šlo mnohem lépe než psaní. Vymyslet pár vět do bubliny bylo mnohem jednodušší, než psaní celého příběhu. Partu nazval Rychlé šípy, aby bylo na první pohled jasné, koho Pomalé kulky parodují. Kreslené příběhy měly nečekaný úspěch. Šly na dračku. Foglar se proto pustil do tvorby dalších pokračování. Vymyšlené Rychlé šípy byly během chvíle populárnější než Pomalé kulky. Tak jak Foglar předpokládal, staly se Pomalé kulky terčem posměchu. Jejich bývalá sláva byla ta tam. Za chvíli po nich neštěkl ani chcíplý pes.
Ale pořád to nebylo dostatečné. Pořád se o Pomalých kulkách vědělo, že existují. Proto se Foglar rozhodl napsat celý román o Rychlých šípech. Využil všech záznamů které o Pomalých kulkách nashromáždil během tajného sledování. Celé to pochopitelně pozměnil tak, aby se to jejich vrstevníkům zdálo zajímavější. Kromě hlavních hrdinů, pro jistotu přejmenoval i prostředí, kde se příběh odehrával. Ze skutečně existujících Sténadel se stala Stínadla a ze Tiché strany Druhá strana. Aby zamaskoval pátrání po skutečném tajném vynálezu, vymyslel naprosto nesmyslný vynález létajícího kola. Bylo to odvážné, ale nakonec se to povedlo. Kniha se stala bestselerem. Nikdo si na Pomalé kulky již nikdy nevzpomněl.

Psaní se Foglarovi tak zalíbilo, že rezignoval na funkci tajného agenta a stal se spisovatelem. Vydával jeden nesmyslnější román za druhým a byl stále slavnějším.
Armádnímu generálu se zpočátku nelíbilo, že by měl přijít o schopného agenta, ale když viděl, jak účinná dezinformace se Foglarovi povedla, nechal to být.”