“Do háje,” zařval jsem. “Musíme zdrhnout ten hnusný BoRoboNzák nás prásknul. Proto bylo to jeho vyprávění tak dlouhé. Schválně to natahoval PaRoboRchant jeden. Chtěl nechat ZaRoboBijákům čas aby nás našli. Teď již musí být kousek od nás.”
“Klídek, Démo,” řekl Doktor jako by se nechumelilo a ono se opravdu nechumelilo. Ostatně ani nebyl důvod, aby se chumelilo, vždyť byl červenec. “Již na tom pracuji,” pravil, vzal šroubovák a začal rozebírat ukořistěný harddisk. Občas mě Doktorova nebojácnost vytáčela k nepříčetnosti a tohle byl jeden z těch případů. Jenže Doktor nebyl takový vždycky. Ba přímo naopak. V dětství to byl přímo ukázkový strašpytlík. Bál se dokonce i svého vlastního stínu. A co víc, bál se svých myšlenek. Bál se i myšlenek, že se bojí svých myšlenek. Nejvíce se bál svého strachu. Bál se ho tolik, že si ho raději nechal vyoperovat. Byla to náročná operace po které Doktorovi z mozku skoro nic nezůstalo. Jeho mozek byl strachem přímo nasáklý. Všechna zasažená tkáň musela pryč. Po operaci měl Doktor v lebce spoustu prázdného místa. Každá myšlenka pak měla vlastní ozvěnu. Podle toho co tvrdil, to bylo velice nepříjemné. Doktor uvažoval, že prázdné místo vyplní pilinami, ale naštěstí jeho mozek rychle dorostl, a tak pilin nebylo potřeba. Ale možná to byla chyba, ve většině případů by piliny posloužily daleko lépe než jeho mozek.
Nebyl čas na dlouhé úvahy. Situace byla vážná a čas kvapil. Rozhodl jsem utéci a nechat Doktora jeho osudu. Když je tak pomatený, že si nechá vyoperovat strach, základní to lidskou vlastnost, tak si nic jiného nezaslouží. Zachráním alespoň svůj život, čímž prospěji lidstvu a sobě. Vyběhl jsem ze dveří, ale na chodbě jsem se zastavil. Zvědavost mě přemohla. Chtěl jsem vědět co to ten potrhlý blázen zase vyvádí, i když bylo jasné, že mě to asi bude stát život. Pokorně jsem se vrátil a sledoval Doktora při práci. Ten již mezitím vyndal lokátor z hardisku a připojil ho k počítači.
“Co děláš?” zeptal jsem se ho. “Proč toho nenecháš a raději se nedáš na útěk?”.
“Není důvod k panice, alespoň pro zatím,” odvětil mi s drzým úsměvem. “Přeprogramoval jsem jejich lokalizátor. Komando, které je na cestě nás zabít, na svých monitorech vidí, že jsme právě vyběhli z domu a máme namířeno do Palerma. Ano, dřív nebo později zjistí, že jsem je podvedl, ale nějakou chvíli to potrvá. Zatím máme čas si v klidu vypít kávu, sbalit se a odejít.”
A tak jsme udělali, jak Doktor řekl. Vychutnali jsme si Doktorovu oblíbenou brazilskou kávu Santos Mogiana. Pak jsme vzali vše potřebné, nainstalovali tajné kamery a vyrazili jsme do jednoho z Doktorovo tajných úkrytů. Doktor byl totiž, jak jsem již uvedl, programátor a tak měl mnoho tajných bytů, kam se uchyloval před nespokojenými zákazníky, kteří po něm chtěli, aby program opravil nebo aby jim vrátil peníze. Nyní jsme se uchýlili do toho nejvzdálenějšího, abychom měli jistotu, že nás ARoboGenti nevypátrají.
Žádné komentáře:
Okomentovat