V přestrojení

Izold zůstal v přestrojení, které mu poskytl Špacírův maskér a vydal se do Sténadel. Zpočátku se trochu obával zda ho někdo nepozná, ale chlapci, které míjel zůstávali v klidu. Nikdo se na něj zvědavě nedíval, nikdo se za ním neotáčel. Uklidnil se. Jeho přestrojení funguje, tak jak má. To mu dodalo odvahy do další akce. Nutně potřeboval vědět co se stalo s jeho spolubojovníky.

Dalo se předpokládat, že jsou jsou zavření, ale Izold chtěl mít jistotu a také chtěl vědět, kde přesně jsou. Také se potřeboval dozvědět, co jeho protivník, Velký volt, plánuje. Začal tedy dělat to co doposud tvrdošíjně odmítal. Zapojil se aktivně do Voltského systému.

Musel začít na nejnižší úrovni, aby to nebylo nápadné. Přihlásil se tedy do uličního výboru a začal zde aktivně pracovat. Přicházel se zajímavými podněty. Tvrdě pranýřoval nedostatky, kterých se řadoví Voltové dopouštěli. Brzy se stal velitelem ulice. Pochopitelně nevystupoval pod svým pravým jménem. Používal jméno Karel Průrazný, což bylo jméno skutečného chlapce, který byl nedávno odvezen do nemocnice, ale většina Voltů o tom nevěděla.
Brzy mu byla ulice malá a stal se velitelem sekce. Postupně postupoval Voltskou hierarchii stále výše. Jeho postup byl velice rychlý. Ještě nikdo nepostupoval tak rychle jako on. Brzy se o něho začal zajímat sám Velký Volt. Nechal si ho povolat a dal mu několik úkolů, aby ověřil, zda je Karel respektive Izold tak schopný, jak se o něm povídá. Karel Průrazný nezklamal. Naopak předčil všechna očekávání Velkého Volta. Proto jej jmenoval svým pobočníkem a směl se účastnit všech jednání, zejména pak poradního konsilia, které se konalo každý druhý pátek v měsíci. Karel se zúčastňoval i různých zákulisních jednání, které vedl Velký Volt s s zástupci různých frakcí.
Izold se brzy dozvěděl, kde jsou vězněni jeho soukmenovci. Chtěl již svou výzvědnou misi ukončit, když se doslechl o tajemném komplexu, který se nacházel pod starou zkrachovalou tiskárnou, která Voltům sloužila jako hlavní sídlo. To ho zaujalo a rozhodl se, že osvobození kolegů počká. Musí se více dozvědět více o tom co Velký Volt skrývá před řadovými Volty.

Déma a Sténadla

Můj kamarád Déma na několik dní zmizel. Nebyl k na lezení. Nebral mobil, neodpovídal na maily ani na esemesky. Nikdo nevěděl kde je. Občas se takové zmizení stávalo, ale tentokrát to bylo o několik hodin delší. Začínal jsem mít o něho obavu. Budu muset obvolat všechny bary a hospody v okolí, řekl jsem si, když v tom se objevil. Celý špinavý s úsměvem na tváři.
“To neuhodneš. Víš kde jsem byl?” Ptal se mě hlasitě.
“V hospodě,” odpověděl jsem s naprostou jistotou.
“No jasně, že jsem byl v hospodě. To je jasný, ale na to jsem se tě neptal. Hádej, kde jsem byl, kromě hospody.”
“Tak to nevím. V kanále?” hádal jsem podle jeho oblečení a zápachu, který se z něho linul.
“No, to taky. Probíhal jsem kanálem, když jsem odtamtud utíkal,” připustil Déma zklamaně.
“Odkud jsi utíkal ?”
“Ze Sténadel.”
“Nevěřím. Tentokrát jsi se opil víc než obvykle. Navíc, ty sám jsi přece v archivu zjistil, že Sténadla zanikla po fotovoltaické revoluci”
“A co je tohle,” řekl naštvaně, když viděl, že mu nevěřím. Zároveň vytáhl z kapsy baterku a žlutou diodu.
“Nechceš snad říct, že?”
“Přesně tak, je to Voltská baterka a dioda. Ukradl jsem jí jednomu Voltovi,” vysvětloval Déma, tentokrát však s radostí, když viděl jak valím oči.
“Ty jsi byl skutečně ve Sténadlech?” Vydechl jsem nevěřícně. “To mi musíš vyprávět,” Naštěstí se Déma nenechal se moc pobízet a začal mi vyprávět celý příběh.

Se Znouzectností jsme vrátili z koncertu ve Wembley. Bylo pozdě večer. Caine a Golda byli unavení, a tak šli spát. Mě se však spát nechtělo. Tak jsem zašel do mé oblíbené hospůdky U šesti strun. Tam jsem potkal Míšu Röhricha. Pivo dalo pivo a za chvíli šli paňáci sliznicí. No prostě jsem jsem ji měl jako z praku. Hostinský nás vyhnal, tak jsem musel jít domů. Ale přeci jen jsem toho vypil více než obvykle. Během chvíle jsem se ztratil. Bloudil jsem ulicemi nazdařbůh. Dostal jsem se do míst, kde jsem v životě nebyl. Přesto se mi to místo zdálo povědomé. Pak mi to došlo. To je to místo, které popisovaly Pomalé kulky. Sténadla. Rozhlédl jsem se po ulici a skutečně jsem byl ve Sténadlech. Viděl jsem chlapce, Volty s baterkami a diodami v klopách kabátů. Přemýšlel jsem o tom jak je možné, že Sténadla do této chvíle nikdo jiný neobjevil. Pomohla mi náhoda. Do jednoho domu vrazilo auto, které řídil opilý řidič. Řidiči se naštěstí nic nestalo. Vylezl z auta a vrávoravým krokem pokračoval k domovu. Dům do kterého auto narazilo, byl poškozen. Odpadla mu část zdi a velký kus omítky. Díky tomu jsem uviděl, že dům má antigravitační cívku. Také se začal proměňovat jako transformer. Zřejmě z šoku po nárazu vozidla se chtěl zamaskovat. Z původní nevzhledné bytovky se během okamžiku stal útulný rodinný domek. Tím se záhada vysvětlila. Sténadla neustéle putují městem díky antigravitaci. Také se neustále mění a kamuflují. Proto Sténadla nikdy nikdo nenašel, až na mě. Jenže tomu nikdo neuvěří, napadlo mě. Musím mít důkaz. Vydal jsem se k nejbližšímu Voltovy. Nezajímal se o mě. Voltové se zajímají jen o sebe. Dospěláci jsou pro ně vzduch. Když jsem procházel kolem Volta, vytáhl jsem zapalovač, který jsem ukradl v hospodě a zapálil jsem mu kabát.

“Pomoc, já hořím,” volal postižený Volt. Přiskočil jsem k němu a začal jsem ho zachraňovat. Strhl jsem mu kabát a začal po něm dupat, abych ho uhasil. Brzy jsem oheň uhasil. Sebral jsem kabát. Nenápadně jsem sundal baterku a diodu a dal jsem si ji do kapsy. Ohořelý kabát jsem hodil do koše. Postižený Volt mi děkoval za záchranu života.
“Co blbneš? Proč mu děkuješ? Vždyť to byl on, kdo ti kabát zapálil,” volal na něho neznámý Volt, který evidentně celý incident viděl. Dal jsem se okamžitě na útěk. Voltové se za mnou hnali jako divoké vosy. Jak jsem utíkal, přidávali se k mým pronásledovatelům další a další Voltové. Za chvíli jsem měl v patách celá Sténadla. Zdrhal jsem té přesile jak se jen dalo. Kličkoval jsem ulicemi jak kybernetický zajíc. Hodně jsem jich setřásl, ale hlavní smečka byla stále za mnou. Pak jsem se jim na chvíli ztratil, ale byl jsem v pasti. Byl jsem ve slepé uličce. Tak jsem vlezl do baráku přede mnou a zamířil jsem do sklepení. Narazil jsem na stoku. Dál cesta nevedla. Chtěl jsem se vrátit, když jsem zaslechl zvuk pronásledovatelů. Nedalo se nic dělat. Vlezl jsem do stoky a pokračoval v útěku. Nevím jak dlouho to trvalo. Nakonec stoka skončila. Vylezl jsem a zkoumal jsem kde jsem se to ocitl. Naštěstí jsem se dostal do známých končin. Byl jsem zachráněn. Tak to je celý příběh.
“Takže nevíš, kde se Sténadla nacházejí?”
“Ne. Vždyť jsem ti to říkal. Neustále se přesunují a maskují.”
“Takže šance, že se znovu podíváš do Sténadel je nulová.”
“Je malá, ale není nulová. Jedno jsem se tam dostal a dostanu se tam znovu,” pravil Déma rezolutně.
“Jak to chceš udělat?”
“Začnu víc pít,” řekl Déma a vyrazil do hospody.

Arnold Tláskač a jeho papání

Červiváček do povídal svůj příběh o Ervinu Tláskačovi.

“To já mám lepší příběh o Tláskačovi,” vykřikl Tryskonožka a podíval se na Mirka, který ve svitu svíce vypadal tak trochu jako upír. Vzhledem k tomu, že stále nešel proud, pokynul Dlužín Tryskonožkovi, že může vyprávět další strašidelný příběh. Tryskonožka začal vyprávět.

Byl jednou mladý muž a ten se jmenoval Arnold Tláskač. Byl to náruživý sportovec. Denně chodil do posilovny, běhal, jezdil na kole. Ale jeho svaly, byť by jistě potěšily nejednoho kulturistu, nebyly takové jak by si Arnold přál. On toužil po svalech, jak z hollywoodských filmů a ještě větších. Pátral po tom jak mít co největší svaly. Pochopitelně narazil na anabolické steroidy. Okamžitě je začal brát v gigantickém množství. K tomu přidal všechny další přípravky na posílení organismu. Nasypal to vždy do obrovské mísy a vařečkou to zamíchal. Říkal tomu papáníčko. Z mísy pak pravidelně ujídal po celý den. Svaly mu začaly růst jak houby po dešti. Hulk byl proti němu hubeňour bez svalů. Ruce měl jak stoleté duby a nohy ještě širší. Ale ani to mu nestačilo, stále své papání vylepšoval. Přidával do něj škvarky, špenát, radiové izotopy, uran a další pochybné přísady.

Stala se z něho zrůda. Byl velký jak King Kong a stále se zvětšoval. Stal se z něho nejsilnější tvor této planety, ani dinosauři se mu nemohli rovnat. Když vyskočil, způsobil malé zemětřesení. Domy padaly. Rozbořil několik měst a dožadoval se dalších anabolik neboť jeho původní místa s papáním již mu byla malá a navíc všechny své zásoby snědl. Nyní měl strašlivý hlad. Vyplenil několik farem, ale ani to mu nestačilo. Krávy pojídal jako maliny. Lidé z něho měli strach a utíkali od něho co nejdále. Byla na něho povolána armáda. Ale příliš neuspěla. Stíhačky likvidoval Tláskač za letu jako mouchy a tanky rozdupal. Zkusili na něho vystřelit atomovou bombu, ale netrefili se a bomba zničila nedaleké město. Takhle si civilisté svou ochranu nepředstavovali. Armáda, která byla horší než Tláskač, byla rozpuštěna. Již to vypadalo, že Země bude postupně zlikvidována šíleným mutantem, když se o Arnoldovi dozvěděli mimozemšťané. Přiletěli, chytili ho a odvezli do kosmického zoo v Orionu. Když odlétali, začal Tláskač hrozit pěstí a volat “Já se vrátím, proradní pozemšťané. Pak uvidíte moji pomstu.”

Zábavný Elektropark

Izold osaměle chodil po Dudlezcích a přemýšlel kam mohli jeho bratři izolanti zmizet. Prolezl snad celé Dudlezce. Každou uličku každý kout. Nic. Dokonce se zeptal obecního policajta, zda jeho přátele neviděl. Také nic. Byla to naprostá záhada. Izold byl přesvědčen, že by chlapci neodešli do Sténadel či kamkoliv jinam, aniž by mu o tom řekli. Musel je někdo unést. Kdo? Mimozemšťani? Nesmysl. No, možná. Velký Volt? Ne. Ten by se tak daleko neodvážil. Navíc Dudlezce měli se všemi čtvrtěmi podepsanou dohodu o neutralitě. Za porušení by čekaly Sténadla tvrdé odvetné akce. Že by něco provedli a zavřeli je do vězení? Ne. To by mi strážník řekl. Sice nebyl moc chytrý, ale tohle by věděl.

“Tak kde ti zatrolení Izolanti jsou?” ptal se Izold sám sebe. Když v tom na sloupu uviděl částečně strhnutý plakát. V parku Erwina Schrödingera je otevřen nový zábavný Elektropark. Zveme vás na speciální noční show. Nové, dosud nevídané, atrakce. Chůze po vodiči s velmi vysokým napětím. Elektromagnetická centrifuga. Sinusové houpačky. Tranformátorové bludiště. Křižíkova jiskřící tyč. Průraz dielektrika. Eliášuv oheň. Maxwellův strašidelný zámek. A mnohé další.

“To bude ono. To bude příčina zmizení mých izolantů. Chlapci se nechali zlákat a v noci tajně chodili do parku. Tam se jim zřejmě něco stalo. Ostatní jim asi šli na pomoc, nebo se také nechali zlákat atrakcemi, a též se jim něco stalo. Musím to vypátrat. Zajdu se tam podívat. Čichám v tom Velkého Volta. Ostatně Schrödingerův park na jedné straně vyúsťuje do Sténadel,” pravil si pro sebe a hned se začal připravovat. Musí být opatrný. Pokud v tom má prsty Velký Volt, jistě mají políčeno hlavně na mě. Původně se chtěl namaskovat sám, ale pak si vzpomněl, že v Dudlezcích bydlí známý herec, scénárista a režisér Antonín Špacír. Zašel za ním a svěřil se mu se svým problémem. Špacír souhlasil a zavedl jej ke svému maskéři. Ten se do Izolda tak pustil, že by ho vlastní máma nepoznala. Dokonce se nepoznal ani Izold, když se podíval do zrcadla. Byl čas prozkoumat pochybný zábavný Elektropark.

Izold prošel Dudlezce a část Tiché strany. Konečně se ocitl před parkem. Park byl plný chlapců z Tiché strany a Sténadel. Občas bylo vidět i chlapce z jiných čtvrtí. Izold opatrně zkoušel jednu atrakci za druhou. Musel uznat, že jsou opravdu mimořádné. Ještě nikdy neviděl tak úžasné věci. Stále však nemohl přijít na to, kde a jak se jeho přátelé ztratili. Měl tušení, že to bude v Maxwellově strašidelném zámku, který ústil přímo do Sténadel. Proto si jej nechával na konec. Když prošel celý park, dal si napěťovou petelici a vydal se k strašidelnému zámku.

Nastoupil do vozíčku. Ten se rozjel a rozrazil bránu zámku. Dveře se zavřely. Obklopila ho naprostá tma. Než si oči stačili přivyknout, byl ozářen obrovským výbojem snad z milionu blesků. Bylo mu jasné, že byl při tom vyfocen a jeho fotografie je právě porovnávána s databází hledaných nepřátel. Teď se ukáže zda Špacírův maskér odvedl pořádnou práci. Vozík pokračoval v cestě. Jel kolem obřího kondenzátoru, který byl tak nabitý, až z toho vstávaly vlasy. Pak se před ním zjevil tranzistor, který místo zesilování zeslaboval. Ze tmy se vynořil elektrický obvod z nulovou impedancí. Za ním prolétl měděný drát který vůbec nevedl proud. Dioda, která se stejnoměrného proudu dělala proud střídavý. Další a další výjevy hrůzy. Na Izolda to moc nepůsobilo. Byl zvyklý na horší věci. Náhle jím projel obrovský výboj. Škubl sebou bolestí. Jistě to byl nějaký test. Ještě, že se před jízdou napil roztoku vodivosti. Jinak by výboj cítil jako zašimrání a jistě by se tím prozradil. Náhle vše zmizelo a nastala třeskutá tma. Vozík se kodrcal tmavě černým inkoustem. Ještě, že měl Izold na jednom oku kontaktní čočku pro noční vidění. Díky tomu u viděl výhybku.
“Tak tady to je. Zde ti lumpové odklonili vozíky s Izolanty a přepadli je,” řekl si pro sebe.
“Tak co? Poznali mě nebo ne?” pokračoval v samomluvě. S napětím čekal na chvíli pravdy. Nic se nestalo. Vozík jel rovně a za chvíli opustil Strašidelný zámek. Izold vystoupil. Obešel zámek a vzadu narazil na koleje.
“To je vlečka do Sténadel. Tím je to potvrzené. Izolanty pochytal Velký Volt. Budu se muset vrátit do Sténadel. Těš se VV.”

Láska a Pomalé kulky

Mohlo by se zdát, že hoši Pomalých kulek se ženám vyhýbali, že je naprosto vytěsnili ze svých životů, ale opak je pravdou. Pátráním ve školních třídních knihách jsem zjistil, že jsou zadokumentované případy zejména Jarky Mentolky, který ve druhé základní třídě chytil o přestávce jakousi Jarmilu Kloudovou za ruku. Ve čtvrté hodil houbu přes celou místnost a ta nedopatřením (opravdu nedopatřením?) přistála na poprsí učitelky srbochorvatštiny. Ovšem nejzajímavější jsou záznamy z deváté A, kdy Mentolka "dělal oplzlé návrhy" Ivě Malé. Jednalo se o několikeré pohlazení po vlasech. Jarka se bránil, že chtěl Ivě vytrhnout žvýkačku, která jí ulpěla ve vlasech po předchozí třídní bitvě. Nebylo mu to nic platné. Dostal pětku s hvězdičkou a trest v podobě nesměti se přiblížiti k Ivě na méně než 100 metrů, což samozřejmě při vyučování nebylo možné. Proto byl ze školy vyloučen. Ani jinak dosud bezchybný Dlužín nezůstal bez poskvrny. Školní psycholožku v osmé třídě pobouřil Dlužínův výkřik směrem k nevlastnímu otci "Ahoj Jardo" v domnění, že Mirek patří k tehdy nenáviděné homosexuální menšině. Je ale pravda, že nikdo z nich nikdy s žádnou dívkou nechodil. Nenašel na to odvahu. I tak se v klubovně našly několikrát závadné materiály. Mirek po schůzkách nacházel pod stolem ukryté ohmatané a slepené kdovíčím magazíny Žena a život, Tvoje krásná chvilka či nedejbože Na kafíčko a Maminka. Výslechy byly marné. Nic se nedozvěděl. Dlužín je pak pálil v kamnech, ale ještě předtím je pečlivě prostudoval, aby věděl, jaká by měla být příští osvěta. Nepomohlo ani zvířátko. Ocelot Karel zemřel hned druhý den na celkové vyčerpání organismu a orangutanka Pavla, kterou koupil ve výprodeji ve zkrachovalém cirkuse dělala v domě, kde měli klubovnu takový rámus, že ji musel nechat utratit za vlastní peníze. Nedalo se nic dělat. Jednoho dne přinesl lístky a šlo se do kina na obnovenou premiéru hambatého snímku Gustava Machatého Extáze. Hlavní představitelka Hedy Lamarr se ve filmu ukáže zcela nahá jen na malou chvilku, přesto tato chvilka způsobila mezi hochy něco zcela neočekávaného. Dlužínova autorita tímto činem neuvěřitelně vzrostla. Od té doby si časopisy kupovali společně a jejich i tak pevné pouto se doslova zocelilo!

Podivuhodný příběh Ervina Tláskače

Jednoho dne pršelo a Pomalé kulky nemohli na žádnou výpravu. Seděli proto u klubovního počítače a pařili oblíbené střílečky. Nejlépe to šlo Houskovi. Byl to sniper jak má být. Každého protivníka skolil dobře mířenou kulkou, zatímco on neměl ani škrábnutí. Vtom vypadla elektřina. Chlapci byli vzteklí, neboť nemohli pařit. Navíc již bylo šero, a tak klubovna začínala nabývat hrůzostrašné podoby. Mirek zapálil svíčku a rozhodl, že využijí situace a budou si vyprávět strašidelné příběhy. Chlapcům se to zalíbilo a začali přemýšlet, čím své kamarády obšťastní.
Červiváček využil chvilky ticha a nadhodil, že zná příběh o Tláskačově hrnci, který mu vyprávěla maminka před spaním. Dodnes z toho má noční můry. Ostatní chlapci zvědavě přikývli, a tak Červiváček začal vyprávět.
Kde se vzal tu se vzal, objevil se ve Sténadlech podivný mladík. Na první pohled vypadal prostoduše, ale zdání bylo klamné. Byl to naopak velice chytrý chlapík. Jmenoval se Ervin Tláskač. Byl to rozený vynálezce. Zhotovil podivuhodný samovarný hrnec pro svého strýce, který zkoušel vařit podle pradávných receptů,. Receptů tak starých jako lidstvo samo. Možná ještě starších. Někteří odborníci totiž věřili, že jsou to recepty, které zde zanechali mimozemšťané, když zde dělali biologické pokusy, ze kterých pak omylem vzniklo lidstvo. Díky Tláskačovu vynálezu nemusel strýc v knihovně recepty pracně opisovat. Mohl je na místě hned vyzkoušet. Jenže mimozemská strava měla na člověka nečekané účinky. Jedinci jež pokrm okusili začali levitovat. Zpočátku to bylo zábavné, jenže pak postižení jedinci začali stále více tíhnout k temné straně. Začali na poctivé občany nalétávat a přepadávat je. Zpočátku je jen olupovali, ale později začali své oběti pojídat. Byli to pověstní létající kanibalové, které jistě znáte z pohádek. Postiženým rolníkům nezbylo nic jiného než se bránit. Začali pořádat lovy na tyto létající bestie. Byly to kruté boje na život a na smrt. Jednou zvítězili rolnicí jindy kanibalové. Po mnoha krvavých bitvách nakonec zvítězili vesničané. Poté chtěli vesničané zúčtovat s tím, který to celé způsobil, ale po Ervinovi jako by se zem slehla. Nikdy už ho nikdo nespatřil.

V Dudlezcích

Izlolanti se vynořili v Dudlezcích a čekali co bude dál. Mohli si oddychnout. Nikdo se jich nevšímal. Vylezli všichni z podzemí. Už to nutně potřebovali. Trochu odpočinuli a se najedli v nedaleké prejtovně. Svět se zdál hned mnohem lepší. Všem se zde zalíbilo, a tak se rozhodli, že zde nějakou dobu zůstanou. Museli si tak nádhernou část města náležitě užít. Chodili po okolí a dávali se do řeči se svými vrstevníky. Ti jim přátelsky odpovídali a některé z nich dokonce pozvali, aby se přidali k jejich hře.

Izoldovi se zde moc líbilo, a tak začal přemýšlet o delším pobytu, ale uvědomoval si, že bude potřeba peněz. Přemýšlel, kde a jak peníze získat. Aby se mu lépe přemýšlelo, hodil svou čapku na zem a začal se škrábat na hlavě. Stále ho nic nenapadlo. Vtom šel kolem nějaký dospělák a hodil mu do čepice minci a ten další také. Za chvíli měl pěknou hromádku peněz, aniž by proto musel něco udělat. Řekl to ostatním a ti nestačili vyvalovat oči. Izold vybral deset nejhůře vypadajících hochů a spolu s nimi se pustil do žebrání. Nedaleko stojící strážník dohlížel, aby jim nikdo vyžebrané peníze nesebral. Stačila hodinka a měli peníze na celý týden. Hoši jásali radostí. Tady již zůstanou. Sbohem prokletá Sténadla. Nikdo se nechtěl vrátit do míst pronásledování a pokořování. Ať si Voltové trhnou nohou. Chlapci z podzemního hnutí si užívali ráje. Nechodili do školy, jen si užívali her. Každý den se pořádně přejedli jídlem za vyžebrané peníze.   

Jednoho dne k nim přišel strážník a svolal je všechny do hromady.

“Chlapci, měli byste se vrátit domů. Maminkám se po vás stýská,” řekl jim procítěně. Jenže chlapci se mu vysmáli.

“Nikam nepůjdeme. Nám je tady dobře. Neschází mám to věčné komandování a kázání,” vykřikovali jeden přes druhého. Strážník jen smutně pokýval hlavou a odešel. Nesnažil se je dál přemlouvat. Chlapcům nadávaní na domov vydrželo až do večera. Brebentili dlouho do noci. Nakonec přeci jen usnuli. Když se ráno probudili, část chlapců zmizela.

“Srabotkové. Zbabělci,” mysleli si ostatní hoši. Nechtěli myslet na domov a raději se věnovali hrám. Druhého dne však chyběla další část hochů. Tak to šlo několik dnů. Nakonec zůstal Izold sám.

Praha, Ostrava nebo Plzeň?

Musím přiznat, že jsme s mým kolegou ve při. Ano, je to správně napsané s mezerou. Nejsme žádná prasata, ale máme vědecký spor.

Jde o místo, kde Pomalé kulky žily. Slovutný akademik Déma se domnívá, že Dlužínovi chlapci žili v Praze. Někde v okolí starého města, kde je spousty křivolakých uliček a do dnes tam nefunguje elektřina. Tiskařský blok se dle něho nacházel mezi ulicemi Řásnovka a Haštalská. Údolí záře se prý nacházelo v místech, kde jsou dnes Letenské sady. Tichá strana se pak nacházela v oblasti za Národním technickým muzeem.

To je podle mých výzkumů naprostý nesmysl. Ani Ostrava, kterou obhajuje člen korespondent Dominik Jirásek, to nemohla být. Ano, město je zničené a zdevastované, O tom není pochyb, ale nemůže zato válka mezi Tichou stranou a Sténadly, nýbrž šílená těžba uhlí a ocelářský průmysl.

Zkoumáním dochovaných záznamů o Pomalých kulkách a dozimetrických měřeních na různých místech České republiky jsem dospěl k názoru, že chlapci museli prožít svá dobrodružství v Plzni. Sténadla jednoznačně patří na Bory. Do dnes zde mnoho lidí sténá, když je vezou do věznice. Zaostalost této čtvrtě je vidět na první pohled. Normální lidé sem nechtějí chodit a raději se této čtvrti vyhýbají.

Tiskařský blok se nacházel v místech bývalých kasáren. To mu by i odpovídaly poznámky, které uvádí, že celý tiskařský blok byl vystavěn z armádního rozpočtu. Existují domněnky, že tiskařský blok byl jen zástěrkou tajného špionážního objektu.

Tichá strana o které se záznamy zmiňuji, nejspíš označuje Slovany. Je též možné, že by se mohlo jednat o Lochotín, ale to není příliš pravděpodobné. Z mého pátrání vyplývá, že klubovna Pomalých kulek byla zřejmě v ulici Jetelová.

V zápiscích nalezené označení Dudlezce velice pravděpodobně náleží dnešní městské části Doudlevce.

Naprosto jisté je, že Slunečné údolí, po Poloviční válce známější jako Údolí záře, je dnešní České údolí. Toto údolí válkou zdevastované muselo být z větší části zatopeno antiradiačním roztokem. Tak vznikla dnešní nádrž České údolí. Díky speciálnímu roztoku poklesla radiace způsobená použitím atomových zbraní na přijatelnou hodnotu. Ve zbylé části údolí byla vybagrována kontaminovaná zemina a byla odvezena do Temelína jako vysoce jakostní jaderné palivo. Na vytěžená místa byla natažena olověná fólie. Na ní byla navezena nová kvalitní zemina a celé místo bylo osázeno speciální radiaci potlačující zelení. Dnes už by nikdo nepoznal, že zde proběhla nejvíce zničující bitva v lidských dějinách.

Pochopitelně, při pohledu do mapy, můžete namítat, že zmiňované městské části spolu moc nesousedí, jak by se z příběhů o Pomalých kulkách dalo usuzovat. Jenže zapomínáte na jednu důležitou věc. Tou je městský drift, který způsobuje posun městských čtvrtí. Zde byl tento drift silně umocněn použitím tektonických zbraní. Nikde se to sice příliš neuvádí, ale již během poloviční války došlo k vzájemnému posunutí městských částí o několik kilometrů. Ten to drift pak pokračoval i po válce. Přetrval až do dnešních dnů, byť ve velice slabé podobě.

V pasti

Izolanti včele s Izoldem zjistili, že Voltové pod vedením rozzuřeného Velkého Volta odvedli dobrou práci. Všechny přístupy do podzemí byly dokonale zabetonovány. Hnutí odporu se ocitlo v pasti. Bylo jasné, že dlouho nevydrží. Měli sice zásoby potravin, ale ty se dřív nebo později se vyčerpají. Všechny pokusy dostat se ven byly neúspěšné.

Izold se rozhodl, že se prokopají mimo Sténadla. Nic jiného jim nezbývalo. Vybral směr na Tichou stranu. Tichostraníci neměli Sténadelské chlapce v lásce. Obzvláště po prohrané Poloviční válce. Izolanti se pustili do práce. Kopali dnem i nocí. Pravidelně se střídali. Konečně se ocitli na území Tiché strany. Všichni se těšili, že znovu uvidí slunce a budou dýchat čerstvý vzduch. Těšili se předčasně. Velký Volt něco takového očekával, a proto do okolních čtvrtí vyslal varovnou nótu. “Pokud poskytnete útočiště Podzemnímu hnutí, vyhlásíme vám válku,” znělo jeho varování. Tichostraníci žádnou další válku nechtěli. Mnoho chlapců během nelítostných bojů zemřelo. Mnoho z nich bylo nadosmrti poznamenáno. Proto Izolanty odmítli pustit na povrch. “Vraťte se Zpátky do Sténadel, kam patříte,” vyzval je vrchní Tichostraník a zahnal Izolanty zpět do podzemí.

Co dál? Izold přemýšlel, jak se dostat z prekérní situace. Jídlo již pomalu docházelo a členové byli nervózní. Ponorková nemoc začala nabývat na síle.
“Budem pokračovat v kopání,” zavelel Izold a nastavil Azimut na Dudlezce, čtvrť, která se nacházela za Tichou stranou. Co když tam dopadnou stejně? Sahá strach z Velkého Volta až tam? Vydrží jim potraviny a síly? Zemřou v podzemí? Mají se vzdát? Podrobit se Velkému Voltovi? Prosit o odpuštění? Nikdy!
Izolanti tiše reptali, ale kopali dál. Víra v Izolda byla větší, než nepřízeň osudu. Kopali a kopali. Síly docházely. Dlouhý pobyt v podzemí jim nedělal dobře. Jeden z Izolantů zešílel. Mlátil kolem sebe lopatou a křičel, že chce sluníčko. Trvalo dlouhou dobu, než se ostatním podařilo ho spoutat. Tato příhoda ještě více podkopala již tak dost nalomenou morálku. Schylovalo se ke vzpouře. Izold vynakládal všechno své řečnické umění na přesvědčení ostatních, aby pokračovali v pokání. Sám šel příkladem. Kopal co mu síly stačily. Vyčerpaně padl únavou. Jeho výkon protáhl tunel o pár desítek metrů. Prokopa Divišová vyndala zaměřovač, aby zjistila aktuální polohu. Nevěřila vlastním očím. Konečně opustili prostor Tiché strany. Ocitli se v Dudlezcích. Všichni začali kopat jako šílení. Pomalu, ale jistě se blížili k povrchu. Co je tam očekává?

Palouček Petra Zahálky

Městská část Dudlezce se dostala do dluhů, a tak byla přiřazena pod Tichou stranu. Starosta Tiché strany Igor Kratina měl s Dudlezáky nevyřízené účty, proto nechal celou čtvrť zbourat a udělat z ní park. Byl to velice rozsáhlý park. Zpočátku bylo mnoho míst, o kterých návštěvníci nevěděli. Když někdo objevil zajímavé místo, bylo pojmenováno po něm. To se stalo i Petru Zahálkovi. Jeho jméno se k němu krásně hodilo, neboť to byl chlapec, který se vyhýbal jakékoli pracovní činnosti. Jednou, když byla velká akce na zvelebení Dudlezcového parku, hledal místo, kde by se zašil, aby nebyl na očích. Prodral se křovinami a objevil nádherný palouček.
“To je místo jak stvořené pro mě. Tady se to bude zahálet,” zajásal a ulehl na vyhřátou trávu. Prolenošil zde celý den, zatímco ostatní těžce pracovali. Večer se nenápadně připojil k pracující se mládeži a tvářil se, že je uondán prací.

Druhý den udělal největší chybu svého života. Pochlubil se paloučkem ostatním chlapcům. Naivně si myslel, že palouček nikdo nenajde. Místo však bylo objeveno velice záhy. Na počest svého objevitele, byl prostor pojmenován Paloučkem Petra Zahálky. Ten ale toto místo již nikdy nenavštívil. Palouček se stal vyhlášeným a velice navštěvovaným. To se Petrovi nelíbilo, neboť to byl zapřísáhlý samotář.
Palouček se stal všeobecně oblíbeným místem. Rád sem chodil i Mirek Dlužín, neboť při povalování často chlapcům z kapsy vypadla nějaká ta koruna. Pro Mirka a jeho bystrozrak nebyl problém ztracené mince najít. Pro jistotu si pomáhal i silným magnetem a detektorem kovu. Pravidelně luxoval trávník paloučku vydávající se za údržbu parku. Prolétal se mezi válejícími se hochy, aniž by vzbuzoval větší pozornost. Mirek byl spokojený, neboť nálezných mincí bylo mnoho. Přesto mu jeho hamižnost nedala, a když viděl spícího chlapce nenápadně ho prošacoval.

To se ovšem nelíbilo Tryskonožkovi, který měl s šacováním okrádáním dlouholeté zkušenosti. Ostatně jeho otec byl celostátně hledaný zloděj. Vydal se proto k Mirkovi, zrovna, když Dlužín šacoval spícího Mentolku, kterého si Tryskonožka předtím vyhlédl, neboť mu z kapsy čouhala naditá peněženka.
“Dej od něj ruce pryč. Šacování je moje práce. Ty si klidně sbírej, co vypadne, ale kapsy jsou moje,” spustil Tryskonožka odvážně a naštvaně na Mirka. To se, Mirkovi vůbec nelíbilo. Nerad se vzdával byť jen jediného haléře.
“Padej odsud strako zlodějská a nech mě pracovat, nebo ti provrtám protézu,” křikl hlasitě na nevítaného dotěru. Chlapci se pustili do prudké hádky, neboť ani jeden se nechtěl vzdát tučné kořisti. Křičeli na sebe tak hlasitě, až se tvrdě spící Mentolka probudil.
“Co se to tu děje?” ptal se rozespale.
“Ty se do toho nepleť,” okřikli ho oba zlodějíčci a pokračovali v hádce. Naštvaný Mentolka se zvedl a chtěl, alespoň jednoho z nich chytit. Když pobertové viděli, že je Mentolka silnější než oni, dali se zbaběle na útěk. Rozzuřený Jarek se hnal za nimi. Jenže jak Tryskonožka, tak Dlužín byly z podobných příhod vytrénováni a jistě by Mentolkovi zmizeli z oči, nebýt toho, že na kraji paloučku se utábořil Jindra Houska se svou pověstnou krabicí Malý chemik. Právě připravoval nějakou sloučeninu, když do něj v plné rychlosti vrazil Tryskonožka. Záblesk. Výbuch. Mračno prachu. Když se dým po výbuchu rozptýlil, byla v zemi jen obrovská jáma a v ní všichni chlapci. Dlužín, Mentolka, Tryskonožka a Houska se pustili do obrovské pranice, kdy bojoval každý s každým. Asi po půl hodině jim došli síly a vyčerpaně leželi na dně jámy. Když nabrali trochu sil, pokusili se vylézt, ale nešlo to. Stěny kráteru byly příliš příkré. Zkusili volat o pomoc, ale bylo to marné. Všichni chlapci z paloučku utekli hned po výbuchu. Všichni, až na jednoho. Zmatený Červiváček běžel od výbuchu tak nešikovně, že spadl do kráteru. Celou dobu se raději neozýval, neboť nechtěl být zatažen do divoké rvačky. Ležel schoulený částečně zasypaný hlínou a ani se nehýbal. Ale nakonec to ale nevydržel.

“Já mám hlad,” ozval se ustrašeně. Ostatní se rozhlédli a zjistili, že v jámě je ještě jeden obyvatel. I ostatní měli hlad. Dívali se na sebe a uvažovali. Všichni to byli sebevědomí jedinci, kteří se nikdy s nikým o nic nedělili. Jenže teď jsou v pasti. Postupně, až na Dlužína, prohledali své kapsy a dali do placu nalezené jídlo. Pak se rozdělili rovným dílem. Všichni se posilnili a znovu uvažovali o nastalé situaci. Snažili se přijít na to, jak z pasti uniknout. Padaly různé návrhy. Ale žádný nefungoval. Nepomohlo ani to, že pokusili postavit se ke stěně a postupně vyšplhat jeden druhému na ramena. Jáma byla moc hluboká.
Znovu se pohádali, když jeden na druhého házel, kdo za to může. K rvačce naštěstí nedošlo. Na to byli příliš vyčerpaní. Když se uklidnili, začali si vyprávět své životní příběhy. Nevědomky se při tom velice sblížili. když si to uvědomili, rozhodli se, že pokud se jámy dostanou, založí společný klub. Zbývalo jen rozhodnout se, kdo jim bude velet. Všichni se podívali na Mirka. To, že ani v takové závažné, život ohrožující, situaci se nechtěl dělit na ně udělalo velký dojem a zvolili ho vedoucím budoucího klubu.
Pomalu se stmívalo a chlapci uvažovali, jaké to asi bude přespat v kráteru. Mirek a Jarek to brali jako dobrodružství, zatímco Jindra Houska, Tryskonožka a Červiváček dostali strach a začali plakat. Do toho se z lesa ozval hlas straky. Chlapcům to bylo jedno, jen Tryskonožka zpozorněl. Přiložil ruce k ústům a vyloudil z úst zakrákání havrana. Straka se znovu ozvala, tentokrát blíž. Tryskonožka se zaradoval.
“To je táta. Přišel mě hledat. Při našich loupežných operacích, o kterých jsem vám povídal, se nám často stane, že se navzájem ztratíme. Proto jsme vymysleli systém jak na sebe nenápadně upozornit,” vysvětli překvapeným chlapcům za novu zakrákal. Měl pravdu. Zanedlouho se na kraji kráteru objevil Tryskonožkův otec. Hodil uvězněným chlapcům lano a postupně je vytáhl.

Chlapci si domluvili schůzku na druhý den a vydali se ke svým domovům. Tak započal chlapecký klub, který se nejprve jmenoval Kluci z jámy, jenž se později přejmenoval na Pomalé kulky.