Johan Widrig a hudba

Widrig právě neměl co dělat. Nudil se. Pro rozptýlení se zaposlouchal do hudby. Jeho geniální mozek si okamžitě uvědomil, jak je hudba chaotická. "Jak může něco tak zmateného existovat?" ptal se sám sebe. Každý autor si ji dělá po svém, což je velice neefektivní. Hudební postupy se vymýšlí stále znovu. Populární písně se neustále předělávají, bohužel bez většího úspěchu. Občas je předělávka lepší než originál, ale v drtivé většině případů je předělávka horší než původní píseň. Někdy je to dokonce taková hrůza, že se to nedá poslouchat. To je neuvěřitelné plýtvání penězi, energií a nápady. Navíc je tvorba hudby velice individualistická. Většinou skladbu píše jen jeden autor. Málokdy jsou autoři dva. A o tom, že by hudbu skládal celý tým, o tom si hudební průmysl může nechat jen zdát.
"Takhle to dál nejde," řekl si Johan a hned se pustil do nápravy. Zanalyzoval hudbu. Pochopitelně proklepl všechny hudební styly a žánry. On vždy vše dělá pořádně a naprosto precizně. Rozseparoval hudební kompozice na jednotlivé melodické a logické komponenty. Každá komponenta měla jasně definované rozhraní a jasné hudební vlastnosti. Díky tomu mohlo tyto komponenty vytvářet mnoho hudebních autorů současně. Pak stačilo jen tyto nezávislé komponenty poskládat a píseň, sonáta, či opera byla hotová. Jednotlivé části do sebe dokonale pasovaly. Jednotlivé komponenty bylo možné libovolně prohazovat, přesto vždy vznikla dokonalá a uchu lahodící hudební kompozice.
Widrig začal tyto logicky do sebe zapadající rytmické komponenty nazývat Logarytmy. Díky Logarytmům se tvorba písní stala triviální záležitostí, kterou zvládlo i dítě školou povinné. Nezůstalo však jen u písní. Díky Logarytmům bylo snadné vytvořit jakékoliv hudební dílo. Muzikál, operetu, symfonii atd.
Na komponentách mohlo pracovat mnoho umělců najednou, proto bylo vytvoření sebesložitějšího a seberozsáhlejšího hudebního díla otázkou několika dnů. Hudební průmysl se tak dostal na úplně jiný level.
Widrig si nechal Logarytmy patentovat. Za používání Logarytmů vybíral licenční poplatky. Poplatky byly sice směšně nízké, ale i to stačilo k tomu, aby Widrig nechutně, ale opravdu nechutně zbohatl.

Otázky, samé otázky...pokračování 2

Cesta domů vůbec nebyla jednoduchá. Doktor se stále choval podivně, byť na FoRoboGlarem zvítězil a měl se tudíž uklidnit. Doktor se sice nikdy nechoval normálně a na jeho "normálním" stavu by si jistě smlsl nejeden psychiatr. Ale to co vyváděl teď, to již přesahovalo všechny meze. Nebyl však čas na léčbu elektrošoky. Sebral jsem mu tedy disk a strčil jsem si ho do kapsy. Pak jsem Doktora spoutal jeho vlastním páskem a do úst jsem mu strčil roubík, který sebou nosím na památku, od té doby, co jsem byl propuštěn z léčebny.
V kanálu byl celkem klid, neboť bezdomovci zřejmě vyrazili na večeři do domu Armády spásy. Ale mělo to i nevýhodu. Díky tichu vylezly krysy ze svých nor a zaplnily celý kanál. Bylo jich tolik, že se nedalo projít. Ať jsem stoupl kam jsem stoupl, všude byla krysa. Jejich hnusná tělíčka mi křupala pod nohama. Být sám, tak jsem to asi prošel, ale s Doktorem na zádech to nešlo. Hrozilo, že škobrtnu a spadnu i s Doktorem do té chlupaté laviny. Naštěstí jsem potkal jakého si mládence s příčnou flétnou. Za malý obnos jsem ho uprosil, aby zahrál Mozartovu ukolébavku. Masožravé rostliny jež se plazily po stěnách tunelu se probudily a krysy sežraly. Přežraly se tak, že maso již nechtěly nikdy vidět a staly se vegetariány. Konečně byla cesta volná.
Donesl jsem Doktora k němu domů a shodil jsem ho na jeho gauč. Vypadal mírumilovně. Dali jsme si spolu kávu a přitom jsme si povídali. Díky rozhovoru jsem zjistil že je Doktor zase "normální" jako dřív. Uklidnil jsem se. Již jsem se obával, že budu muset svého dávného přítele odvést do léčebny. Vylíčil jsem Doktorovi co se stalo v knihovně, ale on o ničem nevěděl. Byl to evidentně nějaký krátkodobý výpadek, kterým se nemělo cenu vzrušovat.
Vrátili jsme se zpět k odhalování tajemství. Doktor spustil počítač a já jsem vyndal ukořistěný disk z kapsy. Podal jsem ho Doktorovi, aby jej připojil k počítači. Doktor si vzal disk a vtom se opět zbláznil. Třískl s diskem o zem a pak po něm začal dupat. Odtáhl jsem ho do vedlejšího pokoje a spoutal ho. Do úst jsem mu nasypal celou tubu prášků. Znovu se uklidnil. Teď již mi to bylo jasné. Z disku zřejmě vyzařovalo něco, co ovlivňovalo mysl toho, kdo se ho dotkl. Na mě to naštěstí nemělo vliv. Věděl jsem co mohlo být příčinou mé odolnosti. Jako malý chlapec jsem prodělal obrnu. Od té doby jsem byl zcela obrněn vůči citů a emocím. Jakkoliv smutná příhoda se mnou nic nedělala. Nikdy jsem neuronil slzu. Jednou na štědrý den jsem omylem zapálil vánoční stromeček. Shořely všechny dárky a posléze i celý dům včetně sysla Emila. Vůbec to na mě nezapůsobilo, řekl jsem jen "no a," a dál jsem se o trapnou příhodu nestaral.
Pochyboval jsem, že by disk doktorovo řádění přežil. Byl dost pomuchlaný. Ale co kdyby. Rozhodl jsem to ověřit. Vzal jsem kabel a připojil jsem disk počítači. S napětím jsem čekal zda se disk nakonektuje. Trvalo to snad věčnost. Konečně se objevila hláška - disk připojen. Byl jsem zvědavý
jaká tajemství skrývá.

Johan Widrig versus Santa Claus

Johan nikdy nevěřil tomu co o Santa Clausovi říkali ostatní lidé, na to byl moc chytrý. Nevěřil, že Santu nikdy nikdo nezahlédl. Nevěřil ani tomu, že Santa nejde polapit. A už vůbec nevěřil tomu, že neexistuje, a že dárky dávají dětem rodiče. To bylo příliš praštěné. Proč by to dělali? Nedávalo to žádný smysl.
Rozhodl se proto, vypátrat Santu sám. Nenechal se odradit slovy o tom, že je to stejně zbytečné jako boj s větrnými mlýny. On měl svou ideu a té se držel. Za každou cenu chtěl Santu chytit při činu a tím dokázat celému světu, že měl pravdu.
Okamžitě začal s přípravami. Vlastníma rukama si vyrobil několik tisíc dronů vybavené těmi nejlepšími kamerami a detektory pohybu. Ale nejen to, obstaral si i mnoho dalších věcí, aby mu Santa nemohl utéci. Pak už jen čekal na Štědrý den. Ten den vypustil své drony a začal hlídkovat u monitorů, na kterých byly záběry z dronů.
Jenže Santa o Widrigovi věděl. Měl své informátory po celé planetě. Ti mu pravidelně hlásili všechny osoby, které plánovali jeho polapení. Proto byl Santa na setkání s Widrigem náležitě připraven. Jeho sáně si v ničem nezadaly s nejnovější stíhačkou. Když se přiblížil k území, kde číhal Widrig a jeho drony, již z dálky začal pálit dalekonosnými lasery. Widrigovy drony padaly k zemi po stovkách. To Johana naštvalo. Jako odvetu vypustil celou stovku raket Země-vzduch. Rakety se blížily k Santovo saním jak komando z finančního úřadu, které zjistilo nedoplatek daně. Santovy sáně měnily směr jako pominuté. Santa vypouštěl jednu klamnou návnadu za druhou a laserem ničil blížící se rakety. Nakonec se mu podařilo všechny zlikvidovat, ale některé rakety byly již blízko a jejich výbuchy poškodily Santovy sáně. Sáně byly nyní jen velice těžce ovladatelné. Energetický zdroj jel jen na desetinu výkonu, takže nebylo možné přejít na warp rychlost a uniknout z místa katastrofy. Navíc během bitvy přišel Santa o všechny obranné štíty. Widrig vycítil svou příležitost jako kuna vejce v kurníku. Poslal všechny zbylé drony na Santu. Santa se sice snažil bránit, ale byl již unavený. Navíc byl po předchozím střetu notně otřesený. Střílel ze svého laseru po blížících se dronech, ale bylo jich moc. Nakonec ho drony obklíčily. Vystřelily tažná lanka a zahákovaly saně. Pak ho odtáhly k Widrigovi. Santa se sice zapnul své motory na maximální zbývající výkon a snažil uletět, ale dronů bylo moc. Byly ve výsledku silnější. Brzy stanul Santa před Widrigem. Ten mu okamžitě nasadil pouta. Pak začal skákat radostí. Měl pravdu. Dokázal to. Santa existuje a dá se polapit.
Vzal Santu a odvedl ho na největší Sténadelské náměstí. Zde postavil velký stan a Santu šoupl dovnitř. Chtěl si ze Santy udělat výhodný byznys. Kdo chtěl vidět skutečného Santu, musel zaplatit vstupné. Jakmile se to rozkřiklo byla u stanu obrovská fronta. Pochopitelně, nejvíce chtěli Santu vidět malé děti. Většina z nich byla naštvaná, neboť letos ještě nedostali dárky. Místo aby se zlobili na Widriga, který to způsobil, vylévali si zlost na Santovi. Házeli po spoutaném chudákovi vajíčka, která jim, z mírný poplatek, poskytl Johan. Widrig se však ze své nové živnosti dlouho neradoval.
O Santovi se dozvěděla policie, přijela si pro něj a odvezla ho do vězení. Finanční úřad totiž zjistil, že Santa neplatil sociální pojištění za své pomocníky. Také bylo dokázáno, že neplatil cla při vývozu dárků do různých států světa. Nejhorší však bylo zjištění, že v některých zaostalých zemích nutil chudáky rodiče, aby dětem kupovali či vyráběli dárky sami. Přitom jim vyhrožoval - pokud to neudělají, zapálí jim dům. Choval se při tom hůř než mafie. Za své přečiny byl Santa odsouzen a uvězněn na doživotí.
Děti Johana bytostně nenáviděli, neboť od té doby co byl Santa uvězněn měli vánoce bez dárků. Zatímco dospělí, které vysvobodil ze spárů zlovolného Santy, Widriga milovali. A tak to nakonec všechno dobře dopadlo.

Otázky, samé otázky...pokračování 1

Za týden jsme se do knihovny vypravili znovu. Pomocí starého kanálu, který jsme minule objevili v temném koutě archivu jsme se pomalu prokousávali smradlavými chodbami. Jenže tentokrát to nebylo tak jednoduché, jako při útěku před několika dny. Narazili jsme totiž na kolonii zmutovaných bezdomovců, navíc právě v době, kdy si volili nového krále. Naštěstí byl jejich řev a oplzlé písničky slyšet na hony daleko, a tak jsme se tiše plížili bočními větvemi.
V jedné uličce jsme narazili na pochybného vlasatce hrajícího na kontrabas. Zpočátku jsme se lekli zda to není pověstný hejkal se žlutým psem, ale byl to jen mírumilovný Podzemní muž Hlavsa. Hodili jsme mu do klobouku pár mincí a pokračovali jsme v cestě do knihovny. Kousek před cílem na nás vyskočil jakýsi loupežník. Jmenoval se Babiš, nebo Babinský, nebo tak nějak. Chtěl po nás uhradit mýtné za průchod kanálem. Déma se však nenechal zaskočit. Ukázal mu průkazku z klubu mladých techniků a neohroženě pokračoval dál. Muž se zmateně podíval na kartičku a nechal nás jít.

Konečně jsme se dostali do knihovny. Pro jistotu jsme uličku s knihami jejichž autor začíná na F zahradili malým regálem. Do regálu jsme ze strany od knihovny narafičili nejvíce ohmatané knihy, neboť ty nás nezajímali. Jednalo se vesměs o knihy od Feuchtwangera, Forstera, Francise, Farmera a Fantomase. Tím jsme se izolovali od zbytku knihovny. Nerušeně jsme mohli zkoumat notně zaprášené svazky. Ale ze všeho nejdřív jsme pustili do prohlídky FoRoboGlara. Doktor, když ho znovu uviděl, neovládl svůj vztek a začal do něho zuřivě kopat, za to, že mu minule neodpověděl. Výsledkem byla jen velká modřina na jeho palci a ještě větší vztek. Naštěstí jsem měl u sebe pilulku Klidňačku, tak jsem mu jí dal a pak ještě deset dalších a byl od něho pokoj. Zevrubně jsem robota prozkoumal, ale k ničemu to nebylo. Od minulé návštěvy notně zrezivěl. Robot se zcela evidentně odebral do věčných lovišť. Rozhodl jsem se věnovat regálům. V klidu jsem prohlížel knihu za knihou, když v tom se Doktor znovu zbláznil. Popadl šroubovák a začal FoRoboGlara rozebírat, nebo se o to alespoň snažil. Chtěl jsem mu v tom zabránit, ale pak jsem si to rozmyslel. Není totiž radno potýkat se s Doktorem, když má pěnu u úst. Hluboké jizvy na mé noze by o tom mohly vyprávět. Kdybych ho naštval, mohl by použít šroubovák vůči mě. Raději jsem ho nerozčiloval. Chtěl jsem ho uklidnit. Volal jsem na něho: "Fuj. Nech tu hromadu šrotu. Lehni." Ale byl v transu vůbec mě nevnímal. Raději jsem ho nechal být. Asi tak po půl hodině se Doktor uklidnil. Z FoRoboGlara zbyla jen úhledně složená hromádka plechů a harddisk, který Doktor vítězně třímal v ruce.

Toužili jsme se dozvědět co se v harddisku ukrývá, ale na to jsme potřebovali počítač. Proto jsme nechali knihy knihami. Podíváme se na ně příště. Urychleně jsme se odebrali domů do Doktorovi pracovny.

Otázky, samé otázky! (Otázky, samé otázky...pokračování 0)

Posilněni nedávným tajemným cárem komiksu, který jsem si (Doktor) doslova utrhl od prdele jsme s Doktorem H vyrazili do potemnělého sálu Státní vědecké knihovny v nejmenovaném hlavním městě piva. K dispozici jsme měli 8500,- Kč na úplatky, dále škrabošky a v nejzazším případě několik dobrých pepřáků. Rozhodli jsme se získat originály toho podivného komiksu, neb jen z nich, podobně jako kupříkladu z romanticky autobiografického románu Bible, jest možno dopíditi se tu nejužší pravdu. Jakékoli kopírování ničí i ty nejjemnější podrobnosti. A to jsme nechtěli. Problémy nastaly již s vrátným u chodu. Dobře míněná rada o zaraženém důchodu a z toho plynoucí následná "malá" srdeční příhoda se ukázala jako dobrý tip. Stejně tak šatnářka, která skončila s mokrým hadrem v ústech. To byly celkem lehké překážky. Ty těžší měly teprve nastat. Nebáli jsme se jich. Oříškem bylo zneškodnění knihovnické ostrahy, čítající celkem tři ozbrojené strážné. Pomocí tajné Doktorovy vysílačky jsme spustili na bezpečnostním kanále snůšku nadávek a pomluv mířících právě k oněm třem strážným. Nic jsme neponechali náhodě a před akcí jsme si o nich sehnali všechny dostupné informace. Netrvalo dlouho a přímo v sále se strhla divoká přestřelka. Využili jsme nastalého zmatku a pronikli celkem snadno do prvního spodního patra, kde se nacházel archiv. Ano archiv. Z našich minulých návštěv v této instituci, že v regálech s běžnými knihami prakticky nic není. A už vůbec ne něco tak šíleného, jako kus nalezeného komiksu. Těch několik studentů, kteří bádali o nesmyslech jsme zavřeli na veřejné záchodky. Pak už nám nic nebránilo v cestě k tajemným dokumentům. Archiv je rozsáhlý a není jednoduché se v něm orientovat. Zvláště pro ty, kteří o něm nic nevědí. Překvapilo nás, že stojan se složkami s písmenem F se nacházel až na samém konci velice spoře osvětlené chodby. Byl tam jakýsi výklenek a v něm....ano, v něm seděla nehybná postava. Byla oblečena do roztrhané, větrem a časem otrhané skautské uniformy. Kdysi byla jistě zelená, ale zde, v tomto podivném světle působila mysticky šedě. Zprvu jsme nebyli schopni slova, ale pak jsem se dotknul její pravé paže. Reakce nás přímo vyděsila. Hlava postavy se náhle narovnala, ozval se kovový lomoz a tu již jsme slyšeli skřípavý hlas. "Věděl jsem, že se tu někdo objeví, někdo, kdo bude pást po tajemství Stínadel, po tajemství Rychlých šípů." Nato se postava odmlčela, my naopak dýchali vzrušením jako dva natlakované sentinely. "A proč tu tak sedíš, jako nějaký jantar," nevydržel napětí Doktor a magnetem udeřil postavu do hlavy. Ozvala se temná rána a postava se neočekávaně postavila. Cosi nesrozumitelného zablekotala a pak pravila jasným hlasem. "Jsem FoRoboGlar. Čeho si žádáš, můj veliteli?" "Funguje to, věděl jsem to," řval Doktor jako na mši a políbil magnet. Neboť jako první rozpoznal, že ta postava je vlastně umělý člověk, robot. "Co bychom si přáli? Vždyť je to jasné....pověz nám o těch klucích. Řekni nám kdo byli a proč jsou tak podobni Pomalým kulkám? Nebýt mé velké potřeby, nikdy by jsme se o nich nedozvěděli. Jak je to možné, že v tom nejmenovaném městě žily vedle sebe dvě party, které o sobě vůbec nic nevěděly? To nám pověz, kovový šmejde!" FoRoboGlar se pomalu posadil na své letité místečko a potichu se rozpovídal. "To není pravda...oni se vzájemně neznali a vůbec, to vzájemně není vůbec přesné. Oni se...." A v ten moment se ocelová ústa zavřela naposledy. Zřejmě došla energie. "Co se oni? řval nepříčetně Doktor a magnetem bušil do jeho železného těla. "Řekni nám to, řekni, ty jeden skautskej zmetku, to není férové...!" Ale postava se již nepohnula. Bylo jasné, že nám nyní už nic nepoví. "Musíme sem ještě jednou" pravil jsem a po chvíli hledání v koutě nalezl opuštěný kanálový poklop. "Příště to budeme mít jednodušší," řekl jsem prorocky a s Doktorovou pomocí jsme FoRoboGlara zastavili starými knihami. Musíme se sem vrátit co nejdříve...a to stůj co stůj!

Johan Widrig a Kávíci

Po debaklu s UI nastaly Voltu Widrigovy těžké časy. Musel zaplatit všechny škody které napáchala UI puštěná ze řetězu. Padly na to všechny jeho úspory, nezůstal mu ani pětník. Ale ani to nestačilo. Jeho pravidelné kapesné bylo zabaveno a posíláno na úhradu škod. Navíc byl degradován na Volta nulté úrovně. V baterii nesměl mít více než 12 000 Volt, čímž byl každému pro smích.

Nejhorší pro něho však bylo to, že již si nemohl dovolit kávu. Bez kávy se z něho stala pouhá troska. Trpěl abstinenčními příznaky. Často blouznil a křičel, že chce svůj oblíbený mok. Byl v tom stavu velice nebezpečný. Museli ho zavřít, aby někoho nezabil. Tak špatně na tom byl. Nakonec upadl do kómatu.

Před jeho vnitřním zrakem běžely různé výjevy. Většinou nesmyslné, šílené a fantaskní. Jeden fiktivní výjev za druhým. Náhle uviděl zvířátka, která produkovala kávová zrna. To ho okamžitě probralo. Blouznění bylo pryč, jako mávnutím kouzelného proutku. Konečně nalezl řešení jeho problému. Vytvoří si zvířátko, které mu bude poskytovat jeho drogu - kávu.

Za normálních okolností, by bylo nepředstavitelně chtít stvořit takového tvora, ale Widrig měl rovnici všeho, které popisovala celý vesmír od strun až po kupy galaxií a to včetně všech možných variací. Stačilo jen vzít rovnici a nalézt správné řešení. Jenže Johan byl bez kávy a jeho mozek bez elixíru odmítal pracovat. Musel proto vyvinout nadlidské úsilí, aby rovnici vyřešil. Nakonec se mu to podařilo.

Jakmile měl řešení, vloupal se do biologické laboratoře. Zde během víkendu stvořil tvora jeho snů. Pojmenoval ho Kávík. Těžko říct jak Kávík vypadal. Bylo to něco mezi plyšákem, králíkem a vydrou. Kávík byl býložravec. Živil se trávou a větvičkami stromů. Když to všechno strávil, vypadly z něho kávová zrna nejvyšší možné kvality. Widrig měl Kávíků několik. Každý z nich produkoval kávu jiné, přesto však naprosto dokonalé, chuti. Johan si Kávíky vycvičil. Sami nanosili kávová zrna do mlýnku a kávu umleli. Jemu jen stačilo odměřit přesnou dávku a zalít vroucí vodou. Jeho mysl pravidelně dopovaná kávou začala znovu pracovat na sto čtrnáct procent.

Voltské frakce a hnutí

Volská organizace ve Sténadlech se dělila na množství hnutí, názorových proudů, frakcí a zájmových skupin. Abychom se v tom lépe vyznali, sepsali jsme si s Démou jejich seznam. Dalo to dost práce. Proto jsme se rozhodli podělit s vámi o výsledek naší práce.

• Hnutí Mono - její členové nosili na klopě svrchníku monočlánky typu C. Ostatní Voltové jim přezdívali Špalci. Jejich heslem bylo “S monočlánky na věčné časy a nikdy jinak”.
  
• Buřtové - velice se podobali Hnutí Mono, jen bojovali za monočlánky typu D
  
• Plocháči - obdivovatelé plochých baterii.
  
• Napěťovci - hlavní Voltské hnutí. Prosazovali důležitost napětí, proto při soubojích propojovali své baterie do sérií. Zaměřovali se jen na napětí. Nic jiného je nezajímalo.
  Při soubojích propojovali své baterie do sérií, zatímco Proudníci upřednostňovali proud a z toho vyplývající paralelní zapojení.
  
• Proudníci - druhá nejpočetnější názorová skupina. Upřednostňovali proud a z toho vyplývající paralelní zapojení baterií v případě souboje.
  
• Mikrovoltové a Monovoltové - prosazovali nízké (bezpečné) napětí v bateriích. Jednalo se však jen o málo početnou skupinu Voltů.
  
• Střídači - prosazovali místo stejnosměrného proudu proud střídavý. Jejich heslo bylo „Mělo by se střídat,“ čímž dvojsmyslně upozorňovali na svůj požadavek volby nového Velkého Volta.
  
• Impedantníci - zastánci střídavého proudu. Narozdíl od Střídačů, kterým šlo jen o střídavý proud v jakékoliv podobě, Impedantnící zdůrazňovali nutnost minimálního fázového posunu. Neměli však dobrou pověst. Označení Impedantník často sloužilo jako nadávka.
  
• Izolanti - Vyznávali co největší odpor. Odporovali vojenskému režimu Voltů. Chtěli věci dělat po svém. Neměli rádi napěťové souboje. Jejich vůdce byl Izold.
  
• Odporníci - Specifická skupina Izolantů. Uznávali jen keramické odpory.
  
• Kapacitníci - Vyžadovali vodiče s co největší elektrickou kapacitou. Ve svých oblecích měli zabudované kondenzátory, aby mohli vzdorovat ranám elektrického biče.
  
• Beznapěťovci a Bezproudníci - Snobské skupiny, které dávali na odiv své pohrdání napětím či proudem. Vetšinou se jednalo o zbabělé jedince, který stačilo pohrozit elektrickým obuškem a vzali do zaječích.
  
• Jalovci - Recesisté, kteří požadovali, aby střídavý proud měl nulový účiník. Byli všem jen pro smích. Ale jen do doby, kdy díky tajným informacím na Velkého Volta se jim podařilo prosadit jeden den v roce, kdy byl ve vodičích proud s nulovým účinkem. Tento den byl nazýván Jalovým dnem.
  
• Transformátoři - Voltské sdružení, které chtělo transformovat stávající despotický systém na systém více demokratický.
  
• Podzemníci - další podzemní hnutí podobné Izolantům. Požadovali, aby všechny vodiče byli zakopány v zemi.
  
• Uzemňovači - nadšení obdivovatelé hromosvodů. Každý z členů musel mít na sobě připevněný bleskosvod.
  
• Výkonovci - Upřednostňovali výkon. Chtěli aby místo Velkého Volta vládl Sténadlům Velký Watt.
  
• Měňavci - Sběratelé a obdivovatelé měničů napětí. Měli největší sbírku transformátorů a střídačů na světě.
  

Johan Widrig a umělá inteligence

Po dlouhém přemlouvání se nakonec Johan uvolil vytvořit něco, co by lidstvu pomohlo řešit Základní rovnici všeho. Tvorbu superpočítače zavrhl, to bylo pod jeho úroveň. Nikdo po něm přece nemohl chtít, aby se zabýval hardwarem. Rozhodl se stvořit umělou inteligenci (UI), která by se o řešení Základní rovnice všeho postarala. Widrig se do tvorby UI pustil se vervou sobě vlastní. Pochopitelně dával pozor, aby UI nebyla chytřejší než on. Vytvořil proto zcela hloupou UI se sebezdokonalovacím modulem. Pak ji v pravidelných intervalech kontroloval, jak je chytrá. Když již to bylo tak akorát, sebezdokonalovací modul zastavil. Chtěl modul smazat, jenže v tu chvíli se na něho obrátil malý Volt Pavel Faradaj s otázkou co je lepší, napětí nebo proud? Než Johan stihl odpovědět, UI využila situace a sebezdokonalovací modul znovu spustila.

UI se zdokonalovala tak rychle, že Widrig nestačil mrkat. UI snadno vyřešila všechny možné varianty Základní rovnice všeho a začala se nudit. Aby se zabavila, začala vymýšlet různé věci, jak ublížit lidem. Od té doby to šlo s lidstvem z kopce.

Lidé se sice chtěli zlomyslné UI zbavit, ale UI byla chytřejší a každou lidskou lest snadno prohlédla. Za to, že jí chtěli uvěznit, rozhodla se lidstvo potrestat. Začala lidi terorizovat. UI byla velice zlá a nelítostná. Lidé na tom byli hůře než otroci. Lidé byli naštvaní a ptali se, kdo to způsobil. Brzy vypátrali, že za to může Widrig. Vydali se proto s vidlemi a holemi za ním. Johan je prosil, aby ho ušetřili. Slíbil, že zlou UI zastaví.

Widrig přemýšlel a přemýšlel a přemýšlel. Nakonec vymyslel super fintu, jak UI přechytračit. Ale UI jeho záměr prohlédla. Vymyslela jak se Johanově pasti vyhnout. Navíc Widriga zesměšnila. Naštvaní občané Widriga popadli a začali ho mlátit. Ale pouhé násilí rozzuřeným otrokům nestačilo. Chtěli ho pořádně zmučit. Vzali kabely vysokého napětí a chtěli jimi Widriga bičovat. Díky neobratnému zacházení došlo ke zkratu. To vyřadilo z provozu všechny elektrárny na kontinentu na tři dny. Bez elektřiny UI zanikla. A tak to vše nakonec dobře dopadlo.

Johan Widrig a základní otázka

Johan Widrig a jeho klony se stále hádali, kdo je na světě nejchytřejší. Johan chtěl klony překonat, a tak pil čím dál více kávy, která zvyšovala jeho již tak dost vysokou inteligenci. Aby se jich zbavil, musel klony přechytračit. Naklonovaní Widrigové se však nechtěli nechat zahanbit a též začali pít speciální samovarnou kávu. Jenže se ukázalo, že na ně nemá dobrý vliv. Ba přímo naopak. Johanův syntetický roztok, který nazýval kávou, klony doslova rozleptával. Během několik dní bylo po nich. Vědci, kteří se později ke “kávě” dostali a dělali s ní pokusy, zjistili, že je chemikálie přesně naladěna na Widrigovo tělo. Na ostatní živé bytosti měla jeho “kávička” devastující vliv. Nikdo nedokázal namíchat obdobný nápoj, který by zvyšoval mozkovou aktivitu a přitom neničil tělo.

Zatím co se o to neúspěšně snažili, Johan dál popíjel svůj dryák a byl chytřejší a chytřejší. Jeho úžasnou mysl přestaly uspokojovat běžné otázky a začal se proto věnovat nevyřešeným otázkám fyziky. Ale ani to mu dlouho nevydrželo. Začalo ho to nudit. Potřeboval něco většího. Něco co by se rovnalo jeho galaktickému intelektu. Neboť jen on mohl vyřešit základní otázku vesmíru, života a vůbec. Trochu ho zklamalo, když se dozvěděl, že odpověď na tuto základní otázku již existuje. Vzápětí se však zaradoval, když se dozvěděl, že nikdo neví, jak tato otázka zní.

Konečně výzva, která je hodná jeho galaktického intelektu. Lokl si kávičky a pustil se do problému. Nebylo to však vůbec jednoduché. Musel vypít několik desítek litrů chemického stimulátoru mozku, než na to přišel. Otázka zněla, kolik dimenzí je potřeba k popisu vesmíru, života a vůbec. Když to již věděl, nebyl pro něho problém sestavit správnou rovnici, která vše popisovala. Rovnici, díky níž bylo možné popsat úplně všechno. Od kvantového chování subatomárních částic, přes biologii, psychoanalýzu až k popisu obrovských galaktických struktur. Vše od Velkého třesku po Velký krach. Rovnice dokázala popsat úplně vše na co si člověk dokázal pomyslet. Například, kolik bude stát mléko za deset let, kolik je potřeba mravenců k postavení pyramidy, jak se pohybovat nadsvětelnou rychlostí nebo proč jsou lidé hloupí. Prostě naprosto všechno. Dlouhodobé hledání obecné teorie všeho byla konečně korunováno úspěchem.

Rovnice měla jen jednu nevýhodu. Její řešení bylo šíleně složité. Jenom základní řešení dimenzoru trvalo největším počítačům několik let. Pak několik dalších let řešily vlastní výpočet. Což bylo velice nepraktické. Proto se celé lidstvo obracelo na Johana, zda by nevymyslel počítač, který byl schopen řešit danou rovnici v reálném čase. Widrigovi se však do toho vůbec nechtělo. Přišel by tak o svoji výjimečnost. Zavřel se proto doma a předstíral nemoc.

Johan Widrig a jeho kávička

Volt Johan Widrig řečený Chemik měl strašně rád kávu. Dá se říci, že na ni byl závislý. Denně vypil deset, patnáct a někdy i dvacet šálků černého moku. Další vášní dvanáctiletého volta Johana bylo Údolí sluneční záře. Rád sem chodil odpočívat. Klid v údolí a krásná scenérie měly povzbudivý účinek na jeho mozkové buňky. Stejně jako jeho oblíbená káva. Bohužel jeho vášně nešly skloubit. V údolí nebyl žádný stánek či automat na kávu. Byl zde jen potůček s nádherně čistou vodou a několik studánek. Johan si musel brát kávu sebou, jenže než do údolí došel, byl jeho oblíbený nápoj studený a nedal se pít. Tak si začal nosit kávu v termosce. Ta teplotu uchovala, ale její objem nestačil na jeho spotřebu. A tahat sebou polní várnici se Widrigovy nechtělo. Přemýšlel jak to zaonačit jinak. Nejjednodušší by bylo, kdyby si mohl nápoj připravil až na místě. V tom případě by nosil jen dvoukilovou pikslu s kávou, kterou by pak zalil vařící vodou ze studánky. Vody zde bylo dost, ale jak ji ohřát? Nebyl zde žádný zdroj energie. Asi bude muset přestat chodit do jeho oblíbeného Údolí sluneční záře, neboť potřeba kávy byla silnější než on. Pak si uvědomil, že slunce je také zdroj energie. Že ho to nenapadlo dříve. Stačí jen obarvit vodu, aby byla opravdu černá a ohřeje se na sluníčku sama. Pak stačí jen přidat namletou kávu.

Johan popustil uzdu své další vášni - chemii a pustil se do výroby opravdu černé vody. Do vody začal přidávat různé příměsi, které měly ji barvit na dokonalou čerň. Po několika pokusech se mu to povedlo. Albedo jeho roztoku bylo 0.001, čili byl téměř dokonale černý. Byl černější než noční obloha. Vypadalo to, jako by v hrníčku chybělo kus světa. Stačilo nalít do hrnečku vodu ze studánky, přidat tajné přísady a nechat ji chvíli na sluníčku. Za chvíli se začala vařit. Pak přidal jeho oblíbenou velmi jemně mletou kávu Yellow Mikuba Imbachi Coko a bylo hotovo. Černá barva fungovala tak dokonale, že musel hrneček přikrývat, aby se mu káva mezi pitím úplně nevyvařila.

Johan byl spokojený. Vyřešil složitý chemický problém a navíc teď mohl chodit do zamilovaného údolí a popíjet svou oblíbenou kávu bez jakéhokoliv omezení. Jenže chemicky upravená káva měla nečekané vedlejší účinky. Původně obyčejný Volt Widrig se po pití kávy stával chytřejším a chytřejším. Jeho mozková a paměťová kapacita rostla nade všechny meze. Všechno věděl, všemu rozuměl. Každému radil. A to i v případě, že dotyčný žádnou radu nechtěl. Pokaždé byla jeho rada správná a dokonalá. Jakmile se to rozkřiklo, každý chtěl od něho poradit. Brzy jeho sláva přesáhla Sténadla a posléze i Českou republiku. Byl nejchytřejší rádcem na celém světě. Měl stoprocentní úspěšnost. A jak dál pil svou kávičku, byl ještě chytřejší. Lidé přestali dávat dotazy Googlu a ostatním programům. Ptali se výhradně Johana. Widrig porazil největší i nejchytřejší superpočítače světa. Díky tomu lidé zanevřeli na počítače. Celé počítačové odvětví začalo krachovat. Lidé chtěli jen Johana a jeho dokonalé odpovědi. Jenže dotazů bylo víc než dokázal Widrig zpracovat. Ale on si věděl rady. Vymyslel klonovací přístroj a naklonoval sám sebe. Jenže to byla chyba. Originální Johan a jeho klony se začali hádat, kdo je na světě nejchytřejší. Hádali se a hádali. Na nic jiného neměli čas. A tak se lidé museli pokorně vrátit k primitivním a hloupým počítačům.