Neznámá fakta o chovu zvěře

Jak nám sdělil nejmenovaný "pramen," chov domácích zvířat byl zaznamenán i u Pomalých kulek. Je to sice jen okrajová záležitost ve slavných dějinách tohoto legendárního klubu, ale jelikož Doktor H vlastní jezevčíka Karla I. Divokého, chtěl, abych se toho zhostil a tento dějinný střípek zaznamenal. Rád to pro něho udělám, zejména když vidím, jak se trápí s jeho výchovou. Doktor H je totiž zcela nezvladatelný. Chov u Pomalých kulek by se dal shrnout do tří základních epoch.

V té první hoši holdovali zejména malým živočichům. Měli několik krabiček ochočených blech, kterou jim okoval místní kovář pan Želízko. S nimi objížděli poutě ve snaze přivydělat si nějaký ten peníz na klubové výpravy a smetanové nanuky. Ty byly v klubu velice oblíbené. Pak žížalu Aminu, kterou jednoho dne sezobl tukan Arnošt a byl proto popraven kuličkovým perem do hrudi. Posledními zástupci malých hmyzích kamarádů byly štěnice. Ty ani hoši pěstovat nemuseli. Objevili se náhle a během pár týdnů obsadili větší část klubovní podlahy. Proto Mirek nařídil, že na schůzky budou napříště všichni chodit v gumovkách a s DDT ve funkčních rozprašovačích. Pak nastala doba takzvané deratizace.
Po ní se setkáváme s několika dřevěnými kotci a s prvními z několika set pozdějších morčat. Ty řadíme do druhé, střední fáze chovu. Přemnožily se jim tak, že se začaly vzájemně požírat. Chlapci věděli, že příčinou je jejich až přílišná měkkosrdcatost. Nebyli totiž schopni chov rozumně redukovat, a to i přesto, že v hubených válečných letech se za tyto hlodavce platilo téměř zlatem. Domovník Zaorálek jim nabízel za deset morčat jednoho králíka, aby si alespoň trochu ozvláštnili stereotypní jídelníček, ale oni nepolevili.
Nakonec byli donuceni je odvézt do cirkusu Humberto, kde si díky nim mohli i nadále dovolit hada Jindřicha. Jeho nikde jinde neviděný stoj na ocasu, zvaný svíčka překvapil i mnohé zoology svojí precizností provedení. A když na závěr představení zazpíval tenkým hláskem "Kde domov můj" a mrskal při tom jazýčkem, nadšení diváků nebralo konce. Sám principál Don Skokaněc je jednou pozval na vystoupení, avšak vstupné si od nich stejně vybral.
Poté chlapci na chov nadlouho zanevřeli. Velmi se jich tento přístup dotkl. Nastartoval ho až náhodný nález kokršpaněla Huga. Měli ho velice rádi, i když jim pravidelně požíral svačiny a schválně kálel do bot. Nepomohl ani ocelový drát pod napětím, omotávaný za trest kolem těla, nebo polévání kyselinou. Hugo byl nezničitelný.
Psů měli několik. V klubovní kronice je uveden například vlčák Kazan, fenka pitbulteriéra Valérie a srnčí ratlík Ivan. Toho naneštěstí zašlápl Tryskonožka při slavnostním tanci u táborového ohně.

V té poslední době se Kulky nevyhýbaly ani větším plemenům. Je zaznamenán kůň Ferda (domovník si ho nepřál, neb v noci teskně ržál na chodbě), býk Vůl a horská lama Jana. Býk nakonec stejně skončil na talířích v podobě chutných steaků. Chlapcům se moc nezamlouvalo, že si zabral jeden roh v klubovně a že do nich neustále trkal. Schůzky byly narušovány a Mirek soptěl vzteky.I pro mne bylo překvapivé, co mi "pramen" sdělil. A to prý ještě není všechno. Naznačoval, že by mi někdy velice rád sdělil podrobnosti o koníčcích Pomalých kulek, o vzájemné řevnivosti uvnitř klubu či o Dlužínových milionech, ukrytých na tajných kontech ve švýcarských bankách. Ano, o těch milionech, které hoši tak pracně vydělali při sběru míčků v Borcích. Nezbývá než se těšit na další a další senzace.

Dnes mi například Doktor H volal, že ho jeho jezevčík poprvé poslechl, při povelu "Sedni." No, samozřejmě si nesedl, ale lehl, ale i to je určitý pokrok. Nu, a to je, myslím, dobrý závěr do příště, nemyslíte?

Zápis z Voltské rady

Vážení čtenáři, musíme s Vámi podělit o nečekaný objev. Dnes se se mnou Déma podělil o svačinu. Ano, je to opravdu ojedinělý čin.  Nikdy dřív to neudělal. Vždy si své svačiny hltal sám v koutku, abych ho neviděl. Sendvič byl zabalený do papíru, který Déma našel v kontejneru za místní vědeckou knihovnou. Když jsem papír rozbalil, zjistil jsem, že je zde zápis z Voltské konference. Jak se ocitl za knihovnou zatím nevíme. Po tomto nezbytném úvodu si můžete přečíst, o čem se Voltové na konferenci bavili.

„Počkej, tomu nerozumím. Takže ty tvrdíš, že napětí ve stejnosměrném hliníkovém drátě o světlosti šesti milimetrů není totožné jako ve stejném drátu, ale měděném?” Pravil ortodoxní Voltovec.
„Ne, tak to není,” odporoval zástupce Odporů, „koeficient tření v bezzákluzových vodičích je, jak známo, asi třikrát menší oproti se zákluzovou mřížkou.”
“Není to totožné se supravodivostí?”
“Není. Ano i ne. Za nízkých teplot je to totožné, ale při běžných teplotách se supravodivé a bezzákluzové vodiče diametrálně liší. Supravodivost využívá vlnových vlastností elektronu, zatímco bezzákluzovost využívá částicových vlastností, zejména absolutní průraznosti. Tím se snižuje jejich tření.”
“Ale to by znamenalo znovu vykovat všechny vodiče.”
“Vývoj jde bohužel stále vpřed, pokud chceme držet krok s Impedantníky, odpadlíky od proudového náboženství, musíme tento systém přijmout. Jinak hrozí pokles napětí v našich sítích a to není dobré.” Hlas zástupce mainstreamu se náhle zlomil do jakési beznadějnosti.
“Když už budeme dělat změny, což rovnou přejít od k napětí k výkonu?” pokračoval oponent.
„Takže ty chceš říci, že máme zavrhnout Velkého Volta vyhlásit volby Velkého Watta. Ty si myslíš, že Volty již k šíření našich myšlenek nepostačují? Není to kacířství?”
„Ano,” pokračoval zástupce Odporů, „musíme bezpodmínečně vyhlásit nové proudové volby. Voltové a jejich vláda je již minulostí. Přeci nezůstaneme jen u stejnosměrného proudu. Střídavý proud přináší víc možností. Ostatně zrovna dnes mi někdo vyprávěl o podivné partě Voltů, která neměla úctu k Velkému Voltu. Voltové jsou sice nejpočetnější sekta, ale jich přívrženci už nejsou tak jednotní jako dříve. Navíc se dříve odpadlické směry stávají čím dál silnější. Kapacitníci, Impedatníci a další, vždyť sám víš. Zároveň povstávají další rebelové - Beznapěťovci, Bezproudníci, Měnavci, Střídači velkého proudu a dokonce i Jalovci. To se musí podchytit včas, nebo se nám celý systém zhroutí. Stabilitu může zajistit jen Velký Watt.”

Pátrači

Zpočátku bylo Voltské hnutí spontánní a jednomyslné. Všichni chtěli být Volty. Soutěžili mezi sebou o to kdo bude mít v baterii větší napětí. Kdo se dostane výš ve Voltské hierarchii. Všechno bylo úžasné. Ještě nikdy svět neviděl tak jednotnou mládež. Sténadla zalil duch jednoty.
Nicméně po čase nadšení opadlo. Někteří hoši přestávali mít o příslušnost k Voltům zájem. Odmítali se podvolovat autoritám a chtěli si dělat co chtějí. Velký Volt Henry Weber se na to nemohl dívat. Rozhodl se navrátit zbloudilá ovce zpět mezi Volty.

Nechal založit malé pátrací skupinky, které měli vyhledávat odpadlíky a přivést je znovu mezi Volty. Velitel takové skupinky měl výsadu nosit nich na prsou světlomet. Čím více úspěchů měla skupinka při napravování kacířů, tím větší světlomet mohl velitel nosit. Pátrací skupiny byly velice výkonné. Brzy se jim podařilo vyhledat všechny odpadlíky a “přesvědčit” je o nutnosti návratu mezi Volty. Zdálo se, že tím jejich činnost skončí a obyčejní hoši v ulicích Sténadel si budou moci spokojeně hrát. Ale Henry Weber byl úspěchem svých misionářů tak nadšen, že zvýšil jejich pravomoci a nařídil jim trvalou kontrolu všech Voltů.

Pátrači začali namátkově kontrolovat Volty všech kast a zjišťovali jejich oddanost Velkému Voltu a Voltské myšlence. Každé provinění či nedostatek oddanosti okamžitě hlásili. Příslušní sekční šéfové pak daného hříšníka tvrdě potrestali. Tresty byly tak kruté, že dotyčný příště při setkání s pátrači, raději dobrovolně věnoval velký peněžní obnos, aby pátrači byli tak laskaví a jejich přečin nenahlásili. Brzy se to stalo nepsaným zvykem. Pátrači část vybraných peněz věnovali Velkému Voltu, aby jim zachoval přízeň. Velký Volt ji za to na oplátku neustále zvyšoval jejich pravomoci a přimhouřil oči nad některými přehmaty. Pátrači se díky tomu stali jednou z nejmocnějších skupin ve Sténadlech. Jejich nepsaným šéfem se stal Volt s leteckým reflektorem na prsou. Byl nejvíce obávaným pátračem. Všichni Voltové si dávali moc dobrý pozor na to, co před ním řeknou. Vždy uctivě vyjádřili svou loajalitu k Voltskému hnutí. Nikdy si před ním nedovolil žertovat.

Tradovalo se, že jednou do Sténadel pronikla jakási skupina cizáků převlečených za Volty. Letecký reflektor na ně narazil a hned zavětřil něco podezřelého. Po několika dotazech, na které odpovídali čím dál podivnějšími výmluvami na ně udeřil jasnou otázkou, koho budou volit v nacházejících volbách.  Napěťovce nebo Proudníky? Cizáci odpověděli něco nesmyslného a začali prchat. Letecký reflektor hned rozjel největší stíhání, jaké kdy Sténadla zažila. Nakonec se ho zúčastnili prakticky všichni Voltové, kteří tu v danou dobu žili. Ale stalo se něco neuvěřitelného. Nikomu se nezvané cizáky nepodařilo polapit. Zmizeli, jako kdyby se vypařili. Letecký reflektor po nich pátral ještě několik let, ale marně. Nakonec rozšlapal svůj letecký reflektor a rezignoval na své členství ve Voltské organizaci. Ale to neměl dělat. Brzy ho navštívila skupinka Pátračů ...

Ježek

Jednou Tláskač onemocněl. Byla to krutá nemoc. Byl tak zesláblý, že se nemohl bez pomoci dostat z postele. Byť nemocný a blouznil z horečky, jeho mozek stále pracoval na vynálezu. Když se mu trochu ulevilo chtěl si ověřit nápad, který jej v agónii napadl. Popadl komunikátor a začal vyhledávat potřebné informace. Jenže v té chvíli mu došly baterie. Nabiječku měl v šuplíku, ke kterému se díky nemoci nemohl dostat. Tláskače to naštvalo a rozhodl se, že s tím musí něco udělat.

Jak řekl, tak také udělal. Jen co se uzdravil, pustil se do otázky vždy dostupné nabiječky. Čím víc o problému uvažoval, tím mu bylo jasnější, že nemá smysl vyvíjet nějaké roboty, které by mu nabiječku přinesli, neboť zde hrozilo, že se porouchají nebo jim dojdou baterie. Bylo nutné vymyslet chodící nabiječku na organické bázi. Tláskač vzal tedy elektrického rejnoka a ježka a začal je křížit. Nakonec se mu to povedlo. Volba ježka se ukázala velice prozíravá, neboť postupem doby se Tláskačovi podařilo vypěstovat na každé bodlině jiný konektor. Takže nebyl problém dobijet jakýkoliv přístroj.

Od té doby neměl s dobíjením přístrojů problémy. Elektrický ježek si hrál, ale jak Tláskač zapískal, přicupital a dobil požadovaný přístroj. při normálním krmení dával živý akumulátor standardních devět voltů, ale pokud dostával speciální energopiškoty dokázal své napětí vyhnat až na padesát voltů.    

Když se o Tlaskáčově ježku dozvěděl Dlužín okamžitě si uvědomil, že by z toho mohl být dobrý byznys. Věřil, že nějaký potomek Tláskačova ježka musel přežít. Vyhlásil proto po ježkovi pátrání. Pomalé kulky začali obcházet všechny prodejny zvířátek. Navštívili i zoologickou zahradu. Vyptávali se lidí zda neviděli nějakého ježka. Pokud ano, hned tam spěchali. Vždy konkrétního jedince pečlivě změřili. Ale žádný nevykazoval sebemenší napětí. Nakonec se jim pátrání podařilo. V opuštěné zahrádkářské kolonii našli podivného tvora se spoustou konektorů na zádech. Okamžitě věděli, že je to on. Mirek byl nadšený a ještě nadšenější byl, když zjistil, že je ježek březí. Jen co se akumulátorky narodili, vyhlásil aukci. Výdělek byl obrovský. Z utržených peněz zařídil Mirek velkochov. Pomalé kulky, které museli zvířátka opatrovat a vynášet bobky, nejprve protestovali. Ale když se byznys pořádně rozjel byli spokojení. Už nemuseli pracovat, neboť si mohli najmout profesionální ošetřovatele.

Tržby za prodané jedince byly opravdu velké a navíc mladí akumulátůrci poskytovali dostatečnou energii, že ji mohli prodávat elektrárnám. Energofarma Pomalých kulek se stala světoznámou.

Tichá strana

Tichá strana byla starobylá čtvrť, kde byly ulice stále ještě osvětleny loučemi a někde dokonce i kostelními svícemi. Byla zde dokonce i jedna ulička, která byla osvětlena jen lucerničkami z vánočních stromků. V jiné zavedli místní starousedlíci chov světlušek, které pak nalepovali na obrovské desky a ty opíraly na rozích. Tím tyto kouty získaly zvláštní, podmanivé kouzlo. Snad proto sem málokdo chodil. Čas se zde zastavil. Pokrok neměl šanci. Lidé zde odmítali jakékoliv novoty, včetně televize, telefonu, rádia, internetu, tabletu a podobných nesmyslů. To se týkalo jen dospělých obyvatelů čtvrti. Mladí pochopitelně moderní věcičky zbožňovali. Zbožňovali je o to více, že zde byly zakázané. Ale zákaz je zákaz, a tak museli své moderní přístroje schovávat. Pokud byl někdo přistižen s nepovolenou věcičkou, byl potrestán vytaháním za ucho. Odhalený přístroj musel odevzdat na příslušném úřadě, kde byl dle přísných zákonů zničen. Alespoň se tak úředníci tvářili. Ve skutečnosti přístroje pečlivě uschovávali a ve volných chvílích na nich mastili hry.

Čtvrť města dostala název podle toho, že v době krize se místní zbohatlíci přestěhovali do jiných částí, jako například Borce, Bohatov, Drahotín, Prachovice, Prkenice, atd. Zůstala jen chudina. Hladové chudině nezbylo nic jiného, než se živit rybařením. Seděli na pravé straně řeky Hltavy a civěli na pruty. Lidé z okolních čtvrtí o nich říkali, že to jsou tišší blázni. Čtvrti, která se původně jmenovala Chytrov se začalo říkat Strana tichých bláznů, až se to postupně změnilo na Tichou stranu.

Postupem času získal název Tichá strana i druhý význam, neboť sem začali chodit hluchoněmí lidé z ostatních čtvrtí. Chodit po ulici bylo nebezpečné, neboť pokud neopatrný chodec míjel osoby zabrané do hovoru, mohl dostat do nosu při rozmáchlých gestech diskutujících. Bohužel to nebyla jediná negativní věc, s kterou jste se zde mohli setkat. Do Tiché strany se začali v houfech stahovat kapsáři, měli zde poměrně snadný a hlavně bezpečný výdělek. Místní hluchoněmí strážníci se snažili jak jen to šlo, ale i oni přicházeli o obušky, čepice, ba i o služební zbraně. Z těchto důvodů chodili takovým zvláštním, až tanečním krokem, při kterém neustále rotovali kolem své osy, aby viděli vše co se kolem nich děje. Děti se jim smály a pokřikovali na ně posunky že jsou točníci, ale jen do té chvíle, než s nimi strážníci zatočili.

Strašný konec Pomalých kulek!

Minulé léto jsme s Doctorem navštívili Osvětim, velice smutné místo. Úžasnou náhodou jsme tam potkali místního správce Měška Podiguhodnego, který nám dovolil nahlédnout do jinak vzácně přístupného archivu. Jaké bylo naše překvapení, když jsme téměř nahoře objevili otrhaný deník jistého pana Jacka Vacka. Nebyli bychom si ho všimli, kdyby nás nezaujal podivný nákres na jeho deskách. Ano, jednalo se téměř s jistotou o nákres ježka v kleci. Jak se sem tento deník dostal...a co je v něm vlastně napsáno? Měšek nám kupodivu vyšel vstříc a sešit nám na půl hodiny zapůjčil. Během ní jsme nelenili a celý si ho přefotili do mobilního telefonu. Teprve v Praze, při jeho čtení jsme zjistili, co se nám dostalo do rukou - byl to pravdivý a zároveň velice nešťastný konec Pomalých kulek. Jacek Vacek byl zřejmě vězněný spolu s hochy tohoto klubu a jak sám poznamenává "musel jsem to zaznamenat pro další generace!" Jak sám dál píše, papír si tajně sehnal v účtárně a na rozdíl od ostatních, kteří ho jedli, neb hlad byl strašlivý a všudypřítomný (Jacek byl na papír totiž alergický, míval po něm průjem, zvláště po toaletním) se rozhodl, že ty dávné příběhy, které mu hoši vyprávěli musí stůj co stůj zapsat. Jaké to bylo hrdinství si dnes lze těžko představit, ovšem jen díky jemu se podařilo celkem věrohodně rozklíčovat smutný a v mnoha případech burcující konec Pomalých kulek. Jak k tomu došlo? Jacek píše: "Byl tu se mnou nějaký Dlužín, údajně z Prahy, a jak jsme všichni věděli, byl opravdu hoden svého jména. Nikdy nikomu nepůjčil ani drobek chleba, sysloval staré kůrky a na nedělní burze na apelplace s nimi bezohledně kšeftoval. Oproti tomu to nesnižuje jeho obrovskou starostlivost o ostatní, kterým v případě největší nouze ZCELA zdarma věnovával nemalé kousky chleba se slovy: "Já jsem si předtím dělal srandu." Jak jsem zjistil, byl prý členem jakéhosi chlapeckého sdružení, které vyznávalo woodcraftové přírodní zásady a spolu s dalšími morálními zábranami je úspěšně roubovalo na svůj každodenní život. Klub velice dobře prospíval až do doby, kdy se chlapci seznámili s jiným klubem ze stejné čtvrti - s Rychlými šípy. Dle jeho slov to byl panovačný a krutý klub, jeho členové pocházeli z těch nejhornějších miliardářských až milionářských vrstev. Tito kluci měli vše to, na co si obyčejný smrtelník nemohl pomyslet ani ve snu - peníze, moc, jídlo, kamarády, ba i jiné věci. Není divu, že poctivé a naivní Pomalé kulky neodolaly vyjímečné nabídce Rychlých šípů na dobrodružný výlet vlakem do Terezína. Tyto chlapecké bestie byly totiž povolány do transportu a díky svým stykům a úlisnosti se jim podařilo Pomalé kulky přesvědčit, aby jeli místo nich. Hoši prý byli natěšení, sbalili si torny, maminky jim namazaly poslední čerstvý chléb v jejich životě a ráno 22.4.1942 nastoupili s mnoha jinými do vlaku, který bohužel zároveň znamenal smrt. To ale oni nevěděli. Pravda, přišlo jim prý divné, proč si nemohou sednout, proč nemají žádný přísun vody a potravy (tu naštěstí měli s sebou), ale jako správní zocelení skauti to vše brali jako přípravu na skutečný, ničím nepřikrášlený život." Je toho mnoho, co deníček skrývá a snad někdy příště z něho opět přineseme nějaký výňatek. Ale je třeba dodat, že některé skutečnosti, které jsme pak s Doctorem objevili v komiksu o Rychlých šípech mnohé naznačují. Vždyť Jaroslav Foglar o těchto věcech musel něco vědět, nebo alespoň tušit, tak proč jejich taková idealizace? O to víc zamrzí poválečný vývoj, kdy na příbězích o "čestných" Rychlých šípech vyrůstalo několik generací kluků a holek. My, kteří víme jak to skutečně bylo se sice občas pousmějeme nad jejich "veselými" příhodami z klubového dění, ale je to trpký smích, přímo mrzne na rtech...to, když si uvědomíme, jak skončili jiní kluci, kluci plni ideálů, nezředěného mládí a poctivosti. Však čas ukáže, kdo měl pravdu a jak se věci měly. Není možno si nevšimnout různých náznaků, které pan Foglar vsouval "mezi řádky." Trápilo ho svědomí? Snad... Však si dobře vzpomínáte na tu příhodu se záchranou žebráka na zamrzlém rybníku, kdy Rychlonožka volá směrem k Dušínovi: "Okamžitě zpátky! Rozkazuji ti to, nebo tě vyloučíme z klubu!" Zde je patrná roztříštěnost v klubu, jejich snaha o vládu jiných jednotlivců nad ostatními, jejich, a já se to nebojím nazvat drzou vznešeností! A tak bychom mohli pokračovat. Je to smutné čtení a řečeno jasněji - jsou to špatné zprávy pro celé klučičí hnutí!

J. F. vypravuje

Naše pátrání v popelnicích pokračuje. Zdá se, že překvapením není konec. Dnes jsme našli deník jakéhosi člověka ze Sténadel, který se podepisuje iniciálami J. F. Nevíme, zda je nalezený příběh pravdivý, neboť to co se zde píše, odporuje našim dosavadním poznatkům o Sténadlech. Tak tu máme další možnou variantu jak mohla Sténadla a Voltové vzniknout. Vyzkoumat pravdu bude obtížnější, než jsme si původně mysleli.

Zde je úryvek z nalezeného deníku J. F.

„Je to už dávno. Tenkrát ještě jezdily tramvaje bez elektriky, jen tak tažené koňmi a na Hradě sídlily akorát vosy. V těch dobách nikdo o Sténadlech neměl ani potuchy. Místo nich tu žila spokojeným a veselým životem čtvrť jiná, čtvrť zvaná Světlov. Můj otec nás tam jednoho dne přestěhoval, protože získal místo v nové tiskárně, která vznikla ze staré Edisonovi galvanovny. Byl to starý morous, a tak se mu nelíbil ten odporně jásavý tón ulic a optimistické úsměvy spolubydlících. Začal proto systematicky narušovat jejich sebevědomí. Každému říkal, jak je to tu hrozné, proč je vše takové tmavé a jak je možné, že se všichni tak nenávidí. Zpočátku si z něho ostatní dělali legraci, ale postupem doby přece jenom v nich začalo klíčit jakési nedefinovatelné podezření. Postupem doby se začali všichni navzájem podezírat, sledovali jeden druhého – kam chodí a s kým se vybavuje a množila se i udání a přepadávání za bílého dne. Do žárovek, které podle nich málo svítily, začali pouštět stále více elektřiny. Na ulicích byl jas až k oslepnutí, ale zfanatizovaným občanům se to stále zdálo málo. A tak pokračovali ve zvyšování napětí, až všechny žárovky popraskaly. To občany poněkud uklidnilo, neboť zde byla nyní skutečně velká tma, jak už dlouho tvrdili.

Můj otec tak během necelých deseti let tuto kdysi krásnou čtvrť úplně rozložil. Nikdo už neříkal Světlov, ale začalo se čím dál tím častěji používat oslovení jiné, přesnější – Tenata. Odevšad byl slyšet křik a sténání, to jak lidé vráželi do zdí a jak se navzájem přepadávali, a tak došlo postupem času k dalšímu přejmenování na Sténadla.

V té době začaly i první pokusy o nastolení obnovy, takové občanské samosprávy. Trochu jsem se o to zasloužil i já, chtěl jsem totiž odčinit tátův hřích, když tragicky zahynul pod kladivem souseda Huňáta. Nalezl jsem totiž v knihovně zápisy o starých Voltech z dob Edisona, kteří chodili se žárovkami a ukazovali tak světu, že nová doba přichází. Za mých časů však tato tradice již téměř zapadla a po celé čtvrti tak chodilo jen pár nadšenců, kterým se však všichni ostatní posmívali. Ale teď v době temna bylo užitečné tuto tradici obnovit. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem věděl, že je to přesně to pravé co Sténadla potřebují. Začal jsem pracovat do té doby s bezprizorními hochy a děvčaty. Nejprve jsem jim přikázal nosit ty staré známé žárovky a jak nasazovat gumové podrážky. Měl to být vzdor vůči dospělým, důkaz, že i my malé děti dokážeme sténat tak silně jako dospělí. Nějaký čas k mé spokojenosti všechno fungovalo, ale pak se, jak už to bývá, začala Sténadla dělit na různá napěťová hnutí a vypukly první války.

Ostatní čtvrtě nejprve jen přihlížely, ale postupem doby si též začali hrát s elektřinou a začaly stále více zasahovat do našeho napětí. Našim soudruhům se nelíbilo, že si někdo přihřívá polívčičku na našem proudu, a tak došlo k první potyčkám. Podařilo se nám naší síť dokonale odizolovat, ale ostatní čtvrtě se pokoušeli naše izolátory obsadit a rozbít. Ty to bitky o izolátory byly čím dál častější, že nakonec nezbylo jiné možnosti než s ostatními změřit své síly, aby bylo pro vždy jasné, kdo má v elektřině navrch. Byla proto domluvena První měřičská válka. Z dnešního pohledu to bylo víceméně směšné. Tenkrát jsme ještě neznali atomové bomby, tanky a dalekonosná děla – vystačili jsme si pouze s krabičkami plnými různých elektronek a drátů. První napěťová válka vypukla v sychravý dubnový den přesně před 32 lety. Sešlo se nás zde pouhých 6000. Každá čtvrť vyslala čtyři sta zástupců, kteří měli bojovat za jejich barvy. Některé části města byly ale malé, a tak se dostavili úplně všichni bojeschopní chlapci, což se později ukázalo jako špatný tah. Tyto čtvrtě totiž většinou neměly ani základní znalosti o elektřině a tak se stalo, že při boji byly tak celé z nich úplně vyhlazeny. V takových čtvrtích pak několik let nebyl slyšet žádný dětský smích a pláč, byly pusté a smutné.

V podstatě přežila jen naše Sténadla, které byly a jsou v elektřině prostě nedostižné. Dále zbyla malá skupinka z Velké Strany, kde v tu dobu řádil tyfus a kde hlavní hygienik nařídil přísnou karanténu. Chlapci z ostatních čtvrtí byli tak zdecimování, že byli na dlouhou dobu vyřazeni z událostí dětského života.

Hoši ze Sténadel se právem nazývali vítězi a aby ještě více posílili svoji hrdost, vyzývali ostatní čtvrtě nové rozhodující bitvě. Ale to už doba i technika značně pokročila, a když po Druhé opatrné kamenné bitvě přišla bitva Třetí, atomová, věděl jsem, že to znamená úplný konec mých nadějí. Rozhodl jsem se zanevřít na celý svět a odešel jsem do ústraní do těchto míst, abych tu pykal za svoji opovážlivost. Já, obyčejný městský hoch chtěl převrátit smýšlení lidského rodu. Jaká to byla ode mne opovážlivost!”

Izoldův pokus o moc nad Volty

     Dlouho se nevědělo jak se Voltové a Velkostraníci vlastně dorozumívali, jaké měli názory, o co jim vlastně šlo a kdy došlo k takzvanému "Zákazu tištěného slova," jež bylo vynuceno pohnutými událostmi kolem bytosti zvané Izold. Ukázalo se totiž, že Izold dokáže ovlivňovat veřejné mínění pomocí statických výbojů vedených přímo do novinových liter. Izold dokázal pomocí jemných tlumičů takzvané embryonální biopsie opsat jakýkoliv pohyb tiskařského stroje a při samotném tisku se doslova"vtělit" do každého tištěného písmenka. Důsledkem toho bylo jakési podivné brnění při četbě tisku, což zprvu Voltové považovali za změny ve svých organismech způsobenými neustálými přepěťovými stavy. Někteří Voltové se pak potáceli po ulici vyvolávajíce protistátní hesla..."Chceme volty bez ampérů," či Jakýkoliv odpor je marný?" a podobně. Druhý den si samozřejmě nic nepamatovali. Izold tak postupně budoval svoji vládu nad Volty, pásl se na jejich neschopnosti vzdorovat a nenápadně je tak směřoval ke své krutovládě. Neštítil se i takových zvěrstev jako bylo třeba ovládnutí hudebníků při oslavách Velkého Volta, kdy hráli naprosto nemožně. A Izold se kdesi potají smál až mu jiskřila kůže... Takové excesy se stávaly na veřejnosti stále častěji, Izold naštěstí neznal míru. To mu zlomilo vypínač.
A tak vědci ze skupiny takzvaných Ohmových klaunů jistoty vypracovali plán, jak tento tajemný úkaz eliminovat. Začali s tiskem nevodivých, keramických liter vyrobených z hornobřízského kaolinu, což mělo za účinek naprosté vymizení všech škodlivých příznaků. Noviny tím samozřejmě ztučněly a ztěžkly, běžná vydání byla těžká 5-6 kilogramů, ta exponovaná vážila i několik set kilogramů, kolikrát i tisíc...ale vědci se nevzdávali. Izold o tom samozřejmě nevěděl a zmaten skutečností, že jeho snaha o ovládnutí Světlova slábne pronikal do systému se stále větším napětím. Jeho osobnost byla rozrůzněna přílivem a odlivem neskutečného množství energie. Jednou jiskřil vtipem, jindy byl zas jako vybitý akumulátor. Katastrofa na sebe nedala dlouho čekat. Do sobotního vydání, které je větší než ty ve všední dny, neboť jsou do novin vloženy přílohy se rozhodl naposledy o nemožné. Napojil se na obecní transformátor a zkusil Voltům takříkajíc sáhnout na švába. Zprvu bylo jeho snažení korunováno úspěchem, Voltové začali poblikávat, zakopávali a někteří i padali na zem, jiní hryzali dráty vysokého napětí, pili ze zoufalství obsahy automobilových baterií nebo se objímali v marné snaze propojit svá těla do série a trochu ožít. Jenže Hlídač číslo 2, vyrobený právě pro tyto nenadálé nehody se zachoval naprosto profesionálně - vypnul na milisekundu proud v celém Světlově a Izold se zcela logicky přehřál a částečně explodoval. Poté co posbíral své končetiny se zřejmě odbelhal do skrýše, kde dál spřádá plány na ovládnutí světa.
    V archivu muzea se našlo několik desítek titulů z oné dávné, ale krásné doby. Pro děti se rozšiřoval měsíčník s názvem Malý volt, kde na pokračování vycházel velice napínavý příběh "Příběhy indukční cívky" a následně "Příběhy indukční cívky ještě po dvaceti letech." Mládež si oblíbila zejména týdeník "V tom,"což byly netradiční pohledy do rozvodových skříní, nebo bulvární "Au!" s legendárními příspěvky "Opáleného šroubováka Pepiho." Pro ženy byl k mání časopis "Instalace," jakýsi pokus o začlenění ženského prvku do mužského světa. V archivu se našly dokonce občasníky satanistů Církve velkého proudu "Blackout" či "Potmě." A takhle by se dalo pokračovat...to spektrum je velice pestré. Izold sice způsobil že toto médium se ve Světlově nikdy neobnovilo, ale na druhé straně došlo k jinému, význačnějšímu pokroku - lidé si začali předávat zprávy starou dobrou morseovkou, blikáním žlutých špendlíků. Ukázalo se, že je to sice pomalejší, ale zato osobnější způsob sdělování novinek. Všichni byli k sobě blíže. Izold tak paradoxně společnost opět spojil, bez relátek, bez čokolád.

Jak to bylo se (Úzkkem) Širokkem?

V literárním archivu Národního písemnictví ve složce "Byl Foglar opravdu Foglarem?" (tato skutečnost není dodnes plně vysvětlena...dle mnohých prý byl Foglar agentem sovětské tajné špionážní služby - Voloďou Kozlovem Rohanovským, též lidově zvaným Velkou mlhou, o čemž se píše na jiném místě, která sledovala vývoj a praktický dopad stále se zlepšujících voltských baterií ve Světlově) nalezen zajímavý dokument. Byl zapadlý v sešitku Clifton contra neviditelný vloupač, což byla detektivní novela, které Foglar celý život sbíral a miloval. Na něm jsou roztřeseným písmem psaným zřejmě krví (psal to v nouzi kdesi v ohrožení?) napsána pouhá tři slova: Širokko je Úzkký!
Co to mělo znamenat? A kdy vlastně tento neuvěřitelný fakt Foglar odhalil? A proč ve svém románu o Rychlých Šípech ponechal Širokkovi jeho původní jméno? Můžeme se jen domnívat, zda skutečnost, že Širokko je vlastně Úzkko by neměla dalekosáhlé důsledky ve vnitropolitických záležitostí spojenými s již dříve zmiňovaným zájmem o voltovské baterie. Chtěl tím Foglar tento fakt zatajit před samotným Stalinem? Nehrál to nakonec na obě strany? Několik badatelů v čele s Václavem Jebavým se dokonce domnívá, že Foglar se nejmenoval Foglar, ale že se jednalo o grupenfuhrera Waltra Štetkeho, známého nacistického vědce pracujícího za války na tajném projektu Třetí říše - Světlo bez energie. Dle dochovaných záznamů šlo o bezprecedentní sání kosmické energie pomocí malých gumových balonků. Ovšem ve čtyřicátých letech minulého století pryž ještě nebyla vylepšená dnešními moderními nanotechnologiemi a pokus skončil jen pouhým pufáním! Mnohé by tomu nahrávalo - vždyť Širokko i legendární Pérák přece létali vzduchem jako netopýři (měl v tom prsty i Werhner von Braun?) a je jasné, že museli používat na svých cestách nějaký světelný zdroj. Těžko si představit, že by nesli na zádech 50 kilogramové zařízení a ještě si pod pláštěm vyráběli energii klikou... Otázky zůstávají, ale my se nevzdáváme, budeme dále prohledávat další sešitky s Leonem Cliftonem. Svazek číslo 453 Leon Clifton a stříbrná krysa obsahuje podezřele silnou úvodní obálku. Je tam snad něco zalepeno? Sledujte další zprávy z úžasného světa Světlova...

Sténadla druhá verze

Déma v popelnici za městským archivem našel kromě jiných vyhozených dokumentů i spis, který pojednává o vzniku Sténadel. Tento článek se však dosti liší od informací, které jsme získali dříve. Není divu, že mezi námi vznikl spor o pravosti toho to dokumentu. Já si myslím, že jde o podvrh, zatímco Déma je přesvědčen o jeho pravosti. Ještě chvíli potrvá, než zjistíme, která z variant je pravdivá. Zatím zde otiskujeme nalezený zápis z kroniky, tak jak jsme jej našli.

Edison se na konci života unaven neustálým vynalézáním odstěhoval ze Spojených států do Sténadel, které se však tehdy ještě jmenovaly Světlov, a otevřel si zde první evropskou galvanovnu. Byl to zřejmě jeho syn, Vojtěch, který jako první začal nosit na zádech těžký olověný akumulátor. Ten sloužil jako zdroj energie pro otcovu uhlíkovou žárovku, kterou měl zašroubovanou v hlavě. Existovaly též domněnky, že se jednalo jen o kamufláž, neboť se prý jednalo o robota a z obřího akumulátoru čerpal energii. Ať tak, či tak, jednalo se zřejmě o prvního Volta, který byl pak následován dalšími přívrženci. Hoši s obdivem hleděli na zašlá fota prvních Sténadelských průkopníků. Vypadali na nich směšně, různě skloněni pod vahou tehdy ještě padesátikilogramového dynama, které stále museli nosit u sebe, aby žárovka v noci nezhasla. Ale tehdejší hoši na to byli hrdí a vůbec jim nevadilo, že museli pod kabátem stále točit klikou. I se samotnou žárovkou to nebylo jednoduché. V dřevních dobách se vyráběly jen žárovky o průměru nad dvacet centimetrů. Jen samotné vlákno bylo upleteno z třícentimetrového drátu a je jasné, že takový drát se časem náležitě rozžhavil. Proto chlapci chodili navlečeni do tlustých azbestových obleků, k nerozeznání od skutečné konfekce. A protože byly žárovky (tehdy se jim říkalo elektrické svíce) tak obrovské, připevňovaly se složitým způsobem na konstrukci, kterou si každý Volt sestavoval podle svých tělesných rozměrů. Hoši z rodin, kde měli otcové hluboko do temných kapes a nemohli si proto dovolit výkonné dynamo, museli za sebou tahat až dvěstěpadesát kilogramů těžké baterie - rozumí se, že k tomuto účelu si stavěli malé vozíky, na kterých baterie stále převáželi. A ti úplně nejchudší z chudých, takzvaná žebrácká sběř, kradli v kostelech buď veliké kostelní svíce, nebo prchali ulicemi jen s hořícími zápalkami. Ale tito chlapci vycházeli ven jen v nejnutnějších případech. Největší potupou pro Volty bývalo, když jim osvětlení zhaslo. To pak s nimi nikdo nemluvil a na nějaký čas byli vyobcováni z chlapeckého kolektivu. Postupným vývojem žárovek se nakonec dospělo až k malým žlutým LED diodám o velikosti špendlíkové hlavičky. Proto se jim též říkalo žluté špendlíky. Také zdroje energie byly minimalizovány. Časem se dospělo až k malým baterkám naplněným obrovskou energií. Někteří chudí voltové z důvodů nostalgie a úcty k tradicím, pak vyráběli tyto energetické zdroje ve tvaru klasických svíček. Dokonce je máčeli do vosku a doplnili knotem, takže byly od pravých svíček k nerozeznání.