Volba Velkého Volta

K volbě Velkého Volta dochází ve Sténadlech vždy po 25 měsících. Každý z 32 sektorů vyšle svého zástupce, který má v čase volby nejvyšší napětí v baterii. Tyto zástupci pak jsou rozlosováni do soupeřících dvojic. Vítěz se utká s dalším vítězem dle postupového pavouka obdobně jako při tenisu. Úkoly v každém kole jsou těžší a těžší. Klasický napěťový souboj je jedním z nich. V každém kole je úkolů a soubojů více. Soupeři například musí deset minut třít liščím ohonem ebonitovou tyč. Zvítězí ten, kdo má větší náboj. Součástí duelu jsou i otázky z teorie. Například jak velký je elementární náboj, k čemu slouží Poytingův vektor, jak zní Coulombův zákon, jakou permitivitu má vzduch, jaká je elektrická vodivost bezelektronového vodiče apod. Největší popularitu mají zkoušky praktických dovedností. Divácky oblíbená je zejména stavba Faradayovy klece načas. Po uplynutí časového limitu je na soutěžícího vypuštěn silný elektrický výboj. Pokud postavená klec není plně funkční, pak má závodník smůlu. Další, často nasazovanou disciplínou je Fáze nebo nulák. Soutěžící se musí rukou dotknout jednoho ze dvou holých vodičů. Jak již název naznačuje, v jednom vodiči je fáze a druhý je nulák. Co to s člověkem udělá, když si vybere špatně si jistě umíte představit. Existuje mnoho dalších disciplín, ale nebudeme je zde uvádět, neboť je jistě znáte nebo se o nich můžete dočíst v Sténadelském věstníku Napětí. Soupeři se postupně vyřazují, až se nakonec ve velkém finále rozhodne o tom, kdo bude vládnout Sténadlům v dalším období. Poté co je znám vítěz. Shromáždí všichni Voltové na Cyklotonovém náměstí a zde je slavnostně vyhlášeno jméno nového Velkého Volta. Pak se přečte se pasovací protokol. Ten je zakončen mohutným skandováním Voltského hesla “V napětí je síla naše, silná guma chrání nás.” Na ta slova všichni zúčastnění propojí své baterky a tím vytvoří obrovský výboj o síle několika miliard Voltů. Tím je celý obřad dokonán.

Losna

Hoši se právě vraceli ze své výpravy. Byli po celodenním putování po Sténadlech tak vyčerpáni, že jim Mirek výjimečně povolil použít metro. Sjeli eskalátory do podzemí a vydali k nástupišti, když vtom Mirka slovy:

„Los, na,“ oslovil neznámý Volt s ošatkou plnou losů.

„Rád si od tebe koupím los, když mi půjčíš nějaké peníze,“ vyzkoušel na neznámého Dlužín svou oblíbenou fintu.

„Nedělej fóry, buď si kup los, nebo nechej být. Taková šance na prohru se Ti již nenaskytne.“

„Vážně nemůžu vyhrát?“

„To je jasná věc. Koukni na tu mizivou pravděpodobnost,” řekl a vytáhl kus papíru. Pak začal před vykulenými zraky Pomalých kulek vypočítávat šanci na výhru. Chlapci museli uznat, že naděje na zisk je téměř rovná nule.

“Tak to vidíte. Navíc jsem ty losy prohlížel doma pod žárovkou. Ani jeden z nich není výherní,“ dokončil svou argumentaci podivný Volt.

„Tak mi dej dva,“ řekl Mirek a podal Voltovi požadovanou částku. Pomalé kulky z toho byly úplně v šoku. Bylo to něco neuvěřitelného. Chlapci poprvé v životě spatřili, jak Mirek za něco platí. Mentolka málem omdlel. Dlužín si mezitím vybral dva losy a nedočkavě je seškrabával. Opravdu ani jeden z nich nevyhrál. Mirkovi to udělalo takovou radost, že si koupil ještě jeden. Také nevyhrál. Pak se obrátil na Volta s losy“

„Jak ti říkají?“

„Losna“

„Jsi dobrý Volt, až budeš potřebovat, pošli nám SMS a mi ti pomůžeme,“ rozloučil se Mirek a s ostatními nastoupil do připravené soupravy metra. Dveře vozu se pomalu zavíraly, když Losna zjistil, že provedená transakce není v pořádku.

„Počkejte lumpové, to nejsou peníze, ale barevné papírky. Vy podvodníci,” řval za nimi, ale to už se vlak pomalu rozjížděl. Obelstěný Volt se za nimi rozběhl, ale bylo již pozdě. Souprava zmizela v tunelu. Podvedený Volt ještě dobrých deset minut na nástupišti zuřivě poskakoval. Pak roztrhal zbytek losů a šel se vyplakat domů.

Korupce

Celé to začalo na jedné z výprav Pomalých kulek. Hoši se celí znavení vraceli domu, když tu Mirek zaslechl slova jednoho živnostníka: “Co bych dal za to, aby nebyla korupce. Kdo má pořád zkoumat, koho podplatit, kolik mu dát. To by se z toho jeden z bláznil.”

“A kolik byste dal, kdybych Vás zbavil korupce?” ptal se dychtivě Mirek a kalkulačka v jeho hlavě běžela na plný plyn.

“No, to jsi mě zaskočil. Nevím, kolik bych dal, ale rozhodně bych na tom nešetřil,” odpověděl zaskočený živnostník. Mirek poděkoval a spolu s hochy zamířil do klubovny. Celou cestu byl nebývale zamlklý. Mirek prostě na tyto slova nemohl přestat myslet. Byl jak v jiném světě. nikomu neodpovídal. Chodil jak tělo bez duše. Tak to trvalo několik dní. Nakonec to vymyslel. Přišel na to, jak lidi zbavit nechtěného zla.

Začal obcházet lidi a začal od nich vybírat příspěvek na zrušení korupce. Lidé mu ochotně platili, neboť je už unavovalo podplácet neschopné politiky. Mirek měl seznam lidí, kteří mu zaplatili. S tímto seznamem pak obešel politiky a za přiměřenou sumu se s nimi dohodl, že od lidí na seznamu nebudou chtít za své služby úplatky. Všichni zúčasnění byli spokojeni. Lidé byli šťastní, že se jim konečně podařilo zlikvidovat úplatky. Politici byli též spokojeni, neboť částky, které dostávali od Mirka se více méně rovnali částkám, které dřív dostávali ve formě úplatků. Navíc se odstranila možnost, že je někdo nachytá při braní úplatku.

Mirek byl též spokojen, neboť z vybrané částky odebíral desátek za zprostředkování. Byla to velice slušná sumička, kterou tajně ukládal na konto ve Švýcarsku. Měl jistotu, že do konce života již nebude muset pracovat. To však chlapcům z Pomalých kulek nikdy neprozradil. Naopak je neustále nutil k činnosti otravným příslovím, bez práce nejsou doláče.

Bořík

Jednoho dne se u dveří místního sirotčince objevil neznámý asi dvanáctiletý chlapec. Vychovatelé byli zaskočeni, ale chlapce se ujali. Jmenoval se Bořík, ale nic jiného o sobě nevěděl. Nevěděl, kde se tu vzal, nevěděl, kdo jsou jeho rodiče, nevěděl jak se jmenuje současný prezident, nevěděl jaký je kurz Eura vůdčí dolaru. Nevěděl prostě nic.

Bořík začal chodit do školy, ale mezi ostatní hochy nezapadl. Sténadelští chlapci byli uzavření a nikoho cizího mezi sebe nechtěli. To že Bořík není místní bylo zcela evidentní. Mluvil výhradně spisovně, měl encyklopedické znalosti a ovládal bravurně matematiku. Postě byl takový divný.

Navíc stále, v létě i v zimě, nosil starý svrchník s tužkovou baterkou v klopě a vedle ní měl žlutou diodu. To opravdu nebylo normální. Sténadelští se mu posmívali. Jednoho dne však zjistili, že v zdánlivě obyčejné baterce se ukrývá napětí několik stovek voltů. Postoj chlapců k Boříkovi se změnil. Již se mu neposmívali.

Záhadná baterie se stala hlavním předmětem jejich hovorů. Nikdo nechápal jak je to možné. Zkoušeli ho napodobit, ale nebylo to jednoduché. Dostat do článku více než pět Voltů bylo nad jejich síly. Jejich obdiv k Boříkovi vzrostl. Už nebyl divný, ale výjimečný. Chodili za ním a snažili se z něj dostat jeho tajemství. Bořík ale nic neprozradil. Jeho cena v očích Sténadelských hochů stoupala.

Chlapců nedávala tajemná baterka spát. I oni chtěli mít silný zdroj energie. Začali zkoumat jak se baterka vyrábí. Brzy zjistili, že standardní postup na vysokonapěťovou baterii nestačí. Byla to výzva a oni ji přijali. Začali vynalézat baterie vlastní konstrukce. Stala se z toho móda a posedlost. Všichni Sténadelští začali nosit v klopě baterku se diodou či žárovkou. Každý z nich měl voltmetr v kapse a na potkání si přeměřovali své napětí. Baterie mívali v sobě desítky voltů. Na Boříka to sice nestačilo, ale i tak to byl obrovský pokrok. Vývoj pokračoval. Baterie byly silnější a silnější. Poměřování voltmetrem bylo nahrazeno přímým propojením baterek proti sobě. Kdo měl větší napětí ten zvítězil. Pohrávající dostal pořádnou ránu, až se mu z toho zježily vlasy. Nemůžeme se proto divit, že všichni začali nosit boty se silnou gumovou podrážkou. Již tak tichá čtvrť se stala ještě tišší a strašidelnější. Chlapci se zježenými vlasy chodili jako duchové. V ulicích se blýskalo a vzduch byl nabit elektřinou.

Zpočátku chaotické souboje každého s každým byly postupně nahrazeny organizovanější formou. Začali se vytvářet bojové skupiny a posléze i pouliční divize. Sténadla se proměnila. Dříve si hoši ostatních moc nevšímali. Každý si žil podle svého a o jiné se nestaral. Nyní to bylo jiné. Celou čtvrtí se rozléval duch spolupráce. Vznikla organizace vojenského typu. Na počest svého vzoru - Boříkovo vysokovoltové baterky - si začali říkat Voltové. Jejich heslem se stalo: “Ve Voltech je síla naše. Silná guma chrání nás.”

Dokonalý jazyk

Ve vědeckotechnickém centru, kde Jan Tláskač působil došlo k objevu dokonalého jazyka. Na vynálezu se podílelo mnoho učenců. Jsme přesvědčeni k finální verzi zásadně přispěl Jan Tláskač. Z důvodů, které uvedeme později se nikdo z vědců, kteří se na vývoji dokonalého jazyka podíleli, se nikdo k autorství nepřihlásil. A tak oficiálně to vypadá, že dokonalý jazyk vznikl sám od sebe. Zajímavé bylo, jak k tomu došlo.  

Zprvu šlo o postupné zdokonalování programovacích jazyků. Od Assembleru se přešlo ke Cobolu, odtud k C++ atd. Jazyky byli čím dál univerzálnější a abstraktnější. Oblast jejich použití se neustále rozšiřovala. Již do nebylo jen programování, ale i řešení různých technických problémů všeobecně. To vyvolalo tlak na jejich další rozvoj, až se dospělo k jazyku, který bylo možné použít v běžné lidské mluvě.

Ale na rozdíl od běžných lidských jazyků šlo o jazyk dokonale logický a přesný. Věty vyjádřené byly jasné a naprosto srozumitelné a jednoznačné. Nebylo zde možné vytvořit jakýkoliv dvojsmysl. Nemohlo proto dojít k omylu či záměně. Navíc mohl být jakkoliv projev, zprava, dopis či obyčejný rozhovor syntakticky zkontrolován. Všechny chybné větné konstrukce mohly být nalezeny a opraveny.

Vznikly aplikace pro chytré telefony, které sledovaly řečníkovu řeč a na případné chyby okamžitě upozorňovali. Lidé byli nadšení, neboť komunikace se povýšila na novou úroveň. Pryč byly časy plné nedorozumění. Jazyk se stával stále populárnější.

Ale pak silná přišla loby od skupin občanů, kterým nový jazyk znemožňoval provádět jejich činnosti. Právníci se stávali zbyteční, neboť sepsané smlouvy a zákony byly tak evidentní, že je nebylo možné zpochybnit. Reklamní tvůrci museli pravdivě uvádět všechny vlastnosti výrobků, díky čemuž o ně spotřebitelé neměli zájem. Politici nemohli dávat voličům nejasné sliby a nemohli se jalově vymlouvat. Tito a zástupci dalších pochybných živnosti začali žádat zakázání dokonalého jazyka. Zpočátku se zdálo, že jsou sily vyrovnané, ale pak se na stranu odpůrců jazyka přidaly ženy, které díky novému jazyku nemohli dávat mužům falešné naděje. To rozhodlo.

Jakmile byl zákon schválen došlo k stíhání a krutému trestaní všech, kteří dokonalý jazyk použili. Což dělalo radost elektrárnám, neboť elektrická křesla jela naplno. Díky tomuto teroru dokonalý jazyk zanikl. Zůstal jen v myslích několika vědců do té doby než zemřeli.

Možná, že zůstal uchován na nějaké dobře uschované listině.

Kdo ví?

Přecpálek

Karel Přecpálek působil v místních novinách. Byl to takový ten plátek co skoro nikdo nečte. Jeden nezáživný článek vedle druhého. Nikdo ani nevěděl, kdo jaký článek napsal. Všechny byly stejné. Byly to takové nudné zprávy, jakých je v novinách milion do tuctu. Kolik se narodilo včel, kolik kdo vypil piva, jaký traktor je nejsilnější, jak se zbavit blech v deseti dnech atd. S nástupem Přecpálka se to změnilo. První přelomový článek byl o místní Zoo. Přecpálek zjistil, že slon je ve skutečnosti převlečený hroch. Jeho článek byl tak mistrně sepsaný a vygradovaný, že se z novin stal opravdový trhák. Byl z toho hrozný skandál a ředitele Zoo odvolali.

Pak to šlo jedno za druhým. Štěkanátky, pseudoslevy, tajné fondy, falešné tituly, předražená dálnice, akvapark bez vody, průplav který nikdo nechce, … Co článek, to bomba. Obliba novin rostla a Přecpálek se stával stále více slavným, ale také nenáviděným. Politici a podobná verbež mu nemohli přijít na jméno. Pro většinu z nich po uveřejnění článku skončila kariéra a nelegální přísun peněz.

Pak napsal něco opravdu neuvěřitelného. Při návštěvě místního sirotčince zjistil, že chovanci nejsou děti, ale přestrojení roboti. Ten den šly noviny na dračku jako nikdy před tím. Rotačky se ten den nezastavily, stále dotiskovaly požadovaný titul. Byly rozpálené doběla. V jedné tiskárně dokonce začalo hořet, jak horké zprávy to byly.

Starosta a ředitel sirotčince narychlo svolali tiskovou konferenci. Všechna Přecpálkova tvrzení popřeli a navíc tvrdili, že si to celé vymyslel kvůli senzaci.

“Ostatně v naší čtvrti žádný sirotčinec není. Tady přítomný kolega, vám to jistě potvrdí,” uzavřel svou řeč starosta.

“Je to přesně tak, jak starosta říká,” potvrdil ředitel sirotčince.

“Co to povídáte? To je naprostá lež. Viděl jsem to na vlastní oči,” zvolal vytočený Přecpálek ze sálu. Okolní novináři zbystřili, začali tušit senzaci.

“Ostatně pojďme se tam podívat. Rád vám to ukáži. Přesvědčte se osobně,” vyzýval své soky Přecpálek.

“Dobře, pane, beru vás za slovo. Půjdeme se tam podívat. Ale dnes je již pozdě a já ještě musím chlapcům pomoci s úkoly,” prohlásil bezdětný starosta. “Dáme si sraz na tom vašem místě zítra ráno v devět. Na vlastní oči se přesvědčíme, kdo má pravdu. Souhlasíte?”

“Souhlasím,” přijal nabídku Přecpálek a těšil se na své vítězství. Druhý den přesně devět dorazil na místo. Bylo zde plno. Všichni novináři z široka daleka. Tisíce lidí.

“Tak vás zde vítám, pane pisálek. Můžete nám ukázat ten váš sirotčinec?” zeptal se posměšně starosta a ukázal na čerstvé zbořeniště, odkud náklaďáky odvážely sutiny.

“Ale, včera tu ještě byl. Přísahám,” blekotal zkoprnělý Přecpálek. Pochopil, že tuto kauzu prohrál. Starostovi a jeho kumpánům se přes noc podařilo zlikvidovat všechny stopy. Teď už jim nic nedokáže. “Dobrá. Vyhrál jste,” pravil konsternovaně a šel zpátky do redakce. Po této lapálii, čtenost jeho článků prudce klesla. Byly to stále brilantní články podložené fakty, ale lidé už mu nevěřili. Náklad klesal stejně rychle jako předtím stoupal. Vše skončilo tím, že byl Přecpálek do redakce kuchařek a receptů.

Tryskonožka

Tryskonožka získal své pojmenování díky svému otci, jenž byl všem známý pod přezdívkou Tryskoručka. Jeho ruce byly opravdu tak hbité, že nejeden z oloupených občanů si ani nepovšiml, že jeho peněženka se přesunula z kapsy do rukou jeho synka. Ten jí popadl a pelášil pryč. Od té doby mu nikdo neřekl jinak, než Tryskonožka.

Jednou hoch při divokém úprku spadl ze schodů a zlomil si nohu tak nešťastně, že mu musela být amputována. Dostal sice krásnou protézu, ale na běhání musel zapomenout. Otec se na něho sice za jeho nešikovnost velice zlobil, ale nakonec byl nucen mu odpustit, neboť si brzy uvědomil, že bez pomocníka se v jeho oboru podnikat nedá. Nechal mu proto vyrobit malý elektrický vozík na míru, na kterém pak oba společně operovali po celém městě.

Nakonec se ukázalo, že synkovo zranění obchodu pomohlo, neboť díky motorizaci mohli obhospodařit mnohem větší rajón. Jejich přepady byly tak rychlé a nečekané, že se místy zdálo, jako by byli na několika místech současně.

Zatím co z otce se nyní stal Babinský II, pokusy o změnu přezdívky jeho synka na Rychlovozík se neujaly. Tryskonožka zůstal Tryskonožkou i nadále. Ostatně motorizované řádění povedené dvojice netrvalo dlouho.

Po vyloupení zlatnictví opět prchali na svém vozíku. Gumy jen kvílely. Zatáčky brali smykem. Policie se horko těžko držela za nimi. Byla to šílená honička. Už se zdálo, že policii uniknou, když jim praskla pneumatika. Policie uprchlíky dostihla. Otec byl zatčen. Tryskonožka pohotově tvrdil, že to ho pána nezná. Že mu do vozíku spadl náhodou, při divoké honičce. Policie mu uvěřila a nechala ho jít i s napěchovaným ruksakem, o kterém tvrdil, že tam má věci do školy. Ale vozík policisté zabavili, a tak musel Tryskonožka do smrti belhat po své titanové protéze. Přezdívka Tryskonožka tak dostala nový ironický podtext.

Voltové

Minule jsme se zmínili o tajemném sdružení zvaném Voltové. Dnes bychom vám o Voltech chtěli povědět něco více. Jak již víte, znakem příslušnosti ke klubu byla baterie připevněná na svrchníku. Většina z Voltů měla v klopě tužkové baterie typu AA. Někteří lépe situovaní nebo na módu dbající hoši měli mikrotužkové články. Jen ti nejbohatší měli nově vyvinuté nanočlánky typu AAAA extréme .Vyjímečně se dalo narazit i na hochy s monočlánky. Špalci, jak je ostatní hanlivě nazývali, byli členy odpadlického hnutí Mono. Jejich heslem bylo “S monočlánky na věčné časy a nikdy jinak”. Velice ostře se přeli s ostatními Veteránskými skupinami, mezi které patřili zejména Buřtové, kteří bojovali za monočlánky typu D a Plocháči, což byli obdivovatelé plochých baterii.

Na poslední na Velké Voltské konferenci byly monočlánky a ostatní historické baterie zakázány. Povoleny byli jen články velikosti tužkové baterie a menší. Kdo byl přistižen s baterií nesplňující daná kritéria dostal trestný mínus Volt. Za 12 mínusových Voltů hrozilo vyloučení z Voltského uskupení.

V tužkových článcích jež chlapci nosili nebylo napětí obvyklých 1,5 Voltů, ale napětí mnohem větší. Často v nich byly stovky, ba i tisíce Voltů. Velikost napětí byla důležitá, neboť zdejší chlapci své souboje neřešili tradičním způsobem. Zde se nebojovalo na pěsti či řeckořímský zápas.

K soubojům mezi dvěma Volty docházelo tak, že se změřilo napětí v u obou protivníků. Proto pod baterkou byly vždy vyvedeny dvě normalizované svorky, na které připojovali cejchovaný Voltmetr. Ten, který měl větší napětí, vyhrál. Pokud nebyl na blízku Volt zvaný usměrňovač, který krotil divoké Volty a svým Voltmetrem určoval vítěze souboje, často se soupeřící Voltové připojovali přímo na svorky. Napětí proti napětí. Kdo měl větší napětí, ten vyhrál. Pokud byl rozdíl napětí velký, bývala prohra velmi bolestivá.

Obdobně bojovaly i celé skupiny. Tak docházelo k poněkud bizarním situacím, to když si někteří Voltové, ze strachu, aby souboj neprohráli, tahali za sebou na ojích obrovské svářecí triodyny a podobné zařízení. Způsob připojení rozděloval chlapce rozdělovalo na dva hlavní tábory. Na Napěťovce a Proudníky. Pochopitelně zde bylo i několik odpadlických menšin. Například Mikrovoltové a Monovoltové. Další významnější skupinkou byli Střídači, kteří prosazovali místo stejnosměrného proudu proud střídavý. Jejich heslo bylo „Mělo by se střídat,“ čímž dvojsmyslně upozorňovali na svůj požadavek volby nového Velkého Volta. Tyto frakce však neměli na dění ve Sténadlech žádný znatelný vliv.

Napěťovci prosazovali důležitost napětí, a tak při soubojích propojovali své monočlánky do sérií, zatímco Proudníci upřednostňovali proud, a tudíž i zapojení paralelní. Aby nedocházelo k nekompatibilitě, tak vždy Velký Volt určoval, jakým způsobem se budou po jeho období provádět souboje. Stávalo se, že napětí v síti klesalo a tak se někdy bojovalo i pomocí automobilových baterií.

Velikost napětí nebyla důležitá jen pro souboje, ale určovala i postavení ve Voltské hierarchii. Čím větší napětí, dím vyšší a důležitější post daná volt zastával. Muselo se jednat o mimořádnou osobnost, aby se na vyšší post dostal Volt s malým napětím v baterii. V celé Volské historii se to stalo jen několikrát.

Nad baterkou se většinou nacházela žlutá dioda. Někteří měli LED žárovičky, zatímco jiní holdovali Xenonům. Byli i tací kteří místo žárovičky měli miniaturní zářivky případně halogenky. Tak jako u baterek tak i zde se jednalo o mnohem komplikovanější zařízení, než by se na první pohled zdálo. Taková zdánlivě obyčejná žárovička dokázala porazit i prvotřídní laser. Voltové si na své odpůrce dokázali pěkně posvítit.

Sténadla

Dostali jsme od nejmenovaného čtenáře dotaz, zda nevíme, jak přišla Sténadla ke svému podivnému názvu. My to pochopitelně víme a rádi se s Vámi o tuto znalost podělíme.

Původně se čtvrť Sténadla jmenovala Stínadla, neboť díky výškovým budovám ve Velké straně byla tato čtvrť skoro celý den ve stínu. Dalším důvodem pro název Stínadla bylo velice populární veřejné popraviště, kde bylo prováděno stínání hlav nepoučitelných zločinců. Návštěvnost poprav byla obrovská. Téměř vždy bylo vyprodáno.
Tak by tomu bylo asi navěky, nebýt toho že se ve Stínadlech jednoho dne objevil Křižíkův praprapravnuk František Alessandro Volt. Ten založil sdružení vyznavačů elektřiny. Na jeho počest se členové začali nazývat Voltové. Znakem příslušnosti ke klubu byla baterie připevněná v klopě svrchníku. V tužkových článcích jež chlapci nosili nebylo napětí obvyklých 1,5 Voltů, jak by si mohl myslet někdo, kdo nebyl místní, ale napětí mnohem větší. Často v nich byly stovky, ba i tisíce Voltů. Při tak vysokých napětích není divu, že docházelo k probíjení, a to i přesto, že všichni chodili v botách s tlustou gumovou podrážkou. Toto probíjení způsobovalo, že chlapci neustále sténali, což nakonec vedlo k novému názvu čtvrti. Ať své boty izolovali sebevíce, napětí bylo tak velké, že k probijení stále docházelo. Sténání chlapců bylo všudy přítomné. Místní to již nevnímali. A tak se ze Stínadel nakonec staly Sténadla.

Tajemný vynález

Opět jsme našli zajímavý nápis. Tentokrát šlo o označení - Ježek v peci. Zdánlivá nesmyslnost podnítila naši zvědavost, a tak jsme zvýšili naše badatelské úsilí. To co jsme dřív prohledávali týden, jsme nyní stihli za několik hodin. Naše snaha byla korunována nečekaným odhalením.

Zdá se, že Jan Tláskač přišel na nový způsob výroby energie. Do atomové pícky vkládal kuličku s ostny, která vzdáleně připomínala ježka. Proto to divné označení Ježek v peci.

Ostny měli několik funkcí. Například zajišťovaly, aby se kulička nedotkla stěn pícka, což by mělo za následek nekontrolovatelnou řetězovou reakci. Samotná kulička byla z kvarků. Tláskač používal hlavně kvarky s podivnou vůní, tak fyzici decentně označují zapáchající kvarky. Tláskač pochopil, že kvarky jsou tak naplněny energií, že se již pomalu začínají rozkládat, přičemž začínají nevábně vonět. Proto je stačí náležitě uspořádat a dojde k samovolnému uvolnění energie. Pro správnou polohu kvarků používal více účelové ostny. Našli jsme i popis, jak to Jan Tláskač dělal.

“Když natočíme svrchní kvark, tak aby se lehce dotýkal spodního kvarku, posuneme protilehlý horní kvark zhruba do poloviční vzdálenosti, tak aby se ocitl v kolmé pozici oproti dvojici půvabných kvarků. Pak zatlačíme na dva podivné kvarky z protilehlé strany kuličky. Nakonec stačí pootočit kvarkem “u” tak, aby ukazoval nahoru a kvarkem “d”, aby ukazoval dolu. Zbylé kvarky se samy začnou vrtět sem a tam. Vyvolávají tak vlny silné interakce, které se odrážejí od dokonale hladkého povrchu stěn pícky. Odražené vlny stlačují kvarkovou kuličku. Dochází k přeměně kvarků na kvarkoleptony za uvolnění obrovské energie.”

Jak tuto energii Tláskač zachytával či přeměňoval se nám doposud nepodařilo zjistit. Ale i tak je jasné, že šlo o převratný vynález, které by lidstvo posunul o tisíce let kupředu.