24. 1. 2017

Ježek

Jednou Tláskač onemocněl. Byla to krutá nemoc. Byl tak zesláblý, že se nemohl bez pomoci dostat z postele. Byť nemocný a blouznil z horečky, jeho mozek stále pracoval na vynálezu. Když se mu trochu ulevilo chtěl si ověřit nápad, který jej v agónii napadl. Popadl komunikátor a začal vyhledávat potřebné informace. Jenže v té chvíli mu došly baterie. Nabiječku měl v šuplíku, ke kterému se díky nemoci nemohl dostat. Tláskače to naštvalo a rozhodl se, že s tím musí něco udělat.

Jak řekl, tak také udělal. Jen co se uzdravil, pustil se do otázky vždy dostupné nabiječky. Čím víc o problému uvažoval, tím mu bylo jasnější, že nemá smysl vyvíjet nějaké roboty, které by mu nabiječku přinesli, neboť zde hrozilo, že se porouchají nebo jim dojdou baterie. Bylo nutné vymyslet chodící nabiječku na organické bázi. Tláskač vzal tedy elektrického rejnoka a ježka a začal je křížit. Nakonec se mu to povedlo. Volba ježka se ukázala velice prozíravá, neboť postupem doby se Tláskačovi podařilo vypěstovat na každé bodlině jiný konektor. Takže nebyl problém dobijet jakýkoliv přístroj.
Od té doby neměl s dobíjením přístrojů problémy. Elektrický ježek si hrál, ale jak Tláskač zapískal, přicupital a dobil požadovaný přístroj. při normálním krmení dával živý akumulátor standardních devět voltů, ale pokud dostával speciální energopiškoty dokázal své napětí vyhnat až na padesát voltů.    

Když se o Tlaskáčově ježku dozvěděl Dlužín okamžitě si uvědomil, že by z toho mohl být dobrý byznys. Věřil, že nějaký potomek Tláskačova ježka musel přežít. Vyhlásil proto po ježkovi pátrání. Pomalé kulky začali obcházet všechny prodejny zvířátek. Navštívili i zoologickou zahradu. Vyptávali se lidí zda neviděli nějakého ježka. Pokud ano, hned tam spěchali. Vždy konkrétního jedince pečlivě změřili. Ale žádný nevykazoval sebemenší napětí. Nakonec se jim pátrání podařilo. V opuštěné zahrádkářské kolonii našli podivného tvora se spoustou konektorů na zádech. Okamžitě věděli, že je to on. Mirek byl nadšený a ještě nadšenější byl, když zjistil, že je ježek březí. Jen co se akumulátorky narodili, vyhlásil aukci. Výdělek byl obrovský. Z utržených peněz zařídil Mirek velkochov. Pomalé kulky, které museli zvířátka opatrovat a vynášet bobky, nejprve protestovali. Ale když se byznys pořádně rozjel byli spokojení. Už nemuseli pracovat, neboť si mohli najmout profesionální ošetřovatele.

Tržby za prodané jedince byly opravdu velké a navíc mladí akumulátůrci poskytovali dostatečnou energii, že ji mohli prodávat elektrárnám. Energofarma Pomalých kulek se stala světoznámou.

18. 1. 2017

Tichá strana


Tichá strana byla starobylá čtvrť, kde byly ulice stále ještě osvětleny loučemi a někde dokonce i kostelními svícemi. Byla zde dokonce i jedna ulička, která byla osvětlena jen lucerničkami z vánočních stromků. V jiné zavedli místní starousedlíci chov světlušek, které pak nalepovali na obrovské desky a ty opíraly na rozích. Tím tyto kouty získaly zvláštní, podmanivé kouzlo. Snad proto sem málokdo chodil. Čas se zde zastavil. Pokrok neměl šanci. Lidé zde odmítali jakékoliv novoty, včetně televize, telefonu, rádia, internetu, tabletu a podobných nesmyslů. To se týkalo jen dospělých obyvatelů čtvrti. Mladí pochopitelně moderní věcičky zbožňovali. Zbožňovali je o to více, že zde byly zakázané. Ale zákaz je zákaz, a tak museli své moderní přístroje schovávat. Pokud byl někdo přistižen s nepovolenou věcičkou, byl potrestán vytaháním za ucho. Odhalený přístroj musel odevzdat na příslušném úřadě, kde byl dle přísných zákonů zničen. Alespoň se tak úředníci tvářili. Ve skutečnosti přístroje pečlivě uschovávali a ve volných chvílích na nich mastili hry.

Čtvrť města dostala název podle toho, že v době krize se místní zbohatlíci přestěhovali do jiných částí, jako například Borce, Bohatov, Drahotín, Prachovice, Prkenice, atd. Zůstala jen chudina. Hladové chudině nezbylo nic jiného, než se živit rybařením. Seděli na pravé straně řeky Hltavy a civěli na pruty. Lidé z okolních čtvrtí o nich říkali, že to jsou tišší blázni. Čtvrti, která se původně jmenovala Chytrov se začalo říkat Strana tichých bláznů, až se to postupně změnilo na Tichou stranu.

Postupem času získal název Tichá strana i druhý význam, neboť sem začali chodit hluchoněmí lidé z ostatních čtvrtí. Chodit po ulici bylo nebezpečné, neboť pokud neopatrný chodec míjel osoby zabrané do hovoru, mohl dostat do nosu při rozmáchlých gestech diskutujících. Bohužel to nebyla jediná negativní věc, s kterou jste se zde mohli setkat. Do Tiché strany se začali v houfech stahovat kapsáři, měli zde poměrně snadný a hlavně bezpečný výdělek. Místní hluchoněmí strážníci se snažili jak jen to šlo, ale i oni přicházeli o obušky, čepice, ba i o služební zbraně. Z těchto důvodů chodili takovým zvláštním, až tanečním krokem, při kterém neustále rotovali kolem své osy, aby viděli vše co se kolem nich děje. Děti se jim smály a pokřikovali na ně posunky že jsou točníci, ale jen do té chvíle, než s nimi strážníci zatočili.

13. 1. 2017

Strašný konec Pomalých kulek!

Minulé léto jsme s Doctorem navštívili Osvětim, velice smutné místo. Úžasnou náhodou jsme tam potkali místního správce Měška Podiguhodnego, který nám dovolil nahlédnout do jinak vzácně přístupného archivu. Jaké bylo naše překvapení, když jsme téměř nahoře objevili otrhaný deník jistého pana Jacka Vacka. Nebyli bychom si ho všimli, kdyby nás nezaujal podivný nákres na jeho deskách. Ano, jednalo se téměř s jistotou o nákres ježka v kleci. Jak se sem tento deník dostal...a co je v něm vlastně napsáno? Měšek nám kupodivu vyšel vstříc a sešit nám na půl hodiny zapůjčil. Během ní jsme nelenili a celý si ho přefotili do mobilního telefonu. Teprve v Praze, při jeho čtení jsme zjistili, co se nám dostalo do rukou - byl to pravdivý a zároveň velice nešťastný konec Pomalých kulek. Jacek Vacek byl zřejmě vězněný spolu s hochy tohoto klubu a jak sám poznamenává "musel jsem to zaznamenat pro další generace!" Jak sám dál píše, papír si tajně sehnal v účtárně a na rozdíl od ostatních, kteří ho jedli, neb hlad byl strašlivý a všudypřítomný (Jacek byl na papír totiž alergický, míval po něm průjem, zvláště po toaletním) se rozhodl, že ty dávné příběhy, které mu hoši vyprávěli musí stůj co stůj zapsat. Jaké to bylo hrdinství si dnes lze těžko představit, ovšem jen díky jemu se podařilo celkem věrohodně rozklíčovat smutný a v mnoha případech burcující konec Pomalých kulek. Jak k tomu došlo? Jacek píše: "Byl tu se mnou nějaký Dlužín, údajně z Prahy, a jak jsme všichni věděli, byl opravdu hoden svého jména. Nikdy nikomu nepůjčil ani drobek chleba, sysloval staré kůrky a na nedělní burze na apelplace s nimi bezohledně kšeftoval. Oproti tomu to nesnižuje jeho obrovskou starostlivost o ostatní, kterým v případě největší nouze ZCELA zdarma věnovával nemalé kousky chleba se slovy: "Já jsem si předtím dělal srandu." Jak jsem zjistil, byl prý členem jakéhosi chlapeckého sdružení, které vyznávalo woodcraftové přírodní zásady a spolu s dalšími morálními zábranami je úspěšně roubovalo na svůj každodenní život. Klub velice dobře prospíval až do doby, kdy se chlapci seznámili s jiným klubem ze stejné čtvrti - s Rychlými šípy. Dle jeho slov to byl panovačný a krutý klub, jeho členové pocházeli z těch nejhornějších miliardářských až milionářských vrstev. Tito kluci měli vše to, na co si obyčejný smrtelník nemohl pomyslet ani ve snu - peníze, moc, jídlo, kamarády, ba i jiné věci. Není divu, že poctivé a naivní Pomalé kulky neodolaly vyjímečné nabídce Rychlých šípů na dobrodružný výlet vlakem do Terezína. Tyto chlapecké bestie byly totiž povolány do transportu a díky svým stykům a úlisnosti se jim podařilo Pomalé kulky přesvědčit, aby jeli místo nich. Hoši prý byli natěšení, sbalili si torny, maminky jim namazaly poslední čerstvý chléb v jejich životě a ráno 22.4.1942 nastoupili s mnoha jinými do vlaku, který bohužel zároveň znamenal smrt. To ale oni nevěděli. Pravda, přišlo jim prý divné, proč si nemohou sednout, proč nemají žádný přísun vody a potravy (tu naštěstí měli s sebou), ale jako správní zocelení skauti to vše brali jako přípravu na skutečný, ničím nepřikrášlený život." Je toho mnoho, co deníček skrývá a snad někdy příště z něho opět přineseme nějaký výňatek. Ale je třeba dodat, že některé skutečnosti, které jsme pak s Doctorem objevili v komiksu o Rychlých šípech mnohé naznačují. Vždyť Jaroslav Foglar o těchto věcech musel něco vědět, nebo alespoň tušit, tak proč jejich taková idealizace? O to víc zamrzí poválečný vývoj, kdy na příbězích o "čestných" Rychlých šípech vyrůstalo několik generací kluků a holek. My, kteří víme jak to skutečně bylo se sice občas pousmějeme nad jejich "veselými" příhodami z klubového dění, ale je to trpký smích, přímo mrzne na rtech...to, když si uvědomíme, jak skončili jiní kluci, kluci plni ideálů, nezředěného mládí a poctivosti. Však čas ukáže, kdo měl pravdu a jak se věci měly. Není možno si nevšimnout různých náznaků, které pan Foglar vsouval "mezi řádky." Trápilo ho svědomí? Snad... Však si dobře vzpomínáte na tu příhodu se záchranou žebráka na zamrzlém rybníku, kdy Rychlonožka volá směrem k Dušínovi: "Okamžitě zpátky! Rozkazuji ti to, nebo tě vyloučíme z klubu!" Zde je patrná roztříštěnost v klubu, jejich snaha o vládu jiných jednotlivců nad ostatními, jejich, a já se to nebojím nazvat drzou vznešeností! A tak bychom mohli pokračovat. Je to smutné čtení a řečeno jasněji - jsou to špatné zprávy pro celé klučičí hnutí!

28. 12. 2016

J. F. vypravuje



Naše pátrání v popelnicích pokračuje. Zdá se, že překvapením není konec. Dnes jsme našli deník jakéhosi člověka ze Sténadel, který se podepisuje iniciálami J. F. Nevíme, zda je nalezený příběh pravdivý, neboť to co se zde píše, odporuje našim dosavadním poznatkům o Sténadlech. Tak tu máme další možnou variantu jak mohla Sténadla a Voltové vzniknout. Vyzkoumat pravdu bude obtížnější, než jsme si původně mysleli.

Zde je úryvek z nalezeného deníku J. F.

„Je to už dávno. Tenkrát ještě jezdily tramvaje bez elektriky, jen tak tažené koňmi a na Hradě sídlily akorát vosy. V těch dobách nikdo o Sténadlech neměl ani potuchy. Místo nich tu žila spokojeným a veselým životem čtvrť jiná, čtvrť zvaná Světlov. Můj otec nás tam jednoho dne přestěhoval, protože získal místo v nové tiskárně, která vznikla ze staré Edisonovi galvanovny. Byl to starý morous, a tak se mu nelíbil ten odporně jásavý tón ulic a optimistické úsměvy spolubydlících. Začal proto systematicky narušovat jejich sebevědomí. Každému říkal, jak je to tu hrozné, proč je vše takové tmavé a jak je možné, že se všichni tak nenávidí. Zpočátku si z něho ostatní dělali legraci, ale postupem doby přece jenom v nich začalo klíčit jakési nedefinovatelné podezření. Postupem doby se začali všichni navzájem podezírat, sledovali jeden druhého – kam chodí a s kým se vybavuje a množila se i udání a přepadávání za bílého dne. Do žárovek, které podle nich málo svítily, začali pouštět stále více elektřiny. Na ulicích byl jas až k oslepnutí, ale zfanatizovaným občanům se to stále zdálo málo. A tak pokračovali ve zvyšování napětí, až všechny žárovky popraskaly. To občany poněkud uklidnilo, neboť zde byla nyní skutečně velká tma, jak už dlouho tvrdili.

Můj otec tak během necelých deseti let tuto kdysi krásnou čtvrť úplně rozložil. Nikdo už neříkal Světlov, ale začalo se čím dál tím častěji používat oslovení jiné, přesnější – Tenata. Odevšad byl slyšet křik a sténání, to jak lidé vráželi do zdí a jak se navzájem přepadávali, a tak došlo postupem času k dalšímu přejmenování na Sténadla.

V té době začaly i první pokusy o nastolení obnovy, takové občanské samosprávy. Trochu jsem se o to zasloužil i já, chtěl jsem totiž odčinit tátův hřích, když tragicky zahynul pod kladivem souseda Huňáta. Nalezl jsem totiž v knihovně zápisy o starých Voltech z dob Edisona, kteří chodili se žárovkami a ukazovali tak světu, že nová doba přichází. Za mých časů však tato tradice již téměř zapadla a po celé čtvrti tak chodilo jen pár nadšenců, kterým se však všichni ostatní posmívali. Ale teď v době temna bylo užitečné tuto tradici obnovit. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem věděl, že je to přesně to pravé co Sténadla potřebují. Začal jsem pracovat do té doby s bezprizorními hochy a děvčaty. Nejprve jsem jim přikázal nosit ty staré známé žárovky a jak nasazovat gumové podrážky. Měl to být vzdor vůči dospělým, důkaz, že i my malé děti dokážeme sténat tak silně jako dospělí. Nějaký čas k mé spokojenosti všechno fungovalo, ale pak se, jak už to bývá, začala Sténadla dělit na různá napěťová hnutí a vypukly první války.

Ostatní čtvrtě nejprve jen přihlížely, ale postupem doby si též začali hrát s elektřinou a začaly stále více zasahovat do našeho napětí. Našim soudruhům se nelíbilo, že si někdo přihřívá polívčičku na našem proudu, a tak došlo k první potyčkám. Podařilo se nám naší síť dokonale odizolovat, ale ostatní čtvrtě se pokoušeli naše izolátory obsadit a rozbít. Ty to bitky o izolátory byly čím dál častější, že nakonec nezbylo jiné možnosti než s ostatními změřit své síly, aby bylo pro vždy jasné, kdo má v elektřině navrch. Byla proto domluvena První měřičská válka. Z dnešního pohledu to bylo víceméně směšné. Tenkrát jsme ještě neznali atomové bomby, tanky a dalekonosná děla – vystačili jsme si pouze s krabičkami plnými různých elektronek a drátů. První napěťová válka vypukla v sychravý dubnový den přesně před 32 lety. Sešlo se nás zde pouhých 6000. Každá čtvrť vyslala čtyři sta zástupců, kteří měli bojovat za jejich barvy. Některé části města byly ale malé, a tak se dostavili úplně všichni bojeschopní chlapci, což se později ukázalo jako špatný tah. Tyto čtvrtě totiž většinou neměly ani základní znalosti o elektřině a tak se stalo, že při boji byly tak celé z nich úplně vyhlazeny. V takových čtvrtích pak několik let nebyl slyšet žádný dětský smích a pláč, byly pusté a smutné.

V podstatě přežila jen naše Sténadla, které byly a jsou v elektřině prostě nedostižné. Dále zbyla malá skupinka z Velké Strany, kde v tu dobu řádil tyfus a kde hlavní hygienik nařídil přísnou karanténu. Chlapci z ostatních čtvrtí byli tak zdecimování, že byli na dlouhou dobu vyřazeni z událostí dětského života.

Hoši ze Sténadel se právem nazývali vítězi a aby ještě více posílili svoji hrdost, vyzývali ostatní čtvrtě nové rozhodující bitvě. Ale to už doba i technika značně pokročila, a když po Druhé opatrné kamenné bitvě přišla bitva Třetí, atomová, věděl jsem, že to znamená úplný konec mých nadějí. Rozhodl jsem se zanevřít na celý svět a odešel jsem do ústraní do těchto míst, abych tu pykal za svoji opovážlivost. Já, obyčejný městský hoch chtěl převrátit smýšlení lidského rodu. Jaká to byla ode mne opovážlivost!”


21. 12. 2016

Izoldův pokus o moc nad Volty

     Dlouho se nevědělo jak se Voltové a Velkostraníci vlastně dorozumívali, jaké měli názory, o co jim vlastně šlo a kdy došlo k takzvanému "Zákazu tištěného slova," jež bylo vynuceno pohnutými událostmi kolem bytosti zvané Izold. Ukázalo se totiž, že Izold dokáže ovlivňovat veřejné mínění pomocí statických výbojů vedených přímo do novinových liter. Izold dokázal pomocí jemných tlumičů takzvané embryonální biopsie opsat jakýkoliv pohyb tiskařského stroje a při samotném tisku se doslova"vtělit" do každého tištěného písmenka. Důsledkem toho bylo jakési podivné brnění při četbě tisku, což zprvu Voltové považovali za změny ve svých organismech způsobenými neustálými přepěťovými stavy. Někteří Voltové se pak potáceli po ulici vyvolávajíce protistátní hesla..."Chceme volty bez ampérů," či Jakýkoliv odpor je marný?" a podobně. Druhý den si samozřejmě nic nepamatovali. Izold tak postupně budoval svoji vládu nad Volty, pásl se na jejich neschopnosti vzdorovat a nenápadně je tak směřoval ke své krutovládě. Neštítil se i takových zvěrstev jako bylo třeba ovládnutí hudebníků při oslavách Velkého Volta, kdy hráli naprosto nemožně. A Izold se kdesi potají smál až mu jiskřila kůže... Takové excesy se stávaly na veřejnosti stále častěji, Izold naštěstí neznal míru. To mu zlomilo vypínač.
A tak vědci ze skupiny takzvaných Ohmových klaunů jistoty vypracovali plán, jak tento tajemný úkaz eliminovat. Začali s tiskem nevodivých, keramických liter vyrobených z hornobřízského kaolinu, což mělo za účinek naprosté vymizení všech škodlivých příznaků. Noviny tím samozřejmě ztučněly a ztěžkly, běžná vydání byla těžká 5-6 kilogramů, ta exponovaná vážila i několik set kilogramů, kolikrát i tisíc...ale vědci se nevzdávali. Izold o tom samozřejmě nevěděl a zmaten skutečností, že jeho snaha o ovládnutí Světlova slábne pronikal do systému se stále větším napětím. Jeho osobnost byla rozrůzněna přílivem a odlivem neskutečného množství energie. Jednou jiskřil vtipem, jindy byl zas jako vybitý akumulátor. Katastrofa na sebe nedala dlouho čekat. Do sobotního vydání, které je větší než ty ve všední dny, neboť jsou do novin vloženy přílohy se rozhodl naposledy o nemožné. Napojil se na obecní transformátor a zkusil Voltům takříkajíc sáhnout na švába. Zprvu bylo jeho snažení korunováno úspěchem, Voltové začali poblikávat, zakopávali a někteří i padali na zem, jiní hryzali dráty vysokého napětí, pili ze zoufalství obsahy automobilových baterií nebo se objímali v marné snaze propojit svá těla do série a trochu ožít. Jenže Hlídač číslo 2, vyrobený právě pro tyto nenadálé nehody se zachoval naprosto profesionálně - vypnul na milisekundu proud v celém Světlově a Izold se zcela logicky přehřál a částečně explodoval. Poté co posbíral své končetiny se zřejmě odbelhal do skrýše, kde dál spřádá plány na ovládnutí světa.
    V archivu muzea se našlo několik desítek titulů z oné dávné, ale krásné doby. Pro děti se rozšiřoval měsíčník s názvem Malý volt, kde na pokračování vycházel velice napínavý příběh "Příběhy indukční cívky" a následně "Příběhy indukční cívky ještě po dvaceti letech." Mládež si oblíbila zejména týdeník "V tom,"což byly netradiční pohledy do rozvodových skříní, nebo bulvární "Au!" s legendárními příspěvky "Opáleného šroubováka Pepiho." Pro ženy byl k mání časopis "Instalace," jakýsi pokus o začlenění ženského prvku do mužského světa. V archivu se našly dokonce občasníky satanistů Církve velkého proudu "Blackout" či "Potmě." A takhle by se dalo pokračovat...to spektrum je velice pestré. Izold sice způsobil že toto médium se ve Světlově nikdy neobnovilo, ale na druhé straně došlo k jinému, význačnějšímu pokroku - lidé si začali předávat zprávy starou dobrou morseovkou, blikáním žlutých špendlíků. Ukázalo se, že je to sice pomalejší, ale zato osobnější způsob sdělování novinek. Všichni byli k sobě blíže. Izold tak paradoxně společnost opět spojil, bez relátek, bez čokolád.

20. 12. 2016

Jak to bylo se (Úzkkem) Širokkem?

V literárním archivu Národního písemnictví ve složce "Byl Foglar opravdu Foglarem?" (tato skutečnost není dodnes plně vysvětlena...dle mnohých prý byl Foglar agentem sovětské tajné špionážní služby - Voloďou Kozlovem Rohanovským, též lidově zvaným Velkou mlhou, o čemž se píše na jiném místě, která sledovala vývoj a praktický dopad stále se zlepšujících voltských baterií ve Světlově) nalezen zajímavý dokument. Byl zapadlý v sešitku Clifton contra neviditelný vloupač, což byla detektivní novela, které Foglar celý život sbíral a miloval. Na něm jsou roztřeseným písmem psaným zřejmě krví (psal to v nouzi kdesi v ohrožení?) napsána pouhá tři slova: Širokko je Úzkký!
Co to mělo znamenat? A kdy vlastně tento neuvěřitelný fakt Foglar odhalil? A proč ve svém románu o Rychlých Šípech ponechal Širokkovi jeho původní jméno? Můžeme se jen domnívat, zda skutečnost, že Širokko je vlastně Úzkko by neměla dalekosáhlé důsledky ve vnitropolitických záležitostí spojenými s již dříve zmiňovaným zájmem o voltovské baterie. Chtěl tím Foglar tento fakt zatajit před samotným Stalinem? Nehrál to nakonec na obě strany? Několik badatelů v čele s Václavem Jebavým se dokonce domnívá, že Foglar se nejmenoval Foglar, ale že se jednalo o grupenfuhrera Waltra Štetkeho, známého nacistického vědce pracujícího za války na tajném projektu Třetí říše - Světlo bez energie. Dle dochovaných záznamů šlo o bezprecedentní sání kosmické energie pomocí malých gumových balonků. Ovšem ve čtyřicátých letech minulého století pryž ještě nebyla vylepšená dnešními moderními nanotechnologiemi a pokus skončil jen pouhým pufáním! Mnohé by tomu nahrávalo - vždyť Širokko i legendární Pérák přece létali vzduchem jako netopýři (měl v tom prsty i Werhner von Braun?) a je jasné, že museli používat na svých cestách nějaký světelný zdroj. Těžko si představit, že by nesli na zádech 50 kilogramové zařízení a ještě si pod pláštěm vyráběli energii klikou... Otázky zůstávají, ale my se nevzdáváme, budeme dále prohledávat další sešitky s Leonem Cliftonem. Svazek číslo 453 Leon Clifton a stříbrná krysa obsahuje podezřele silnou úvodní obálku. Je tam snad něco zalepeno? Sledujte další zprávy z úžasného světa Světlova...

10. 12. 2016

Sténadla druhá verze



Déma v popelnici za městským archivem našel kromě jiných vyhozených dokumentů i spis, který pojednává o vzniku Sténadel. Tento článek se však dosti liší od informací, které jsme získali dříve. Není divu, že mezi námi vznikl spor o pravosti toho to dokumentu. Já si myslím, že jde o podvrh, zatímco Déma je přesvědčen o jeho pravosti. Ještě chvíli potrvá, než zjistíme, která z variant je pravdivá. Zatím zde otiskujeme nalezený zápis z kroniky, tak jak jsme jej našli.

Edison se na konci života unaven neustálým vynalézáním odstěhoval ze Spojených států do Sténadel, které se však tehdy ještě jmenovaly Světlov, a otevřel si zde první evropskou galvanovnu. Byl to zřejmě jeho syn, Vojtěch, který jako první začal nosit na zádech těžký olověný akumulátor. Ten sloužil jako zdroj energie pro otcovu uhlíkovou žárovku, kterou měl zašroubovanou v hlavě. Existovaly též domněnky, že se jednalo jen o kamufláž, neboť se prý jednalo o robota a z obřího akumulátoru čerpal energii. Ať tak, či tak, jednalo se zřejmě o prvního Volta, který byl pak následován dalšími přívrženci. Hoši s obdivem hleděli na zašlá fota prvních Sténadelských průkopníků. Vypadali na nich směšně, různě skloněni pod vahou tehdy ještě padesátikilogramového dynama, které stále museli nosit u sebe, aby žárovka v noci nezhasla. Ale tehdejší hoši na to byli hrdí a vůbec jim nevadilo, že museli pod kabátem stále točit klikou. I se samotnou žárovkou to nebylo jednoduché. V dřevních dobách se vyráběly jen žárovky o průměru nad dvacet centimetrů. Jen samotné vlákno bylo upleteno z třícentimetrového drátu a je jasné, že takový drát se časem náležitě rozžhavil. Proto chlapci chodili navlečeni do tlustých azbestových obleků, k nerozeznání od skutečné konfekce. A protože byly žárovky (tehdy se jim říkalo elektrické svíce) tak obrovské, připevňovaly se složitým způsobem na konstrukci, kterou si každý Volt sestavoval podle svých tělesných rozměrů. Hoši z rodin, kde měli otcové hluboko do temných kapes a nemohli si proto dovolit výkonné dynamo, museli za sebou tahat až dvěstěpadesát kilogramů těžké baterie - rozumí se, že k tomuto účelu si stavěli malé vozíky, na kterých baterie stále převáželi. A ti úplně nejchudší z chudých, takzvaná žebrácká sběř, kradli v kostelech buď veliké kostelní svíce, nebo prchali ulicemi jen s hořícími zápalkami. Ale tito chlapci vycházeli ven jen v nejnutnějších případech. Největší potupou pro Volty bývalo, když jim osvětlení zhaslo. To pak s nimi nikdo nemluvil a na nějaký čas byli vyobcováni z chlapeckého kolektivu. Postupným vývojem žárovek se nakonec dospělo až k malým žlutým LED diodám o velikosti špendlíkové hlavičky. Proto se jim též říkalo žluté špendlíky. Také zdroje energie byly minimalizovány. Časem se dospělo až k malým baterkám naplněným obrovskou energií. Někteří chudí voltové z důvodů nostalgie a úcty k tradicím, pak vyráběli tyto energetické zdroje ve tvaru klasických svíček. Dokonce je máčeli do vosku a doplnili knotem, takže byly od pravých svíček k nerozeznání.

26. 11. 2016

Foglarův soud

V místním muzeu pracoval malý seschlý pán všemi dětmi zvaný Foglar. Toto pojmenování vzniklo z anglických slov Fog a Large, což česky znamená Velká mlha. Děti mu tak říkali, protože nikdy neřekl pravdu, ale stále jen mlžil. Nikdy nedokázal odpovědět na konkrétní otázku. Odpovídal vždy vyhýbavě. Snažil se z otázky utéct a zavést řeč na něco jiného. Byl v tom tak dobrý, že nezkušení lidé ani nezpozorovali, že na jejich otázku vůbec neodpověděl. Lidé kteří ho dobře znali, se naopak bavili tím, jak daleko se od původní otázky dostane. Tak na příklad na otázku kolik je jedna plus jedna se Karel Urbánek dozvěděl, že V galaxii Foucault prší jen velice ojediněle a to nejčastěji po té co dozrají Mangojablka.

Mlžení nebylo jeho jedinou předností. Vynikal také v rozeštváváni lidí. Z nejlepších přátel dokázal během necelých deseti minut udělat nepřátele na život a na smrt. Pokud si někdo zpíval a radoval se ze života, pak po rozhovoru s Foglarem propadl do šílené deprese a pomýšlel o sebevraždě.
Dokonce se tradovalo, že k vůli němu došlo k válce. Měl prý tehdy rozsoudit, který z domácí mazlíčků třech dívek je nejkrásnější. Později tato pře vešla ve známost jako Foglarův soud. První dívka byla pěkně vypečená a jmenovala se Hera. Jejím mazlíčkem byl modrý králíček Azurit. Druhá dívka, Anténa, se prezentovala fialovou krávou Milkou. Třetí dívka, původem z černého kontinentu se jmenovala Dita, ale nikdo jí neřekl jinak než Afrodita. Tato dívka do soutěže přinesla svého bobra Colgata. Vyhrála Afrodita, neboť Foglar prohlásil, že má nejhezčího bobra. Anténa to však těžce nesla a tak dlouho ryla do svých spoluobčanů ze Sténadel, až vyhlásili Afroditě a jejím přívržencům válku. Válka to byla šílená a krutá. Mnoho mazlíčků přišlo o život a mnoho dívek přišlo to nejcennější. O jejich úsměv, neboť, potom co spatřili válečné hrůzy, se již nikdy neusmály.


Přestože jeho špatné vlastnosti byly všeobecně známy, stejně celé zástupy hochů a dívek si k legendami opředenému staříkovi chodili pro radu, či povzbuzení. Starý pán vždy pookřál, když viděl mladou, zdravou dětskou duši a vždy měl po ruce nějaký ten drb,nebo pomluvu. Člověka vždy potěší, když slyší něco špatného o jeho příteli, sousedu, či známém.
Nejraději měl malé holčičky, kterým dával sladké bonbónky a lákal je do svého pelíšku, jenž se nacházel na konci muzea.

18. 11. 2016

Poloviční válka

Voltové nechtěli přijít o Údolí sluneční záře, ani nechtěli boje, a tak se snažili přesvědčit své druhy, aby nechali údolí na pokoji. Aby udržel klid, zavedl Velký Volt na tři čtvrtiny těžby přídělový systém. Vzácné kovy byly dávkovány v malých množstvích všem Voltům podle všeobecně schváleného přídělového systému a pořadníku. To, že se s přidělenými dávkami obchodovalo na černém trhu, to už byla věc každého z Voltů, zda byl ochoten se své dávky vzdát za určitý nemalý obnos.
Dlouho se dařilo udržet klid. Ale nakonec chamtivost zvítězila.
Volt Irvin Hamerník začal tajně navštěvovat údolí a těžit. Velkostraníci tajnou těžbu zjistili, ale nic nehlásili. Rozhodli se záškodníka chytit při činu. Povedlo se. Sotva Irvin nakopal první putnu rozsvítily se ostré světlomety hlídačů. Irvin byl i s lupem dopraven před Velkého Volta. Velkostraníci žádali za porušení obrovské reparace, na které Sténadelští nemohli přistoupit, i kdyby chtěli, což rozhodně nechtěli. Hrdí Voltové se nedokázali smířit s pokořením ze strany nenáviděných Velkostraníků. Znamenalo to jen jedno jediné. Ozbrojený střet.

Armády obou čtvrtí se střetli v údolí o které se přely. Zpočátku to nevypadalo až tak hrozivě. Vojáci obou armád stáli proti sobě a kryti štíty na sebe pokřikovali. Od slov a urážek pomalu přešli k házení kamenů. Byli první zranění. vypadalo to hrozně, ale proti tomu co mělo přijít to byl slabý odvar. Do bojů se přidala mechanizace. Nejprve praky a katapulty. Pak se přidaly houfnice a tarasnice. Kdo ví, kde to válečníci sehnali. To už nádherné údolí ztratilo svou krásu a změnilo se v šílené bojiště. boje trvaly mnoho dní. Technika na obou stranách se zlepšovala. Kulomety, děla, plyn, letadla, tanky a řízené střely.
Boje byly kruté. To co se odehrávalo na bojištích první a druhé světové války bylo jen slabým odvarem toho co se dělo v Jatečním údolí, jak ho novináři začali v průběhu bojů nazývat. Ano, byla to opravdová jatka. Zem byla sežehnutá výbuchy a prosycená zářením z jaderných bomb. Došlo i na kvantové zbraně, které vojenské mocnosti teprve vyvíjely. Nakonec vyhráli Sténadelští za pomoci kvark-gluonového laseru. Bylo to však Pyrrhovo vítězství. Údolí bylo tak zamořené radioaktivitou, že nebylo možné zde přežít. Ano, odvážilo se sem několik chlapců v super antiradiačních oblecích, ale vydrželi zde maximálně několik hodin. Na těžbu museli vítězní Voltové zapomenout.


O válce se novináři zmiňovali jako o První dětské celoměstské válce. Vzhledem k tomu, že šlo o válko dvou čtvrtí, což je jedna polovina, byl též tento ozbrojený konflikt nazýván Poloviční válkou.

6. 11. 2016

Hnutí odporu

Zpráva o Izoldovi, který odolal obrovskému výboji se začala po Sténadlech šířit, přestože se Voltové vyšší napěťové úrovně snažili zprávu potlačit či úplně zlikvidovat. Mezi plebejskými Volty se zpráva šířila rychlostí motorového napětí. Dávala jim nadějí na svobodu. Byli mezi nimi totiž tací, kteří nošení baterky a neustálé poměřování nenáviděli. Chtěli mít klid a dělat si věci podle svého. Nechtěli být součástí polovojenské organizace, který je nutila provolávat věrnost Velkému Voltovi. Nicméně museli. Odpadlíci dostávali pravidelné elektrické výboje tak dlouho, až kapitulovali a chovali se podle toho, jak si vládnoucí většina přála.
Proto Izolda považovali za mesiáše, který je vyvede z napěťové poroby. Hledali ho a toužili se s ním setkat. Ale nalézt Izolda nebylo jednoduché. Nebyl z těch co by se rád družil. Sice ho těšilo, že ho jiní obdivují, ale stát se vůdcem rebelantské party to nebyl jeho styl. Chtěl si jen užívat. Nicméně byl ochoten se s několika vyvolenými AntiVolty setkat a podělit se s nimi o jeho tajemství dokonalé izolace.
Ukázalo se však, že Izold je zřejmě genetická vyjímka. Ostatní, byť přesně dodržovali jeho postup, nedosáhli tak dokonalých izolačních výsledků. To znamenalo, že nemohou jít s vládnoucími Volty jít do přímého střetu. Napětí v bateriích nejvyšších Voltů by je zabilo. Uchýlili se proto do podzemí a ilegality. Pomalu a pečlivě vybírali další členy. Jejich komunita rostla. Každým dnem jich bylo více a více. Také postupně zdokonalovali izolační postupy.
Nezůstali jen u genetických pokusů, zlepšovali i technické prvky izolace. Inovovali Izoldovu keramogumu, vynalezli izolační rukavice, které nebyly poznatelné od skutečné kůže. Chodili v oblecích s “hromosvodem”, což byla soustava propojených drátů důmyslně umístěná v oblečení, která každý výboj neškodně sváděla do země.
Navenek se tito rebelové tvářilo jako ostatní Voltové. I oni měli v klopě baterku, ale bylo v ní nulové nebo malé napětí maximálně do 12 Voltů. Aby se členové poznali, zdravili se slůvkem ohm. Obyčejní Voltové neměli ponětí, proč to říkají. Odpor je nezajímal. Oni naopak toužili po co největší vodivosti.  Ale zasvěcení věděli, že se jedná o tajného kolegu a odpověděli mu slovem George. To byl jejich kód.
Izolanti, jak se mezi sebou nazývali, se připravovali na svrhnutí Voltského imperia. Měli vypočítáno, že by jim k tomu mělo stačit 1024 členů. Až budou mít potřebný počet. Povstanou a svrhnou své napěťové tyrany.
Sténadelští Voltové měli tušení, že pomalu ale vzniká hnutí odporu, které je chce svrhnout. Žili si svým běžným životem a netušili, do doba jejich vlády se nezadržitelně krátí.