Naše pátrání v popelnicích pokračuje. Zdá se, že překvapením není konec. Dnes jsme našli deník jakéhosi člověka ze Sténadel, který se podepisuje iniciálami J. F. Nevíme, zda je nalezený příběh pravdivý, neboť to co se zde píše, odporuje našim dosavadním poznatkům o Sténadlech. Tak tu máme další možnou variantu jak mohla Sténadla a Voltové vzniknout. Vyzkoumat pravdu bude obtížnější, než jsme si původně mysleli.
Zde je úryvek z nalezeného deníku J. F.
„Je to už dávno. Tenkrát ještě jezdily tramvaje bez elektriky, jen tak tažené koňmi a na Hradě sídlily akorát vosy. V těch dobách nikdo o Sténadlech neměl ani potuchy. Místo nich tu žila spokojeným a veselým životem čtvrť jiná, čtvrť zvaná Světlov. Můj otec nás tam jednoho dne přestěhoval, protože získal místo v nové tiskárně, která vznikla ze staré Edisonovi galvanovny. Byl to starý morous, a tak se mu nelíbil ten odporně jásavý tón ulic a optimistické úsměvy spolubydlících. Začal proto systematicky narušovat jejich sebevědomí. Každému říkal, jak je to tu hrozné, proč je vše takové tmavé a jak je možné, že se všichni tak nenávidí. Zpočátku si z něho ostatní dělali legraci, ale postupem doby přece jenom v nich začalo klíčit jakési nedefinovatelné podezření. Postupem doby se začali všichni navzájem podezírat, sledovali jeden druhého – kam chodí a s kým se vybavuje a množila se i udání a přepadávání za bílého dne. Do žárovek, které podle nich málo svítily, začali pouštět stále více elektřiny. Na ulicích byl jas až k oslepnutí, ale zfanatizovaným občanům se to stále zdálo málo. A tak pokračovali ve zvyšování napětí, až všechny žárovky popraskaly. To občany poněkud uklidnilo, neboť zde byla nyní skutečně velká tma, jak už dlouho tvrdili.
Můj otec tak během necelých deseti let tuto kdysi krásnou čtvrť úplně rozložil. Nikdo už neříkal Světlov, ale začalo se čím dál tím častěji používat oslovení jiné, přesnější – Tenata. Odevšad byl slyšet křik a sténání, to jak lidé vráželi do zdí a jak se navzájem přepadávali, a tak došlo postupem času k dalšímu přejmenování na Sténadla.
V té době začaly i první pokusy o nastolení obnovy, takové občanské samosprávy. Trochu jsem se o to zasloužil i já, chtěl jsem totiž odčinit tátův hřích, když tragicky zahynul pod kladivem souseda Huňáta. Nalezl jsem totiž v knihovně zápisy o starých Voltech z dob Edisona, kteří chodili se žárovkami a ukazovali tak světu, že nová doba přichází. Za mých časů však tato tradice již téměř zapadla a po celé čtvrti tak chodilo jen pár nadšenců, kterým se však všichni ostatní posmívali. Ale teď v době temna bylo užitečné tuto tradici obnovit. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem věděl, že je to přesně to pravé co Sténadla potřebují. Začal jsem pracovat do té doby s bezprizorními hochy a děvčaty. Nejprve jsem jim přikázal nosit ty staré známé žárovky a jak nasazovat gumové podrážky. Měl to být vzdor vůči dospělým, důkaz, že i my malé děti dokážeme sténat tak silně jako dospělí. Nějaký čas k mé spokojenosti všechno fungovalo, ale pak se, jak už to bývá, začala Sténadla dělit na různá napěťová hnutí a vypukly první války.
Ostatní čtvrtě nejprve jen přihlížely, ale postupem doby si též začali hrát s elektřinou a začaly stále více zasahovat do našeho napětí. Našim soudruhům se nelíbilo, že si někdo přihřívá polívčičku na našem proudu, a tak došlo k první potyčkám. Podařilo se nám naší síť dokonale odizolovat, ale ostatní čtvrtě se pokoušeli naše izolátory obsadit a rozbít. Ty to bitky o izolátory byly čím dál častější, že nakonec nezbylo jiné možnosti než s ostatními změřit své síly, aby bylo pro vždy jasné, kdo má v elektřině navrch. Byla proto domluvena První měřičská válka. Z dnešního pohledu to bylo víceméně směšné. Tenkrát jsme ještě neznali atomové bomby, tanky a dalekonosná děla – vystačili jsme si pouze s krabičkami plnými různých elektronek a drátů. První napěťová válka vypukla v sychravý dubnový den přesně před 32 lety. Sešlo se nás zde pouhých 6000. Každá čtvrť vyslala čtyři sta zástupců, kteří měli bojovat za jejich barvy. Některé části města byly ale malé, a tak se dostavili úplně všichni bojeschopní chlapci, což se později ukázalo jako špatný tah. Tyto čtvrtě totiž většinou neměly ani základní znalosti o elektřině a tak se stalo, že při boji byly tak celé z nich úplně vyhlazeny. V takových čtvrtích pak několik let nebyl slyšet žádný dětský smích a pláč, byly pusté a smutné.
V podstatě přežila jen naše Sténadla, které byly a jsou v elektřině prostě nedostižné. Dále zbyla malá skupinka z Velké Strany, kde v tu dobu řádil tyfus a kde hlavní hygienik nařídil přísnou karanténu. Chlapci z ostatních čtvrtí byli tak zdecimování, že byli na dlouhou dobu vyřazeni z událostí dětského života.
Hoši ze Sténadel se právem nazývali vítězi a aby ještě více posílili svoji hrdost, vyzývali ostatní čtvrtě nové rozhodující bitvě. Ale to už doba i technika značně pokročila, a když po Druhé opatrné kamenné bitvě přišla bitva Třetí, atomová, věděl jsem, že to znamená úplný konec mých nadějí. Rozhodl jsem se zanevřít na celý svět a odešel jsem do ústraní do těchto míst, abych tu pykal za svoji opovážlivost. Já, obyčejný městský hoch chtěl převrátit smýšlení lidského rodu. Jaká to byla ode mne opovážlivost!”
