Otázky, samé otázky...pokračování 8

Doktor podal robotovi olej a ten znovu začal sát hustou tekutinu jako šílené klíště. Doktor se zkoumavě podíval na DoRoboKtora. Bylo mu jasné, že lahvička oleje stačit nebude. Robot byl zralý na kapačku. Korozin již začal působit. Kovové tělo opálené autogenem začalo korodovat. DoRoboKtor byl teď celý pokrytý rzí. Jeho tělo bylo rozežíráno v celém jeho objemu. Jeho čidla to musela vyhodnocovat jako obrovskou bolest, přesto si nestěžoval. Jeho výcvik musel být tvrdý a dokonalý. Doktor vzal velkou plechovku oleje a udělal do ní malou dírku. Pak plechovku připevnil nad robotovu hlavu. Kapky oleje padaly na kovovou lebku a stékaly po ní na zbytek jeho těla. Díky této olejové lázni snad robot vydrží do konce výslechu. DoRoboKtor nabral nových sil a pokračoval ve svém vyprávění. Pochopil, že si Doktor předtím nedělal legraci. Jeho bídný život je u konce. Chtěl se proto podělit o svůj příběh dřív, než jeho mikroprocesory přestanou fungovat.
“Armádní generál by nejraději zvědavou partu sprovodil ze světa jednou pro vždy, ale nemohl. Parta byla na Tiché straně poměrně známá, a to zejména vydáváním jakéhosi časopisu, který byl plný urážek a pomluv. Kdyby z čista jasna zmizela, bylo by to podezřelé. Vyšetřování by dokonce mohlo přilákat pozornost k armádě a jejím tajným laboratořím. To se nesmělo stát. Ale jak těm protivným klukům zabránit, aby neprozradili něco zakázaného, byť třeba ani sami nevěděli, že je to tajné? Ať přemýšlel, jak přemýšlel, nepřišel na nic, jak jim v tom legálně zabránit. Pak ho napadlo jít na problém z druhé strany. Ať si ti darebáci říkají co chtějí, stačí, aby jim nikdo nevěřil. To je ono. Musí je naprosto zdiskreditovat. Nařídil proto Foglarovi napsat několik dezinformačních článků do místních novin, kde by Pomalé kulky náležitě očernil. Foglar se úkolu bránil. Protestoval, že v životě nic nenapsal. Dokonce měl po celou dobu školní docházky čtyřku z češtiny. Generál na to však nedbal a dal to Foglarovi rozkazem.
Foglarovi nezbylo nic jiného než se podřídit. Začal o úkolu přemýšlet. Ano, přestože to byl voják stále v něm zůstalo trošku soudnosti a o zadaných rozkazech přemýšlel. Byla to vy jímka potvrzující pravidlo. Bylo mu jasné, že jenom pomlouvání nepomůže. Dokonce by to mohlo mít opačný výsledek. Mohl se zvýšit zájem o netradiční partu. To nechtěl. To by byl konec. Chtělo to něco lepšího. Chtělo to Pomalé kulky zcela postavit mimo hru. Znemožnit je takovým způsobem, že by se o ně nikdo nezajímal. Aby nikdo nevěřil tomu co povídají. Byť by to znělo jakkoli senzačně. Napadlo ho postavit Pomalé kulky do pozice, že jen napodobují jinou mnohem senzačnější partu. Že báječným hochům závidí a chtějí se přiživit na jejich slávě. Že si jen tak zbůhdarma vymýšlí, jen aby byli zajímaví. Vypadalo to jako dobrý plán, a tak se hned pustil do práce.
Aby vyzkoušel zda to funguje, rozhodl se vytvořit několik komiksových příběhů o vymyšlené partě, které by zastínila slávu Pomalých kulek. Vybral si komiks, neboť mu kreslení šlo mnohem lépe než psaní. Vymyslet pár vět do bubliny bylo mnohem jednodušší, než psaní celého příběhu. Partu nazval Rychlé šípy, aby bylo na první pohled jasné, koho Pomalé kulky parodují. Kreslené příběhy měly nečekaný úspěch. Šly na dračku. Foglar se proto pustil do tvorby dalších pokračování. Vymyšlené Rychlé šípy byly během chvíle populárnější než Pomalé kulky. Tak jak Foglar předpokládal, staly se Pomalé kulky terčem posměchu. Jejich bývalá sláva byla ta tam. Za chvíli po nich neštěkl ani chcíplý pes.
Ale pořád to nebylo dostatečné. Pořád se o Pomalých kulkách vědělo, že existují. Proto se Foglar rozhodl napsat celý román o Rychlých šípech. Využil všech záznamů které o Pomalých kulkách nashromáždil během tajného sledování. Celé to pochopitelně pozměnil tak, aby se to jejich vrstevníkům zdálo zajímavější. Kromě hlavních hrdinů, pro jistotu přejmenoval i prostředí, kde se příběh odehrával. Ze skutečně existujících Sténadel se stala Stínadla a ze Tiché strany Druhá strana. Aby zamaskoval pátrání po skutečném tajném vynálezu, vymyslel naprosto nesmyslný vynález létajícího kola. Bylo to odvážné, ale nakonec se to povedlo. Kniha se stala bestselerem. Nikdo si na Pomalé kulky již nikdy nevzpomněl.

Psaní se Foglarovi tak zalíbilo, že rezignoval na funkci tajného agenta a stal se spisovatelem. Vydával jeden nesmyslnější román za druhým a byl stále slavnějším.
Armádnímu generálu se zpočátku nelíbilo, že by měl přijít o schopného agenta, ale když viděl, jak účinná dezinformace se Foglarovi povedla, nechal to být.”

Otázky, samé otázky...pokračování 7

DoRoboKtor sál náruživě olej z poskytnuté lahve. Nechtěl se od ní vůbec odtrhnout. Vypadalo to, že z ní bude pít do konce vesmíru. Doktor však neměl náladu na dlouhé zdržování. Chtěl slyšet zbytek příběhu, a to hned. Vyrazil mu olej z rukou a vztekle vykřikl
“Jak to bylo dál? Co se stalo? Mluv, PaRoboChante!”
“Do Sténadel začala chodit parta chlapců z Tiché strany, která si říkala Pomalé kulky."
"Řekl jsi Pomalé kulky?" vyjekl Doktor překvapeně. I mě při tom zamrazilo. Tak skutečně Kulky existují! Není to chiméra.
"Ano. Pomalé kulky," potvrdil DoRoboKtor a nevzrušeně pokračoval. "Zjistil to náš nejlepší tajný agent Foglar s eidetickou pamětí. Naoko pracoval jako průvodce v muzeu První dětské války, ale ve skutečnosti pátral po čemkoliv co vybočovalo z běžné rutiny. Foglar měl ve své paměti zafixován obličej každého človíčka ze Sténadel. A tak, byť byli chlapci dokonale maskovaní, agent okamžitě poznal, že sem nepatří. Okamžitě je začal sledovat, fotit a natáčet. Videa a fotky co jste našli na disku jsou od něho. Včetně zápisů ze sledování. Záznamů je sice hodně, ale moc vám toho neřeknou. Ani Foglar, který je sledoval nepochopil o co té podivné partě šlo. Ano, říkám podivné, neboť se chovali velice odlišně od toho, jak se chovají chlapci v jiných podobných uskupeních.
Parta zmateně bloumala po Sténadlech a zřejmě něco hledala. Nebylo však jasné co. Foglar se snažil být jí v patách, ale ne vždy se mu to podařilo. Mnohokrát mu zmizeli z očí během zlomku sekundy. To bylo velice nezvyklé, neboť Foglar byl výborný agent a něco takového se mu ještě nestalo. Foglar si proto vyžádal na pomoc další agenty, ale ani oni nebyli příliš úspěšní. Chlapci z Pomalých kulek se nečekaně zjevovali a stejně náhle mizeli, jako by to byli duchové. Neznámo jak se náhle rozrostli o jednoho člena. Bližším zkoumáním bylo zjištěno, že novým členem je zmizelý robot. To vybičovalo armádu do pohotovosti. Byla okamžitě připravena mise na zajmutí Pomalých kulek včetně robota. Na poslední chvíli, však byla akce zastavena. Rozhodl o tom sám armádní generál. Chtěl se o robotovi a zvláštních chlapcích dozvědět více. Podivná parta měla být sledována dnem i nocí. Ne vždy se to však podařilo.
Byl zde totiž jeden velký problém. Ve Sténadlech se dospělí na ulici příliš nevyskytovali. Celá čtvrť patřila Voltům. Dospělí měli strach vycházet ven ze svých domovů. Většinou se zdržovali doma. Vycházeli jen, když to bylo opravdu nutné. Do práce, k doktoru a na nákup. Agenti, aby nevzbudili pozornost, museli stále předstírat, že někam pospíchají. Nemohli proto dotyčné sledovat na každém kroku. A pak se to stalo. Robot náhle zmizel a nebyl k nalezení. Armádní generál zuřil. Všechny agenty vyházel a misi zrušil. Foglar však na propuštění nedbal a dál pokračoval ve sledování podivných hochů. Byl jimi přímo posedlý. Když se to armádní generál dozvěděl, rozzuřil se znovu. Poslal speciální jednotku, která Foglara polapila a dopravila spoutaného ke generálovi. Provinilec měl být, za neuposlechnutí rozkazu, poslán na sto let do vězení, ale Foglar generála upozornil, že podle jeho pozorování Pomalé kulky možná objevili tajnou vojenskou základnu včetně laboratoří. Pokud je to pravda a ti hoši něco z nalezených tajemství zveřejní, bude s generálem a možná i s celou armádou ámen. Generál si uvědomil, že Foglar může mít pravdu. Proto Foglarovi navrátil zpět jeho hodnost. Horečně přemýšlel, jak se z hrozící šlamastiky dostat.”
DoRoboKtor se znovu odmlčel. Na první pohled bylo jasné, že se zasekl. Doktor znechuceně zamířil do komory pro další dávku oleje.

Otázky, samé otázky...pokračování 6

DoRoboKtor si kovově odkašlal a pustil se do vyprávění. Jeho chraplavý hlas zněl strašidelně. Měl jsem z toho husí kůži až za ušima.
“Jednoho dne se ve Sténadlech zčista jasna objevil robot, který byl nerozeznatelný od člověka. Armáda se tohoto robota zmocnila a začala ho zkoumat. Pochopitelně začala hledat i vynálezce, ale nikdy se jí nepodařilo ho najít. Podle neověřených dohadů ČloRoboVěka sestrojil Jan Tláskač, geniální mladík z místního Vědeckotechnického centra. Bohužel tento chlapec zahynul při nehodě dřív než se podařilo tuto teorii ověřit. Nepodařilo se nalézt ani nikoho jiného, takže otázka tvůrce robota zůstala navždy otevřená.
Ani zkoumání chyceného robota nebylo příliš úspěšné. Robot byl důkladně proměřen, zrentgenován, sondován ultrazvukem a proskenován magnetickou rezonancí. V počítači byl vytvořen dokonalý 3D model, ale všechny pokusy o vytvoření kopie skončily naprostým neúspěchem. Proto byla vytvořena nová expertní skupina, z nejlepších vědců z celého světa, která měla zkoumání převzít od místní výzkumné jednotky. Stalo se však něco neočekávaného. Robot zmizel. Jenže to nebylo všechno. Zmizeli i všichni vědci z tajné armádní laboratoře včetně pomocného personálu. Dobrých dvě stě lidí. Neuvěřitelné. Průzkumná jednotka našla jen prázdné, dokonale čisté místnosti. Nikde nebyla jediná stopa, jediný otisk prstu, jediné vlákenko z oděvu nebo jediné smítko prachu. Přitom zde mělo být mnoho stop a otisků, neboť zde pracovalo mnoho vědců. Někdo zde musel dokonale uklidit. Kdo? Proč? Kam zmizeli všichni vojenští pracovníci? Vypadalo to, jako by se vypařili. Ale to bylo nemožné. Kdyby utekli, dříve nebo později by se alespoň jeden z nich prozradil, případně by je vypátrali tajní agenti. Ale nikde nic. Kdyby je někdo zavraždil, musely by se najít nějaké ostatky. Zbavit se stovek mrtvol není vůbec jednoduché, ba přímo nemožné. Nicméně se nenašel ani kousíček spálené kosti. Byla to naprostá záhada. Jako by zde působily nadpřirozené sily. Naši průzkumníci, byť to byli tvrdí speciálně vycvičení hoši, začali dostávat strach a odmítali setrvávat zde déle než bylo zdrávo. Vedení se to nelíbilo, ale nakonec souhlasilo s opuštěním tajné základny. Průzkumníci vzali všechny dokumenty, zprávy a data a odnesli je do centrály. Nově sestavený tým začal pracovat tam, kde zmizelí kolegové přestali.
Do Sténadel bylo vysláno několik tajných agentů, kteří měli vypátrat, co se zde stalo. Bohužel bez úspěchu. Generál byl naštvaný neschopností svých podřízených. Měl však plno jiných úkolů, a tak nakonec agenty odvolal. Přesto nechtěl nechat záhadu nevyřešenu, a tak byl do Sténadel čas od času vyslán nějaký tajný agent, aby se ujistil,zda se neobjevilo něco, co by záhadu zmizelých vědců mohlo vysvětlit. Nic se však nedělo. Jen Tiskařský blok, pod kterým byla tajná vojenská výzkumná základna umístěna, zkrachoval a opuštěné budovy obsadili Voltové. Což byli členové místního sdružení vyznavačů velkého napětí. Téměř každý chlapec ve Sténadlech patřil do tohoto uskupení. Voltové byli drsní uzavření mladíci, kteří nedovolili nikomu jinému, aby vstoupil na jejich posvátné území. To armádě pochopitelné vyhovovalo, neboť díky tomu bylo zajištěno, že tajnou základnu náhodou nenajde nějaký zvědavý čmuchal. Všechno bylo v pohodě, než ...”
“Než co?” ptal se nedočkavě zvědavý Doktor a chtěl robota začít škrtit. Pravda je, že i mě to velice zajímalo. Přemýšlel jsem, zda by robota rána palicí dostatečně motivovala k dalšímu vyprávění.
“Omlouvám se, pane. Nemohu pokračovat. Potřebuji trochu oleje, nebo se zadřou integrované obvody,” vysvětloval přerušení DoRoboKtor. Doktor zasakroval a odběhl do komory. Vrátil se s lahví vzácného řepkového oleje. Podal ji robotovi. Robot láhev s díky přijal a začal dychtivě pít.

Otázky, samé otázky...pokračování 5

Doktor DoRoboKtora pevně připoutal silnými řetězy k židli. Pak vzal perlík a několika údery vrátil robotovu hlavu do svislé polohy. Sytě fialový otvor zmizel. DoRoboKtor otevřel oči a spustil samoopravný proces. Za chvíli nebyla po díře v krku ani památka. To bylo něco úžasného. Zíral jsem na to s otevřenou pusou. Na Doktora to nemělo však žádný vliv. Mračil se na svého protivníka a v duchu přemýšlel jaký postup zvolit.
"Kdo tě stvořil? Kdo tě sem poslal? Jak jsi nás našel?" vylétla z Doktora sada otázek. Řekl to jedním dechem, takže to vypadalo jako jedna věta. DoRoboKtor ani nepípl. Jen se pohrdavě ušklíbl, jako bychom byli jen nepříjemný hmyz, který je pod jeho úroveň. Byl si jistý svou převahou. Byl přesvědčen, že jeho ocelová skořápka mu poskytuje dostatečnou ochranu. Co by mu tak mohl nějaký člověk udělat? To však neznal Doktora.
"Tak ty nám nic nepovíš?" pronesl Doktor spíš sám pro sebe. Robotovo mlčení předpokládal. Popadl autogen a začal postupně opalovat robotovo tělo. Bioorganická kůže se začala škvařit. Byl to hrozný zápach. DoRoboKtor jen překvapeně pozvedl obočí, ale jinak se choval jako by se nic nedělo. Byl si jist, že se jeho tělo po určité době zregeneruje. Po chvilce Doktorova úsilí se napodobenina člověka proměnila ve skutečného robota. Objevila se jeho kovová kostra a pohybové mechanizmy. Doktor dotáhl uvolněné řetězy a pokračoval v práci. Pak polil celého robota Korozinem, což byl Doktorův speciální roztok, který sám vymyslel. Pokud byl jakýkoliv kov včetně nerezové oceli či titanu polit tím to roztokem, začal neúprosně korodovat. Tento proces již nešlo žádným způsobem zastavit. Byl to sice proces pomalý zato však neodvratný. Robotu zbývalo jen několik hodin do naprostého rozpadu.
"Co to děláte?" vykřikl překvapeně DoRoboKtor, když jeho senzory rozpoznaly příčinu napadení.
"Jen tě chceme trochu motivovat k tomu, aby jsi nám odpověděl na otázky," odvětil Doktor.
"Tak to jste zvolili špatný způsob," odvětil robot klidně. "Proč bych vám měl něco říkat, když se mé tělo stejně rozpadne."
"To máš pravdu. Ale zde nejde o nevyhnutelný rozpad tvé osobnosti, ale o to, že se tvé ocelové tělo stane, díky postupnému rozežírání, mnohem citlivější. Dokonce tě to tak trochu polidští. Budeš cítit bolest stejně jako ji cítí lidé. O tom se ti kovový neřáde ani nesnilo, viď?" pravil Doktor poťouchle. Robot na to neodpověděl. Nastalá situace ho zřejmě velice zaskočila. Jak měl nasimulovat stav, který byl zcela mimo dosah jeho predikcí? Co to jsou emoce a city? Doktor ho nechal přemýšlet. Znovu ho důkladně polil a pak připojil elektrody.
"Aaaaaaaaaauuuuuuuuuuuu," zařval DoRoboKtor jako zraněné zvíře.
"Co blázníš? Co tu řveš? Ještě jsem ani nezačal. Máš tam slabých 20 Volt. Co budeš dělat až jich do tebe pustím několik tisíc?" obořil se na něho znechuceně Doktor. Zaradoval jsem se, že získáme požadované informace. Ani to netrvalo dlouho. Doktor odvedl dobrou práci. Bohužel jsem se radoval předčasně. Robot bolest je simuloval. Jistě se bavil jak nás doběhl. Na Doktora si však nepřišel. Můj přítel pracoval systematicky a na robotovo úskoky nebral zřetel. Byl si jist vlastním úspěchem, který se dřív nebo později prostě musel dostavit.
Navrtal do robota tolik děr, že spíše připomínal cedník. DoRoboKtor ani necekl. Pak do něho pustil sto tisíc Volt. Z robotova těla se kouřilo a roztavený kov zvolna odkapával, ale robot stále neměl chuť cokoliv prozradit. Začalo to vypadat na robotovo vítězství. Ale ani Doktor nemínil prohrát. Znovu připevnil na robota svorky a pustil do nich 5 Voltů. Nechápal jsem co si od toho Doktor slibuje. Jak by mohlo DoRoboKtora ohrozit ubohých pět Voltíčků, když s nim nic nesvedlo sto tisíc Volt. To jsem však nevěděl, že napětí náhodně kolísá o plus mínus jednu desetinu Voltu. Nepravidelnost napětí DoRoboKtora šíleně vytáčela. Nebyl schopen to vydržet.
"Zastavte to," ječel jako šílený. "Všechno řeknu. Všecičko, jen již to, prosím vás, zastavte," žadonil a z objektivů mu tekly pravé nefalšované slzy. Doktor se nad ním slitoval a kolísavé napětí vypnul.
"Mluv," přikázal robotovi drsně.

Otázky, samé otázky...pokračování 4

Začal jsem DoRoboKtora zkoumat. Ale kromě toho, že je umělý a že hezky vypadá jsem nic nezjistil. Ale co byste chtěli od člověka, který se vyučil ve Škodovce a poté se několik desetiletí věnoval výhradně umění. Kdyby to byl klasický soustruh nebo frézka, to by bylo něco jiného. Rozebral bych ho do posledního ozubeného kolečka. Našel bych závadu a během chvilky bych dal stroj zase dohromady. Fungoval by jako hodinky ze švýcarské oceli.
Nebo kdybyste sehnali tisíci hlasý sbor a nechali ho zazpívat chorus Kdož sú boží bojovníci, ve zlomku sekundy bych poznal každičký falešný hlas.
Ale moderní technika na bázi bioorganických mikroprocesorů a chytrých bioplastů, to nebylo nic pro mne. Přemýšlel jsem, kdo by mi mohl pomoci. Vtom začal Doktor nechutně chrápat. Náhle bylo po problému. Řešením byl Doktor. Můj přítel byl technicky zdatný. Dokonce velice zdatný. On sám dokázal vyrobit a naprogramovat sondu, která měla letět na Mars. Sonda sice nabrala úplně jiný směr a nakonec se zabořila do Slunce, ale člověk nemůže být hnidopich. Taková drobná chybička se může stát každému. Tím, že Doktora probudím, zabiji hned dvě mouchy jednou ranou. Jednak ukončím příšerný rachot, kterým bylo jeho chrápání, a jednak získám odborníka na zkoumání neznámé techniky.
Pak jsem si však vzpomněl na FoRoboGlara a Doktorovo šílenství, při kterém ho dokonale zdemoloval. Neskončí DoRoboKtor stejně? To jsem nechtěl riskovat. Chtěl jsem konečně získat nějaké odpovědi. Chtěl jsem se ho zeptat zejména na to, proč se zde DoRoboKtor zničehonic objevil a kdo ho poslal. Pochopitelně jsem měl spoustu dalších otázek, které s tím souvisely. Proto jsem Doktorovi, ještě před tím, než jsem ho probudil, dal jsem koňskou dávku sedativ. Ano, měl již v sobě pěknou dávku prášků po minulém záchvatu, ale to by nemuselo stačit. Jednalo se o Doktora, naprosto nevypočitatelného tvora. To, co jiného mohlo zabít, jemu dělalo dobře. Takto jsem měl jistotu. Teprve po té jsem Doktora probudil jemným, přesně mířeným, úderem basebalové pálky.
Můj přítel se probral a nechápavě na mě civěl.
"Nepřehnal jsem to s těmi barbituráty? Pozná mě? Co když mu velké množství léků vygumuje mozek?" ptal jsem se sám sebe.
"Máš hezké vlasy. Červená ti skvěle ladí k pleti," pronesl Doktor po chvíli.
"Je v pořádku. Poznal mě," zaradoval jsem se. Přinesl jsem Doktorovi kávu a začal mu vysvětlovat co se mezitím přihodilo. Doktor jen bezduše přikyvoval, což bylo u něho normální. Když jsem skončil, šel se podívat na svého robotického dvojníka. Jen na něho letmo mrkl a hned se rozběhl do vedlejší místnosti. Během zlomku sekundy byl zase zpátky. V ruce měl tlusté řetězy a masivní visací zámky. Rychle se vrhl na DoRoboKtora a důkladně ho omotal řetězy a zajistil zámky.
"Ta mechanická potvora je stále při vědomí. Určitě čekal na vhodnou chvíli, aby mohl znovu za útočit," vysvětloval Doktor svůj podivný čin. Být to někdo jiný, byl bych si jistý, že jde o paranoiu, nebo o předávkování medikamenty. Ale šlo o Doktora, takže to musela být pravda.
Polilo mě horko. Nebýt Doktorova zásahu, mohl jsem být již obětí DoRoboKtora. Kdoví co by se mnou ta mechanická stvůra dělala? Nebo ji šlo výhradně o Doktora? Byl jsem jen ten kdo mu překážel v hlavní misi? Spletl si mne předtím s Doktorem? Tisíce otázek mi běželo hlavou.
Doktor si mezitím připravil své nádobíčko. Autogen, triodyn, pulzní generátor, generátor vysokého napětí, oscilátor, různé sondy a mnoho dalších přístrojů. Byl na výslech robota náležitě připraven.
"Tak se na tebe podíváme," řekl a pustil se do práce.

Otázky, samé otázky...pokračování 3

Na obrazovce se objevil obsah. Bylo zde mraky textových souborů, miliony e-mailů a pěkná řádka videí. Rozhodl jsem si pustit nejprve videa, texťáky a emaily se prokoušu později. Když Doktor zaslechl charakteristické chroupaní hardisku, zvedl se z gauče, přišel ke mě a koukal mi přes rameno. Dlouho ale nevydržel. Dávka prášků byla silnější než on. Po několika zhlédnutých záznamech se odebral do říše spánku. Byl jsem rád. Alespoň jsem měl klid na práci. Doktor dokázal být dost otravný. Vždy chtěl aby bylo po jeho. Koukat se s Doktorem je vždy neskutečný "zážitek". Pořád film zastavuje a přehrává si stále dokola zdařilejší scény. Jednou dokonce shlédl tu samou scénu tisíc padesát tři krát.
Naštěstí spal a tak jsem mohl prohlížet získané záznamy rychleji. Zatím jsem si chtěl udělat přehled. Tak jsem prohlížel jen podstatné části. Nudné pasáže jsem přejížděl zrychleně nebo rovnou přeskočil. Nahrávek byly stovky, možná tisíce. Dočista jsem ztratil přehled.
Sice jsem stále nechápal o co jde, ale jedno bylo jasné. FoRoboGlar byl detektiv nebo tajný agent. Neboť se vesměs jednalo o tajně pořízené záběry. Ze začátku jsem byl zmaten. Záběry nedávaly smysl. Byly to zmatené, narychlo pořízené, záběry z denního života. Teprve po chvíli mi došlo, že na záběrech jsou stále stejné postavy. Jednalo se o mladé hochy, kteří podnikali podivuhodné výpravy. Byl jsem zcela zabrán do sledování tajných záběrů, když vtom na mě zaútočil Doktor.
Chytil mě ocelovým stiskem pod krkem a začal mě škrtit. Rychle mi docházel dech. Před očima se mě zatmělo. Z posledních sil jsem se nohami zapřel o stůl a odstrčil se. Židle, na které jsem seděl, se převrátila. Doktor, který mě stále držel pod krkem, ztratil rovnováhu. Zavrávoral a s temným žuchnutím prudce vrazil hlavou do zdi. Skácel se k zemi jako podťatý. Nehýbal se.
Pomalu jsem se zvedl a šel jsem se na něho podívat. Jeho hlava trčela v podivném, nepřirozeném úhlu. Byla téměř utržena a zvrácena dozadu. Popošel jsem blíže, aby si mohl mrtvého Doktora lépe prohlédnout. Spatřil jsem něco neočekávaného. Z utrženého krku vylézalo něco podivného. Bylo to sytě fialové. Teprve po chvilce jsem pochopil o co jde. Byly to bioplastové šlachy a polymorfní želatina, která vyplňovala zbytek prostoru. Vzadu se leskla ohnutá titanová tyč, což měl být zřejmě kovový ekvivalent lidské páteře. Teď již to bylo jasné. Byl to DoRoboKtor. Byla to skutečně výborná napodobenina, proto jsem si zprvu myslel, že se jedná o mého přítele. Ten, jak jsem vzápětí zjistil, stále ještě spokojeně podřimoval na podlaze v rohu místnosti.

Johan Widrig a hudba

Widrig právě neměl co dělat. Nudil se. Pro rozptýlení se zaposlouchal do hudby. Jeho geniální mozek si okamžitě uvědomil, jak je hudba chaotická. "Jak může něco tak zmateného existovat?" ptal se sám sebe. Každý autor si ji dělá po svém, což je velice neefektivní. Hudební postupy se vymýšlí stále znovu. Populární písně se neustále předělávají, bohužel bez většího úspěchu. Občas je předělávka lepší než originál, ale v drtivé většině případů je předělávka horší než původní píseň. Někdy je to dokonce taková hrůza, že se to nedá poslouchat. To je neuvěřitelné plýtvání penězi, energií a nápady. Navíc je tvorba hudby velice individualistická. Většinou skladbu píše jen jeden autor. Málokdy jsou autoři dva. A o tom, že by hudbu skládal celý tým, o tom si hudební průmysl může nechat jen zdát.
"Takhle to dál nejde," řekl si Johan a hned se pustil do nápravy. Zanalyzoval hudbu. Pochopitelně proklepl všechny hudební styly a žánry. On vždy vše dělá pořádně a naprosto precizně. Rozseparoval hudební kompozice na jednotlivé melodické a logické komponenty. Každá komponenta měla jasně definované rozhraní a jasné hudební vlastnosti. Díky tomu mohlo tyto komponenty vytvářet mnoho hudebních autorů současně. Pak stačilo jen tyto nezávislé komponenty poskládat a píseň, sonáta, či opera byla hotová. Jednotlivé části do sebe dokonale pasovaly. Jednotlivé komponenty bylo možné libovolně prohazovat, přesto vždy vznikla dokonalá a uchu lahodící hudební kompozice.
Widrig začal tyto logicky do sebe zapadající rytmické komponenty nazývat Logarytmy. Díky Logarytmům se tvorba písní stala triviální záležitostí, kterou zvládlo i dítě školou povinné. Nezůstalo však jen u písní. Díky Logarytmům bylo snadné vytvořit jakékoliv hudební dílo. Muzikál, operetu, symfonii atd.
Na komponentách mohlo pracovat mnoho umělců najednou, proto bylo vytvoření sebesložitějšího a seberozsáhlejšího hudebního díla otázkou několika dnů. Hudební průmysl se tak dostal na úplně jiný level.
Widrig si nechal Logarytmy patentovat. Za používání Logarytmů vybíral licenční poplatky. Poplatky byly sice směšně nízké, ale i to stačilo k tomu, aby Widrig nechutně, ale opravdu nechutně zbohatl.

Otázky, samé otázky...pokračování 2

Cesta domů vůbec nebyla jednoduchá. Doktor se stále choval podivně, byť na FoRoboGlarem zvítězil a měl se tudíž uklidnit. Doktor se sice nikdy nechoval normálně a na jeho "normálním" stavu by si jistě smlsl nejeden psychiatr. Ale to co vyváděl teď, to již přesahovalo všechny meze. Nebyl však čas na léčbu elektrošoky. Sebral jsem mu tedy disk a strčil jsem si ho do kapsy. Pak jsem Doktora spoutal jeho vlastním páskem a do úst jsem mu strčil roubík, který sebou nosím na památku, od té doby, co jsem byl propuštěn z léčebny.
V kanálu byl celkem klid, neboť bezdomovci zřejmě vyrazili na večeři do domu Armády spásy. Ale mělo to i nevýhodu. Díky tichu vylezly krysy ze svých nor a zaplnily celý kanál. Bylo jich tolik, že se nedalo projít. Ať jsem stoupl kam jsem stoupl, všude byla krysa. Jejich hnusná tělíčka mi křupala pod nohama. Být sám, tak jsem to asi prošel, ale s Doktorem na zádech to nešlo. Hrozilo, že škobrtnu a spadnu i s Doktorem do té chlupaté laviny. Naštěstí jsem potkal jakého si mládence s příčnou flétnou. Za malý obnos jsem ho uprosil, aby zahrál Mozartovu ukolébavku. Masožravé rostliny jež se plazily po stěnách tunelu se probudily a krysy sežraly. Přežraly se tak, že maso již nechtěly nikdy vidět a staly se vegetariány. Konečně byla cesta volná.
Donesl jsem Doktora k němu domů a shodil jsem ho na jeho gauč. Vypadal mírumilovně. Dali jsme si spolu kávu a přitom jsme si povídali. Díky rozhovoru jsem zjistil že je Doktor zase "normální" jako dřív. Uklidnil jsem se. Již jsem se obával, že budu muset svého dávného přítele odvést do léčebny. Vylíčil jsem Doktorovi co se stalo v knihovně, ale on o ničem nevěděl. Byl to evidentně nějaký krátkodobý výpadek, kterým se nemělo cenu vzrušovat.
Vrátili jsme se zpět k odhalování tajemství. Doktor spustil počítač a já jsem vyndal ukořistěný disk z kapsy. Podal jsem ho Doktorovi, aby jej připojil k počítači. Doktor si vzal disk a vtom se opět zbláznil. Třískl s diskem o zem a pak po něm začal dupat. Odtáhl jsem ho do vedlejšího pokoje a spoutal ho. Do úst jsem mu nasypal celou tubu prášků. Znovu se uklidnil. Teď již mi to bylo jasné. Z disku zřejmě vyzařovalo něco, co ovlivňovalo mysl toho, kdo se ho dotkl. Na mě to naštěstí nemělo vliv. Věděl jsem co mohlo být příčinou mé odolnosti. Jako malý chlapec jsem prodělal obrnu. Od té doby jsem byl zcela obrněn vůči citů a emocím. Jakkoliv smutná příhoda se mnou nic nedělala. Nikdy jsem neuronil slzu. Jednou na štědrý den jsem omylem zapálil vánoční stromeček. Shořely všechny dárky a posléze i celý dům včetně sysla Emila. Vůbec to na mě nezapůsobilo, řekl jsem jen "no a," a dál jsem se o trapnou příhodu nestaral.
Pochyboval jsem, že by disk doktorovo řádění přežil. Byl dost pomuchlaný. Ale co kdyby. Rozhodl jsem to ověřit. Vzal jsem kabel a připojil jsem disk počítači. S napětím jsem čekal zda se disk nakonektuje. Trvalo to snad věčnost. Konečně se objevila hláška - disk připojen. Byl jsem zvědavý
jaká tajemství skrývá.

Johan Widrig versus Santa Claus

Johan nikdy nevěřil tomu co o Santa Clausovi říkali ostatní lidé, na to byl moc chytrý. Nevěřil, že Santu nikdy nikdo nezahlédl. Nevěřil ani tomu, že Santa nejde polapit. A už vůbec nevěřil tomu, že neexistuje, a že dárky dávají dětem rodiče. To bylo příliš praštěné. Proč by to dělali? Nedávalo to žádný smysl.
Rozhodl se proto, vypátrat Santu sám. Nenechal se odradit slovy o tom, že je to stejně zbytečné jako boj s větrnými mlýny. On měl svou ideu a té se držel. Za každou cenu chtěl Santu chytit při činu a tím dokázat celému světu, že měl pravdu.
Okamžitě začal s přípravami. Vlastníma rukama si vyrobil několik tisíc dronů vybavené těmi nejlepšími kamerami a detektory pohybu. Ale nejen to, obstaral si i mnoho dalších věcí, aby mu Santa nemohl utéci. Pak už jen čekal na Štědrý den. Ten den vypustil své drony a začal hlídkovat u monitorů, na kterých byly záběry z dronů.
Jenže Santa o Widrigovi věděl. Měl své informátory po celé planetě. Ti mu pravidelně hlásili všechny osoby, které plánovali jeho polapení. Proto byl Santa na setkání s Widrigem náležitě připraven. Jeho sáně si v ničem nezadaly s nejnovější stíhačkou. Když se přiblížil k území, kde číhal Widrig a jeho drony, již z dálky začal pálit dalekonosnými lasery. Widrigovy drony padaly k zemi po stovkách. To Johana naštvalo. Jako odvetu vypustil celou stovku raket Země-vzduch. Rakety se blížily k Santovo saním jak komando z finančního úřadu, které zjistilo nedoplatek daně. Santovy sáně měnily směr jako pominuté. Santa vypouštěl jednu klamnou návnadu za druhou a laserem ničil blížící se rakety. Nakonec se mu podařilo všechny zlikvidovat, ale některé rakety byly již blízko a jejich výbuchy poškodily Santovy sáně. Sáně byly nyní jen velice těžce ovladatelné. Energetický zdroj jel jen na desetinu výkonu, takže nebylo možné přejít na warp rychlost a uniknout z místa katastrofy. Navíc během bitvy přišel Santa o všechny obranné štíty. Widrig vycítil svou příležitost jako kuna vejce v kurníku. Poslal všechny zbylé drony na Santu. Santa se sice snažil bránit, ale byl již unavený. Navíc byl po předchozím střetu notně otřesený. Střílel ze svého laseru po blížících se dronech, ale bylo jich moc. Nakonec ho drony obklíčily. Vystřelily tažná lanka a zahákovaly saně. Pak ho odtáhly k Widrigovi. Santa se sice zapnul své motory na maximální zbývající výkon a snažil uletět, ale dronů bylo moc. Byly ve výsledku silnější. Brzy stanul Santa před Widrigem. Ten mu okamžitě nasadil pouta. Pak začal skákat radostí. Měl pravdu. Dokázal to. Santa existuje a dá se polapit.
Vzal Santu a odvedl ho na největší Sténadelské náměstí. Zde postavil velký stan a Santu šoupl dovnitř. Chtěl si ze Santy udělat výhodný byznys. Kdo chtěl vidět skutečného Santu, musel zaplatit vstupné. Jakmile se to rozkřiklo byla u stanu obrovská fronta. Pochopitelně, nejvíce chtěli Santu vidět malé děti. Většina z nich byla naštvaná, neboť letos ještě nedostali dárky. Místo aby se zlobili na Widriga, který to způsobil, vylévali si zlost na Santovi. Házeli po spoutaném chudákovi vajíčka, která jim, z mírný poplatek, poskytl Johan. Widrig se však ze své nové živnosti dlouho neradoval.
O Santovi se dozvěděla policie, přijela si pro něj a odvezla ho do vězení. Finanční úřad totiž zjistil, že Santa neplatil sociální pojištění za své pomocníky. Také bylo dokázáno, že neplatil cla při vývozu dárků do různých států světa. Nejhorší však bylo zjištění, že v některých zaostalých zemích nutil chudáky rodiče, aby dětem kupovali či vyráběli dárky sami. Přitom jim vyhrožoval - pokud to neudělají, zapálí jim dům. Choval se při tom hůř než mafie. Za své přečiny byl Santa odsouzen a uvězněn na doživotí.
Děti Johana bytostně nenáviděli, neboť od té doby co byl Santa uvězněn měli vánoce bez dárků. Zatímco dospělí, které vysvobodil ze spárů zlovolného Santy, Widriga milovali. A tak to nakonec všechno dobře dopadlo.

Otázky, samé otázky...pokračování 1

Za týden jsme se do knihovny vypravili znovu. Pomocí starého kanálu, který jsme minule objevili v temném koutě archivu jsme se pomalu prokousávali smradlavými chodbami. Jenže tentokrát to nebylo tak jednoduché, jako při útěku před několika dny. Narazili jsme totiž na kolonii zmutovaných bezdomovců, navíc právě v době, kdy si volili nového krále. Naštěstí byl jejich řev a oplzlé písničky slyšet na hony daleko, a tak jsme se tiše plížili bočními větvemi.
V jedné uličce jsme narazili na pochybného vlasatce hrajícího na kontrabas. Zpočátku jsme se lekli zda to není pověstný hejkal se žlutým psem, ale byl to jen mírumilovný Podzemní muž Hlavsa. Hodili jsme mu do klobouku pár mincí a pokračovali jsme v cestě do knihovny. Kousek před cílem na nás vyskočil jakýsi loupežník. Jmenoval se Babiš, nebo Babinský, nebo tak nějak. Chtěl po nás uhradit mýtné za průchod kanálem. Déma se však nenechal zaskočit. Ukázal mu průkazku z klubu mladých techniků a neohroženě pokračoval dál. Muž se zmateně podíval na kartičku a nechal nás jít.

Konečně jsme se dostali do knihovny. Pro jistotu jsme uličku s knihami jejichž autor začíná na F zahradili malým regálem. Do regálu jsme ze strany od knihovny narafičili nejvíce ohmatané knihy, neboť ty nás nezajímali. Jednalo se vesměs o knihy od Feuchtwangera, Forstera, Francise, Farmera a Fantomase. Tím jsme se izolovali od zbytku knihovny. Nerušeně jsme mohli zkoumat notně zaprášené svazky. Ale ze všeho nejdřív jsme pustili do prohlídky FoRoboGlara. Doktor, když ho znovu uviděl, neovládl svůj vztek a začal do něho zuřivě kopat, za to, že mu minule neodpověděl. Výsledkem byla jen velká modřina na jeho palci a ještě větší vztek. Naštěstí jsem měl u sebe pilulku Klidňačku, tak jsem mu jí dal a pak ještě deset dalších a byl od něho pokoj. Zevrubně jsem robota prozkoumal, ale k ničemu to nebylo. Od minulé návštěvy notně zrezivěl. Robot se zcela evidentně odebral do věčných lovišť. Rozhodl jsem se věnovat regálům. V klidu jsem prohlížel knihu za knihou, když v tom se Doktor znovu zbláznil. Popadl šroubovák a začal FoRoboGlara rozebírat, nebo se o to alespoň snažil. Chtěl jsem mu v tom zabránit, ale pak jsem si to rozmyslel. Není totiž radno potýkat se s Doktorem, když má pěnu u úst. Hluboké jizvy na mé noze by o tom mohly vyprávět. Kdybych ho naštval, mohl by použít šroubovák vůči mě. Raději jsem ho nerozčiloval. Chtěl jsem ho uklidnit. Volal jsem na něho: "Fuj. Nech tu hromadu šrotu. Lehni." Ale byl v transu vůbec mě nevnímal. Raději jsem ho nechal být. Asi tak po půl hodině se Doktor uklidnil. Z FoRoboGlara zbyla jen úhledně složená hromádka plechů a harddisk, který Doktor vítězně třímal v ruce.

Toužili jsme se dozvědět co se v harddisku ukrývá, ale na to jsme potřebovali počítač. Proto jsme nechali knihy knihami. Podíváme se na ně příště. Urychleně jsme se odebrali domů do Doktorovi pracovny.