Voltové a ultravodivost

Jak jsme již několikrát zmínili, byli Voltové zcela posedlí elektomagnetizmem. Největší prioritu sice měla snaha dostat do baterie co nejvíce voltů, ale nebyly zanedbávany ani ostatní obory. Velkým tématem byla vodivost. Voltové měli Sténadla doslova prošpikovány kabely. Bylo jich zde stovky kilometrů různých rozměrů a kvalit. Od zrezlých ocelových drátů přes hliníkové a měděné až po nejmodernější kompozitní dráty vyráběné pomocí pokročilých technologií a které byly dokončovány ultra přesným kováním a protahováním. Při tak velkém zasíťování byla otázka vodivosti velice důležitá. Každé zvýšení vodivosti, byť o sebenepatrnější hodnotu, přinášelo obrovské úspory elektrické energie. Již jenom náhrada ocelových vodičů za zinkové, přinesla úsporu 7 gigawattů za měsíc.

Proto Voltové zkoušeli všechno možné, jen aby zvýšili vodivost svých vodičů. Zabrousili i do supravodivosti, ale tu nakonec museli opustit. Spotřeba energie nutná na ochlazení vodičů na teploty blízké absolutní nule byla mnohokrát větší, než energie ušetřená díky supravodivosti. Navíc bylo pro dosažení supravodivosti nutné používat olověné vodiče. Několik Voltů se díky tomu otrávilo, neboť si po styku s olověným vodičem neumyli ruce. Někteří šílenci dokonce olověné vodiče olizovali. Pokusy nahradit olovo jiný bezpečnějším materiálem, který by byl supravodivý i za běžných teplot skončily nezdarem.

Pak se k problému vodivosti dostal náhodou Johan Widrig. Otázka zvýšení vodivosti jej velice zaujala a to zejména proto, že se ukrutně nudil. Seznámil se s problematikou a dosavadními výsledky. Dal si několik šálků své superkávičky a brzy odhalil jádro problému. Uvědomil si o co se zde jedná. Podstatou supravodivosti je nízká teplota, respektive speciální mezi atomový led, který se ve vodiči při nízkých teplotách vytváří. Po tomto ledu pak elektřina klouže naprosto bez tření. Snadno si pak spočítal, že led je možné nahradit olejem či jiným mazadlem.
Nejprve potřeboval speciální pórovitý drát, ve kterém by se mazadlo drželo v celém objemu. Naštěstí to pro Volty zběhlé v nanotechnologiích nebyl žádný problém. Do týdne vyvinuli speciální bublinkový drát, přesně podle Johanovo požadavků.
Pak již stačilo jen zjistit, které mazadlo by bylo nejlepší. Jako první použil Widrig řepkový olej, neboť řepka byla doslova po celé republice. Přestože byla řepka úplně všude a její pěstování bylo silně dotováno, jednalo se o nejdražší olej na trhu. Když je tak drahý, tak musí být i velice kvalitní, řekl si Widrig. Jenže řepkový olej vodivost nezlepšil, naopak vodivost po jeho aplikaci byla desetkrát horší. Widrig byl rád, neboť kdyby byli Voltové nuceni používat řepkový olej, jistě by během krátké doby naprosto zkrachovali.

Nedbal na prvotní neúspěch a pokračoval dál ve zkoušení. Testoval nejen všechny možné oleje, ale i různá mazadla, jako je například, kalafuna, husí sádlo, máslo nebo jelení lůj. Nakonec vyhrál terpentýnový olej. Díky němu měli nové vodiče vodivost 899 S.m.mm-2, což bylo 16 krát více než u mědi. Tato vodivost pak byla často označována jako jeden Widrig. Zatímco se Johan Widrig začal věnovat dalším světovým problémům, Voltové pokračovali v jeho započaté cestě. Dál hledali nové způsoby jak vodivost zlepšit. Zkoušeli jiné mazání, jinou topologii vodiče i jiné materiály. Poslední rekord drží Volt Jeroným Fulmine, který dosáhl vodivosti 7.4 Widriga.

Zlepšila se nejen vodivost, ale i další vlastnosti. Nové ultravodivé dráty byly super lehoučké a měly i mnohem rychlejší přenos elektrické energie. Díky dokonalému mazání klouzaly elektrony v ultravodiči jako blesk. Například u již zmíněného Fulmeho ultravodiče dosahovala rychlost šíření elektrické energie pětinásobku rychlosti světla.