Možná by vás zajímalo, co se událo od posledního záznamu.
Poté, co jsme si nechali udělat plastické operace a změnili jsme si identitu, jsme se odebrali do opuštěného bunkru z druhé světové války. Naštěstí jsme s možností odchodu do ilegality počítali. Již dlouhou dobu před začátkem celého dobrodružství jsme do bunkru tajně navozili velké zásoby potravin a věcí potřebných pro dlouhodobý pobyt, včetně baterií, které byly schopné zajistit dostatek elektrického proudu na několik let. Nezapomněli jsme ani na zbraně.
Zavřeli jsme těžké pancéřové dveře a na dálku jsme odpálili připravené nálože. Vchod byl zasypán kamením a zeminou. Byli jsme tak dokonale izolováni od okolního světa. Mohli jsme se v klidu věnovat získaným informacím a postupně je přetvářet v knihu. Jednotlivé, zdánlivě nesmyslné a protichůdné dílky informací do sebe začaly zapadat. Dávný příběh se začal vynořovat z mlhy. Konečně byla kniha hotová.
Měli jsme obrovskou radost. Museli jsme se o ní podělit. Tak jsme to zveřejnili na našem blogu.
Hned po té jsem se vydal do vedlejší místnosti a vrátil se s demižónem slivovice.
"Jak jen jsi to dokázal?" divil se Doktor. Nic jsem nevysvětloval, jen jsem se tajuplně usmál. Vysvětlování nebylo třeba, Doktorovi jistě došlo, že jsem alkohol do pevnosti propašoval během příprav na zmizení ze světa.
Doctor vzal dva půllitry a postavil je na stůl. Pak se chopil demižónu a naplnil půllitry až po okraj. Pozvedli jsme je a přiťukli jsme si na zdraví. Přiťukli jsme si zřejmě moc silně, neboť začaly praskat stěny. Alespoň jsem si to zpočátku mysleli. Brzy nám došlo o co skutečně jde. Vypátrali nás ARoboGenti a začali se dobývat do našeho bunkru. Shodou okolností s tím začali přesně v ten okamžik, kdy jsme si přiťukli.
Nebylo moc času, bylo třeba rychle jednat. Tak jsme si střihli kámen-nůžky-papír-tapír-Spock. Doctor vyhrál. Asi jsem neměl volit Spocka. Ale nemohl jsem si pomoci. Dával jsem Spocka pokaždé.
Takže na Doktorovi bylo zachránit knihu, zatímco já jsem mu měl krýt záda. Doktor popadl flash disk s knihou a vrhl se do tajného tunelu, který jsme zde společně vykopali, když jsme se připravovali na odchod do ilegality.
Zatímco se Doktor prodíral uzoučkým tunelem, začal jsem se chystat na nezvané návštěvníky. Vytáhl jsem ze zbrojnice tarasnici, několik samopalů a leteckou pumu. Jednalo se o nevybuchlou bombu z druhé světové války. Původně byla zarytá hluboko v zemi nedaleko bunkru. My jsme na ni narazili, když jsme kopali tajnou únikovou štolu. Vykopali jsme ji a odnesli do bunkru. Dobře jsme udělal, nyní se skvěla hodila. Připevnil jsem k pumě odpalovací zařízení s časovačem. Nastavil jsem 12 sekund. Delší čas jsem si nemohl dovolit. Proklatí plecháči, co se nás snažili dostat, byli velice rychlí. 12 sekund bude muset na mou záchranu stačit.
Pak jen zbývalo čekat než se ZaRoboBijáci prokopou silnou vrstvou armovaného betonu. Docela jim to trvalo. Což bylo dobře, alespoň měl Doktor dost času na útěk.
Konečně tu byli. Jen co praskla poslední vrstva betonu, vypálil jsem z tarasnice do vzniklého otvoru. Hned prvním výstřelem jsem uškvařil šest VeRoboTřelců, neboť jsem zkušeně použil náboje se směsí manganu a termitu. Proti tomu neměli kovoví zmetci šanci. Obrovský žár zničil jejich kovová těla. Jenže nezvaných hostů bylo moc. Zatímco se první skupinka vypařila, snažili se do bunkru dostat další DoRoboTěrové.
Pálil jednu střelu za druhou, až se tarasnice začala zbarvovat do ruda, posléze do běla, až se nakonec dočista roztavila. Popadl jsem do každé ruky samopal a pokračoval palbě. Leč přísun VraRoboHounů neustával. Musel jsem se dát na ústup. Zahodil jsem prázdné samopaly a popadl další. Když jsem vyprázdnil i je, byl čas na granáty. Naházel jsem do vstupního otvoru všechny granáty co jsem měl po ruce. Výbuchy na chvíli zastavily postup NeRoboPřátel. Aktivoval jsem časovací mechanizmus a vrhl se do tajné chodby, stejně jako předtím Doktor. Běžel jsem úzkým tunelem, tak rychle jak jen to šlo. Počítal jsem sekundy. Deset. Zmobilizoval jsem všechny zbývající síly a svůj běh jsem ještě více urychlil. Jedenáct. Plácl jsem sebou k zemi. Rukama jsem si kryl hlavu. Dvanáct. Bum. Obrovský výbuch dokonale zlikvidoval bunkr včetně asi stovky DoRoboByvatelů. Vstup do tajné chodby byl přitom dokonale zasypán. Pár desítek zbylých ARoboGentů zkoumavě hledělo na obrovský kráter, který po výbuchu vznikl. Usoudili, že explozi nemohl nikdo přežít. Jejich mise byla splněna. Otočili se a odebrali se zpět na základnu. Byl jsem zachráněn.
Mezitím se Doktorovi podařilo proběhnou celou tajnou chodbou. Vylezl tajným vchodem, jenž byl důmyslně ukrytý ve křoví. Rozhlédl se po okolí. Nikde nikdo. Tak se vydal po cestičce do nejbližší vesnice. Od postaršího farmáře si vypůjčil a auto a vydal se na cestu do tiskárny. Jen co se dostal na hlavní silnici, uviděl stopaře. Vypadal přesně jako Schwarzenegger. Umělá inteligence, která ARoboGenty řídila, musela být poškozená. Nebo jí docházela fantazie? Či byla přetížena koordinací tak rozsáhlé akce? Ať tak či tak, Doktor se nenechal napálit,. Bylo mu jasné o koho se jedná, proto prudce dupl na plyn. Prolétl kolem terminátora jako blesk. Ten se za Doktorem okamžitě rozběhl. Ač je to neuvěřitelné, dařilo se mu Doktorův náskok postupně snižovat. Bylo jisté, že Doktora dřív nebo později dohoní. Doktor jel co to dál, ale ZaRoboBiják mu byl stále v patách. Doktora ta honička přestala bavit. Smykem otočil vůz do protisměru a plnou rychlostí se řítil na svého ProRoboNásledovatele.
"Teď se uvidí, kdo z koho," zařval Doktor a vrazil do kovového monstra. Naštěstí měla PoRoboTvora do skutečného terminátora dost daleko. Prudký náraz ČloRoboVěka zlikvidoval. Zbyla po něm jen hromada šrotu. Bohužel ani auto střet nepřežilo.
"Co teď?" prolétlo Doktorovi hlavou. Bylo mu jasné, že po něm půjdou další ARoboGenti. Silnice budou plné HlíRoboDačů. Na každé silnici v okolí sta kilometrů bude jistě alespoň jeden SlíRoboDil. Šance dojet nepozorovatelně do cíle byla nulová. Tak se Doktor rozhodl udělat něco naprosto nečekaného. Sebral se a urazil zbývajících padesát kilometrů pěšky. Šel lesními stezkami, aniž by byl odhalen. Celý vysílený dorazil do tiskárny. Předal vedoucímu směnu flash disk a klesl k zemi. Okamžitě usnul vysílením.
Když se probudil, byla již kniha vytištěná a rozvezena do distribuční sítě. Doktor se tudíž mohl vydat do naší tajné základny číslo 2, kde jsem na něho již čekal.
Ano, tuto bitvu jsme vyhráli, ale válka ještě neskočila. Je nám jasné, že ARoboGenti a hlavně osobnosti, které za tím vším stojí, se jen tak nevzdají. Jistě se budou snažit námi odhalenou pravdu utajit. Proto, pokud se chcete dozvědět jak to skutečně bylo s Pomalými kulkami a Tláskačem, objednávejte a kupujte knihu co nejdříve. Je dost možné, že se vojenské loby podaří knihu stáhnout z oběhu a všechny výtisky zničit. Podle našich informací je operace Koniáš již v plném běhu.
Takže ještě jednou - Neváhejte a ihned objednávejte.
Napište si o knihu na e-mailovou adresu jedlicka.pl@gmail.com
Pokud chcete slevu, nezapomeňte uvést heslo Koniáš.
;-)
