Johan Widrig a bezpečný domov

Když se Johan vzpamatoval z “únosu” došlo mu, že by se mohlo něco takového stát ve skutečnosti. Jeho mozek byl nedocenitelná vzácnost a je jistě jen otázka času, kdy se zločinci pokusí ho zmocnit. Dostal strach. Proto rozhodl učinit bezpečnostní opatření. Začal radikálně. Koupil si rozsáhlý pozemek a na jeho hranicích nechal vykopat hluboký příkop, který nechal napustit vodou. Pozemek tak začal připomínat ostrov. Celé to nechal obehnat vysokou zdí o proti které byla Velká čínská zeď jen směšná zídka vhodná tak akorát na ohrazení chovu králíků. Za zdí, na ploše zhruba odpovídající New Yorku, se nacházely “obytné” budovy, které si však v ničem nezadaly s nejlepšími vojenskými pevnostmi. Každá budova byla schopna odolat jadernému výbuchu.

Johan se pochopitelně nespokojil jen s pasivní ochranou svého pozemku. Ostrov byl prošpikován senzory, detektory a radary. Na každé budově a i uvnitř bylo nespočet kamer, které neustále monitorovaly pohyb pozvaných návštěvníků. Pokud některý z hostů vyšel z budovy, hned se k němu připojilo několik dronů, které hlídaly každý jeho pohyb. Všechny osoby, pochopitelně mimo Widriga, byly po celou dobu pobytu na ostrově náležitě monitorovány. Pokud se návštěvník sebeméně provinil, například uštěpačnou poznámkou, byl okamžitě vyhoštěn.

Nad ostrovem byla umístěna geostacionární družice, která dohlížela na ostrov a široké okolí. Data ze všech sledovacích přístrojů putovala do centrálního počítače, který vše online vyhodnocoval. Pokud vyhodnotil, že by mohlo dojít k narušení bezpečnosti, mohl proti vetřelci vyslat obrněné vozidlo, které mělo narušiteli vysvětlit, že jeho přítomnost není vítána. Pokud to nestačilo a agresor pokračoval v pohybu. Byly zde ještě tanky, stíhačky, bombardéry a rakety.

Díky tomuto velice složitému a komplexnímu systému zabezpečení, získal Johan znovu ztracený klid. Opět mohl nerušeně relaxovat, popijet kávičku či se zaobírat složitými otázkami života, vesmíru a všeho vůbec. A jak si tak vegetil, uvědomil si, že odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec není 42. Důležitý je totiž úhel pohledu. Ano, pokud se na základní otázku koukáme z příma, tak je to 42, ale to prakticky nikdo nedělá. Většinou na základní otázku nahlížíme trochu ze strany a v tom případě je nutné použít funkci cosinus. Jelikož Widrig znal dokonale lidskou psychologii, bylo mu hned jasné, že lidé nejvíce nahlížejí na základní otázku pod úhlem 60 stupňů. Tudíž nejpravděpodobnější odpovědí na základní otázku života, vesmíru a vůbec je 21.

Nadupané kytary

“Takhle to dál nejde. Zase jsme prohráli,” prskal vzteky Doug Torr.
“Já to nechápu, vždyť to vypadalo tak nadějně. Podle výsledků z tréninku jsme měli vyhrát,” prohlašoval kategoricky Ben Joe.
“Podle tréninku. Podle tréninku. S tím se jdi bodnout. Důležitý je jen výsledek,” zuřil Torr.
“Sorry. Může za to moje zinko-cobaltová baterie. Měl jsem do ní dát víc antimonu. Takhle nevydržela zátěž a explodovala,” hořekoval Tom Spike.
“To je škoda. Jinak bychom vyhráli minimálně o 15 000 voltů. Příště se to určitě povede,” uklidňoval ostatní Ven Douci.
“Žádné příště nebude. Kašlu na to,” vykřikoval naštvaný Torr.
“Neblázni, přece to teď nezabalíš. To by byla škoda,” přemlouval ho Spike.
“Klidně to zabalím. Na souboje s baterkama kašlu. Mám toho dost.”
“Co chceš dělat? Říkal jsi nám, že chceš být slavný. Jak se ve Sténadlech chceš proslavit jinak, než tím, že vyhraješ v napěťovém souboji?” ptal se Ven Douci.
“Nevím, ale s baterkama jsem skončil,” trval na svém psychicky labilní Torr.
“Tyhle kecy mě nebaví. Jestli chcete pokračovat v obviňování, tak pro dnešek končím a jdu domu cvičit na kytaru,” pravil znechuceně Ben Joe a chystal se k odchodu.
“Cože? Ty umíš na kytaru?” ptal se překvapený Doug Torr.
“Umím, no a? O co jde? Vadí ti to snad?” odvětil Ben Joe velice nakvašeně.
“Nevadí. Naopak. Kdyby jsme se všichni naučili hrát na nástroje, mohli bychom založit kapelu a stát se slavnými.”
“Není třeba se učit. Já umím na basu,” pochlubil Tom Spike.
“A já umím na bicí,” kontroval Ven Douci.
“Tak já budu zpěvák,” prohlásil nekompromisně Doug.
“Vždyť neumíš zpívat,” protestoval Ben Joe.
“To nevadí. Jenom musíte hrát tak hlasitě, aby mě nebylo slyšet,” trval na svém Torr.
“To by šlo,” uznali jeho nekompromisní logiku ostatní.
“Domluveno. Založíme kapelu,” radoval se Doug.
“Senzace,” souhlasili ostatní, neboť i jim se nápad líbil.
“Jak se budeme jmenovat?”
“Sténadelští skřeti,” navrhoval Tom Spike.
“Hloupost. Chmurná vize zní mnohem lépe,” mínil Ben Joe.
“To ne. To se mi nelíbí. Co říkáte na Maxwellovo kladívko,” přidal se Ven Douci.
“S tím jdi k šípku. Mnohem lepší jsou Dědečkovi koblihy,” mínil Tom.
“Pcha. Solenoid,” trumfoval ho Joe.
“To je divný. Nikdo to nepochopí. Co říkáte na Nadupané kytary?” navrhl Torr. Ostatní se zarazili a nechávali si navržený název znít hlavou.
“Super,” souhlasil Spike.
“Paráda,” potvrdil Ben Joe.
“Jo, s tím by se dalo žít,” přidal se Ven Douci.
“Takže schváleno, budeme se jmenovat Nadupaný kytary” uzavřel diskusi Ben Joe. Poté se všichni odebrali do svých domovů.

Druhý se s nástroji vydali do klubovny. Zde již na ně netrpělivě čekal Doug Torr.
“To je dost že konečně jdete. Večer jsem se trochu nudil, tak jsem napsal pár textů,” chlubil se Torr a podával svým kolegům asi tak padesát listů papírů. Ostatní si je rozebrali a přikyvovali, že to není špatné. Ben Joe dokonce tři skladby na místě zhudebnil. Takže měli základ repertoáru a mohli se pustit do zkoušení. Pustili se do toho s vervou a nadšením. Tak to šlo den za dnem. Po měsíci již uměli přes dvacet písní, ale pořád to nebylo ono.
“Musíš do těch strun pořádně hrábnout. Když jsme Nabušený kytary, tak to musí být slyšet,” radil Torr.
“Ty jsi nějakej chytrej. Hrát neumíš, ale kecat by ti šlo,” odvětil naštvaně Ben Joe. Přesto zkusil hrát s větší razancí. I ostatní se snažili. Tak to šlo den za dnem.

Po několika měsících se rozhodli vystoupit před publikem. Ale nedopadlo to moc dobře.
“To stálo, víte za co,” křičel na zbytek kapely Doug Torr, když se druhý den sešli ve zkušebně.
“Mě se to nezdálo tak špatný,” mínil Ben Joe.
“Tak tobě se to nezdálo špatný? A co ti co odešli? Byla jich minimálně polovina,” pokračoval vztekle Torr.
“Bereš to moc tragicky,” mínil Spike smířlivě.
“Tobě nevadí, že tam čtyři lidi usnuli?”
“To, pravda, nebylo moc motivující, ale jeden člověk nám zatleskal,” bránil se Spike.
“Jeden člověk. To ti stačí? Navíc tleskal jen kvůli tomu, že to byla poslední písnička a on chtěl jít domů.”
“Tak to nebylo nejlepší, ale příště se to možná zlepší,” bránil zbytek kapely Ven Douci.
“Žádný možná. Příště to musí být lepší, jinak končím,” ječel psychotický Doug Torr. Ostatní ho nechali být a začali cvičit. Věděli, respektive spíš doufali, že se Torr po chvíli uklidní. A to se skutečně stalo.

Tak to šlo dál. Den za dnem, koncert za koncertem. Hudebníci se neustále zlepšovali. Lidé již před nimi neutíkali, naopak stali se nedílnou součástí sténadelské hudební scény. Na rozdíl od ostatních převážně folkových skupin, byl jejich hudební projev dravý, přímočarý až brutální. Posluchači to potvrzovali poskakováním do rytmu. Přesto všechno nebyl Doug Torr s hudebním projevem kapely spokojen.
“Pořád to nemá žádnou šťávu. Nemá to žádnou energii,” hecoval své kolegy Torr. Ostatním to nestálo za odpověď. Ždímali své nástroje co to dalo, ale i oni cítili, že tomu něco chybí. Torra to však štvalo víc a víc. Na jednom z koncertů to Torr nevydržel a náhle z ničeho nic v půli písně znechuceně odešel. Ostatní na něho překvapeně zírali, ale pokračovali v hraní. Nechtěli posluchačům pokazit zážitek.
Za chvíli se Doug Torr vrátil a tiše jako myška se zezadu přibližoval k Ben Joovi. Ten byl zcela zabrán do hraní. Torr byl již za ním. Pak rychle vytáhl svou vysokonapěťovou baterii a přiložil jí ke strunám. Sto tisíc voltů zaútočilo na Ben Joovy prsty. Jeho ruka začala kmitat nevídaným tempem. Proudem nabuzená kytara začala vydávat neslýchané zvuky. Fanoušci, tou dobou již dost rozjaření, začali křičet nadšením a svíjeli se v divokém rytmu. Doug Torr byl spokojen. Konečně to šlapalo podle jeho představ. Vteřinovým lepidlem přilepil baterii k Ben Joově kytaře. Ben Joe odehrál zbytek koncertu v nebývalém tempu. Jeho ruka kmitala tak rychle, že nebyla ani vidět. Doug Torr neváhal a přidělal vysokonapěťové baterie i k base a bicí. Jen díky tomu dokázali ostatní členové kapely držet z Ben Joem tempo. Úspěch kapely byl fenomenální.

Od té doby hráli již jenom pod proudem. Aby to každému bylo bylo jasné, změnili název kapely na Proudově umocněné nabušené kytary. Ale pro fanoušky to bylo moc dlouhé, tak si to zkrátili na PUNK. Nevídaně rychlá divoká hudba brzy překročila oblast Sténadel a stala se známá po celém světě.

Ostatní hudebníci se snažili Proudově umocněné nabušené kytary napodobit. Nebyli však schopni snášet tak vysoké napětí jako trénovaní sténadelští hoši. Museli se spokojit jen s náhražkou v podobě různých zesilovačů a repro beden. Ale i tak byl elektřinou umocněný zvuk obrovským pokrokem. Hudba se tím dostala do úplně jiné dimenze. Na počest Proudově umocněných kytar, kteří tento hudební projev vymysleli, začali tento styl nazývat punkem.

Johan Widrig a automobil

Johan Widrig si spokojeně užíval svého nově nabytého bohatství. Měl peněz, že nevěděl co s nimi. Tak se rozhodl ulehčit své peněžence koupí automobilu.

Původně měl v plánu obstarat si Trabant. Trabant byl revoluční celoplastový automobil, který předběhl svou dobu. Všechno v něm bylo z plastu, dokonce i převodovka. Díky tomu byl úžasně lehký. K jeho pohonu stačil obyčejný plastový elektromotor poháněný polymerovým akumulátorem. Jeho cena však byla úměrná své revolučnosti. Ani někdo tak bohatý jako byl Johan si ho nemohl dovolit.

Proto musel Johan slevit. Dlouho vybíral až si nakonec koupil Peugeot Partner. Nechal si ho dovést až do garáže.

Na ulici svou novou káru nechávat nemohl, neboť ve Sténadlech žádné auto nevydrželo do rána. Během noci bylo totiž každé opuštěné vozidlo kompletně odstrojeno a poté zapáleno. Jezdit se svým bourákem Widrig také nemohl, neboť byl ještě teenager a neměl řidičák. Za jízdu bez řidičského průkazu byl ve Sténadlech trest smrti. Takže mu nezbývalo nic jiného, než nechat automobil zaparkovaný v garáži a chodit se na něj koukat.

Když vyřešil svůj problém s autem, musel se Widrig náležitě odměnit. Rozhodl se zajet si pro nějakou sladkost do Mlsnova, kde měli vyhlášenou cukrárnu U Slaďouše. Vyšel na ulici a chtěl zamával na taxi. Ale než stačil zvednout ruku, zastavil u něho pancéřovaný Hummer. Řidič vyskočil, otevřel dveře a nechal Widriga nastoupit. Widrig se ještě nestačil ani pořádně usadit, když se vůz rozjel.

“Tomu říkám obsluha, panečku,” říkal si pro sebe Johan. “Člověk jen pomyslí na taxík a již v něm jede.”

To, že automobil neměl označení Taxi ho netrápilo. Ve Sténadlech vládly tvrdé poměry, a tak se na nějakou tu ceduli nehrálo. Byl spíš zázrak, že ještě nějaké automobily jezdily. Většinou se jednalo o vyřazené armádní vozidla, případně předělané a opancéřované civilní auta. Johan si užíval jízdy, když vtom si uvědomil, že není něco v pořádku.

“Kudy to ten moula jede? Takhle se do Mlsnova nedostaneme. Kam mě to ten moula vůbec veze? Vždyť se mi ani nezeptal na cíl cesty? Je to vůbec taxikář?” létaly mu hlavou otázky jedna za druhou.

Když se v myšlenkách dobral až sem, zapojil do akce svůj geniální mozek. Bylo mu hned jasné, o co se jedná. Jde o únos.

“Únos, to je super. To jsem ještě nedělal. To si užiji,” vykřikoval zcela unesený Johan.
“Pane, děláte to špatně. Nejprve jste mě měl něčím omámit, pak jste mě měl spoutat a dát něco přes oči, abych neviděl kudy jedem,” volal Johan nadšeně na svého řidiče. Řidič se ho snažil ignorovat, ale bylo to marné. Widrig byl neodbytný. Nedal pokoj dokud řidič nezastavil a nenastříkal mu na obličej chloroform. Widrig se odebral do říše spánku. Když se probral, byl spoutaný, v puse měl roubík a přes hlavu měl natažený pytel.

“Ano, takhle vypadá správný únos,” pochvaloval si. Provazy se mu bolestivě zařezávaly do masa. Odkrvené prsty mu začínaly brnět. Brzy auto zastavilo. Dveře se otevřely.
“Vystup a dej pozor na hlavu,” zazněl příkaz znuděného řidiče. Widrig přes pytel neviděl, a tak uposlechl příkazu a opatrně se soukal z vozu. Povedlo se.
“Jdeme,” nařídil šofér. Popadl ho za ruku a někam ho táhl. Pak zastavili.
“Proč je spoutaný a má na hlavě pytel?” ptal se neznámý hlas.
“Ani se neptej. Dlouhá historie. Být tebou, tak mu to nechám,” odpověděl řidič.
“Dobrá. Jak myslíš,” odpověděl neznámý hlas. Popadl Widriga a kam si ho táhl. Johan si únos užíval. Bylo to lepší než v televizi. Akorát ti padouši mohli být drsnější. Zatím s ním jednali šetrně. Třeba se to zlepší, až mě předhodí svému šéfovi, uklidňoval se Johan.

“Co to má znamenat?” vykřikl drsný hlas. To bude vůdce, říkal si Johan.
“Já za to nemůžu,” vymlouval se hlas, který ho přivedl.
“Okamžitě mu to sundejte,” nařídil šéf. Podřízený uposlechl. Widgrig mžoural, neboť jeho oči ve tmě odvykly přímému světlu. Když se zrak konečně přizpůsobil dennímu světlu, viděl, že je v nemocnici. Proti němu stál přísný muž v bílém plášti. To bude boss. Ale proč mě unesli do nemocnice? Co se mnou chtějí dělat? Navíc byl zklamán, že mu arcizloduch nedal pěstí ani ho nekopl do břicha. Tak se to přece při únosech vždy dělá. Johan zvažoval, zda má na to zločince upozornit.

“Připravte magnetickou rezonanci,” nařídil vůdce. Muž, který Widriga přivedl, jej popadl a táhl ho k lůžku před magnetický tunelem. Geniální Johan okamžitě pochopil o co se jedná. Budou skenovat jeho originální mozek. Chtějí zjistit tajemství jeho geniality. Proto ho unesli. Jistě ho pak budou chtít napodobit, či přímo okopírovat. 

“Jenže, co když při tom poškodí mou jedinečnou strukturu mozku? Ne, to nemohu dopustit. Musím utéci,” řekl sám sobě.

“Hele, ptáček,” zvolal Widrig a chtěl se vytrhnout, ale jeho průvodce ho držel pevně. Johan sebou zmítal ze všech sil a snažil se snažil se dostat ze sevření. Nakonec se mu to podařilo. Ale nebylo mu to nic platné. Do místnosti mezitím dorazily posily, které ho zpacifikovaly. Drsní muži s chmurnými výrazy mu nasadili svěrací kazajku a pro jistotu mu do úst vrazili roubík. Widrig z toho měl rozporuplné pocity. Na jednu stranu byl spokojen, že únos probíhá, podle všech pravidel. Na druhou stranu měl obavy o svůj superúžasný mozek. Děsil se toho, že mu zločinci jeho mozek poškodí a on se stane naprostým hlupákem. To byla jeho nejčernější noční můra. Muži ho mezitím připoutali k lehátku a spustili magnetickou rezonanci. Jeho tělo se pomalu zasouvalo do tunelu. Johan byl naprosto vystresovaný a blížil se kolapsu. Byl již do poloviny těla v tunelu. Déle to Widrig nevydržel a omdlel. Kdyby vydržel jen o pár sekund déle, viděl by, že se posun zastavil. Přístroj přestal hučet a lehátko s jeho tělem se začalo vysouvat. 

Když se Widrig probral, byl bez pout v pohodlném křesílku. Před ním znovu stál muž v bílém, onen boss, který nařídil jeho skenování. Prohlížel si na velké obrazovce jednotlivé řezy, které pořídila magnetická rezonance. Johan se ze zvědavosti také podíval. Pozorně si prohlížel jednotlivé řezy, když si uvědomil o co se jedná.

“To není můj mozek! To je koleno,” vykřikl překvapeně. “Proč jste mi skenovali koleno? Myslel jsem, že vám jde o můj mozek?”
“Mozek? Proč mozek?” zeptal se muž v bílém stejně překvapeně.

“Ten mi nezajímá. Mě zajímá jen vaše zraněné koleno. Podle mě je v pořádku. Jste zdráv. Tedy myšleno fyzicky. U duševního stavu si tak jistý nejsem.”
“Koleno? V pořádku?” hlesl Widrig nechápaje. “Aha, tak o to tu šlo,” dodal ulehčeně. Konečně si uvědomil svůj omyl. Před rokem si při plážovém volejbalu zranil koleno a nyní zřejmě nastal čas kontroly. Úplně na to zapomněl. Všechno se tím vysvětlilo. Automobil, který mu zastavil, nebyl ani taxík ani vozidlo únosců. Byla to sanita, která ho měla odvést na kontrolu. Nyní, když věděl o co se jedná, omluvil se Widrig všem zainteresovaným a odebral se pěšky domů.

Rukověť 2 - Zkoumání knihy

V minulém díle jsme prožili s Démou velice náročný den. Na burze jsme nalezli a následně odkoupili tajemnou knihu, o jejíž existenci jsem neměl ani potuchy. Jenže Déma se choval tak, jak jsem ho ještě nikdy neviděl. Náhle stál přede mnou ne ten usměvavý a pohodový kluk, ale starý, nepříjemný Žid se vším co k němu patří. Úlisné chování, nekonečné smlouvání, neústupnost v jednání. Pro mě naprosto nečekané, ale zabralo to, tak proč ne. Pomocí staletími prověřených praktik jsme nakonec knihu "koupili" pouhých za padesát haléřů. Nyní ležela před námi na stole.

Opatrně jsem ji vzal do rukou. Kniha nebyla nijak zajímavá, vazba tvrdá, ohmataná, místy potrhaná. To, co ji dělalo tak úžasnou byl emblém ve tvaru runového S vylisovaný vpravo dole do kožené obálky. Nad ním byl prostý nápis Rukověť pro cizáky. Každý kluk který vyrůstal v Plzni přece věděl velice dobře, co to lomené S znamená. Ano, byl to znak, znak Sténadel. Všichni ho dobře znali z vyprávění svých dědečků či pradědečků. Byla to vyprávění divná, podivuhodná, šílená, neuvěřitelná.
Ano, jak jistě víte, již dříve jsme zjistili, že Sténadla skutečně existovala a dokonce se do nich tajně  dostala parta mladíků, která si říkala Pomalé kulky. Vše, co jsme o tom zjistili, je napsáno v knize Parta z Tiché strany, kterou se nám po docela drastických událostí podařilo vydat. Přesto vše působilo tak fantasticky, že jsme tomu nemohli zcela uvěřit. Pořád jsme si říkali, byla to skutečně pravda? Nebo jsme byli ošáleni nějakým podvrhem, který vymyslel někdo šílený na základě vyprávění, jenž vyslechl v domově důchodců?
Otázky se kupily a já tu stále stál s knihou, která jasně dokazovala, že rozhodně nešlo o žádný výmysl. Nebo šlo o dokonalý podvrh, který připravil někdo před desítkami let. Nebylo by to v Čechách poprvé. Vzpomeňme jen na Rukopisy královédvorské a zelenohorské. Zas ta proklatá nejistota.

"Polož tu věc sem na kraj stolu," přerušil mé uvažování Déma.
"Jakou věc?" nechápal jsem.
"Tu co máš v ruce."
"Ty myslíš knihu?"
"Ano, knihu."
"Aha," řekl jsem a položil jsem dotyčný předmět na stůl. Déma vzal ze skříně obrovskou lupu a téměř obřadně přistoupil ke knize.
"Než se do ní podíváme, musíme zjistit, zda není nějak zajištěná proti neoprávněnému otevření."
"Aha, to mě nenapadlo," přiznal jsem. Inu, Déma opět nezklamal. Jeho zkušenosti se znovu hodily. Ne nepodoben Sherlocku Holmesovi pečlivě zkoumal švy a kožený potah. Pokyvoval přitom hlavou a mumlal jakési zaklínadlo v haitské kreolštině. Pak začal kolem knihy tančit. Nakonec usoudil, že je to bezpečné.

Měl jsem tu čest otevřít knihu jako první. To mě trochu zarazilo. Čím jsem si to zasloužil? Vždyť to byl Déma, kdo vzácnou knihu objevil. Obvykle tak galantní nebývá. Spíš naopak. Vždy chce všechno rozbalovat první. Tentokrát však trval na tom, abych knihu otevřel já. Snažil jsem se tuto velkou poctu odmítnout, ale on byl naprosto neústupný.
"Ostatně máš už velké děti, které se o sebe dokáží postarat sami," uzavřel celou diskusi větou, která mi nedávala smysl. Co s tím mají společného mé děti? Ale nechtěl jsem se již přít. Naopak jsem chtěl využít ojedinělou situaci, než si to Déma rozmyslí.
Prudce jsem se nadechl a a ještě prudčeji jsem obrátil obálku.

Pod ní byl stejný nápis jako na titulní vazbě - Rukověť pro cizáky.
"Tušil jsem to," odtušil Déma a další list už obrátil on.
"Co jsi tušil?" ptal jsem ho ne moc chytře.
"Vidíš to p?"
"Vidím."
"Nic nevidíš, jinak by jsi viděl, že je o plné dva stupně černější než ostatní písmena."
"Dejme tomu," připustil jsem váhavě, neboť jsem žádný rozdíl neviděl. "Co z toho vyplývá?"
"No to je přece znak Roudné, nedovtipo."
"P je znak Roudné?" konstatoval jsem nechápavě.
"Víš, Doktore, můj tatínek se narodil v Plzni, ve čtvrti jménem Roudná. Jak je ti jistě známo, jedná se o starobylou čtvrť, jenž kdysi byla plná tajemných uliček, plácků, polorozpadlých domů a všudypřítomného nebezpečí od protékající řeky Berounky. Roudná leží na břehu řeky, a tak jakmile trochu více zapršelo, vylila se z břehů a zatopila mnoho domů v okolí. Snad právě proto se jejím obyvatelům začalo říkat Proudníci a čtvrti Proudná. Postupem doby se však název zkomolil na dnešní Roudnou. Můj otec si na to dobře pamatuje. Sám Karel Gott, ten zpěvák a rodák ze sousední čtvrti prý na něho při klukovských bitkách házel kameny a posměšně křičel - Proudníci, tlouštíci. Dnes jméno Proudná nikomu nic neříká. Ten název se již dávno nepoužívá. Zapomnělo se na něj," prohlásil Déma a významně se odmlčel.
Myšlenky mě vířily v hlavě jak klubko tiplic před večerní smrtí. Zajímavé informace. Tak Déma má otce. Neuvěřitelné. Až dosud o něm nemluvil. Měl jsem za to, že je poloviční sirotek. Náhle mě něco napadlo.
"Ale co když ten název Proudníci byl jen zastírací. Co když znamenal něco úplně něco jiného?" "Také mě to právě napadlo," skočil mi drze do řeči Déma. "Neříkali si podle Berounky a jejího proudu, ale podle proudu energie. Elektrické či nějaké jiné? Jisté je jedno, vlastnili a používali energii, která v té době mohla změnit celý svět. Oni ji však drželi jako veliké tajemství mezi sebou. Tak to vidíš, zdánlivě stará nudná čtvrť ... a přece plná tajemství ... které nikdo nikdy neodhalil."
"Ale je to jisté? Není to příliš velká velká spekulace?" pronesl jsem nepříliš moudře. Déma se neskutečně rychle otočil, popadl mě za klopy kabátu a zvedl do výše.
"Víš ty vůbec, na co jsme narazili? Našli jsme jejich tajnou knihu! Zednáři a jejich kejkle jsou proti tomuhle hasičským sborem v Dolní Bělé! Toto jistě přepíše dějiny. Možná jsme objevili zlatý grál naší civilizace! Dostatek energie pro všechny! Navěky"
Déma byl tak přesvědčivý, že jsem rázem zapomněl na všechny své pochyby. I mě se zmocnilo obrovské vzrušení. Museli jsme udělat padesát kliků a sto dřepů abychom se uklidnili. Konečně se nám to povedlo a mohli jsme přistoupit ke čtení další stránky.
První kapitola se jmenovala - Rady pro přežití. Pod ním byly drobnými písmeny napsány návody, jak přežít v nebezpečné čtvrti. Rady nás příliš nepřekvapily, neboť jsme na něco podobného již narazili, když jsme dávali dohromady příběh o Pomalých kulkách. Déma pomalu četl jednotlivé věty.
"Pokud uvidíš nějaký neizolovaný vodič ležet na zemi - nedotýkej se ho. Prostě se ničeho se nedotýkej a budeš v pořádku.
Je přísně zakázáno ničit zásuvky na hlavních ulicích. Ten, kdo poruší zákaz a bude přistižen, bude odsouzen na tři dny do Napěťovny. Mlč a budeš žít."
V podobném duchu to pokračovalo dále. Naše prvotní nadšení se měnilo v zoufalství. Vše bylo zamotanější, nežli jsme si původně dokázali představit. Co je to za knihu a jak se kniha dostala na plzeňskou burzu? Snad si ji kdysi jeden z posledních pravých Proudníků schoval na památku a možná se pak našla při vyklízení. To by dávalo smysl, proč za ni stánkaři stačilo pár haléřů. Patrně se do ní ani nepodíval. Jinak by se jistě dějiny ubíraly zcela jiným směrem. Když jsme chtěli obrátit další stránku, ukázalo se, že to jaksi...no, zkrátka to nebylo možné. V dalším čtení totiž bránila ne nepodstatná maličkost. Žádné další stránky tam totiž nebyly. Do knihy bylo vložené plechové pouzdro, které vyplňovalo celý zbytek knihy. Takže to vlastně nebyla kniha, ale tajná schránka s otvorem pro klíč uprostřed.
Co teď? Jak pouzdro otevřít, když nemáme klíč? Nastalo ticho. To se prodlužovalo a prodlužovalo.
"Co budeme dělat," otázal jsem se, neboť to nesnesitelné ticho již nešlo vydržet. Přímo na nás doslova řvalo.
"Co bychom dělali," odpověděl můj parťák, "vezmeme knihu a půjdeme do Proudné hledat tu správnou zástrčku."
"Zástrčku?" vykřikl jsem překvapeně.
"Ano. Podívej se pozorně. Co vidíš?" odpověděl Déma a hlavu mi násilím sklonil až nad knihu. Teprve nyní jsem zjistil, že to nebyla žádná klíčová dírka, ale podivná elektrická zásuvka. Takovou jsem ještě nikdy neviděl. Byla, stejně jako emblém na titulní straně ve tvaru pokřiveného S. Bylo jasné, že musíme odhalit co tajemná skříňka skrývá. Ale jak? Rozbít ji nemůžeme. Co když je tam skryt pekelný stroj, kyselina, poplašné či signalizační zařízení. Co když při neopatrném otevření schránka vyšle nenápadný signál. Co by se pak asi stalo? Po našem minulém dobrodružství nám bylo jasná, že stát se může naprosto cokoliv - obsazení čtvrti tajnými policejními sbory, následná evakuace některých obyvatel, záhadné transporty, občanské nepokoje, rabování, psychologický teror či útok cvičených sarančat. Ne, takhle ne. Žádné násilí. To se musí otevřít, tak jak se má. Musíme najít příslušnou zástrčku stůj co stůj.

"Příští týden si udělej volno.Vyrazíme na průzkum," pravil temně Déma, "Vezmi si tmavé kalhoty, lanko kolem pasu a baterku. Nebude to jednoduchá výprava."
Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem si stále ještě nesundal z hlavy svářečskou kuklu. Tak proto jsem se zmýlil, proto jsem nerozeznal klíčovou dírku od zásuvky.

Rukověť 1 - Nález

Vážení přátelé, podařilo se nám sehnat něco fenomenálního. Něco neskutečného, úžasného, fantastického.

Celé to začalo, jako vždy, na popud Démy. Tento hrdinný průzkumník se totiž chtěl jít podívat na burzu a mě nutil, abych šel s ním. Mě se však moc nechtělo.
“Víš co je tam za lidi?” vybafl na mě Déma.
“Nevím,” přiznal jsem po pravdě, neboť jsem doposud na žádné burze nebyl. Slovo burza mě odjakživa evokovalo Wall street a mladé muže v drahých oblecích. Pokud byla má představa správná, tak jsem se Démovi vůbec nedivil. Také bych se nechtěl sám dostat mezi takové lidi. Bez dozoru by bezbranný jedinec mohl propadnout jejich kouzlu a mohl by se od burziánů naučit vydělávat opravdu velké peníze. No, fuj.
“Tak vidíš. Musíš jít se mnou. Až uvidíš ty individua, bude ti jasné, proč potřebuji ochranku,” prohlásil Déma rezolutně jakoby četl mé představy. Mě nezbylo než uposlechnout. Raději jsem se neptal proč si kapsy nacpal ručními granáty a pod rukáv zasunul námořnickou dýku. Mě vrazil do ruky palcát a na hlavu narazil svářečskou kuklu.
"Pro případ, kdybychom se dostali do potíží," upřesnil bez většího vysvětlení. Jen jsem přikývl a ujistil jsem se, že mám v kapse nabitý paralyzér.

Vyrazili jsme. Burza byla v místech do kterých jsem se doposud obával vkročit. Jednalo se o pochybnou čtvrť Leningrad jenž se prostírala mezi plzeňskými doky a letištěm. Na prostranství mezi dvěma polorozpadlými halami se nacházelo velké množství stánků doslova nalepených jeden na druhém. Bylo zde nepřeberné množství zboží pochybného původu, které nám nabízeli ještě pochybnější existence. Do některých stánků byl vstup jen na povolení, které jsme ale nemuseli mít. Divil jsem se jak je to možné, ale Déma jen tajemně mlčel. Pohyboval se zde jako ryba ve vodě. Prolézal stánek za stánkem a hledal své oblíbené komiksy. Pozoroval jsem ho s vykulenýma očima. Uvědomil jsem si, že ho vlastně vůbec neznám. Byl to člověk? Kyborg či tajný agent?
Náhle mi páteří projela neznámá forma třesavky. Předzvěst - blíží se něco mimořádného. Sevřel jsem paralyzér a se zvýšenou opatrností jsem následoval následoval mého přítele. Přitom jsem se snažil tvářit přísně, abych odradil případné otrapy, co by chtěli Dému oloupit. Svářečská kukla to však značně ztěžovala. Tak jsem alespoň výhružně chrochtal.

Déma se zastavil a zkoumavě se rozhlédl po okolí. Zřejmě i on získal dojem, že se v naší blízkosti nachází něco ojedinělého. Vtom se mu zablesklo v očích. To jak spatřil svou kořist. Nedal však na sobě nic znát. Přistoupil k stánkaři, vedle kterého jsme se nacházeli, a bodře ho počastoval.
“Hombre, řekni, kolik by jsi chtěl za tudleto?” pravil, ukazujíce na starou zaprášenou knihu. Přitom se naklonil ke stánkaři a pod klopou mu ukázal jakýsi odznak. Prodejce zbledl jako když vyperete džíny z Číny. Využil sem situace, naklonil jsem se a rychle jsem si prohlédl knihu o kterou měl Déma zájem. Byla to obyčejná stará kniha se zašlým nápisem - Rukověť pro cizáky. Nechápal jsem, co na ní Dému tak přitahovalo. Byla to prostě jen opotřebovaná, věkem zašlá kniha. Nic zajímavého.
“Kolik byste dal, ctěný pane?” pravil stánkař a pot se mu nekontrolovaně řinul z obličeje.V duchu zřejmě přemýšlel, kam až může s cenou jít. Chtěl Dému řádně oškubat, ale nechtěl to přehnat, aby nepřišel o kšeft. Vždyť ho tady všichni znali jako seriózního kupce a stánkař nechtěl přijít zbytečně do řečí. Jenže, co to jeho podivné chování? Něco zde nesedělo. Byl to snad tajný policista v převleku, který se bál vyzrazení? Hledaný zločinec? Příslušník tajné sekty? Těžko říci.
“Já bych dal, korunu,” pravil Déma.
“Korunu za tak vzácnou knihu? Ta má cenu minimálně 562 korun,” rozohnil se stánkař. Jeho nervozita zmizela mávnutím kouzelného proutku.
“Možná pro toho, kdo by ji chtěl číst, ale já ji číst nebudu,” pravil Déma znuděně a dokonce si demonstrativně zívl.
“K čemu vám bude, když jí nebudete číst? Co s ní budete dělat?” ptal se zaskočený stánkař.

“Chtěl jsem si ji vzít na podpal.”
“Na podpal? Nebylo by jednodušší použít noviny?”
“Ale co tě nemá, hošánku. Noviny!? To bych si dal. Vždyť ten jejich papír vůbec nehoří. Kdoví jaké svinstvo do toho dávají. Na podpal jsou nejlepší staré knihy.”
“Aha,” pravil stánkař a v očích měl zklamání. K žádnému velkému kšeftu nedojde.
“Dobrá, pane, ale že jste to vy....”, a to slovo vy zdůraznil, “dejte mi za ni pouhých 328 korun a je vaše.”
“Dám ti, holobrádku, padesát haléřů a ani o haléř více. Ber nebo nech být,” pravil nekompromisně Déma. Vytáhl malou minci, dal ji překvapenému stánkaři do ruky, popadl knihu, otočil se a lhostejným krokem se pomalu vzdaloval. Stánkař mezitím horečně přemýšlel, zda udělal dobrý kšeft. Nakonec dospěl k názoru, že ano. Knihu s sebou tahal již dobrých pět let a doposud o ní nikdo neprojevil zájem. Konečně se jí zbavil a dokonce za ni dostal zaplaceno. Jen ho trochu trápil fakt, že padesátník již dlouho neviděl. Byl ještě v oběhu?

Já jsem šel pomalu za Démou. Neunikl mi nenápadný pohyb rukou, kterým misi ukončil. Musíme se nenápadně vytratit z burzy. Chvilku jsme jakoby zevlovali a přitom kličkovali mezi stánky. Nikdo nás nesledoval, a tak jsme se z pochybného místa nenápadně vytratili.
Cestou jsem přemýšlel, co to může být za knihu. Déma o ní evidentně moc stál. Snažil jsem se z něj něco vytáhnout, ale nepodařilo se mi z něho dostat jediné slovo. Jen syčel, abych mlčel. Konečně jsme byli doma. Déma pečlivě zamkl, zatáhl závěsy a pustil rušičku. Pak se teprve uklidnil a položil “zakoupenou” knihu na stůl.

“Tak o co jde? Chováš se nějak moc tajemně,” zeptal jsem se Démy, který se šťastně uculoval.
“Cože? Ty to nevíš? Ty jsi si nevšiml toho S vpravo dole?” ptal se mě překvapeně a ukázal mi ukořistěný výtisk. Podíval jsem se pozorněji. Skutečně, vpravo dole bylo téměř neviditelné podivně lomené S se šipkou na konci připomínající blesk. Znak Sténadel! Jak je možné, že jsem si toho předtím nevšiml? Ano, kniha byla zaprášená a notně ošoupaná, ale i tak jsem to měl rozpoznat.

Proto Déma o knihu tolik stál. O to více jsem ho musel obdivovat. Přesto že šlo o výtisk nedozírné hodnoty, zachoval ledový klid a smlouval o cenu jako zkušený pokerový hráč. Inu, pravidelný nákup komiksů ho naučil jak dosáhnout opravdu nízké ceny. Traduje se o něm, že používá i nekalé praktiky, jako jsou brekot, klečení na kolenou, otevírání prázdné peněženky apod. Uměl v tom neskutečně chodit. Tiše jsem mu záviděl.

Jen díky tomu jsme teď vlastnili knihu v hodnotě několika miliard dolarů za pouhých padesát haléřů českých, respektive zadarmo, neboť mince, kterou Déma obchodníkovi za knihu dal, již dávno ztratila platnost a byla naprosto bezcenná.

Otevřeli jsme knihu a začali ji studovat.