Blázen, kámen, ámen

Jarda Kámen měl odjakživa problém zůstat v klidu. Chvíli nepostál. Šili s ním všichni čerti. Měl proto mezi Volty problémy. Ne proto, že byl neposedný. To nikomu nevadilo. Problém byl jinde. Jarda totiž nedokázal vydržet v soustředěném stavu, když vyráběl své vysokonapěťové baterie. Proto jeho baterie nebyly tak kvalitní jak by mohly být. Dalším důvodem proč jeho baterie nedosahovaly požadovaných kvalit byly peníze. Kámen sice chodil na různé brigády, ale díky svému neklidu nikde dlouho nevydržel. Přemýšlel proto jak získat peníze nějakou krátkodobou činností. Napadlo ho, že by mohl peníze získat hraním karet. To vypadalo velice nadějně, neboť Jarda věděl o spoustě Voltů, kteří byli v kartách schopni prohrát velké sumy peněz. Nápad měl jen jednu drobnou vadu. Neuměl hrát karty.
“Nu což, tak se to naučím,” řekl si. Ale nebylo to tak jednoduché jak si představoval. Navštívil jeden karetní spolek v jeho ulici. S nadšením se pustil do hry, ale než se stihl hraní karet naučit, přišel o všechny peníze.
Smutně opustil hráčské doupě a bezradně bloumal ulicí. Přemýšlel co bude dělat, když tu zaslechl své jméno. Otočil se za hlasem. Zpozoroval podivnou partičku, která se právě pokoušela rozebrat pouliční transformátor. Přistoupil k nim.
“Hodně voltů. Proč jste mě volali?” zeptal se. Voltové přestali montovat a pohlédli na něho s nefalšovaným údivem.
“Hodně voltů. My jsme tě nevolali,” pravil jeden z nich, zřejmě vůdce, důrazně.
“Ale volali. Jasně jsem zaslechl své jméno,” trval na svém Jarda.
“Nevolali. Vždyť ani nevíme jak se jmenuješ.”
“Já jsem Jarda Kámen.”
“Aha. Teď již to dává trochu smysl. Ale stejně jsi na omylu. Nevolali jsme tě. To co jsi zřejmě zaslechl byl konec zaříkadla proti proudu nakrátko. To končí slovy Blázen, kámen, ámen. Ostatně kartářka Pacínková, od které zaříkadlo máme, své zaříkadla vždycky ukončuje takto,” vysvětloval onen Volt.
“Kartářka říkáš?” zeptal se spíš pro sebe Kámen. Připadalo mu to jako moc podivná souhra okolností. Dozvědět se o kartářce právě v ten okamžik, kdy se chce naučit karty, to nebude jen tak, to bude osud. Půjde za ní, kdo jiný by ho měl lépe naučit hraní karet než kartářka.
“Kde ji najdu?”
“Ty neznáš Pacínkovou? Kde žiješ? Vždyť tu zná celý okres. Kartářka Pacínková přece bydlí v Tiché straně, v ulici Jarního vánku kousek od zastávky metra Tichých hrdinů,” odpověděl trochu podrážděně vedoucí Volt. Rozprava s Kámenem ho již nebavila. Chtěl se vrátit k trasformátoru. Navíc ochranné zaříkadlo již jistě vyprchalo a na podruhé s největší pravděpodobností nebude fungovat. Bude muset použít jiné, ale jaké? Nemohl si na žádné vzpomenout. Ten podivný Kámen jim to celé zkazil. Raději se pustí do něčeho jiného. K transformátoru se vrátí zítra. Mrkl na ostatní a vyrazili pryč.
Kámen si toho ani nevšiml. Přemýšlel o vyslechnuté odpovědi. Trochu ho zarazila. Netušil, že ho osud nasměruje do Tiché strany, do čtvrti podivných chlapců, kteří neznali elektřinu ani čest. Zaobírali se jen svými naivními problémy a mysleli si, že jsou nejchytřejší na světě. Jenže tohle nemohl ignorovat, bylo to jasné znamení osudu. Tak se přihlásil do výměnného programu mezi Sténadly a Tichou stanou.

Tichá stana a Sténadla měly dohodu o recipročním povolování návštěv mezi čtvrtěmi. Byl povolen maximálně jeden návštěvník na den. A to vždy v páru. Jeden Volt a jeden Tichostranník. Pokud nebyla na daný den dvojice zájemců zájemce, k návštěvě nedošlo. Kandidáti byli důkladně prověřování a nesměli mít na kontě žádný prohřešek. Pokud přísnou kontrolou prošli, tak dostali povolenku a kovově černou čepici s nápisem vetřelec, kterou museli mít na hlavě po celou dobu návštěvy sousední čtvrti.

Asi po dvou týdnech se na Jardu usmálo štěstí a byla mu povolena návštěva Tiché strany. Dostavil se do Výměníkové ulice, kde byl u hraniční závory vyměněn za neznámého Tichostranníka.
Kámen vstoupil na Tichou stranu. Šel podle mapy a rozhlížel se. Nestačil se divit. Tichá strana byla divná. Domy byly opravené, fasády nabarvené, žádná okna nebyla vyražená. Ulice byly uklizené a parky upravené. Tichostaníci se při potkání pozdravili a pokračovali v cestě. Nikdo nikoho nevyzíval k souboji. Jejich kroky byly hlučné, neboť málokdo měl boty s gumovou podrážkou. Celý vyjevený dorazil Kámen do ulice Jarního vánku. Přemýšlel jak kartářku najde, ale nebylo to těžké. Na jednom z domů byla cedule, kde kartářka nabízela své služby. Neuvěřitelné. Ve Sténadlech by taková cedule nevydržela ani deset minut.

Jarda sebral odvahu a vstoupil dovnitř ke kartářce.

 
“Dobrý den.”
“Dobrý den, co potřebuješ?”
“Já bych potřeboval naučit hrát karty.”
“Cože?”
“Chci se naučit hrát karty, abych vydělal spousty peněz a mohl jsem si pořídit pořádnou vyskonapěťovou baterii.”
“Děláš si srandu? Já karty neučím.”
“Jste přeci kartářka?”
“Jsem kartářka, a právě proto karty hrát neučím. Já karty vykládám.”
“Co je to vykládat karty,” nechápal Kámen. Nikdy nic podobného neslyšel.
“Nejsi vadnej? Víš co? Vypadni a dej se vyšetřit,” vyhnala Jardu naštvaná kartářka. Jarda raději uposlechl a šel pryč. Nechtěl nějakou chytit. Cestou zpět do Sténadel přemýšlel o tom co se mu stalo.
“Vyšetřit. Proč vyšetřit?” ptal se sám sebe.
“Vlastně to není tak špatný nápad,” řekl si a hned po návratu do Sténadel se dostavil ke svému lékaři.

Lékař Jardu pořádně vyšetřil. Zkoumal jeho tělo pomocí různých přístrojů, až konečně dospěl k závěru.
“Tak to jsem ještě neviděl,” začal lékař. “Máš nimium voltage retention, čemuž česky říkáme voltovice. To je nadměrné hromadění elektrického náboje v těle. Díky tomu máš v sobě přílišné množství energie. Proto jsi tak neklidný a neposedný. Tvé tělo se chce té energie zbavit, ale neví jak.”
“Co s tím budete dělat? Jde to nějak léčit?” ptal se Kámen.
“Ono s tím moc dělat  nejde. Musíš se pravidelně vybíjet. Ale nemusíš podnikat nic šíleného. Stačí se dotknout něčeho uzemněného. Když to budeš dělat dostatečně často, tak se tvé tělo nadměrného náboje zbaví a budeš moct žít normální život. Dám ti nějaké prášky, které tvému tělu pomůžou se elektřiny zbavovat.”
Jarda lékaři zprvu moc nevěřil, ale ono to fungovalo. Když se čas od času, což u něho bylo asi tak každých pět minut, něčeho nejlépe kovového dotkl, zbavil se nadbytečného náboje a mohl žít celkem normální život.

Jednou zase šel po ulici a náhle dostal potřebu se zbavit energie, a tak na nic nečekal a zběsile začal bušit do zábradlí.
“U dokonalého Coulomba co to vyvádíš? Zbláznil jsi se?” ptal se překvapený Démant, který šel právě okolo.
“Já nejsem blázen, jsem jen nemocný. Mám voltovici,” vysvětloval Kámen.
“Voltovici? Co to je?” ptal se zaskočený Démant. Jarda mu vysvětlil o co se jedná.
“Aha, již tomu rozumím,” přikyvoval Démant.
“Vážně jsi řekl u Coulomba?”
“Řekl, máš snad něco proti?” ptal se Démant výhrůžně.
“Nemám, naopak. Já mám Coulomba taky rád. Je fantastický. Nebýt jeho, nikdo by nevěděl, že existuje elektrické pole.”
“A nezapomeň, že objevil zákon, popisující sílu mezi náboji.”
“To je přece jasné.”
“Co kdyby jsme založili klub?”
“Ale jsme jen dva, na klub musí být alespoň tři.”
“Tak někoho seženeme,” řekl Démant a popadl za ruku právě procházejícího Volta.
“Máš rád Coulomba?” otázal se neznámého.
“Coulomba? Ten nebyl špatný,” připustil neochotně polapený Volt, kterému říkali Zlaťák.
“Chceš být s námi v klubu, který bude propagovat Coulomba a jeho objevy?”
“To by šlo,” odvětil trochu lhostejně Zlaťák.

"Sláva. Domluveno. Zakládáme klub," jásal Démant. 

Tak došlo k založení klubu s názvem Zanícení následníci Coulomba. Kámenova nemoc, při které musel často do něčeho tlouci se jim v budoucnu velice hodila, neboť Kámen se díky tomu stal úžasným bubeníkem, ale o tom až někdy příště.

Johan Widrig a kapr bengálský

Johan si spokojeně žil na svém ostrově a dost se nudil. Rozhodl se proto, že si na svém pozemku vytvoří něco zábavného. Jenže co by to mělo být? Chtěl si dát kávičku a nastartovat svůj supermozek aby to vymyslel, ale nemusel, neboť shodou náhod mu v té chvíli přišlo zábavné video s koťátkem.
“Ano, to je ono. Zvířátka jsou zábavná. Postavím si vlastní zoo,” jásal. Začal přemýšlet jaké tvory bude ve svém zvěřinci mít. Rozhodně nestál o nic obyčejného. Chtěl mít něco, co nikdo nemá. První ho napadli dinosauři, ale vzápětí to zavrhl. Nebylo to tím, že by si nevěřil, že je dokázal stvořit. Naopak měl z obavy, že se to může podařit i někomu jinému. Věděl, že na oživení dinosaurů pracuje několik vědeckých týmů po celém světě. Pokud by se to někomu z nich povedlo, přišel by o originalitu, měl by jen to co ostatní. To on nechtěl. Johan chtěl něco skutku jedinečného. Přemýšlel proto dál. Brzy na to přišel. Vytvoří si křížence různých živočichů. Díky tomu bude mít tvory, které tato planeta ještě neviděla. Něco skutečně jedinečného a nevídaného.

Hned se pustil do práce. Nechal si dovybavit svou laboratoř a sám se pustil do studia biologie. Pro člověka s jeho obrovským intelektem to byla hračka. Vytvořil teoretický model jak křížit různé, byť zcela nepodobné druhy. Pak jen zbývalo teorii ověřit. Pro začátek se rozhodl začít s něčím jednoduchým. Vzal želvičku a papouška, odebral jim genetické vzorky a zamířil do laboratoře. Zde svým novým postupem zkombinoval jejich geny. Přístroj byl plně automatický, a tak si mohl Johan zajít na drink a pak si odpočinout po namáhavé práci. Po několika hodinách se vrátil do laboratoře. Nedočkavě otevřel poklop.

Povedlo se. Z přístroje vylezla roztomilá želvička s křídly a ptačí hlavou. Widrig jí chytil dříve než mu stačila uletět. Odnesl ji do připravené voliéry a vrátil se zpět do laboratoře. Posílen prvním úspěchem se pustil do tvorby dalších originálních zvířátek. Jeho zoo se začala rychle rozrůstat. Nejprve zrealizoval to co dosud bylo jen lidovou tvořivostí, ale díky Johanovi se to stalo skutkem. A tak světlo světa spatřil kočkopes, prasopes a prasoorel. Pak jeho fantazie stvořila medvědožížalu, tygrohrocha, slonomyš, krtkožirafu, lemurokrokodýla, pásovcoklokana, chobotnicomloka, klokanomedvěda a mnohé další. Brzy byla jeho originální zoo plná.

Jeho fenomenální úspěchy v genetice přilákaly občany, kteří chtěli ukrást originální živočichy, a pak se obohatit při jejich prodeji. Widrigův bezpečnostní systém však fungoval dokonale. Dopadení zločinci putovali do klecí a později posloužili Johanovi k dalším pokusům. Ale ani to lupiče neodradilo. Jeden z vetřelců si vzal potápěčskou výstroj a ponořil se do vodního příkopu. Podařilo se mu najít technický kanál a tím se dostal až k laboratoři. Naštěstí při otevírání dveří spustil alarm a zločinec byl dopaden. Přesto to Widriga hrozně naštvalo. Úplně soptil.
“To se nesmí opakovat. Do mého vodního příkopu již nikdo nevstoupí,” vykřikoval a odebral se do své laboratoře, aby stvořil nejdravější rybu na světě. Povedlo se. Světlo světa spatřil kapr bengálský, nejnebezpečnější tvor světa. Jednalo se o křížence kapra, žraloka, mečouna, piraně, geparda a tygra bengálského. Nic krvelačnějšího ve vesmíru neexistuje.

Několik exemplářů bylo umístěno do vodního příkopu. Zde se kapříci rychle rozmnožili. Brzy jich byl plný příkop. Na březích byly umístěny výstražné cedule, aby do vody nikdo nevstupoval. Přesto se našlo pár koumáků, kteří si mysleli, že je to jen falešný nápis a zvíře zde uvedené neexistuje. Brzy se přesvědčili o opaku. Jen co ponořili své tělo do vody, začala se k nim řítit obrovskou rychlostí velká vlna. Než se stačili otočit, byl kapr bengálský u nich. Pak se jen ozval výkřik a voda se zbarvila do ruda. Z nebožáka nezbyla ani kostička.

Jednou přišla velká povodeň. Do vodního příkopu se nahrnulo obrovské množství vody. Widrig s tím pochopitelně počítal, a tak se přebytečná voda dostala do odvodňovacího kanálu. Na tom by nebylo nic zvláštního. Mělo to však jeden zádrhel. Spolu s přebytečnou vodu se do kanálu dostaly i oplodněné jikry. Ty se pak kanálem dostaly do nedaleké říčky. A odtud pak do řek a nakonec až do moře. Za nedlouho se malí kapříci vylíhli. Pak další generace a další. S každou generací ovládali kapři větší a větší prostor. Až na konec ovládli celou vodní říši. Řeky, moře a oceány byly člověku navždy zapovězeny.

Zanícení následníci Coulomba

Nový hudební styl zavedený kapelou Proudově umocněné nabušené kytary způsobil ve Sténadlech naprostý převrat. Rychlá napětím prosycená hudba se Voltům velice líbila. To bylo něco pro ně. Voltové skákali v divokém rytmu a navzájem do sebe vráželi. Přitom poměrně často docházelo dotyku jejich vysokonapěťových baterií. Což bylo doprovázeno obrovskými výboji. Sál byl doslova napěchován elektřinou. Občas výboj uvolněný křepčícími tanečníky zasáhl některého člena kapely hrající na pódiu. Což zasaženého muzikanta popohnalo k ještě divočejšímu výkonu. Následkem toho bylo publikum nutilo k ještě prudšímu pogování. Z hudebního vystoupení se stala naprosto devastující štvanice. Koncert pokaždé končil naprostým vysílením všech účastníků.

Z nového způsobu hudební produkce se stala naprostá mánie. Každý ve Sténadlech chtěl hrát punk. Jak je možné, že to nikoho nenapadlo někoho dříve? Vždyť Voltové a elektrická hudba to přece patří k sobě. To je jasné jako rána pěstí. Díky tomu vzniklo ve Sténadlech více než pět tisíc punkových kapel.

Jednou z nich byla i skupina s názvem Zanícení následníci Coulomba. Po vzoru Proudově umocněných nabušených kytar i oni používali raději zkratku tvořenou počátečními písmeny, čili ZNC. Kapelu tvořili tito Voltové. Démant, který hrál na kytaru, basista Zlaťák a otloukač škopků a kravských zvonců - Kámen.
Nutno však přiznat, že hoši neměli příliš velký úspěch. Podobných kapel bylo doslova tisíce. Hudby chtiví Voltové si mohli vybírat. Přesto se naši chlapci nepřestávali snažit a na každém koncertě přidávali napětí.
Tak to šlo do chvíle, kdy Démant zahrál tak divoké sólo až vybudil výboj tak silný, že jeho kytara začala hořet. Plápolala sytě fialovým plamenem.  Každý jiný by zahodil kytaru a utíkal by pryč. Ne však Démant. Ten nedbal na plameny a hrál dál. Po chvíli začalo hořet i pódium. Všude kolem byla ohnivá kola, ale tvrdí chlapci ze ZNC se nerozplakali a neustoupili ani opíď. Řekli si nevadí a hráli dál své hořlavé písně. Takovou odvahu by jim mohl závidět i samotný kapitán Mlíko. Muzikanti dál hráli své odrhovačky a baladajky, jako kdyby byl slunečný den. Publikum se to líbilo a dostávalo se varu. Přilákáni požárem přicházeli další a další. Brzy byl sál plný. ZNC hrálo jako ještě nikdy. Kámen bušil do bubnů tak rychle, až se zdálo, že to není člověk ale vadný robot. Oheň byl čím dál větší, plamenů zde bylo více než při požáru Reichstagu.
Po chvíli na pódium vstoupili podivně oblečení lidé. Měli na sobě mundůry jako veteráni z první sténadelské války. Démant však nechtěl opustit své místo, a tak se na příchozí zlostně obořil: “Kdo jste a co tu chcete?”
“To jsme my hasiči, jdem hasit,” zněla nekompromisní odpověď požárníků a začali kropit plameny. Prudký proud vody zasáhl nejen oheň, ale i Démanta, Zlaťáka a Kámena. Spláchlo je to až na nádraží, přímo do vlaku do Ženevy. Byl to nekonečný vlak. Než se stačili rozkoukat, mašina zahučela, průvodčí zamával, vlak se rozjel, batohy se klimbaly. Naproti Démantovi seděl chlapec s pistolí, a tak muzikant přemýšlel co bude, až bude mrtvý muž. Naštěstí to nebyl žádný Kostěj, ale obyčejný kovboj Dan, který ZNC podrobně vylíčil jak v Zátoce stínů našel mokasín, který vypadl Koniášovi z letadla. Chtěl celý ten zážitek vytesat do kamene, ale mravenci všechny skály do poslední hroudy odnesly. Tak si nasadil černé brýle a stal rebelem bez příčiny.
Zatímco vyprávěl mihly za oknem se větrné mlýny, neboť právě míjeli Babylon. Pak minuli zastávku Mileč a jen co projeli městem Londýn dostali do Verony, kde byla konečná.

Unavení cestovaté vystoupili z vlaku a přemýšleli jak se vrátit zpátky do Sténadel. Zláťák zavolal svému známému Ikarovi, aby pro ně přiletěl, ale ten neměl čas, neboť musel zachraňovat bílé velryby na konci světa.
Naštěstí šel kolem suchozemský muž Ziggy Boj, jenž jim půjčil trolejbus. Ještě k tomu jim dal na cestu 30 stříbrných, knedlíky, bujonet a banány. Cesta jim rychle utíkala neboť jim k tomu hrál pištec s šedivým kloboukem, kterého nabrali, když projížděli Zemí instantního štěstí. Chudák byl na útěku z Rajských zahrad. Než stačil dohrát indiánskou píseň neznámého generála, byli ve Sténadlech.

ZNC konečně nastaly dobré časy. Odehnali mouchy, sedli si na své elektrické sesle a na základě právě prožitých zážitků napsali spousty písní. Vše bylo jak má ve správné alegorii být.

Pronajali si místní Divadlo snů a 29. února zde začali hrát nové písničky. Hráli sice pro prázdný sál, ale to jim nevadilo. Hráli dokola a dokola. Sedmerokrát. Pak se stalo to co se stává jednou za tisíc let. Přišli posluchači. Nejprve Sedm statečných, pak čech Orba. Poté následovali poutníci a za nimi grimmové. Objevovali se další a další, Hurvínek, Minotaur, Květa, čerti, Anubis, Alois Veliký, Otesánek, bakalář, barvoslepý muž, Florián a Kilián, Turek Láďa, vzteklej skřítek, smutný klaun, černý šerif, Jazzabel a nakonec dorazila i Společnost přátel žehu.
Byl to fenomenální úspěch. Díky tomuto koncertu se ZNC stali slavní. Dokonce je začali hrát v rádiu.