Rukověť 2 - Zkoumání knihy

V minulém díle jsme prožili s Démou velice náročný den. Na burze jsme nalezli a následně odkoupili tajemnou knihu, o jejíž existenci jsem neměl ani potuchy. Jenže Déma se choval tak, jak jsem ho ještě nikdy neviděl. Náhle stál přede mnou ne ten usměvavý a pohodový kluk, ale starý, nepříjemný Žid se vším co k němu patří. Úlisné chování, nekonečné smlouvání, neústupnost v jednání. Pro mě naprosto nečekané, ale zabralo to, tak proč ne. Pomocí staletími prověřených praktik jsme nakonec knihu "koupili" pouhých za padesát haléřů. Nyní ležela před námi na stole.

Opatrně jsem ji vzal do rukou. Kniha nebyla nijak zajímavá, vazba tvrdá, ohmataná, místy potrhaná. To, co ji dělalo tak úžasnou byl emblém ve tvaru runového S vylisovaný vpravo dole do kožené obálky. Nad ním byl prostý nápis Rukověť pro cizáky. Každý kluk který vyrůstal v Plzni přece věděl velice dobře, co to lomené S znamená. Ano, byl to znak, znak Sténadel. Všichni ho dobře znali z vyprávění svých dědečků či pradědečků. Byla to vyprávění divná, podivuhodná, šílená, neuvěřitelná.
Ano, jak jistě víte, již dříve jsme zjistili, že Sténadla skutečně existovala a dokonce se do nich tajně  dostala parta mladíků, která si říkala Pomalé kulky. Vše, co jsme o tom zjistili, je napsáno v knize Parta z Tiché strany, kterou se nám po docela drastických událostí podařilo vydat. Přesto vše působilo tak fantasticky, že jsme tomu nemohli zcela uvěřit. Pořád jsme si říkali, byla to skutečně pravda? Nebo jsme byli ošáleni nějakým podvrhem, který vymyslel někdo šílený na základě vyprávění, jenž vyslechl v domově důchodců?
Otázky se kupily a já tu stále stál s knihou, která jasně dokazovala, že rozhodně nešlo o žádný výmysl. Nebo šlo o dokonalý podvrh, který připravil někdo před desítkami let. Nebylo by to v Čechách poprvé. Vzpomeňme jen na Rukopisy královédvorské a zelenohorské. Zas ta proklatá nejistota.

"Polož tu věc sem na kraj stolu," přerušil mé uvažování Déma.
"Jakou věc?" nechápal jsem.
"Tu co máš v ruce."
"Ty myslíš knihu?"
"Ano, knihu."
"Aha," řekl jsem a položil jsem dotyčný předmět na stůl. Déma vzal ze skříně obrovskou lupu a téměř obřadně přistoupil ke knize.
"Než se do ní podíváme, musíme zjistit, zda není nějak zajištěná proti neoprávněnému otevření."
"Aha, to mě nenapadlo," přiznal jsem. Inu, Déma opět nezklamal. Jeho zkušenosti se znovu hodily. Ne nepodoben Sherlocku Holmesovi pečlivě zkoumal švy a kožený potah. Pokyvoval přitom hlavou a mumlal jakési zaklínadlo v haitské kreolštině. Pak začal kolem knihy tančit. Nakonec usoudil, že je to bezpečné.

Měl jsem tu čest otevřít knihu jako první. To mě trochu zarazilo. Čím jsem si to zasloužil? Vždyť to byl Déma, kdo vzácnou knihu objevil. Obvykle tak galantní nebývá. Spíš naopak. Vždy chce všechno rozbalovat první. Tentokrát však trval na tom, abych knihu otevřel já. Snažil jsem se tuto velkou poctu odmítnout, ale on byl naprosto neústupný.
"Ostatně máš už velké děti, které se o sebe dokáží postarat sami," uzavřel celou diskusi větou, která mi nedávala smysl. Co s tím mají společného mé děti? Ale nechtěl jsem se již přít. Naopak jsem chtěl využít ojedinělou situaci, než si to Déma rozmyslí.
Prudce jsem se nadechl a a ještě prudčeji jsem obrátil obálku.

Pod ní byl stejný nápis jako na titulní vazbě - Rukověť pro cizáky.
"Tušil jsem to," odtušil Déma a další list už obrátil on.
"Co jsi tušil?" ptal jsem ho ne moc chytře.
"Vidíš to p?"
"Vidím."
"Nic nevidíš, jinak by jsi viděl, že je o plné dva stupně černější než ostatní písmena."
"Dejme tomu," připustil jsem váhavě, neboť jsem žádný rozdíl neviděl. "Co z toho vyplývá?"
"No to je přece znak Roudné, nedovtipo."
"P je znak Roudné?" konstatoval jsem nechápavě.
"Víš, Doktore, můj tatínek se narodil v Plzni, ve čtvrti jménem Roudná. Jak je ti jistě známo, jedná se o starobylou čtvrť, jenž kdysi byla plná tajemných uliček, plácků, polorozpadlých domů a všudypřítomného nebezpečí od protékající řeky Berounky. Roudná leží na břehu řeky, a tak jakmile trochu více zapršelo, vylila se z břehů a zatopila mnoho domů v okolí. Snad právě proto se jejím obyvatelům začalo říkat Proudníci a čtvrti Proudná. Postupem doby se však název zkomolil na dnešní Roudnou. Můj otec si na to dobře pamatuje. Sám Karel Gott, ten zpěvák a rodák ze sousední čtvrti prý na něho při klukovských bitkách házel kameny a posměšně křičel - Proudníci, tlouštíci. Dnes jméno Proudná nikomu nic neříká. Ten název se již dávno nepoužívá. Zapomnělo se na něj," prohlásil Déma a významně se odmlčel.
Myšlenky mě vířily v hlavě jak klubko tiplic před večerní smrtí. Zajímavé informace. Tak Déma má otce. Neuvěřitelné. Až dosud o něm nemluvil. Měl jsem za to, že je poloviční sirotek. Náhle mě něco napadlo.
"Ale co když ten název Proudníci byl jen zastírací. Co když znamenal něco úplně něco jiného?" "Také mě to právě napadlo," skočil mi drze do řeči Déma. "Neříkali si podle Berounky a jejího proudu, ale podle proudu energie. Elektrické či nějaké jiné? Jisté je jedno, vlastnili a používali energii, která v té době mohla změnit celý svět. Oni ji však drželi jako veliké tajemství mezi sebou. Tak to vidíš, zdánlivě stará nudná čtvrť ... a přece plná tajemství ... které nikdo nikdy neodhalil."
"Ale je to jisté? Není to příliš velká velká spekulace?" pronesl jsem nepříliš moudře. Déma se neskutečně rychle otočil, popadl mě za klopy kabátu a zvedl do výše.
"Víš ty vůbec, na co jsme narazili? Našli jsme jejich tajnou knihu! Zednáři a jejich kejkle jsou proti tomuhle hasičským sborem v Dolní Bělé! Toto jistě přepíše dějiny. Možná jsme objevili zlatý grál naší civilizace! Dostatek energie pro všechny! Navěky"
Déma byl tak přesvědčivý, že jsem rázem zapomněl na všechny své pochyby. I mě se zmocnilo obrovské vzrušení. Museli jsme udělat padesát kliků a sto dřepů abychom se uklidnili. Konečně se nám to povedlo a mohli jsme přistoupit ke čtení další stránky.
První kapitola se jmenovala - Rady pro přežití. Pod ním byly drobnými písmeny napsány návody, jak přežít v nebezpečné čtvrti. Rady nás příliš nepřekvapily, neboť jsme na něco podobného již narazili, když jsme dávali dohromady příběh o Pomalých kulkách. Déma pomalu četl jednotlivé věty.
"Pokud uvidíš nějaký neizolovaný vodič ležet na zemi - nedotýkej se ho. Prostě se ničeho se nedotýkej a budeš v pořádku.
Je přísně zakázáno ničit zásuvky na hlavních ulicích. Ten, kdo poruší zákaz a bude přistižen, bude odsouzen na tři dny do Napěťovny. Mlč a budeš žít."
V podobném duchu to pokračovalo dále. Naše prvotní nadšení se měnilo v zoufalství. Vše bylo zamotanější, nežli jsme si původně dokázali představit. Co je to za knihu a jak se kniha dostala na plzeňskou burzu? Snad si ji kdysi jeden z posledních pravých Proudníků schoval na památku a možná se pak našla při vyklízení. To by dávalo smysl, proč za ni stánkaři stačilo pár haléřů. Patrně se do ní ani nepodíval. Jinak by se jistě dějiny ubíraly zcela jiným směrem. Když jsme chtěli obrátit další stránku, ukázalo se, že to jaksi...no, zkrátka to nebylo možné. V dalším čtení totiž bránila ne nepodstatná maličkost. Žádné další stránky tam totiž nebyly. Do knihy bylo vložené plechové pouzdro, které vyplňovalo celý zbytek knihy. Takže to vlastně nebyla kniha, ale tajná schránka s otvorem pro klíč uprostřed.
Co teď? Jak pouzdro otevřít, když nemáme klíč? Nastalo ticho. To se prodlužovalo a prodlužovalo.
"Co budeme dělat," otázal jsem se, neboť to nesnesitelné ticho již nešlo vydržet. Přímo na nás doslova řvalo.
"Co bychom dělali," odpověděl můj parťák, "vezmeme knihu a půjdeme do Proudné hledat tu správnou zástrčku."
"Zástrčku?" vykřikl jsem překvapeně.
"Ano. Podívej se pozorně. Co vidíš?" odpověděl Déma a hlavu mi násilím sklonil až nad knihu. Teprve nyní jsem zjistil, že to nebyla žádná klíčová dírka, ale podivná elektrická zásuvka. Takovou jsem ještě nikdy neviděl. Byla, stejně jako emblém na titulní straně ve tvaru pokřiveného S. Bylo jasné, že musíme odhalit co tajemná skříňka skrývá. Ale jak? Rozbít ji nemůžeme. Co když je tam skryt pekelný stroj, kyselina, poplašné či signalizační zařízení. Co když při neopatrném otevření schránka vyšle nenápadný signál. Co by se pak asi stalo? Po našem minulém dobrodružství nám bylo jasná, že stát se může naprosto cokoliv - obsazení čtvrti tajnými policejními sbory, následná evakuace některých obyvatel, záhadné transporty, občanské nepokoje, rabování, psychologický teror či útok cvičených sarančat. Ne, takhle ne. Žádné násilí. To se musí otevřít, tak jak se má. Musíme najít příslušnou zástrčku stůj co stůj.

"Příští týden si udělej volno.Vyrazíme na průzkum," pravil temně Déma, "Vezmi si tmavé kalhoty, lanko kolem pasu a baterku. Nebude to jednoduchá výprava."
Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem si stále ještě nesundal z hlavy svářečskou kuklu. Tak proto jsem se zmýlil, proto jsem nerozeznal klíčovou dírku od zásuvky.

Rukověť 1 - Nález

Vážení přátelé, podařilo se nám sehnat něco fenomenálního. Něco neskutečného, úžasného, fantastického.

Celé to začalo, jako vždy, na popud Démy. Tento hrdinný průzkumník se totiž chtěl jít podívat na burzu a mě nutil, abych šel s ním. Mě se však moc nechtělo.
“Víš co je tam za lidi?” vybafl na mě Déma.
“Nevím,” přiznal jsem po pravdě, neboť jsem doposud na žádné burze nebyl. Slovo burza mě odjakživa evokovalo Wall street a mladé muže v drahých oblecích. Pokud byla má představa správná, tak jsem se Démovi vůbec nedivil. Také bych se nechtěl sám dostat mezi takové lidi. Bez dozoru by bezbranný jedinec mohl propadnout jejich kouzlu a mohl by se od burziánů naučit vydělávat opravdu velké peníze. No, fuj.
“Tak vidíš. Musíš jít se mnou. Až uvidíš ty individua, bude ti jasné, proč potřebuji ochranku,” prohlásil Déma rezolutně jakoby četl mé představy. Mě nezbylo než uposlechnout. Raději jsem se neptal proč si kapsy nacpal ručními granáty a pod rukáv zasunul námořnickou dýku. Mě vrazil do ruky palcát a na hlavu narazil svářečskou kuklu.
"Pro případ, kdybychom se dostali do potíží," upřesnil bez většího vysvětlení. Jen jsem přikývl a ujistil jsem se, že mám v kapse nabitý paralyzér.

Vyrazili jsme. Burza byla v místech do kterých jsem se doposud obával vkročit. Jednalo se o pochybnou čtvrť Leningrad jenž se prostírala mezi plzeňskými doky a letištěm. Na prostranství mezi dvěma polorozpadlými halami se nacházelo velké množství stánků doslova nalepených jeden na druhém. Bylo zde nepřeberné množství zboží pochybného původu, které nám nabízeli ještě pochybnější existence. Do některých stánků byl vstup jen na povolení, které jsme ale nemuseli mít. Divil jsem se jak je to možné, ale Déma jen tajemně mlčel. Pohyboval se zde jako ryba ve vodě. Prolézal stánek za stánkem a hledal své oblíbené komiksy. Pozoroval jsem ho s vykulenýma očima. Uvědomil jsem si, že ho vlastně vůbec neznám. Byl to člověk? Kyborg či tajný agent?
Náhle mi páteří projela neznámá forma třesavky. Předzvěst - blíží se něco mimořádného. Sevřel jsem paralyzér a se zvýšenou opatrností jsem následoval následoval mého přítele. Přitom jsem se snažil tvářit přísně, abych odradil případné otrapy, co by chtěli Dému oloupit. Svářečská kukla to však značně ztěžovala. Tak jsem alespoň výhružně chrochtal.

Déma se zastavil a zkoumavě se rozhlédl po okolí. Zřejmě i on získal dojem, že se v naší blízkosti nachází něco ojedinělého. Vtom se mu zablesklo v očích. To jak spatřil svou kořist. Nedal však na sobě nic znát. Přistoupil k stánkaři, vedle kterého jsme se nacházeli, a bodře ho počastoval.
“Hombre, řekni, kolik by jsi chtěl za tudleto?” pravil, ukazujíce na starou zaprášenou knihu. Přitom se naklonil ke stánkaři a pod klopou mu ukázal jakýsi odznak. Prodejce zbledl jako když vyperete džíny z Číny. Využil sem situace, naklonil jsem se a rychle jsem si prohlédl knihu o kterou měl Déma zájem. Byla to obyčejná stará kniha se zašlým nápisem - Rukověť pro cizáky. Nechápal jsem, co na ní Dému tak přitahovalo. Byla to prostě jen opotřebovaná, věkem zašlá kniha. Nic zajímavého.
“Kolik byste dal, ctěný pane?” pravil stánkař a pot se mu nekontrolovaně řinul z obličeje.V duchu zřejmě přemýšlel, kam až může s cenou jít. Chtěl Dému řádně oškubat, ale nechtěl to přehnat, aby nepřišel o kšeft. Vždyť ho tady všichni znali jako seriózního kupce a stánkař nechtěl přijít zbytečně do řečí. Jenže, co to jeho podivné chování? Něco zde nesedělo. Byl to snad tajný policista v převleku, který se bál vyzrazení? Hledaný zločinec? Příslušník tajné sekty? Těžko říci.
“Já bych dal, korunu,” pravil Déma.
“Korunu za tak vzácnou knihu? Ta má cenu minimálně 562 korun,” rozohnil se stánkař. Jeho nervozita zmizela mávnutím kouzelného proutku.
“Možná pro toho, kdo by ji chtěl číst, ale já ji číst nebudu,” pravil Déma znuděně a dokonce si demonstrativně zívl.
“K čemu vám bude, když jí nebudete číst? Co s ní budete dělat?” ptal se zaskočený stánkař.

“Chtěl jsem si ji vzít na podpal.”
“Na podpal? Nebylo by jednodušší použít noviny?”
“Ale co tě nemá, hošánku. Noviny!? To bych si dal. Vždyť ten jejich papír vůbec nehoří. Kdoví jaké svinstvo do toho dávají. Na podpal jsou nejlepší staré knihy.”
“Aha,” pravil stánkař a v očích měl zklamání. K žádnému velkému kšeftu nedojde.
“Dobrá, pane, ale že jste to vy....”, a to slovo vy zdůraznil, “dejte mi za ni pouhých 328 korun a je vaše.”
“Dám ti, holobrádku, padesát haléřů a ani o haléř více. Ber nebo nech být,” pravil nekompromisně Déma. Vytáhl malou minci, dal ji překvapenému stánkaři do ruky, popadl knihu, otočil se a lhostejným krokem se pomalu vzdaloval. Stánkař mezitím horečně přemýšlel, zda udělal dobrý kšeft. Nakonec dospěl k názoru, že ano. Knihu s sebou tahal již dobrých pět let a doposud o ní nikdo neprojevil zájem. Konečně se jí zbavil a dokonce za ni dostal zaplaceno. Jen ho trochu trápil fakt, že padesátník již dlouho neviděl. Byl ještě v oběhu?

Já jsem šel pomalu za Démou. Neunikl mi nenápadný pohyb rukou, kterým misi ukončil. Musíme se nenápadně vytratit z burzy. Chvilku jsme jakoby zevlovali a přitom kličkovali mezi stánky. Nikdo nás nesledoval, a tak jsme se z pochybného místa nenápadně vytratili.
Cestou jsem přemýšlel, co to může být za knihu. Déma o ní evidentně moc stál. Snažil jsem se z něj něco vytáhnout, ale nepodařilo se mi z něho dostat jediné slovo. Jen syčel, abych mlčel. Konečně jsme byli doma. Déma pečlivě zamkl, zatáhl závěsy a pustil rušičku. Pak se teprve uklidnil a položil “zakoupenou” knihu na stůl.

“Tak o co jde? Chováš se nějak moc tajemně,” zeptal jsem se Démy, který se šťastně uculoval.
“Cože? Ty to nevíš? Ty jsi si nevšiml toho S vpravo dole?” ptal se mě překvapeně a ukázal mi ukořistěný výtisk. Podíval jsem se pozorněji. Skutečně, vpravo dole bylo téměř neviditelné podivně lomené S se šipkou na konci připomínající blesk. Znak Sténadel! Jak je možné, že jsem si toho předtím nevšiml? Ano, kniha byla zaprášená a notně ošoupaná, ale i tak jsem to měl rozpoznat.

Proto Déma o knihu tolik stál. O to více jsem ho musel obdivovat. Přesto že šlo o výtisk nedozírné hodnoty, zachoval ledový klid a smlouval o cenu jako zkušený pokerový hráč. Inu, pravidelný nákup komiksů ho naučil jak dosáhnout opravdu nízké ceny. Traduje se o něm, že používá i nekalé praktiky, jako jsou brekot, klečení na kolenou, otevírání prázdné peněženky apod. Uměl v tom neskutečně chodit. Tiše jsem mu záviděl.

Jen díky tomu jsme teď vlastnili knihu v hodnotě několika miliard dolarů za pouhých padesát haléřů českých, respektive zadarmo, neboť mince, kterou Déma obchodníkovi za knihu dal, již dávno ztratila platnost a byla naprosto bezcenná.

Otevřeli jsme knihu a začali ji studovat.