Původně měl v plánu obstarat si Trabant. Trabant byl revoluční celoplastový automobil, který předběhl svou dobu. Všechno v něm bylo z plastu, dokonce i převodovka. Díky tomu byl úžasně lehký. K jeho pohonu stačil obyčejný plastový elektromotor poháněný polymerovým akumulátorem. Jeho cena však byla úměrná své revolučnosti. Ani někdo tak bohatý jako byl Johan si ho nemohl dovolit.
Proto musel Johan slevit. Dlouho vybíral až si nakonec koupil Peugeot Partner. Nechal si ho dovést až do garáže.
Na ulici svou novou káru nechávat nemohl, neboť ve Sténadlech žádné auto nevydrželo do rána. Během noci bylo totiž každé opuštěné vozidlo kompletně odstrojeno a poté zapáleno. Jezdit se svým bourákem Widrig také nemohl, neboť byl ještě teenager a neměl řidičák. Za jízdu bez řidičského průkazu byl ve Sténadlech trest smrti. Takže mu nezbývalo nic jiného, než nechat automobil zaparkovaný v garáži a chodit se na něj koukat.
Když vyřešil svůj problém s autem, musel se Widrig náležitě odměnit. Rozhodl se zajet si pro nějakou sladkost do Mlsnova, kde měli vyhlášenou cukrárnu U Slaďouše. Vyšel na ulici a chtěl zamával na taxi. Ale než stačil zvednout ruku, zastavil u něho pancéřovaný Hummer. Řidič vyskočil, otevřel dveře a nechal Widriga nastoupit. Widrig se ještě nestačil ani pořádně usadit, když se vůz rozjel.
“Tomu říkám obsluha, panečku,” říkal si pro sebe Johan. “Člověk jen pomyslí na taxík a již v něm jede.”
To, že automobil neměl označení Taxi ho netrápilo. Ve Sténadlech vládly tvrdé poměry, a tak se na nějakou tu ceduli nehrálo. Byl spíš zázrak, že ještě nějaké automobily jezdily. Většinou se jednalo o vyřazené armádní vozidla, případně předělané a opancéřované civilní auta. Johan si užíval jízdy, když vtom si uvědomil, že není něco v pořádku.
“Kudy to ten moula jede? Takhle se do Mlsnova nedostaneme. Kam mě to ten moula vůbec veze? Vždyť se mi ani nezeptal na cíl cesty? Je to vůbec taxikář?” létaly mu hlavou otázky jedna za druhou.
“Kudy to ten moula jede? Takhle se do Mlsnova nedostaneme. Kam mě to ten moula vůbec veze? Vždyť se mi ani nezeptal na cíl cesty? Je to vůbec taxikář?” létaly mu hlavou otázky jedna za druhou.
Když se v myšlenkách dobral až sem, zapojil do akce svůj geniální mozek. Bylo mu hned jasné, o co se jedná. Jde o únos.
“Únos, to je super. To jsem ještě nedělal. To si užiji,” vykřikoval zcela unesený Johan.
“Pane, děláte to špatně. Nejprve jste mě měl něčím omámit, pak jste mě měl spoutat a dát něco přes oči, abych neviděl kudy jedem,” volal Johan nadšeně na svého řidiče. Řidič se ho snažil ignorovat, ale bylo to marné. Widrig byl neodbytný. Nedal pokoj dokud řidič nezastavil a nenastříkal mu na obličej chloroform. Widrig se odebral do říše spánku. Když se probral, byl spoutaný, v puse měl roubík a přes hlavu měl natažený pytel.
“Ano, takhle vypadá správný únos,” pochvaloval si. Provazy se mu bolestivě zařezávaly do masa. Odkrvené prsty mu začínaly brnět. Brzy auto zastavilo. Dveře se otevřely.
“Vystup a dej pozor na hlavu,” zazněl příkaz znuděného řidiče. Widrig přes pytel neviděl, a tak uposlechl příkazu a opatrně se soukal z vozu. Povedlo se.
“Jdeme,” nařídil šofér. Popadl ho za ruku a někam ho táhl. Pak zastavili.
“Proč je spoutaný a má na hlavě pytel?” ptal se neznámý hlas.
“Ani se neptej. Dlouhá historie. Být tebou, tak mu to nechám,” odpověděl řidič.
“Dobrá. Jak myslíš,” odpověděl neznámý hlas. Popadl Widriga a kam si ho táhl. Johan si únos užíval. Bylo to lepší než v televizi. Akorát ti padouši mohli být drsnější. Zatím s ním jednali šetrně. Třeba se to zlepší, až mě předhodí svému šéfovi, uklidňoval se Johan.
“Co to má znamenat?” vykřikl drsný hlas. To bude vůdce, říkal si Johan.
“Já za to nemůžu,” vymlouval se hlas, který ho přivedl.
“Okamžitě mu to sundejte,” nařídil šéf. Podřízený uposlechl. Widgrig mžoural, neboť jeho oči ve tmě odvykly přímému světlu. Když se zrak konečně přizpůsobil dennímu světlu, viděl, že je v nemocnici. Proti němu stál přísný muž v bílém plášti. To bude boss. Ale proč mě unesli do nemocnice? Co se mnou chtějí dělat? Navíc byl zklamán, že mu arcizloduch nedal pěstí ani ho nekopl do břicha. Tak se to přece při únosech vždy dělá. Johan zvažoval, zda má na to zločince upozornit.
“Připravte magnetickou rezonanci,” nařídil vůdce. Muž, který Widriga přivedl, jej popadl a táhl ho k lůžku před magnetický tunelem. Geniální Johan okamžitě pochopil o co se jedná. Budou skenovat jeho originální mozek. Chtějí zjistit tajemství jeho geniality. Proto ho unesli. Jistě ho pak budou chtít napodobit, či přímo okopírovat.
“Únos, to je super. To jsem ještě nedělal. To si užiji,” vykřikoval zcela unesený Johan.
“Pane, děláte to špatně. Nejprve jste mě měl něčím omámit, pak jste mě měl spoutat a dát něco přes oči, abych neviděl kudy jedem,” volal Johan nadšeně na svého řidiče. Řidič se ho snažil ignorovat, ale bylo to marné. Widrig byl neodbytný. Nedal pokoj dokud řidič nezastavil a nenastříkal mu na obličej chloroform. Widrig se odebral do říše spánku. Když se probral, byl spoutaný, v puse měl roubík a přes hlavu měl natažený pytel.
“Ano, takhle vypadá správný únos,” pochvaloval si. Provazy se mu bolestivě zařezávaly do masa. Odkrvené prsty mu začínaly brnět. Brzy auto zastavilo. Dveře se otevřely.
“Vystup a dej pozor na hlavu,” zazněl příkaz znuděného řidiče. Widrig přes pytel neviděl, a tak uposlechl příkazu a opatrně se soukal z vozu. Povedlo se.
“Jdeme,” nařídil šofér. Popadl ho za ruku a někam ho táhl. Pak zastavili.
“Proč je spoutaný a má na hlavě pytel?” ptal se neznámý hlas.
“Ani se neptej. Dlouhá historie. Být tebou, tak mu to nechám,” odpověděl řidič.
“Dobrá. Jak myslíš,” odpověděl neznámý hlas. Popadl Widriga a kam si ho táhl. Johan si únos užíval. Bylo to lepší než v televizi. Akorát ti padouši mohli být drsnější. Zatím s ním jednali šetrně. Třeba se to zlepší, až mě předhodí svému šéfovi, uklidňoval se Johan.
“Co to má znamenat?” vykřikl drsný hlas. To bude vůdce, říkal si Johan.
“Já za to nemůžu,” vymlouval se hlas, který ho přivedl.
“Okamžitě mu to sundejte,” nařídil šéf. Podřízený uposlechl. Widgrig mžoural, neboť jeho oči ve tmě odvykly přímému světlu. Když se zrak konečně přizpůsobil dennímu světlu, viděl, že je v nemocnici. Proti němu stál přísný muž v bílém plášti. To bude boss. Ale proč mě unesli do nemocnice? Co se mnou chtějí dělat? Navíc byl zklamán, že mu arcizloduch nedal pěstí ani ho nekopl do břicha. Tak se to přece při únosech vždy dělá. Johan zvažoval, zda má na to zločince upozornit.
“Připravte magnetickou rezonanci,” nařídil vůdce. Muž, který Widriga přivedl, jej popadl a táhl ho k lůžku před magnetický tunelem. Geniální Johan okamžitě pochopil o co se jedná. Budou skenovat jeho originální mozek. Chtějí zjistit tajemství jeho geniality. Proto ho unesli. Jistě ho pak budou chtít napodobit, či přímo okopírovat.
“Jenže, co když při tom poškodí mou jedinečnou strukturu mozku? Ne, to nemohu dopustit. Musím utéci,” řekl sám sobě.
“Hele, ptáček,” zvolal Widrig a chtěl se vytrhnout, ale jeho průvodce ho držel pevně. Johan sebou zmítal ze všech sil a snažil se snažil se dostat ze sevření. Nakonec se mu to podařilo. Ale nebylo mu to nic platné. Do místnosti mezitím dorazily posily, které ho zpacifikovaly. Drsní muži s chmurnými výrazy mu nasadili svěrací kazajku a pro jistotu mu do úst vrazili roubík. Widrig z toho měl rozporuplné pocity. Na jednu stranu byl spokojen, že únos probíhá, podle všech pravidel. Na druhou stranu měl obavy o svůj superúžasný mozek. Děsil se toho, že mu zločinci jeho mozek poškodí a on se stane naprostým hlupákem. To byla jeho nejčernější noční můra. Muži ho mezitím připoutali k lehátku a spustili magnetickou rezonanci. Jeho tělo se pomalu zasouvalo do tunelu. Johan byl naprosto vystresovaný a blížil se kolapsu. Byl již do poloviny těla v tunelu. Déle to Widrig nevydržel a omdlel. Kdyby vydržel jen o pár sekund déle, viděl by, že se posun zastavil. Přístroj přestal hučet a lehátko s jeho tělem se začalo vysouvat.
Když se Widrig probral, byl bez pout v pohodlném křesílku. Před ním znovu stál muž v bílém, onen boss, který nařídil jeho skenování. Prohlížel si na velké obrazovce jednotlivé řezy, které pořídila magnetická rezonance. Johan se ze zvědavosti také podíval. Pozorně si prohlížel jednotlivé řezy, když si uvědomil o co se jedná.
“To není můj mozek! To je koleno,” vykřikl překvapeně. “Proč jste mi skenovali koleno? Myslel jsem, že vám jde o můj mozek?”
“Mozek? Proč mozek?” zeptal se muž v bílém stejně překvapeně.
“Ten mi nezajímá. Mě zajímá jen vaše zraněné koleno. Podle mě je v pořádku. Jste zdráv. Tedy myšleno fyzicky. U duševního stavu si tak jistý nejsem.”
“Koleno? V pořádku?” hlesl Widrig nechápaje. “Aha, tak o to tu šlo,” dodal ulehčeně. Konečně si uvědomil svůj omyl. Před rokem si při plážovém volejbalu zranil koleno a nyní zřejmě nastal čas kontroly. Úplně na to zapomněl. Všechno se tím vysvětlilo. Automobil, který mu zastavil, nebyl ani taxík ani vozidlo únosců. Byla to sanita, která ho měla odvést na kontrolu. Nyní, když věděl o co se jedná, omluvil se Widrig všem zainteresovaným a odebral se pěšky domů.
“Koleno? V pořádku?” hlesl Widrig nechápaje. “Aha, tak o to tu šlo,” dodal ulehčeně. Konečně si uvědomil svůj omyl. Před rokem si při plážovém volejbalu zranil koleno a nyní zřejmě nastal čas kontroly. Úplně na to zapomněl. Všechno se tím vysvětlilo. Automobil, který mu zastavil, nebyl ani taxík ani vozidlo únosců. Byla to sanita, která ho měla odvést na kontrolu. Nyní, když věděl o co se jedná, omluvil se Widrig všem zainteresovaným a odebral se pěšky domů.
