19. 2. 2021

Zanícení následníci Coulomba

Nový hudební styl zavedený kapelou Proudově umocněné nabušené kytary způsobil ve Sténadlech naprostý převrat. Rychlá napětím prosycená hudba se Voltům velice líbila. To bylo něco pro ně. Voltové skákali v divokém rytmu a navzájem do sebe vráželi. Přitom poměrně často docházelo dotyku jejich vysokonapěťových baterií. Což bylo doprovázeno obrovskými výboji. Sál byl doslova napěchován elektřinou. Občas výboj uvolněný křepčícími tanečníky zasáhl některého člena kapely hrající na pódiu. Což zasaženého muzikanta popohnalo k ještě divočejšímu výkonu. Následkem toho bylo publikum nutilo k ještě prudšímu pogování. Z hudebního vystoupení se stala naprosto devastující štvanice. Koncert pokaždé končil naprostým vysílením všech účastníků.

Z nového způsobu hudební produkce se stala naprostá mánie. Každý ve Sténadlech chtěl hrát punk. Jak je možné, že to nikoho nenapadlo někoho dříve? Vždyť Voltové a elektrická hudba to přece patří k sobě. To je jasné jako rána pěstí. Díky tomu vzniklo ve Sténadlech více než pět tisíc punkových kapel.

Jednou z nich byla i skupina s názvem Zanícení následníci Coulomba. Po vzoru Proudově umocněných nabušených kytar i oni používali raději zkratku tvořenou počátečními písmeny, čili ZNC. Kapelu tvořili tito Voltové. Démant, který hrál na kytaru, basista Zlaťák a otloukač škopků a kravských zvonců - Kámen.
Nutno však přiznat, že hoši neměli příliš velký úspěch. Podobných kapel bylo doslova tisíce. Hudby chtiví Voltové si mohli vybírat. Přesto se naši chlapci nepřestávali snažit a na každém koncertě přidávali napětí.
Tak to šlo do chvíle, kdy Démant zahrál tak divoké sólo až vybudil výboj tak silný, že jeho kytara začala hořet. Plápolala sytě fialovým plamenem.  Každý jiný by zahodil kytaru a utíkal by pryč. Ne však Démant. Ten nedbal na plameny a hrál dál. Po chvíli začalo hořet i pódium. Všude kolem byla ohnivá kola, ale tvrdí chlapci ze ZNC se nerozplakali a neustoupili ani opíď. Řekli si nevadí a hráli dál své hořlavé písně. Takovou odvahu by jim mohl závidět i samotný kapitán Mlíko. Muzikanti dál hráli své odrhovačky a baladajky, jako kdyby byl slunečný den. Publikum se to líbilo a dostávalo se varu. Přilákáni požárem přicházeli další a další. Brzy byl sál plný. ZNC hrálo jako ještě nikdy. Kámen bušil do bubnů tak rychle, až se zdálo, že to není člověk ale vadný robot. Oheň byl čím dál větší, plamenů zde bylo více než při požáru Reichstagu.
Po chvíli na pódium vstoupili podivně oblečení lidé. Měli na sobě mundůry jako veteráni z první sténadelské války. Démant však nechtěl opustit své místo, a tak se na příchozí zlostně obořil: “Kdo jste a co tu chcete?”
“To jsme my hasiči, jdem hasit,” zněla nekompromisní odpověď požárníků a začali kropit plameny. Prudký proud vody zasáhl nejen oheň, ale i Démanta, Zlaťáka a Kámena. Spláchlo je to až na nádraží, přímo do vlaku do Ženevy. Byl to nekonečný vlak. Než se stačili rozkoukat, mašina zahučela, průvodčí zamával, vlak se rozjel, batohy se klimbaly. Naproti Démantovi seděl chlapec s pistolí, a tak muzikant přemýšlel co bude, až bude mrtvý muž. Naštěstí to nebyl žádný Kostěj, ale obyčejný kovboj Dan, který ZNC podrobně vylíčil jak v Zátoce stínů našel mokasín, který vypadl Koniášovi z letadla. Chtěl celý ten zážitek vytesat do kamene, ale mravenci všechny skály do poslední hroudy odnesly. Tak si nasadil černé brýle a stal rebelem bez příčiny.
Zatímco vyprávěl mihly za oknem se větrné mlýny, neboť právě míjeli Babylon. Pak minuli zastávku Mileč a jen co projeli městem Londýn dostali do Verony, kde byla konečná.

Unavení cestovaté vystoupili z vlaku a přemýšleli jak se vrátit zpátky do Sténadel. Zláťák zavolal svému známému Ikarovi, aby pro ně přiletěl, ale ten neměl čas, neboť musel zachraňovat bílé velryby na konci světa.
Naštěstí šel kolem suchozemský muž Ziggy Boj, jenž jim půjčil trolejbus. Ještě k tomu jim dal na cestu 30 stříbrných, knedlíky, bujonet a banány. Cesta jim rychle utíkala neboť jim k tomu hrál pištec s šedivým kloboukem, kterého nabrali, když projížděli Zemí instantního štěstí. Chudák byl na útěku z Rajských zahrad. Než stačil dohrát indiánskou píseň neznámého generála, byli ve Sténadlech.
ZNC konečně nastaly dobré časy. Odehnali mouchy, sedli si na své elektrické sesle a na základě právě prožitých zážitků napsali spousty písní. Vše bylo jak má ve správné alegorii být.

Pronajali si místní Divadlo snů a 29. února zde začali hrát nové písničky. Hráli sice pro prázdný sál, ale to jim nevadilo. Hráli dokola a dokola. Sedmerokrát. Pak se stalo to co se stává jednou za tisíc let. Přišli posluchači. Nejprve Sedm statečných, pak čech Orba. Poté následovali poutníci a za nimi grimmové. Objevovali se další a další, Hurvínek, Minotaur, Květa, čerti, Anubis, Alois Veliký, Otesánek, bakalář, barvoslepý muž, Florián a Kilián, Turek Láďa, vzteklej skřítek, smutný klaun, černý šerif, Jazzabel a nakonec dorazila i Společnost přátel žehu.
Byl to fenomenální úspěch. Díky tomuto koncertu se ZNC stali slavní. Dokonce je začali hrát v rádiu.