Johan Widrig a bezpečný domov

Když se Johan vzpamatoval z “únosu” došlo mu, že by se mohlo něco takového stát ve skutečnosti. Jeho mozek byl nedocenitelná vzácnost a je jistě jen otázka času, kdy se zločinci pokusí ho zmocnit. Dostal strach. Proto rozhodl učinit bezpečnostní opatření. Začal radikálně. Koupil si rozsáhlý pozemek a na jeho hranicích nechal vykopat hluboký příkop, který nechal napustit vodou. Pozemek tak začal připomínat ostrov. Celé to nechal obehnat vysokou zdí o proti které byla Velká čínská zeď jen směšná zídka vhodná tak akorát na ohrazení chovu králíků. Za zdí, na ploše zhruba odpovídající New Yorku, se nacházely “obytné” budovy, které si však v ničem nezadaly s nejlepšími vojenskými pevnostmi. Každá budova byla schopna odolat jadernému výbuchu.

Johan se pochopitelně nespokojil jen s pasivní ochranou svého pozemku. Ostrov byl prošpikován senzory, detektory a radary. Na každé budově a i uvnitř bylo nespočet kamer, které neustále monitorovaly pohyb pozvaných návštěvníků. Pokud některý z hostů vyšel z budovy, hned se k němu připojilo několik dronů, které hlídaly každý jeho pohyb. Všechny osoby, pochopitelně mimo Widriga, byly po celou dobu pobytu na ostrově náležitě monitorovány. Pokud se návštěvník sebeméně provinil, například uštěpačnou poznámkou, byl okamžitě vyhoštěn.

Nad ostrovem byla umístěna geostacionární družice, která dohlížela na ostrov a široké okolí. Data ze všech sledovacích přístrojů putovala do centrálního počítače, který vše online vyhodnocoval. Pokud vyhodnotil, že by mohlo dojít k narušení bezpečnosti, mohl proti vetřelci vyslat obrněné vozidlo, které mělo narušiteli vysvětlit, že jeho přítomnost není vítána. Pokud to nestačilo a agresor pokračoval v pohybu. Byly zde ještě tanky, stíhačky, bombardéry a rakety.

Díky tomuto velice složitému a komplexnímu systému zabezpečení, získal Johan znovu ztracený klid. Opět mohl nerušeně relaxovat, popijet kávičku či se zaobírat složitými otázkami života, vesmíru a všeho vůbec. A jak si tak vegetil, uvědomil si, že odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec není 42. Důležitý je totiž úhel pohledu. Ano, pokud se na základní otázku koukáme z příma, tak je to 42, ale to prakticky nikdo nedělá. Většinou na základní otázku nahlížíme trochu ze strany a v tom případě je nutné použít funkci cosinus. Jelikož Widrig znal dokonale lidskou psychologii, bylo mu hned jasné, že lidé nejvíce nahlížejí na základní otázku pod úhlem 60 stupňů. Tudíž nejpravděpodobnější odpovědí na základní otázku života, vesmíru a vůbec je 21.

Nadupané kytary

“Takhle to dál nejde. Zase jsme prohráli,” prskal vzteky Doug Torr.
“Já to nechápu, vždyť to vypadalo tak nadějně. Podle výsledků z tréninku jsme měli vyhrát,” prohlašoval kategoricky Ben Joe.
“Podle tréninku. Podle tréninku. S tím se jdi bodnout. Důležitý je jen výsledek,” zuřil Torr.
“Sorry. Může za to moje zinko-cobaltová baterie. Měl jsem do ní dát víc antimonu. Takhle nevydržela zátěž a explodovala,” hořekoval Tom Spike.
“To je škoda. Jinak bychom vyhráli minimálně o 15 000 voltů. Příště se to určitě povede,” uklidňoval ostatní Ven Douci.
“Žádné příště nebude. Kašlu na to,” vykřikoval naštvaný Torr.
“Neblázni, přece to teď nezabalíš. To by byla škoda,” přemlouval ho Spike.
“Klidně to zabalím. Na souboje s baterkama kašlu. Mám toho dost.”
“Co chceš dělat? Říkal jsi nám, že chceš být slavný. Jak se ve Sténadlech chceš proslavit jinak, než tím, že vyhraješ v napěťovém souboji?” ptal se Ven Douci.
“Nevím, ale s baterkama jsem skončil,” trval na svém psychicky labilní Torr.
“Tyhle kecy mě nebaví. Jestli chcete pokračovat v obviňování, tak pro dnešek končím a jdu domu cvičit na kytaru,” pravil znechuceně Ben Joe a chystal se k odchodu.
“Cože? Ty umíš na kytaru?” ptal se překvapený Doug Torr.
“Umím, no a? O co jde? Vadí ti to snad?” odvětil Ben Joe velice nakvašeně.
“Nevadí. Naopak. Kdyby jsme se všichni naučili hrát na nástroje, mohli bychom založit kapelu a stát se slavnými.”
“Není třeba se učit. Já umím na basu,” pochlubil Tom Spike.
“A já umím na bicí,” kontroval Ven Douci.
“Tak já budu zpěvák,” prohlásil nekompromisně Doug.
“Vždyť neumíš zpívat,” protestoval Ben Joe.
“To nevadí. Jenom musíte hrát tak hlasitě, aby mě nebylo slyšet,” trval na svém Torr.
“To by šlo,” uznali jeho nekompromisní logiku ostatní.
“Domluveno. Založíme kapelu,” radoval se Doug.
“Senzace,” souhlasili ostatní, neboť i jim se nápad líbil.
“Jak se budeme jmenovat?”
“Sténadelští skřeti,” navrhoval Tom Spike.
“Hloupost. Chmurná vize zní mnohem lépe,” mínil Ben Joe.
“To ne. To se mi nelíbí. Co říkáte na Maxwellovo kladívko,” přidal se Ven Douci.
“S tím jdi k šípku. Mnohem lepší jsou Dědečkovi koblihy,” mínil Tom.
“Pcha. Solenoid,” trumfoval ho Joe.
“To je divný. Nikdo to nepochopí. Co říkáte na Nadupané kytary?” navrhl Torr. Ostatní se zarazili a nechávali si navržený název znít hlavou.
“Super,” souhlasil Spike.
“Paráda,” potvrdil Ben Joe.
“Jo, s tím by se dalo žít,” přidal se Ven Douci.
“Takže schváleno, budeme se jmenovat Nadupaný kytary” uzavřel diskusi Ben Joe. Poté se všichni odebrali do svých domovů.

Druhý se s nástroji vydali do klubovny. Zde již na ně netrpělivě čekal Doug Torr.
“To je dost že konečně jdete. Večer jsem se trochu nudil, tak jsem napsal pár textů,” chlubil se Torr a podával svým kolegům asi tak padesát listů papírů. Ostatní si je rozebrali a přikyvovali, že to není špatné. Ben Joe dokonce tři skladby na místě zhudebnil. Takže měli základ repertoáru a mohli se pustit do zkoušení. Pustili se do toho s vervou a nadšením. Tak to šlo den za dnem. Po měsíci již uměli přes dvacet písní, ale pořád to nebylo ono.
“Musíš do těch strun pořádně hrábnout. Když jsme Nabušený kytary, tak to musí být slyšet,” radil Torr.
“Ty jsi nějakej chytrej. Hrát neumíš, ale kecat by ti šlo,” odvětil naštvaně Ben Joe. Přesto zkusil hrát s větší razancí. I ostatní se snažili. Tak to šlo den za dnem.

Po několika měsících se rozhodli vystoupit před publikem. Ale nedopadlo to moc dobře.
“To stálo, víte za co,” křičel na zbytek kapely Doug Torr, když se druhý den sešli ve zkušebně.
“Mě se to nezdálo tak špatný,” mínil Ben Joe.
“Tak tobě se to nezdálo špatný? A co ti co odešli? Byla jich minimálně polovina,” pokračoval vztekle Torr.
“Bereš to moc tragicky,” mínil Spike smířlivě.
“Tobě nevadí, že tam čtyři lidi usnuli?”
“To, pravda, nebylo moc motivující, ale jeden člověk nám zatleskal,” bránil se Spike.
“Jeden člověk. To ti stačí? Navíc tleskal jen kvůli tomu, že to byla poslední písnička a on chtěl jít domů.”
“Tak to nebylo nejlepší, ale příště se to možná zlepší,” bránil zbytek kapely Ven Douci.
“Žádný možná. Příště to musí být lepší, jinak končím,” ječel psychotický Doug Torr. Ostatní ho nechali být a začali cvičit. Věděli, respektive spíš doufali, že se Torr po chvíli uklidní. A to se skutečně stalo.

Tak to šlo dál. Den za dnem, koncert za koncertem. Hudebníci se neustále zlepšovali. Lidé již před nimi neutíkali, naopak stali se nedílnou součástí sténadelské hudební scény. Na rozdíl od ostatních převážně folkových skupin, byl jejich hudební projev dravý, přímočarý až brutální. Posluchači to potvrzovali poskakováním do rytmu. Přesto všechno nebyl Doug Torr s hudebním projevem kapely spokojen.
“Pořád to nemá žádnou šťávu. Nemá to žádnou energii,” hecoval své kolegy Torr. Ostatním to nestálo za odpověď. Ždímali své nástroje co to dalo, ale i oni cítili, že tomu něco chybí. Torra to však štvalo víc a víc. Na jednom z koncertů to Torr nevydržel a náhle z ničeho nic v půli písně znechuceně odešel. Ostatní na něho překvapeně zírali, ale pokračovali v hraní. Nechtěli posluchačům pokazit zážitek.
Za chvíli se Doug Torr vrátil a tiše jako myška se zezadu přibližoval k Ben Joovi. Ten byl zcela zabrán do hraní. Torr byl již za ním. Pak rychle vytáhl svou vysokonapěťovou baterii a přiložil jí ke strunám. Sto tisíc voltů zaútočilo na Ben Joovy prsty. Jeho ruka začala kmitat nevídaným tempem. Proudem nabuzená kytara začala vydávat neslýchané zvuky. Fanoušci, tou dobou již dost rozjaření, začali křičet nadšením a svíjeli se v divokém rytmu. Doug Torr byl spokojen. Konečně to šlapalo podle jeho představ. Vteřinovým lepidlem přilepil baterii k Ben Joově kytaře. Ben Joe odehrál zbytek koncertu v nebývalém tempu. Jeho ruka kmitala tak rychle, že nebyla ani vidět. Doug Torr neváhal a přidělal vysokonapěťové baterie i k base a bicí. Jen díky tomu dokázali ostatní členové kapely držet z Ben Joem tempo. Úspěch kapely byl fenomenální.

Od té doby hráli již jenom pod proudem. Aby to každému bylo bylo jasné, změnili název kapely na Proudově umocněné nabušené kytary. Ale pro fanoušky to bylo moc dlouhé, tak si to zkrátili na PUNK. Nevídaně rychlá divoká hudba brzy překročila oblast Sténadel a stala se známá po celém světě.

Ostatní hudebníci se snažili Proudově umocněné nabušené kytary napodobit. Nebyli však schopni snášet tak vysoké napětí jako trénovaní sténadelští hoši. Museli se spokojit jen s náhražkou v podobě různých zesilovačů a repro beden. Ale i tak byl elektřinou umocněný zvuk obrovským pokrokem. Hudba se tím dostala do úplně jiné dimenze. Na počest Proudově umocněných kytar, kteří tento hudební projev vymysleli, začali tento styl nazývat punkem.