19. 7. 2018

Doktorův úžasný objev

Minulý týden kdosi zaklepal na okno naší ložnice. Podivil jsem se, neb byla téměř půlnoc. Opatrně jsem otevřel a tam stál....sám Doktor H. Než jsem se ho stihl zeptat co dělá v tenhle nekřesťanský čas právě u nás, spustil sám : "Démo, učinil jsem úžasný objev! Po vykonání velké potřeby jsem se chystal na její závěrečnou část a tu jsem popatřil ve své ruce jakýsi starý útržek komiksu. Zřejmě sem tyto noviny dala moje žena. Musíme šetřit, nemáme peníze, ale nestěžujeme si. Karbanátky z kopřiv nebo teplá voda smíchaná se zemí a mouchami není špatná, zvykl jsem si." Neříkal jsem nic, i my se topíme v bídě. Před dvěma dny jsme dojedli lýkovou židli, kterou jsme pečlivě rozvařili a došlo i na poslední sousedovu slepici. I s peřím. Už se ani neozýval, jen tupě zíral, jak se jeho kdysi veliké stádečko postupně tenčí. Umělec musí trpět, jinak netvoří. Doktor z kapsy rychle vytáhl onen kus papíru a popošel se mnou na světlo. "Podívej, je to o nějaké partě, kteří si říkají Rychlé ší...a dál to nemám. Tady je to utržené, právě v tom lomu. Asi jsem si toho nevšiml včas. Vypadá to, že jsou něco jako naše Pomalé kulky, ale nějak normálnější. A ani nevíme, jak se jmenují. Co to může být...to Rychlé ší..?" "Snad Rychlé šídla, Rychlé šístky, šípky?" snažil jsem se podat vysvětlení, ale tak jako tak, byli jsme úplně vedle. Tehdy jsme ještě nevěděli to, co víme dnes. To se ví, že nás to pořádně rozparádilo, na spánek nebylo ani pomyšlení. A cár komiksu byl bohužel přetržen tak nešťastně, že jsme ani nemohli zjistit jména těch podivných chlapců. Třeba Jarka Me.... (dál to také bylo nečitelné) mohl být klidně Jarka Mechový, Melmatěj či Meduna...a stejné to bylo u těch dalších. Kdo byl třeba Rych.....? Rychlovazač? Rychtář? Rychetský? A podobně jsme tápali u Jindry Ho... Že by to byl Jindra Holohlavý, Honivý, nebo dokonce Horník? Byli jsme zoufalí, ale věděli jsme, že tomuhle tajemství musíme přijít na kloub ať se děje, co se děje. Chtěli jsme vědět co nejvíce o partě, která, dle onoho papíru, vyrůstala v téže době jako naše Pomalé kulky. Dokonce i čtvrť, kde prožívali svá dobrodružství se jmenovala podobně - Stínadla místo našich Sténadel! Jak to, že je dnes nikdo nezná? To byla tak bezvýznamná parta kluků, že po nich zůstal jen jediný kousek utrženého papíru? Otázkou zůstal i autor... Bylo tam dole sice napsáno, že je to jakýsi Jaroslav Fo....(Fonda? Fousek?), ale to bylo vše, okraj cáru dále nic neprozradil. Rozhodli jsme se, že se vypravíme do Státní vědecké knihovny a vypátráme více. A to se také stalo. Ještě teď skoro nedýchám vzrušením co jsme se dozvěděli. Je toho tolik, že jsme se rozhodli, že to pečlivě zpracujeme, aby i vy jste měli ucelený pohled na celou tuto zvláštní záležitost. Buďte tedy s námi a těšte se na senzační odhalení! Vaši žhaví historici Doktor H a Déma.

10. 7. 2018

Voltové a energie

Voltská posedlost napětím přinášela četné problémy. Například bylo nutné stále zdokonalovat izolaci. Dalším problémem byly vzácné kovy, potřebné k výrobě stále dokonalejších baterií. Sténadelské zásoby byly v celku rychle vydrancovány. Velké zásoby vzácných zemin byly v Údolí slunce, ale těžba byla přerušena válkou s Tichou stranou, která si na údolí též dělala nárok. Po válce bylo údolí naprosto zdevastováno a navíc zamořeno pronikavou radiací. Těžba nepřicházela v úvahu. Zbýval jen dovoz z ostatních čtvrtí a posléze z celého světa.
Největším problémem však byla elektrická energie sama o sobě. Voltové totiž měli obrovskou spotřebu. Zpočátku, když měli v bateriích jen desítky Voltů, stačila na dobíjení veřejná elektrická síť. Síť zde zavedlo město, ale dospělí občané Sténadel ji nepoužívali. Neměli elektřinu rádi. Brzy však nároky na dobíjení Voltských vysokonapěťových baterií přesáhly kapacitu elektrárny, původně dimenzované na spotřebu Tokia či New Yorku. Jednoho dne byla spotřeba tak veliká, že elektrárna doslova vyhořela. Transformátory se roztavily a generátor se zadřel. Celé město bylo bez proudu. 

Lidé byli naštvaní na malé chlapce ze Sténadel. Ti se však o ostatní obyvatele města vůbec nezajímali. Trestné komando rozlícených občanů bylo zpacifikováno několika silnými výboji z baterek. Nespokojenci vzali do zaječích a nikdy se již ve Sténadlech neukázali.

Sténadelští chlapci se v klidu mohli věnovat problému s energií. Hned se pustili do díla. Začali stavět nové generátory. Vsadili na decentralizaci. Místo jedné velké elektrárny, měli spoustu malých či větších generátorů. Vynálezci vyzkoušeli všechny možnosti. Po celých Sténadlech byly rozmístěny tisíce zdrojů energie. Byly prostě všude. Vodní elektrárny doslova obsypaly řeku Hltavu. Její tok byl líný a nikoho do té doby nenapadlo zde stavět vodní elektrárny. Voltové však vynalezli nové pomaloběžné turbíny, které dokázaly vyždímat energii ze sebepomalejšího toku.
Dále zde byly super účinné větrné elektrárny, které dokázaly využít sebe menší vánek. Stačilo, aby se někdo pohnul či začal mluvit, a již se větrník točil a vyráběl elektrický proud.
Solární články Sténadelští koumáci zdokonalili tak, že dokázaly produkovat energii i za naprosté tmy. I tepelné elektrárny byly náležitě vylepšené. Byly na každém rohu a nahrazovaly klasické odpadkové koše. Stačilo do nich hodit kousek papíru či kelímek od jogurtu a hned bylo na světě pár kilowattů elektrické energie.
Ale ani to nebylo vše. Voltové se pustili i do miniaturních atomových elektráren. Dokonale zvládli jadernou fúzi. Ani nepotřebovali speciálně upravené palivo. Stačilo hodit dovnitř cokoli. Elektrárna si vhozený objekt rozložila na jednotlivé atomy. Ty si pak setřídila podle hmotnosti. Nejprve začala s těmi nejlehčími. Sloučila je v těžší prvky a pak pokračovala dál. To prováděla tak dlouho, až na konci vypadla kostka olova. Přitom bylo vyrobeno neuvěřitelné množství energie. Mnohem více, než určoval zastaralý Einsteinův vzorec.

Energie ze všech zdrojů byla předávána do páteřní elektrické sítě. Ta byla tvořena bezzákluzovými vodiči. Ty se vyráběly speciálním kováním měďzinkového vodiče. Díky originální struktuře vedly elektrický proud naprosto bez ztrát. Byly lepší než supravodiče, ale hlavně fungovaly i za vysokých teplot.
Celá síť byla doplněna energetickými sily, kde mohla vyrobená energie bez ztrát uchovávána libovolně dlouho. Celá soustava byla naprosto precizní. Ani jeden jediný Volt nepřišel nazmar.

5. 6. 2018

Filtr Čestmíra Tláskače

Po Mirkovi se do vyprávění jednoho z tolik populárních příběhů o legendárním Tláskači pustil Tryskonožka.

Čestmír Tláskač žil stejně obyčejným nudným životem jako ostatní obyvatelé planety naivně nazývané Země. Každý totiž věděl, že život na planetě nepochází ze Země, ale z vesmíru. Konkrétně ze sektoru KapaDelta, odkud jednou přilétlo automatické kolonizační plavidlo. To teraformovalo do té doby pustou planetu a injektovalo mikroskopické zárodky života. Bohužel dlouhým cestováním došlo díky vesmírné radiaci k poškození generátoru protobioplamaztu. Za to, že se na planetě vyvinulo něco tak hrozného a odporného jako jsou lidé Kapadelťané opravdu nemohou. Ostatně se již několikrát upřimně omluvili na zasedání parlamentu Megagalaktické unie. Dokonce dobrovolně zaplatili tzv. poplatek lítosti.

Ale zpět k Tláskači. Byl to obyčejný prosťáček, který si moc dobře uvědomoval, že je nebetyčně hloupý. Těch naprosto zbytečných myšlenek co měl v hlavě. Hanba mluvit. Měl jich tolik, že nevyhnutelně musela jednou přijít i myšlenka, která stála za to. Jedna naprosto dokonalá idea. Napadlo ho, totiž, že je hloupý jenom proto, že má hlavu plnou naprosto hloupých a zbytečných myšlenek. Stačilo se toho balastu zbavit a musel se stát chytrým i kdyby nechtěl. Ale jak se zbavit té myšlenkové slámy? Jak ten plevel odfiltrovat?
“Odfiltrovat. Ano to je ono. To je ten správný způsob,” zaradoval se. Stačí vytvořit filtr myšlenek. Jeho zadost skončila. Zalekl se. Na něco takového nikdy mít nebude. Ale byl to předčasný strach. Kupodivu nebylo vůbec složité myšlenkový filtr vyrobit. Dokonce to zvládl i takový trouba jako byl on. Stačilo totiž použít stávající biočip, jen bylo potřeba ho trochu přeprogramovat. Okamžitě si ho nechal voperovat do mozku. Neměl co ztratit.
“Stejně již nemohu být hloupější,” říkal si a měl pravdu. Jeho program byl naprosto mizerný a neefektivní. Filtr dokázal zachytit jen sotva tisícinu hloupých myšlenek. Ale i to stačilo. Uprázdněné místečko zaujaly chytřejší nápady. Díky lepším myšlenkám, zdokonalil filtrovací algoritmus. Ještě, že mu primář vyvedl od čipu konektor. Připojil se a nahrál novou verzi. Tím se zase o něco více zbavil své hlouposti. Tak to šlo dál a dál. Nakonec se z něho stal génius. Jeho filtr byl dokonalý. Neprošla jím ani jedna hloupost či zbytečnost.
Začal svůj filtr prodávat. Byl však o něj jen malý zájem. Lidé byli tak hloupí, že ho nechtěli. Ale po čase se přeci jen rozšířil mezi celou společnost. Filtr fungoval dokonale. Lidé se radovali, že mají v hlavě prázdno. Všechny nesmysly, hlouposti a zbytečnosti byly pryč. Prázdno se postupně zaplnilo chytrostí a moudrostí.
Nakonec se lidstvo skládalo ze samých géniů. Vývoj šel dopředu neskutečným tempem. Otázka dostatečných zásob energie pro celé lidstvo byla vyřešena za půl roku. Dostatek jídla pro všechny byl vyřešen za tři měsíce. Nesmrtelnost za týden. Atd. Atd. Jen ovládnutí galaxie trvalo plných dvacet let.

5. 5. 2018

Nepovedený vynález Felixe Tláskače

Když Houska domluvil, rozhodl Se Dlužín, že také on dá do placu příběh o Tláskačovi. Nikoho se na nic neptal a hned spustil.

Felix Tláskač byl věčný smolař. Nikdy se mu nic nepovedlo. Chtěl být vynálezcem, jenže byl tak nešikovný, že žádný jeho vynález nefungoval. popravdě řečeno, jeho vynálezy fungovaly, ale zcela jinak než původně zamýšlel. Kupříkladu jeho vyhřívané křeslo určené pro eskymáky probíjelo a zabíjelo. Stalo se z něho legendární elektrické křeslo, které se používalo k popravám odsouzených vězňů. Místo aby se radoval z úspěchu, byl zarmoucen. Tohle nebylo co chtěl. Jeho vynález měl lidem pomáhat a ne je zabíjet. Přestože měl Felix podobných neúspěchů celou řadu, stále se nehodlal vzdát. Stále chtěl vymyslet vynález který by lidem pomáhal.

Napadl ho elektrický hrnec, který by sám vařil. Říkal si, že na tom se snad nedá nic zkazit. Pustil se do díla. Konečně byl hotov. Nandal do hrnce potraviny. Zapojil přístroj do zásuvky a spustil jej. Chvíli se nic nedělo. Pak se jídlo začalo vařit.
“Povedlo se,” jásal. Měl skutečně proč. Jeho vynález fungoval. Hrnec opravdu uměl vařit jídlo. Šel se pochlubit do hospody, ale bylo to podivné. Hospoda byla úplně jiná. I lidé, které cestou potkal,  byli jiní. Felix si dodal odvahy a vešel dovnitř. Poručil si pivo. Naštěstí chutnalo tak jak ho znal. Poručil si další a další. Zapředl hovor s muži u vedlejšího stolu. Zpočátku nechápal o čem to mluví. Bylo to naprosto neuvěřitelné. Dostal se nějakých padesát let do budoucnosti. Do roku 2018. Nějaký čas zde strávil. Sledoval různá zpravodajství a snažil se pochopit co se stalo. Došlo mu, že to musel způsobit jeho hrnec. Vrátil se proto domů a hned se pustil do předělání hrnce, tak aby se vrátil zpět do své doby. Když byl spokojený, znovu jej spustil. Když dovařil jídlo, šel opět do hospody, aby si ověřil, zda je ve správném roce. Cestou našel vyhozené noviny. Zjistil, že je v roce 1989. Nebyl to sice správný rok, ale alespoň to byl posun správným směrem. Příštím vařením se již jistě dostane do své doby, nebo někam poblíž. Rozhodl se, že než se pustí do nového pokusu, dá si jedno dvě piva na kuráž. Vešel do hospody. Byla plná. Objednal si pivo a dal se do hovoru. Lidé byli nadšení z právě proběhlé revoluce. Byli plni elánu a očekávání. Felix, vědom si toho, co je v budoucnosti čeká, se snažil klidnit jejich nadšení a naděje.
“Moc se neradujte. Za třicet let se budou komunisté cpát do vlády.”
“Není možné. Za třicet led již dávno nevymřou.”
“Nevymřou. Za třicet let zde budou dít věci, kterým nebudete věřit. Tak například, zloděj bude předsedou vlády.”
“To si děláš legraci,”
“Nedělám. A presidentem bude ruský agent.”
“Nemožné. Jak by se mohl stát presidentem?”
“Normálně. Lidé si ho sami zvolili.”
“Kecy.”
“Žádný kecy. to je pravda. A předchozí president byl zloděj. Dokonce ho natočili přímo při krádeži a pouštěli to v televizi.”
“To ale musel okamžitě odstoupit.”
“Neodstoupil, dělal jako by se nic nedělo,” vysvětloval Felix, ale lidé již neměli náladu na jeho zprávy z budoucnosti. Pustili se do něj hlava nehlava.
“Přestaň si vymýšlet a říkat takové nesmysli,” volali na něj a hnali ho z hospody. Felix byl rád, že zachránil život. Jen co přišel domů, zapnul hrnec, aby se dostal do správné doby. Z hrnce však vylétl obrovský výboj a zabil ho.

24. 3. 2018

Výňatek z Voltské ústavy


Podařilo se nám najít kousek Voltské ústavy. Zde vám ho předkládáme.

Každý registrovaný Volt má nárok na bezplatné dobíjení z veřejné Voltské sítě, ale maximálně desetkrát za týden. Při dobíjení nad tento rozsah musí uhradit aktuální dobíjecí sazbu. V případě porušení, je viník potrestán výrobou jednoho kilowatu na šlapacím kole.

Každý Volt musí minimálně jednou za půl roku doložit zvýšení napětí ve své baterii. Pokud nedojde ke zvýšení dvakrát za sebou, je z Voltského společenství doživotně vyloučen.

Každý Volt má na starost určitou část veřejného vedení. Musí se o něj náležitě starat a pravidelně měřit vodivost. Pokud dojde ke snížení vodivosti, musí to neprodleně nahlásit. Jeho díl bude dočasně vypojen. Zodpovědný Volt musí dané vedení na vlastní náklady nahradit a znovu zprovoznit. Doba přerušení nesmí přesáhnout 24 hodin. Jinak je Volt odsouzen k týdenní nucené výrobě elektrické energie za každou hodinu přesahující povolený limit.

Každý Volt je povinen viditelně nosit Voltské insignie a udržovat je plně funkční. To znamená, že baterie musí být alespoň z poloviny nabitá a musí mít předepsané minimální napětí. To se určuje jednou za měsíc Napěťovým rozkazem.
Dioda či žárovička musí mí předepsaný odstín podle Voltovi aktuální hodnosti. Musí být plně funkční, což znamená, že její paprsek musí být schopný přeříznout dřevěnou desku o šířce minimálně jednou centimetru. Porušení se trestá týdenním vězením.

Zakladním a nespochybnitelným právem každého Volta je právo na napěťový souboj.
Pokud je Volt vyzván kýmkoliv na napěťový souboj, musí výzvu přijmout. Pokud někdo někoho vyzve, nesmí býti žádnému účastníku bráněno v souboji. Souboj musí být prováděn čestně bez podvádění. Souboj probíhá pod dohledem Usměrňovače, který klidní příliš agresivní účastníky souboje a provádí vlastní měření. Též dohlíží na dodržování pravidel. Baterie nesmí bít nabyta přes konstrukční mez. Dále kontroluje zda je baterie vyrobena podle zásad bezpečnosti. Nestabilní baterie, které hrozí explozí zabavuje a bezpečně zneškodňuje. Volt, které použil nebezpečnou baterii je na měsíc vyloučen z Voltské napěťové soutěže. Výsledky zápasu jsou zapisovány do databáze Voltské napěťové soutěže. Smí zapsat jen certifikovaný Usměrňovač. Voltské napěťové soutěže, též zvané napěťová liga, se smí zúčastnit jen Volt, jehož baterie má napětí minimálně 500 Volt.
Prohrávající Volt musí veřejně uznat svou porážku slovy "Má baterie nestojí za nic", nebo obdobnými schválenými slogany.

3. 3. 2018

Přezvěstná schopnost Paula A. Tláskače

Když Mentolka skončil své vyprávění o Bruno Tláskači. Poprosil vystrašený Jindra Houska o to, aby již nevyprávěli tak strašidelné příběhy. Nebo se bude bát jít v noci domů a budou muset s ním zůstat v klubovně až do rána.
“A o čem máme vyprávět ty chytrej? Strašidelné příběhy jsou to nejlepší co existuje,” ohradil se naštvaně Mentolka.
“Já nevím, něco pozitivního a milého,” bránil se Houska, stoupenec Květinového hnutí.
“Mě nic takového nenapadá,” odsekl naštvaně Jarek.
“Mě také ne,” přidal se Rychlonožka.
“Mě také ne,” dodal Červiváček.
“Když chceš slaďáček, tak si ho vyprávěj sám,” rozhodl Mirek, kterému se dosavadní příběhy líbily. Také chtěl Housku trochu podusit, aby mu ukázal, že kritizování je snadné, ale něco vymyslet je mnohem těžší. Předpokládal, že Jindra nebude schopen vyprávět žádný příběh. Ostatně jeho fantazie  byla skoro nulová. A jeho paměť na vyslechnuté příběhy také za moc nestála. Již se těšil, jak se bude Houska, po chvilce trapného ticha, všem omlouvat. Navíc mu to dá příště, při vhodné situaci, sežrat. Jindra byl, Mirkovou výzvou zaskočen. Chtěl utéct, ale měl strach. Chtěl plakat, ale to nemohl. Pláč byl v klubu přísně zakázán. Byl by okamžitě vyloučen z party. Pak ho však poprvé v životě políbila múza a začal vyprávět.
 
“Chcete příběh? Máte ho mít. A to příběh pěkně pozitivní, bez strašení a hrůz. Je to příběh o Paulu A. Tláskačovi. Paul byl obdařen schopností vidět do budoucnosti. Není proto divu, že byl nehorázně bohatý. Jakmile byl plnoletý vrhl se do sázení a hazardních her. Vyhrával na dostizích, v ruletě, v loterii, v kartách, v chrtích závodech a v dalších podobných výherních akcích. Pochopitelně se to rychle rozkřiklo. Žádný bookmaker již od něho nepřijal sázku, a to ani když zkusil přestrojení. Měl zakázán vstup do casin na celé planetě. Nemohl se účastnit ani nelegálních her. Paulovi to však nevadilo. Byl již tak bohatý, že nemusel do konce života hnout prstem. Navíc zde byla jedna instituce, kam mu přístup nemohli zakázat, bez toho aniž by museli překopat celý právní řád. Byla to burza. Díky své schopnosti věděl jaké akcie má koupit a kterých se rychle zbavit. Díky tomu burza nakonec zkrachovala. Z mnoha investorů se stali chudáci.
Nikdy také nebyl nemocný. Věděl dopředu, komu se má vyhnout, kdo zakašle, komu nemá podávat ruku. Také se mu nikdy nic nestalo. Procházel životem bez jediné nehody. Věděl, kterému letadlu se má vyhnout. Do kterého vlaku nenastupovat. Kdy se držet dál od silnice a které taxi nebrat.
Věděl kdy a kam jet na dovolenou. Jeho dovolené byly senzační plné zábavy a nečekaných atrakcí. Nikdy mu na dovolené nezapršelo.
Jeho život byl tak dokonalý, že se začal nudit. Z dlouhé chvíle se dal dráhu zločinu. Šlo mu to skvěle. Věděl, kdy půjdou strážci na obchůzku. Jaké heslo zadají. Kdy zavolají policii, jakou past na něho kdo vymyslí atd. Proto pro něho nebyl problém vyloupit jakoukoli banku, museum či galerii. Nestačilo mu to. Začal vykrádat i národní banky.
Stal se nejbohatším člověkem na planetě. Jeho majetek převyšoval bohatství většiny států. Státy připravené o peníze krachovaly. Krachovaly i firmy, neboť nebylo od koho si půjčit na investice. Zkrachovala (jak jsem se již zmínil) i světová burza. Svět spěl do záhuby. Jen on jediný se měl dobře. Chtěli ho zabít, ale neměli šanci. Paul dobře věděl komu se vyhnout a kam se schovat. Nakonec zemřel stářím. Celý svět se zaradoval. Vše se začalo pomalu vracet do normálu. Bylo to na poslední chvíli. Kdyby žil Paul ještě o pár měsíců déle, nikdo by nepřežil.”

21. 2. 2018

Tři bratři

Byli jednou tři bratři. Krátko, Úzzko a Slepo. Byla to trojčata. Byli naprosto nerozluční. Vše dělali společně. Každý den si spolu hráli. Dělali spoustu rošťáren. Byla to vlastně taková malá katastrofa na třetí. Dospělí, když tu podivnou trojku uviděli, raději se klidili z cesty. Nechtěli se jim dostat do spárů. Také spolu chodili do školky a později do školy a dokonce i na gymnázium. Za ta léta se již měli plné zuby. A tak se úderem osmnáctého roku rozešli a již se nikdy nesetkali. Každý se vydal hledat své štěstí.
Život a skutky Úzzka jsou všeobecně známé. Nebylo to nic zajímavého. Měl stejně nudný a obyčejný život jako většina lidí. Nejprve se stal tajným agentem. Pak byl redaktorem a nakonec upírem. Prostě nic zajímavého. Ostatně vše již bylo podrobně popsáno v knize Záhada samovaru. Takže nemá smysl se Úzzkovi více zmiňovat.
Životní příběh Krátka byl již mnohem zajímavější. Byl zaníceným sportovcem. Každou chvíli svého života věnoval sportu. Jednou si šel zaběhat. Když doběhl, tak se celý uřícený napil. Dostal infarkt a umřel.
Slepo byl od dětství silně krátkozraký. Proto musel nosit brýle. Jeho brýle byly velice silné. Měly 28 dioptrií. Byly to vlastně takové malé dalekohledy. Děti se mu kvůli brýlím posmívali. Ale jen v zimních měsících. V létě si posměšky nemohli dovolit. Z Slepovo brýlí se totiž rázem stala nebezpečná zbraň. Brýle soustřeďovaly sluneční paprsky tak silně, že byly schopné propálit i beton. Na koho se podíval ten to pěkně schytal. Posměváčci měli na těle těžké popáleniny. Příště si posměšky dobře rozmysleli.
Slepo velice chytrý. Rozený šprt. Vystudoval universitu a stal se astronomem. Byl nejlepším astronomem v dějinách. Nepotřeboval totiž žádný drahý dalekohled. Stačily mu jeho super brýle. Objevil nejvíce hvězd a planet na světě. Pak však jeho úžasná kariéra náhle skončila. Podíval se totiž omylem do slunce a oslepl.

20. 2. 2018

Syslíci



Vážení čtenáři děkujeme. Článek o lovu syslíků vzbudil váš obrovský zájem. Vaše dopisy, e-maily a zprávy mají jedno společné. Chcete více podrobností o lovu syslíků. Chcete vědět, jaké záludné úkoly si vychytralý Dlužín připravil pro své kolegy z Pomalých kulek. Váš zájem nás velice potěšil. Proto jsme se já a Déma rozhodli zjistit o této neobvyklé soutěži více. Ostatně i nás toto téma zajímalo. Tak jsme se vydali do terénu a hledali jsme další informace o netradičním lovu. Naštěstí jsme narazili důchodce Františka Surového. Ten zamlada působil v kožešnické firmě. Vzpomněl si na chlapce z Pomalých kulek, kteří mu pravidelně nosili kůže různých zvířátek z jejich chovné farmy. Během toho, co kontroloval kvalitu kožíšku, svěřovali se mu ubozí chlapci, co všechno museli v klubu vytrpět. Z tohoto vyprávění se nám doposud podařilo nashromáždit tyto podrobnosti o lovu syslíků.

Syslík závisti
Dotyčný musel uprosit rodiče, vyžebrat, či jiným způsobem získat věc, kterou mu závidělo co nejvíce vrstevníků. Čím více bylo závistivců, tím většího syslíka dostal.

Syslík špatných skutků
Pro získání tohoto syslíka bylo potřeba během jednoho týdne udělat alespoň deset špatných skutků. Třeba napálení důchodce na rádoby výhodnou cenu. Pomluvení kamarádů na Ksichtoknize. Odcizení peněženky neznámému člověku. Zesměšnění učitelky. A tak podobně. Fantazii se meze nekladly.

Syslík lhaní
Uchazeč o tohoto syslíka nesměl říct 24 hodin pravdu, a to ani omylem. Aby nemohl podvádět, byl mu po celou dobu nablízku někdo z party. Také nesměl být zticha déle než pět minut. To by to měl moc jednoduché. Jakmile soutěžící řekl něco, co odpovídalo skutečnosti, byl ze soutěže vyřazen. Nový pokus se mohl zahájit nejdříve za měsíc.

Syslík lenosti
Byl vcelku oblíbený. Byť se zdál jednoduchý, málokomu se podařilo jej ulovit. Pravidla byla velice jednoduchá. Lovec syslíka se nesměl po 12 hodin zvednout z postele. Nesměl se ani posadit, či podpírat lokty. Musel jen ležet.

Syslík nenávisti
Byl prováděn na různých výpravách Pomalých kulek. Dlužín namátkou vybral neznámého chlapce, kterého právě potkali. Lovec syslíka musel vybraného jedince během půl hodiny naštvat tak, aby prohlásil, že ho zabije. Přitom však nesměl použít ani jedno sprosté slovo, či nadávku.

Syslík bolesti
Lovec syslíka dal ruku na silnici a nechal si ji přejet nějakým vozidlem. Například popelářským autem. Po dobu kdy byl ruka v dotyku s pneumatikou, nesměl vypustit ani hlásku, jinak byl úkol považován za nesplněný.

Syslík spoření
Lovec musel za dobu jednoho týdne naspořit nebo jinak obstarat co největší peněžní částku. Minimálně se muselo jednat o tisíc korun. Na tohoto syslíka většinou navazoval Syslík štědrosti.

Syslík štědrosti
Pokud dotyčný celou naspořenou částku ze Syslíka spoření daroval Mirkovi, dostal Syslíka štědrosti.

Toje zatím vše, co se nám o lovu syslíků podařilo zjistit. Ale nebojte. pátráme dále.

23. 12. 2017

Pomalé kulky a vánoce


Vztah Pomalých kulek k vánocům byl ambivalentní. Mirek vánoce miloval, neboť v tu dobu měl jeho klub finanční žně. Zatímco zbylí chlapci vánoční období nesnášeli, ba přímo nenáviděli.

Vše začalo to již začátkem prosince, kdy museli hoši v noci tajně chodit do lesů a řezat stromky. Kdo nestihl za večer dotáhnout alespoň deset stromků dostal od Mirka, který seděl před klubovnou a nakradené stromky prodával, černý puntík. Za pět puntíků buď musel zaplatit pokutu, která byla mezi hochy známější pod pojmem výpalné, nebo musel odpracovat jednu šichtu v místním lomu a vydělané peníze odevzdat vydřiduchovi - Dlužínovi.

Další akcí byl výkup kaprů. Za peníze vydělané prodejem stromků nakoupily Pomalé kulky kapry. Chlapci nekupovali jeden nebo dva kusy, ale vše co daný obchodník měl. Postupně takto vykoupili všechny ryby v celé Tiché straně a nejbližším okolí. Pak do ryb nacpali olůvka a vše se ziskem prodali.

Ale ani tím utrpení chlapců nekončilo. Dlužín je pravidelně vyháněl na vánoční trhy. Zde chlapci museli okrádat nepozorné občany. Díky dlouhodobému tréninku jim to šlo jako po másle. Chlapcům se to nelíbilo a prosili, aby o vánocích krást nemuseli, že stačí to co nakradli během roku. Dlužín však byl neoblomný a na okrádaní spolubližních trval. Jeho touha po penězích byla neukojitelná.

Nejhorší byl pro chlapce štědrý den. Mirek všechny vyhnal na Tiché náměstí, což bylo největší náměstí na Tiché straně. Mělo rozlohu deset hektarů. Rychlonožka byl odveden na jeden konec náměstí. Zde mu byla odebrána protéza, aby nemohl utéci. Musel si sednout na promrzlou zem a žebrat. Nesměl (bez protézy ani nemohl, ledaže by se plazil, což se mu v mazu příliš nechtělo) z místa dokud si pro něho zbytek party nedošel. Občas se mu stalo, že přimrzl. V tom případě musel žebrat do té doby, než přišla obleva. Jednou tak zůstal až do velikonoc.

Ani ostatní na tom nebyli o moc lépe. Mirek je zavedl na druhý konec náměstí, postavil před ně velkou námořnickou truhlu a donutil chlapce zpívat koledy. Hoši zpívali tak falešně, že lidé raději hodili do truhly penízek, aby to nemuseli poslouchat. Díky tomu byla truhla celkem brzy plná.

Konečně se mohli vrátit do klubovny. Cestou se stavili pro Rychlonožku. Pokud nebyl přimrzlý, vzali ho sebou. V klubovně si stoupli před ukradený stromeček a Mirek dal každému dárek - stírací los. Dlužín losy předtím důkladně prověřil, pod svým super výkonným rentgenem. Šlo o losy, které nevyhrávaly. Pokud náhodou narazil na výherní los, nechal si jej a nahradil jej jiným nevýherním. Chlapci vzali losy a pak, jako každý rok, pěkně setřeli.

9. 12. 2017

Lov syslíků

Jak bylo již zmíněno, Pomalé kulky chovaly různá zvířátka. Nejvíce měli syslíků. Bylo to způsobeno tím, že Mirkovo nejoblíbenějšími zvířátky byli křečci a sysli. Křečci pro své zásobovací vaky po obou stranách pusy a syslíci zejména proto, jak si dokáží nasyslit velké množství potravy. To Mirkovi velice imponovalo. Tak trochu mu to připomínalo jeho vášeň pro sbírání mincí.

O křečky byl velký zájem a klubovní pokladna, ze které Dlužín pravidelně vybíral svou 90% daň, se díky tomu rychle plnila. Ale o roztomilé syslíky zájem nebyl. To Mirka štvalo, obzvláště, když se podíval na účet za žrádlo. Navíc se syslí kolonie velice rozmnožila a nebylo kam dávat další přírůstky. Přesto všechno Mirek zásadně odmítal syslíky jen tak vypustit do přírody. Dlužín v nich viděl zdroj bohatství a nehodlal se ho vzdát přes hlasité protesty ostatních členů Pomalých kulek. Ti syslíky nenáviděli, neboť vzhledem k jejich množství se kydání klecí stávalo nebezpečnou operací. Syslíci na ně útočili, kdykoli sáhli do klece. Četné škrábance a bolestivé hryzance byly denní záležitostí. Chlapci vymýšleli jak se syslů nenápadně zbavit, ale nešlo to. Mirek, jako by něco tušil, začal syslíky pravidelně přepočítávat. Za každého chybějícího sysla, museli zaplatit obrovskou pokutu. Navíc pak měl dotyčný celý týden úklidovou službu.

“Jak vyvolat o syslíky zájem?” přemýšlel Dlužín. Musím začít v našem klubu. Když začnou mít moji chlapci o syslíky zájem, jistě se to pak rozšíří i mezi ostatní chlapce z Tiché strany. O tom neměl pochyb. Věděl, že Rychlonožka a Červiváček jsou strašné drbny. Jistě se všem okamžitě pochlubí. Ale jak je motivovat k zájmu o syslíky? Jak zlomit tu jejich proklatou nenávist? Chtělo by to nějakou soutěž. Vtom dostal nápad. Sice mu bylo trochu líto, že někteří syslíci přitom přijdou o život, ale účel světí prostředky. Hlavně že budou prachy. Hned šel chlapce seznámit se svým nápadem.

“Jak by se vám líbilo zabít syslíka?” zeptal se Mirek jako by nic. Chlapci začali skákat nadšením. Jindra Houska dokonce začal tancovat indiánský rituální tanec radosti.
“Má to ale jednu podmínku,” pokračoval Mirek. Chlapci přestali vískat a zpozorněli. Dalo se čekat, že to nebude jen tak. Obzvláště, když šlo o nápad z Mirkovi hlavy. Mlčky čekali co přijde. Čekali to nejhorší.
“Než vám povolím syslíka ulovit, budete muset splnit předepsaný úkol. Pokud úkol splníte, můžete syslíka ulovit, ale stáhnete ho a jeho kůžičku si našijete na kabát. Každý měsíc pak vyhodnotíme nejlepšího lovce syslíků a ten pak za odměnu dostane deset korun. Seznam úkolů máte tady,” řekl Mirek a podal chlapcům dlouhý pruh papíru s úkoly. Chlapci se k papíru vrhli jako sršni. Jak se dalo čekat, nebyly úkoly jednoduché. Kupříkladu šlo syslíka hbitosti což byla krádež pneumatiky z jedoucího automobilu. Nebo syslíka komunikace což znamenalo opití bankovního úředníka a vymámení hesla k sejfu. Či syslík zručnosti, kde bylo úkolem co nejvěrněji napodobit mince či bankovky vydávané státní bankou. A pochopitelně zde bylo mnoho dalších úkolů.

“Tak co? Jak se vám to líbí?” zeptal se Mirek po chvilce. Chlapci mlčeli a přemýšleli. Moc se jim do úkolů nechtělo. Byly to velice těžké úkoly.
“Vem to čert,” prohlásil nečekaně Červiváček. “Hlavně, že se zbavíme těch hryzacích potvor. Já jdu do toho. Chci alespoň jednu potvoru zamordovat.” To strhlo ostatní, kteří doposud váhali.
“Já taky.”
“Já taky,” znělo od ostatních chlapců. Mirek se usmíval. Zase se mu podařilo donutit své chlapce udělat to co chtěl.

Hned druhý den začala soutěž. Chlapci se do ní pustili s opravdovou vervou. Jen co splnili úkol, pustili se do lovu sysla. Hoši s nefalšovanou radostí usmrcovali nenáviděné chlupaté tvory. První den přišlo o život deset syslů. A tak to šlo dál. Brzy mohutné stádo syslů prořídlo. Kabáty Pomalých kulek byly obšité syslími kůžičkami.
Jak Mirek správně předpokládal, Zpráva o lovu syslíků se rychle rozšířila. Zájem o malé chlupáče byl enormní. Brzy jim stádo zmizelo a byli nuceni dovážet syslíky s Polska, Egypta a dalších zemí. Byl to obrovský byznys. Mirek byl výsostně spokojen.

Zprávy o soutěži na lov syslíků brzy překročil hranice Tiché strany. Po čase lovila syslíky celá republika. Pochopitelně se našla i řada napodobovatelů. Například jakýsi Foglar soutěž okopíroval, jen ji přejmenoval na lov bobříků.