23. 4. 2019

Mirek a strach

Nejvíce ze všeho nenáviděl Dlužín strach. Ne, svůj. Mirek neměl strach z ničeho. Maximálně měl obavy z toho, že po něm bude někdo chtít, aby vrátil půjčené peníze. Ale nebyl to skutečný strach, bylo to jen takové nevinné fantazírování o tom, co by se mohlo stát. I kdyby se někdy našel nějaký odvážný hoch chtěl by po něm vrátit své peníze, Mirek by mu nic nevrátil. A i kdyby se to v pomatení smyslů nedejbože stalo, snadno by svou ztrátu zacelil další půjčkou.
Bylo to něco jiné ho co nenáviděl. Mirek nenáviděl strach svých kamarádů, členů Pomalých kulek. Mnohokrát hochům vysvětloval, že strach je nesmyslný, že je jen připravuje o peníze. Chlapci mu to vždy odkývali, ale strach měli pořád. Měli například strach sáhnout kolemjdoucímu do kapsy, měli strach sebrat psovi kost z tlamy, měli strach z ožebračení žebráka, atd.
Dlužín se proti tomu pokoušel bojovat, proto hochy proti strachu trénoval. Myslel si, že když chlapci prožijí nebezpečnou situaci, tak již se jí příště nebudou bát. A tak je nutil vytahovat mince z ohně, boxovat s profesionálním boxerem, pokousat psa, procházet minovým polem, skákat šipku do bazénu bez vody, prodírat se trnitým houštím a mnoho dalších nebezpečných věcí. Na chlapce to však nemělo žádný vliv. Jejich strach se nezmenšil, ba přímo naopak. Třásli se strachy již když je Mirek oslovil, ani jim nestačil říct, co mají udělat. O to byl Dlužín vzteklejší a o to horší úkoly jim vymýšlel.
Až to jednou konečně vzdal. Pochopil, že chlapce vůči strachu neotuží. “Dobrá,” řekl sám sobě, “mají strach, tak ať. Ale kdyby to na sobě alespoň nedávali znát. Takhle vypadáme jako parta strašpytlů. A někteří, zejména Tryskonožka a Červiváček se tím ještě vytahují. Minule se ve škole vytahovali, jak velký měli strach, když měli skočit do vařícího oleje. Tak to ne, to nestrpím. Já jim dám vytahovat se strachem. Uvidí ty přísné tresty, jestli ještě něco takového zjistím. Chlapečkové budou mít strach mít strach. To je ono,” zajásal Mirek. “Potlačím strach strachem.” A jak řekl, tak udělal. Začal přísně trestat jakýkoliv, byť sebemenší, projev strachu. Zabralo to. Od té doby, nikdo z Pomalých kulek nepřiznal, že má strach. Všichni se tvářili jako největší hrdinové, i když měli mokro v kalhotách.

8. 4. 2019

Otázky, samé otázky...pokračování 10

“Do háje,” zařval jsem. “Musíme zdrhnout ten hnusný BoRoboNzák nás prásknul. Tak proto bylo to jeho vyprávění tak dlouhé. Schválně to natahoval ParRoboChant jeden. Chtěl nechat ZaRoboBijákům čas aby nás našli. Teď již musí být kousek od nás.”
“Klídek, Démo,” řekl Doktor jako by se nechumelilo. “Již na tom pracuji.” Vzal šroubovák a začal rozebírat ukořistěný harddisk. Občas mě Doktorova nebojácnost vytáčela a tohle byl jeden z těch případů. Jenže Doktor nebyl takový vždycky. Ba přímo naopak. V dětství to byl přímo ukázkový strašpytlík. Bál se dokonce i svého vlastního stínu. A co víc, bál se svých myšlenek. Bál se i myšlenek, že se bojí svých myšlenek. Nejvíce se bál svého strachu. Bál se ho tolik, že si ho raději nechal vyoperovat. Byla to náročná operace po které Doktorovi z mozku skoro nic nezůstalo. Jeho mozek byl strachem přímo nasáklý. Všechna zasažená tkáň musela pryč. Po operaci měl Doktor v lebce spoustu prázdného místa. Každá myšlenka pak měla vlastní ozvěnu. Bylo to velice nepříjemné. Doktor uvažoval, že prázdné místo vyplní pilinami, ale naštěstí jeho mozek rychle dorostl, a tak pilin nebylo potřeba. Ale možná to byla chyba, ve většině případů by piliny posloužily daleko lépe než jeho mozek. 
Nebyl čas na dlouhé úvahy. Situace byla vážná a čas kvapil. Rozhodl jsem utéci a nechat Doktora jeho osudu. Když je tak pomatený, že si nechá vyoperovat strach, základní to lidskou vlastnost, tak si nic jiného nezaslouží. Zachráním alespoň svůj život, čímž prospěji lidstvu. Vyběhl jsem ze dveří, ale na chodbě jsem se zastavil. Zvědavost mě přemohla. Chtěl jsem vědět co to ten potrhlý Doktor zase vyvádí, i když bylo jasné, že mě to bude stát život. Pokorně jsem se vrátil a sledoval Doktora při práci. Ten již mezitím vyndal lokátor z hardisku a připojil ho k počítači.
“Co děláš?” zeptal jsem se ho. “Proč toho nenecháš a raději se nedáš na útěk?”.
“Není důvod k panice, alespoň pro zatím,” odvětil mi s drzým úsměvem. “Přeprogramoval jsem jejich lokalizátor. Komando, které je na cestě nás zabít, na svých monitorech vidí, že jsme právě vyběhli z domu a máme namířeno do Palerma. Ano, dřív nebo později zjistí, že jsem je podvedl, ale nějakou chvíli to potrvá. Zatím máme čas si v klidu vypít kávu, sbalit se a odejít.”
A tak jsme udělali, jak Doktor řekl. Vychutnali jsme si Doktorovu oblíbenou brazilskou kávu Santos Mogiana. Pak jsme vzali vše potřebné, nainstalovali tajné kamery a vyrazili jsme do jednoho z Doktorovo tajných úkrytů. Doktor byl totiž, jak jsem již uvedl, programátor a tak měl mnoho tajných bytů, kam se uchyloval před nespokojenými zákazníky, kteří po něm chtěli, aby program opravil nebo aby jim vrátil peníze. Nyní jsme se uchýlili do toho nejvzdálenějšího, abychom měli jistotu, že nás ARoboGenti nevypátrají.

20. 3. 2019

Otázky, samé otázky...pokračování 9

“Poté co byl vyřešen problém s možným vyzrazením tajemství Pomalými kulkami, soustředila se armáda na robota. Speciální skupina analyzovala data získaná zmizelým týmem. Díky reverznímu inženýringu a spousty úsilí se nakonec podařilo robota zreplikovat. Myšleno samozřejmě fyzicky. Softwarově to byla bída. Vědci měli příliš málo informací o robotově chování. Měli sice i popis od jakéhosi Možnera, což byl externí pracovník, který měl robotovo programování dekódovat. Jeho zápisky však byly velice nesrozumitelné. Důležité informace chyběly. Zřejmě úmyslně. Armádní psycholog, který měl posoudit věrohodnost získaných poznámek prohlásil, že byl Možner sice na sto procent psychopat, ale zapsané informace lze považovat za důvěryhodné. A tak příslušní programátoři odladili podle Možnerovo poznámek základní verzi robotova chování. Přes toto softwarové omezení zde byl robot od běžného člověka nerozeznatelný, který poslouchal zadané úkoly. Což byl obrovský úspěch. Díky tomu mohl výzkum pokračovat. Trvalo to několik desítek let, ale stálo to zato.
Původní prototyp byl zdokonalen v mnoha směrech. Podle dochovaných záznamů byl překonán i robot, kterého stvořil neznámý vynálezce a kterého zkoumal původní tým vědců. Robot, který všechno to snažení inspiroval a který pak znenadání zmizel. Postup tvorby umělého člověka byl plně zautomatizován. Nyní výroba ČloRoboVěka trvá jen několik hodin. Je však velice drahá. Jen armáda si může něco takového dovolit. A dokonce i ta musí šetřit, takže po světě běhá jen několik desítek JeRoboDinců. Na více není dostatek financí. Je zde však pochopitelně záložní fond pro případnou kritickou situaci.
Systém je schopen vyrobit KoRoboPii jakéhokoliv individua na planetě Zemi. Je potřeba jen získat nepatrný vzorek DNA daného jedince. K tomu například stačí aby se ARoboGent dotkl daného jedince jenž má být napodoben. Získaná DNA je okamžitě odeslána do centrály. Zde je, v případě potřeby, DNA dekódována a vyroben příslušný JeRoboDinec.
Stejně tak to funguje i v případě, pokud by byl nějaký ŠpiRoboOn poškozen či dokonce zničen. Jakmile se o tom centrála dozví nebo poškozený robot vyšle nouzový signál, je automaticky vytvořená jeho kopie a nový VyRoboZvědač je poslán znovu do akce. Pochopitelně se to neomezuje jen na zničené roboty. Stejně tak mohou být nahrazeni i ještě živí tajní agenti. Tak tomu bylo například u Foglara. Poté co se stal spisovatelem a rezignoval na práci tajného agenta, byla vytvořena jeho NaRoboPodobenina. Bylo to na počest jeho skvěle vykonané práce. Díky přeměně na FoRoboGlara se stal v podstatě nesmrtelným. FoRoboGlar zdědil po svém lidském předchůdci všechny záznamy a dochované myšlenky. Byl odeslán hlídkovat do místní knihovny. Zde měl kontrolovat, jestli někdo neshání tajné informace z archivu.
Každý JeRoboDinec má v sobě zakódován program na uchování tajemství. Pokud je tajemství ohroženo, má za úkol učinit jakékoliv kroky k jeho zachování. A to včetně zabití člověka, který se tajemství dozvěděl.”
“Aha,” skočil jsem robotovi do řeči. “Tím se vše vysvětluje. Jak se Doktor dotkl FoRoboGlara byla sejmuta jeho DNA a poslána do centrály. Také jistě stačil vyslat nějaký signál, že byl napaden. Takže hned začali vyrábět jeho další kopii. Jen nechápu, kde ses tu, ty jeden ZmeRoboTku, vzal? Proč vyslali tebe a ne nějakého jiného BaRoboStarda?”
“Proč vyslali právě jeho je jasné,” vysvětlil mi Doktor. “Měl mě zabít, a pak nahradit. Potom by nenápadně získal tvou DNA. A pak by tě také zabil. Oba by nás nahradili KoRoboPie.”
“Ano, bylo to přesně tak, jak říkáte,” potvrdil vyslýchaný robot. “Měl jsem vás zabít a nahradit. Nikdo se nesmí dozvědět o existenci LiRoboDí.”
“A jak jsi nás vysledoval?” otázal jsem se.
“To je jednoduché. Sami jste mě k sobě dovedli. Ve vámi ukradeném harddisku je skrytý GPS lokátor. Tem mě k vám zavedl. Kromě toho je disk napuštěný speciálním přípravkem. Ten kdo se ho dotkne, ten dostane záchvat šílenství. Proto jsem překvapen, když vidím, že jste se dokázali dostat k obsahu disku. Můžete mi to vysvětlit?” pravil DoRoboKtor s opravdovým zájmem.
“Do toho ti nic není, ty jeden MiRoboZero,” odvětil jsem nekompromisně. Co je mu po mé emoční necitlivosti.
“Hele, tady něco nesedí. Sám jsi tvrdil, že je to všechno přísně tajné, tak proč nám to vlastně celé říkáš?” otázal se najednou Doktor. “Neměl jsi se raději sám zničit?”
“To má více příčin,” zachroptěl robot. Z kostry mu začal opadávat rez. Mlel již opravdu z posledního. “Jednak jste mi při napadení poškodil auto-destrukční systém a jednak jste mě donutil vypovědět tento příběh. Navíc jste již oba v podstatě mrtví. Touhle dobou je již jistě na cestě sem komando, které vás má zlikvidovat. Vyslal jsem totiž příslušný signál, hned jak jste mě napadl.”

18. 3. 2019

Falešná kronika? (Otázky, samé otázky...pokračování -2)

”Podívej se co jsem našel,” hulákal jsem nadšeně na svého přítele Doktora a ukazoval jsem mu tlustý fascikl, jež jsem před chvílí ukořistil.
“No, to jsem teda zvědav, co jsi zase našel, Démo,” ucedil Doktor sarkasticky. Úplně jsem slyšel jak si v duchu říká “Ten zoufalec zase našel nějakou kravinu a já mám být z toho nadšený. Doufám, že se vymáčkne rychle a nebude to dlouho trvat.”
Nedal jsem se však odradit jeho pesimismem a pokračoval jsem v líčení mého objevu. Věděl jsem, že to co jsem našel musí být bomba. Sice jsem ještě nepřečetl ani řádku, ale něco ve mě mi říkalo, že tentokrát to bude skutečně něco.
“Šel jsem na radnici za naším společným přítelem, exprimátorem, Jirkou Šnekem, který zde nyní pracuje jako archivář, když tu jsem na chodbě vedle skartovačky spatřil tlustý svazek dokumentů. Na chodbě nikdo nebyl. Vycítil jsem příležitost. Popadl jsem fascikl, strčil jsem ho pod bundu a spěchal jsem za tebou.”
“Tak ukaž tu svou nádheru, ať už mám od tebe pokoj,” prohlásil Doktor a štítivě vzal můj poklad do rukou. Zvolna jej prolistoval a začal číst náhodně vybranou stránku. Jeho znechucený obličej se rázem proměnil. Tvář mu ovládl překvapený výraz. Dokonce mu poklesla čelist.
“Proč se tak divně tváříš? Co tam je?” ptal jsem se ho, ale Doktor neodpovídal. Byl duchem mimo. Hltal slovo za slovem. Musel jsem mu dokumenty vytrhnout z ruky,abych znovu získal jeho pozornost.
“To je fakt hustý,” pravil Doktor s nefalšovaným údivem. “Jestli je to pravda, tak … ale co když je to jen podvrh …” mumlal si nesouvisle pro sebe. “... s tím máme v Čechách zkušenosti viz Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský ... na druhou stranu kolik lidí nevěřilo, že Cimrman existoval a jak byli všichni překvapení, když se ukázalo, že skutečně žil ... ”
“Co to meleš? Co je v těch dokumentech?”
“Je to kronika jedné chlapecké party co si říkala Pomalé kulky. Přečetl jsem sice jen malý kousek, ale i to je neuvěřitelné. Ti chlapci prožívali báječná dobrodružství. Jak to, že o tom nikdo neví? Proč se o tom neučí ve školách? Nebo to je skutečně podvrh?” sklouzl Doktor opět do svých úvah. Již jsem toho měl dost. Má zvědavost byla napnutá k prasknutí. Polil jsem Doktora studenou vodou, sebral jsem mu kroniku a začal jsem číst od začátku. Doktor se uklidnil. Postavil se za mě a četl přes rameno se mnou. Bylo to skutečně neuvěřitelné. Přesto naprosto skutečné. Bylo to vylíčeno naproto reálně. Vsadil bych, že ti chlapci skutečně žili a prožili vše co zde bylo vylíčeno. Přesto tomu mozek odmítal věřit. Tak šílené to bylo. Přečetli jsme to pak ještě každý zvlášť alespoň tisíckrát, ale moudřejší jsme nebyli. Postupně jsme si ty chlapce, Mirka Dlužína, Jarka Mentolku, Jindru Housku, Červiváčka a Tryskonožku, zamilovali. Ale tomu co prožili se prostě nedalo věřit - bylo to ještě šílenější než Cimrman s Golemem dohromady. Nakonec jsme nechtě museli konstatovat, že je to tak neuvěřitelné, že si to prostě musel někdo vymyslet.
Přesto jsem byl rád, že jsem to byl právě já, Déma, kdo Kroniku Pomalých kulek našel. Třeba se jednou dostanu do Wikipedie. :-)

9. 3. 2019

Otázky, samé otázky...pokračování 8

Doktor podal robotovi olej a ten znovu začal sát hustou tekutinu jako šílené klíště. Doktor se zkoumavě podíval na DoRoboKtora. Bylo mu jasné, že lahvička oleje stačit nebude. Robot byl zralý na kapačku. Korozin již začal působit. Kovové tělo opálené autogenem začalo korodovat. DoRoboKtor byl teď celý pokrytý rzí. Jeho tělo bylo rozežíráno v celém jeho objemu. Jeho čidla to musela vyhodnocovat jako obrovskou bolest, přesto si nestěžoval. Jeho výcvik musel být tvrdý a dokonalý. Doktor vzal velkou plechovku oleje a udělal do ní malou dírku. Pak plechovku připevnil nad robotovu hlavu. Kapky oleje padaly na kovovou lebku a stékaly po ní na zbytek jeho těla. Díky této olejové lázni snad robot vydrží do konce výslechu. DoRoboKtor nabral nových sil a pokračoval ve svém vyprávění. Pochopil, že si Doktor předtím nedělal legraci. Jeho bídný život je u konce. Chtěl se proto podělit o svůj příběh dřív, než jeho mikroprocesory přestanou fungovat.
“Armádní generál by nejraději zvědavou partu sprovodil ze světa jednou pro vždy, ale nemohl. Parta byla na Tiché straně poměrně známá, a to zejména vydáváním jakéhosi časopisu, který byl plný urážek a pomluv. Kdyby z čista jasna zmizela, bylo by to podezřelé. Vyšetřování by dokonce mohlo přilákat pozornost k armádě a jejím tajným laboratořím. To se nesmělo stát. Ale jak těm protivným klukům zabránit, aby neprozradili něco zakázaného, byť třeba ani sami nevěděli, že je to tajné? Ať přemýšlel, jak přemýšlel, nepřišel na nic, jak jim v tom legálně zabránit. Pak ho napadlo jít na problém z druhé strany. Ať si ti darebáci říkají co chtějí, stačí, aby jim nikdo nevěřil. To je ono. Musí je naprosto zdiskreditovat. Nařídil proto Foglarovi napsat několik dezinformačních článků do místních novin, kde by Pomalé kulky náležitě očernil. Foglar se úkolu bránil. Protestoval, že v životě nic nenapsal. Dokonce měl po celou dobu školní docházky čtyřku z češtiny. Generál na to však nedbal a dal to Foglarovi rozkazem.
Foglarovi nezbylo nic jiného než se podřídit. Začal o úkolu přemýšlet. Ano, přestože to byl voják stále v něm zůstalo trošku soudnosti a o zadaných rozkazech přemýšlel. Byla to vy jímka potvrzující pravidlo. Bylo mu jasné, že jenom pomlouvání nepomůže. Dokonce by to mohlo mít opačný výsledek. Mohl se zvýšit zájem o netradiční partu. To nechtěl. To by byl konec. Chtělo to něco lepšího. Chtělo to Pomalé kulky zcela postavit mimo hru. Znemožnit je takovým způsobem, že by se o ně nikdo nezajímal. Aby nikdo nevěřil tomu co povídají. Byť by to znělo jakkoli senzačně. Napadlo ho postavit Pomalé kulky do pozice, že jen napodobují jinou mnohem senzačnější partu. Že báječným hochům závidí a chtějí se přiživit na jejich slávě. Že si jen tak zbůhdarma vymýšlí, jen aby byli zajímaví. Vypadalo to jako dobrý plán, a tak se hned pustil do práce.
Aby vyzkoušel zda to funguje, rozhodl se vytvořit několik komiksových příběhů o vymyšlené partě, které by zastínila slávu Pomalých kulek. Vybral si komiks, neboť mu kreslení šlo mnohem lépe než psaní. Vymyslet pár vět do bubliny bylo mnohem jednodušší, než psaní celého příběhu. Partu nazval Rychlé šípy, aby bylo na první pohled jasné, koho Pomalé kulky parodují. Kreslené příběhy měly nečekaný úspěch. Šly na dračku. Foglar se proto pustil do tvorby dalších pokračování. Vymyšlené Rychlé šípy byly během chvíle populárnější než Pomalé kulky. Tak jak Foglar předpokládal, staly se Pomalé kulky terčem posměchu. Jejich bývalá sláva byla ta tam. Za chvíli po nich neštěkl ani chcíplý pes.
Ale pořád to nebylo dostatečné. Pořád se o Pomalých kulkách vědělo, že existují. Proto se Foglar rozhodl napsat celý román o Rychlých šípech. Využil všech záznamů které o Pomalých kulkách nashromáždil během tajného sledování. Celé to pochopitelně pozměnil tak, aby se to jejich vrstevníkům zdálo zajímavější. Kromě hlavních hrdinů, pro jistotu přejmenoval i prostředí, kde se příběh odehrával. Ze skutečně existujících Sténadel se stala Stínadla a ze Tiché strany Druhá strana. Aby zamaskoval pátrání po skutečném tajném vynálezu, vymyslel naprosto nesmyslný vynález létajícího kola. Bylo to odvážné, ale nakonec se to povedlo. Kniha se stala bestselerem. Nikdo si na Pomalé kulky již nikdy nevzpomněl.
Psaní se Foglarovi tak zalíbilo, že rezignoval na funkci tajného agenta a stal se spisovatelem. Vydával jeden nesmyslnější román za druhým a byl stále slavnějším.
Armádnímu generálu se zpočátku nelíbilo, že by měl přijít o schopného agenta, ale když viděl, jak účinná dezinformace se Foglarovi povedla, nechal to být.”

3. 3. 2019

Otázky, samé otázky...pokračování 7

DoRoboKtor sál náruživě olej z poskytnuté lahve. Nechtěl se od ní vůbec odtrhnout. Vypadalo to, že z ní bude pít do konce vesmíru. Doktor však neměl náladu na dlouhé zdržování. Chtěl slyšet zbytek příběhu, a to hned. Vyrazil mu olej z rukou a vztekle vykřikl
“Jak to bylo dál? Co se stalo? Mluv, PaRoboChante!”
“Do Sténadel začala chodit parta chlapců z Tiché strany, která si říkala Pomalé kulky."
"Řekl jsi Pomalé kulky?" vyjekl Doktor překvapeně. I mě při tom zamrazilo. Tak skutečně Kulky existují! Není to chiméra.
"Ano. Pomalé kulky," potvrdil DoRoboKtor a nevzrušeně pokračoval. "Zjistil to náš nejlepší tajný agent Foglar s eidetickou pamětí. Naoko pracoval jako průvodce v muzeu První dětské války, ale ve skutečnosti pátral po čemkoliv co vybočovalo z běžné rutiny. Foglar měl ve své paměti zafixován obličej každého človíčka ze Sténadel. A tak, byť byli chlapci dokonale maskovaní, agent okamžitě poznal, že sem nepatří. Okamžitě je začal sledovat, fotit a natáčet. Videa a fotky co jste našli na disku jsou od něho. Včetně zápisů ze sledování. Záznamů je sice hodně, ale moc vám toho neřeknou. Ani Foglar, který je sledoval nepochopil o co té podivné partě šlo. Ano, říkám podivné, neboť se chovali velice odlišně od toho, jak se chovají chlapci v jiných podobných uskupeních.
Parta zmateně bloumala po Sténadlech a zřejmě něco hledala. Nebylo však jasné co. Foglar se snažil být jí v patách, ale ne vždy se mu to podařilo. Mnohokrát mu zmizeli z očí během zlomku sekundy. To bylo velice nezvyklé, neboť Foglar byl výborný agent a něco takového se mu ještě nestalo. Foglar si proto vyžádal na pomoc další agenty, ale ani oni nebyli příliš úspěšní. Chlapci z Pomalých kulek se nečekaně zjevovali a stejně náhle mizeli, jako by to byli duchové. Neznámo jak se náhle rozrostli o jednoho člena. Bližším zkoumáním bylo zjištěno, že novým členem je zmizelý robot. To vybičovalo armádu do pohotovosti. Byla okamžitě připravena mise na zajmutí Pomalých kulek včetně robota. Na poslední chvíli, však byla akce zastavena. Rozhodl o tom sám armádní generál. Chtěl se o robotovi a zvláštních chlapcích dozvědět více. Podivná parta měla být sledována dnem i nocí. Ne vždy se to však podařilo.
Byl zde totiž jeden velký problém. Ve Sténadlech se dospělí na ulici příliš nevyskytovali. Celá čtvrť patřila Voltům. Dospělí měli strach vycházet ven ze svých domovů. Většinou se zdržovali doma. Vycházeli jen, když to bylo opravdu nutné. Do práce, k doktoru a na nákup. Agenti, aby nevzbudili pozornost, museli stále předstírat, že někam pospíchají. Nemohli proto dotyčné sledovat na každém kroku. A pak se to stalo. Robot náhle zmizel a nebyl k nalezení. Armádní generál zuřil. Všechny agenty vyházel a misi zrušil. Foglar však na propuštění nedbal a dál pokračoval ve sledování podivných hochů. Byl jimi přímo posedlý. Když se to armádní generál dozvěděl, rozzuřil se znovu. Poslal speciální jednotku, která Foglara polapila a dopravila spoutaného ke generálovi. Provinilec měl být, za neuposlechnutí rozkazu, poslán na sto let do vězení, ale Foglar generála upozornil, že podle jeho pozorování Pomalé kulky možná objevili tajnou vojenskou základnu včetně laboratoří. Pokud je to pravda a ti hoši něco z nalezených tajemství zveřejní, bude s generálem a možná i s celou armádou ámen. Generál si uvědomil, že Foglar může mít pravdu. Proto Foglarovi navrátil zpět jeho hodnost. Horečně přemýšlel, jak se z hrozící šlamastiky dostat.”
DoRoboKtor se znovu odmlčel. Na první pohled bylo jasné, že se zasekl. Doktor znechuceně zamířil do komory pro další dávku oleje.

23. 2. 2019

Otázky, samé otázky...pokračování 6

DoRoboKtor si kovově odkašlal a pustil se do vyprávění. Jeho chraplavý hlas zněl strašidelně. Měl jsem z toho husí kůži až za ušima.
“Jednoho dne se ve Sténadlech zčista jasna objevil robot, který byl nerozeznatelný od člověka. Armáda se tohoto robota zmocnila a začala ho zkoumat. Pochopitelně začala hledat i vynálezce, ale nikdy se jí nepodařilo ho najít. Podle neověřených dohadů ČloRoboVěka sestrojil Jan Tláskač, geniální mladík z místního Vědeckotechnického centra. Bohužel tento chlapec zahynul při nehodě dřív než se podařilo tuto teorii ověřit. Nepodařilo se nalézt ani nikoho jiného, takže otázka tvůrce robota zůstala navždy otevřená.
Ani zkoumání chyceného robota nebylo příliš úspěšné. Robot byl důkladně proměřen, zrentgenován, sondován ultrazvukem a proskenován magnetickou rezonancí. V počítači byl vytvořen dokonalý 3D model, ale všechny pokusy o vytvoření kopie skončily naprostým neúspěchem. Proto byla vytvořena nová expertní skupina, z nejlepších vědců z celého světa, která měla zkoumání převzít od místní výzkumné jednotky. Stalo se však něco neočekávaného. Robot zmizel. Jenže to nebylo všechno. Zmizeli i všichni vědci z tajné armádní laboratoře včetně pomocného personálu. Dobrých dvě stě lidí. Neuvěřitelné. Průzkumná jednotka našla jen prázdné, dokonale čisté místnosti. Nikde nebyla jediná stopa, jediný otisk prstu, jediné vlákenko z oděvu nebo jediné smítko prachu. Přitom zde mělo být mnoho stop a otisků, neboť zde pracovalo mnoho vědců. Někdo zde musel dokonale uklidit. Kdo? Proč? Kam zmizeli všichni vojenští pracovníci? Vypadalo to, jako by se vypařili. Ale to bylo nemožné. Kdyby utekli, dříve nebo později by se alespoň jeden z nich prozradil, případně by je vypátrali tajní agenti. Ale nikde nic. Kdyby je někdo zavraždil, musely by se najít nějaké ostatky. Zbavit se stovek mrtvol není vůbec jednoduché, ba přímo nemožné. Nicméně se nenašel ani kousíček spálené kosti. Byla to naprostá záhada. Jako by zde působily nadpřirozené sily. Naši průzkumníci, byť to byli tvrdí speciálně vycvičení hoši, začali dostávat strach a odmítali setrvávat zde déle než bylo zdrávo. Vedení se to nelíbilo, ale nakonec souhlasilo s opuštěním tajné základny. Průzkumníci vzali všechny dokumenty, zprávy a data a odnesli je do centrály. Nově sestavený tým začal pracovat tam, kde zmizelí kolegové přestali.
Do Sténadel bylo vysláno několik tajných agentů, kteří měli vypátrat, co se zde stalo. Bohužel bez úspěchu. Generál byl naštvaný neschopností svých podřízených. Měl však plno jiných úkolů, a tak nakonec agenty odvolal. Přesto nechtěl nechat záhadu nevyřešenu, a tak byl do Sténadel čas od času vyslán nějaký tajný agent, aby se ujistil,zda se neobjevilo něco, co by záhadu zmizelých vědců mohlo vysvětlit. Nic se však nedělo. Jen Tiskařský blok, pod kterým byla tajná vojenská výzkumná základna umístěna, zkrachoval a opuštěné budovy obsadili Voltové. Což byli členové místního sdružení vyznavačů velkého napětí. Téměř každý chlapec ve Sténadlech patřil do tohoto uskupení. Voltové byli drsní uzavření mladíci, kteří nedovolili nikomu jinému, aby vstoupil na jejich posvátné území. To armádě pochopitelné vyhovovalo, neboť díky tomu bylo zajištěno, že tajnou základnu náhodou nenajde nějaký zvědavý čmuchal. Všechno bylo v pohodě, než ...”
“Než co?” ptal se nedočkavě zvědavý Doktor a chtěl robota začít škrtit. Pravda je, že i mě to velice zajímalo. Přemýšlel jsem, zda by robota rána palicí dostatečně motivovala k dalšímu vyprávění.
“Omlouvám se, pane. Nemohu pokračovat. Potřebuji trochu oleje, nebo se zadřou integrované obvody,” vysvětloval přerušení DoRoboKtor. Doktor zasakroval a odběhl do komory. Vrátil se s lahví vzácného řepkového oleje. Podal ji robotovi. Robot láhev s díky přijal a začal dychtivě pít.

19. 2. 2019

Otázky, samé otázky...pokračování 5


Doktor DoRoboKtora pevně připoutal silnými řetězy k židli. Pak vzal perlík a několika údery vrátil robotovu hlavu do svislé polohy. Sytě fialový otvor zmizel. DoRoboKtor otevřel oči a spustil samoopravný proces. Za chvíli nebyla po díře v krku ani památka. To bylo něco úžasného. Zíral jsem na to s otevřenou pusou. Na Doktora to nemělo však žádný vliv. Mračil se na svého protivníka a v duchu přemýšlel jaký postup zvolit.
"Kdo tě stvořil? Kdo tě sem poslal? Jak jsi nás našel?" vylétla z Doktora sada otázek. Řekl to jedním dechem, takže to vypadalo jako jedna věta. DoRoboKtor ani nepípl. Jen se pohrdavě ušklíbl, jako bychom byli jen nepříjemný hmyz, který je pod jeho úroveň. Byl si jistý svou převahou. Byl přesvědčen, že jeho ocelová skořápka mu poskytuje dostatečnou ochranu. Co by mu tak mohl nějaký člověk udělat? To však neznal Doktora.
"Tak ty nám nic nepovíš?" pronesl Doktor spíš sám pro sebe. Robotovo mlčení předpokládal. Popadl autogen a začal postupně opalovat robotovo tělo. Bioorganická kůže se začala škvařit. Byl to hrozný zápach. DoRoboKtor jen překvapeně pozvedl obočí, ale jinak se choval jako by se nic nedělo. Byl si jist, že se jeho tělo po určité době zregeneruje. Po chvilce Doktorova úsilí se napodobenina člověka proměnila ve skutečného robota. Objevila se jeho kovová kostra a pohybové mechanizmy. Doktor dotáhl uvolněné řetězy a pokračoval v práci. Pak polil celého robota Korozinem, což byl Doktorův speciální roztok, který sám vymyslel. Pokud byl jakýkoliv kov včetně nerezové oceli či titanu polit tím to roztokem, začal neúprosně korodovat. Tento proces již nešlo žádným způsobem zastavit. Byl to sice proces pomalý zato však neodvratný. Robotu zbývalo jen několik hodin do naprostého rozpadu.
"Co to děláte?" vykřikl překvapeně DoRoboKtor, když jeho senzory rozpoznaly příčinu napadení.
"Jen tě chceme trochu motivovat k tomu, aby jsi nám odpověděl na otázky," odvětil Doktor.
"Tak to jste zvolili špatný způsob," odvětil robot klidně. "Proč bych vám měl něco říkat, když se mé tělo stejně rozpadne."
"To máš pravdu. Ale zde nejde o nevyhnutelný rozpad tvé osobnosti, ale o to, že se tvé ocelové tělo stane, díky postupnému rozežírání, mnohem citlivější. Dokonce tě to tak trochu polidští. Budeš cítit bolest stejně jako ji cítí lidé. O tom se ti kovový neřáde ani nesnilo, viď?" pravil Doktor poťouchle. Robot na to neodpověděl. Nastalá situace ho zřejmě velice zaskočila. Jak měl nasimulovat stav, který byl zcela mimo dosah jeho predikcí? Co to jsou emoce a city? Doktor ho nechal přemýšlet. Znovu ho důkladně polil a pak připojil elektrody.
"Aaaaaaaaaauuuuuuuuuuuu," zařval DoRoboKtor jako zraněné zvíře.
"Co blázníš? Co tu řveš? Ještě jsem ani nezačal. Máš tam slabých 20 Volt. Co budeš dělat až jich do tebe pustím několik tisíc?" obořil se na něho znechuceně Doktor. Zaradoval jsem se, že získáme požadované informace. Ani to netrvalo dlouho. Doktor odvedl dobrou práci. Bohužel jsem se radoval předčasně. Robot bolest je simuloval. Jistě se bavil jak nás doběhl. Na Doktora si však nepřišel. Můj přítel pracoval systematicky a na robotovo úskoky nebral zřetel. Byl si jist vlastním úspěchem, který se dřív nebo později prostě musel dostavit.
Navrtal do robota tolik děr, že spíše připomínal cedník. DoRoboKtor ani necekl. Pak do něho pustil sto tisíc Volt. Z robotova těla se kouřilo a roztavený kov zvolna odkapával, ale robot stále neměl chuť cokoliv prozradit. Začalo to vypadat na robotovo vítězství. Ale ani Doktor nemínil prohrát. Znovu připevnil na robota svorky a pustil do nich 5 Voltů. Nechápal jsem co si od toho Doktor slibuje. Jak by mohlo DoRoboKtora ohrozit ubohých pět Voltíčků, když s nim nic nesvedlo sto tisíc Volt. To jsem však nevěděl, že napětí náhodně kolísá o plus mínus jednu desetinu Voltu. Nepravidelnost napětí DoRoboKtora šíleně vytáčela. Nebyl schopen to vydržet.
"Zastavte to," ječel jako šílený. "Všechno řeknu. Všecičko, jen již to, prosím vás, zastavte," žadonil a z objektivů mu tekly pravé nefalšované slzy. Doktor se nad ním slitoval a kolísavé napětí vypnul.
"Mluv," přikázal robotovi drsně.


9. 2. 2019

Otázky, samé otázky...pokračování 4

Začal jsem DoRoboKtora zkoumat. Ale kromě toho, že je umělý a že hezky vypadá jsem nic nezjistil. Ale co byste chtěli od člověka, který se vyučil ve Škodovce a poté se několik desetiletí věnoval výhradně umění. Kdyby to byl klasický soustruh nebo frézka, to by bylo něco jiného. Rozebral bych ho do posledního ozubeného kolečka. Našel bych závadu a během chvilky bych dal stroj zase dohromady. Fungoval by jako hodinky ze švýcarské oceli.
Nebo kdybyste sehnali tisíci hlasý sbor a nechali ho zazpívat chorus Kdož sú boží bojovníci, ve zlomku sekundy bych poznal každičký falešný hlas.
Ale moderní technika na bázi bioorganických mikroprocesorů a chytrých bioplastů, to nebylo nic pro mne. Přemýšlel jsem, kdo by mi mohl pomoci. Vtom začal Doktor nechutně chrápat. Náhle bylo po problému. Řešením byl Doktor. Můj přítel byl technicky zdatný. Dokonce velice zdatný. On sám dokázal vyrobit a naprogramovat sondu, která měla letět na Mars. Sonda sice nabrala úplně jiný směr a nakonec se zabořila do Slunce, ale člověk nemůže být hnidopich. Taková drobná chybička se může stát každému. Tím, že Doktora probudím, zabiji hned dvě mouchy jednou ranou. Jednak ukončím příšerný rachot, kterým bylo jeho chrápání, a jednak získám odborníka na zkoumání neznámé techniky.
Pak jsem si však vzpomněl na FoRoboGlara a Doktorovo šílenství, při kterém ho dokonale zdemoloval. Neskončí DoRoboKtor stejně? To jsem nechtěl riskovat. Chtěl jsem konečně získat nějaké odpovědi. Chtěl jsem se ho zeptat zejména na to, proč se zde DoRoboKtor zničehonic objevil a kdo ho poslal. Pochopitelně jsem měl spoustu dalších otázek, které s tím souvisely. Proto jsem Doktorovi, ještě před tím, než jsem ho probudil, dal jsem koňskou dávku sedativ. Ano, měl již v sobě pěknou dávku prášků po minulém záchvatu, ale to by nemuselo stačit. Jednalo se o Doktora, naprosto nevypočitatelného tvora. To, co jiného mohlo zabít, jemu dělalo dobře. Takto jsem měl jistotu. Teprve po té jsem Doktora probudil jemným, přesně mířeným, úderem basebalové pálky.
Můj přítel se probral a nechápavě na mě civěl.
"Nepřehnal jsem to s těmi barbituráty? Pozná mě? Co když mu velké množství léků vygumuje mozek?" ptal jsem se sám sebe.
"Máš hezké vlasy. Červená ti skvěle ladí k pleti," pronesl Doktor po chvíli.
"Je v pořádku. Poznal mě," zaradoval jsem se. Přinesl jsem Doktorovi kávu a začal mu vysvětlovat co se mezitím přihodilo. Doktor jen bezduše přikyvoval, což bylo u něho normální. Když jsem skončil, šel se podívat na svého robotického dvojníka. Jen na něho letmo mrkl a hned se rozběhl do vedlejší místnosti. Během zlomku sekundy byl zase zpátky. V ruce měl tlusté řetězy a masivní visací zámky. Rychle se vrhl na DoRoboKtora a důkladně ho omotal řetězy a zajistil zámky.
"Ta mechanická potvora je stále při vědomí. Určitě čekal na vhodnou chvíli, aby mohl znovu za útočit," vysvětloval Doktor svůj podivný čin. Být to někdo jiný, byl bych si jistý, že jde o paranoiu, nebo o předávkování medikamenty. Ale šlo o Doktora, takže to musela být pravda.
Polilo mě horko. Nebýt Doktorova zásahu, mohl jsem být již obětí DoRoboKtora. Kdoví co by se mnou ta mechanická stvůra dělala? Nebo ji šlo výhradně o Doktora? Byl jsem jen ten kdo mu překážel v hlavní misi? Spletl si mne předtím s Doktorem? Tisíce otázek mi běželo hlavou.
Doktor si mezitím připravil své nádobíčko. Autogen, triodyn, pulzní generátor, generátor vysokého napětí, oscilátor, různé sondy a mnoho dalších přístrojů. Byl na výslech robota náležitě připraven.
"Tak se na tebe podíváme," řekl a pustil se do práce.



30. 1. 2019

Otázky, samé otázky...pokračování 3

Na obrazovce se objevil obsah. Bylo zde mraky textových souborů, miliony e-mailů a pěkná řádka videí. Rozhodl jsem si pustit nejprve videa, texťáky a emaily se prokoušu později. Když Doktor zaslechl charakteristické chroupaní hardisku, zvedl se z gauče, přišel ke mě a koukal mi přes rameno. Dlouho ale nevydržel. Dávka prášků byla silnější než on. Po několika zhlédnutých záznamech se odebral do říše spánku. Byl jsem rád. Alespoň jsem měl klid na práci. Doktor dokázal být dost otravný. Vždy chtěl aby bylo po jeho. Koukat se s Doktorem je vždy neskutečný "zážitek". Pořád film zastavuje a přehrává si stále dokola zdařilejší scény. Jednou dokonce shlédl tu samou scénu tisíc padesát tři krát.
Naštěstí spal a tak jsem mohl prohlížet získané záznamy rychleji. Zatím jsem si chtěl udělat přehled. Tak jsem prohlížel jen podstatné části. Nudné pasáže jsem přejížděl zrychleně nebo rovnou přeskočil. Nahrávek byly stovky, možná tisíce. Dočista jsem ztratil přehled.
Sice jsem stále nechápal o co jde, ale jedno bylo jasné. FoRoboGlar byl detektiv nebo tajný agent. Neboť se vesměs jednalo o tajně pořízené záběry. Ze začátku jsem byl zmaten. Záběry nedávaly smysl. Byly to zmatené, narychlo pořízené, záběry z denního života. Teprve po chvíli mi došlo, že na záběrech jsou stále stejné postavy. Jednalo se o mladé hochy, kteří podnikali podivuhodné výpravy. Byl jsem zcela zabrán do sledování tajných záběrů, když vtom na mě zaútočil Doktor.
Chytil mě ocelovým stiskem pod krkem a začal mě škrtit. Rychle mi docházel dech. Před očima se mě zatmělo. Z posledních sil jsem se nohami zapřel o stůl a odstrčil se. Židle, na které jsem seděl, se převrátila. Doktor, který mě stále držel pod krkem, ztratil rovnováhu. Zavrávoral a s temným žuchnutím prudce vrazil hlavou do zdi. Skácel se k zemi jako podťatý. Nehýbal se.
Pomalu jsem se zvedl a šel jsem se na něho podívat. Jeho hlava trčela v podivném, nepřirozeném úhlu. Byla téměř utržena a zvrácena dozadu. Popošel jsem blíže, aby si mohl mrtvého Doktora lépe prohlédnout. Spatřil jsem něco neočekávaného. Z utrženého krku vylézalo něco podivného. Bylo to sytě fialové. Teprve po chvilce jsem pochopil o co jde. Byly to bioplastové šlachy a polymorfní želatina, která vyplňovala zbytek prostoru. Vzadu se leskla ohnutá titanová tyč, což měl být zřejmě kovový ekvivalent lidské páteře. Teď již to bylo jasné. Byl to DoRoboKtor. Byla to skutečně výborná napodobenina, proto jsem si zprvu myslel, že se jedná o mého přítele. Ten, jak jsem vzápětí zjistil, stále ještě spokojeně podřimoval na podlaze v rohu místnosti.