Celé to začalo, jako vždy, na popud Démy. Tento hrdinný průzkumník se totiž chtěl jít podívat na burzu a mě nutil, abych šel s ním. Mě se však moc nechtělo.
“Víš co je tam za lidi?” vybafl na mě Déma.
“Nevím,” přiznal jsem po pravdě, neboť jsem doposud na žádné burze nebyl. Slovo burza mě odjakživa evokovalo Wall street a mladé muže v drahých oblecích. Pokud byla má představa správná, tak jsem se Démovi vůbec nedivil. Také bych se nechtěl sám dostat mezi takové lidi. Bez dozoru by bezbranný jedinec mohl propadnout jejich kouzlu a mohl by se od burziánů naučit vydělávat opravdu velké peníze. No, fuj.
“Tak vidíš. Musíš jít se mnou. Až uvidíš ty individua, bude ti jasné, proč potřebuji ochranku,” prohlásil Déma rezolutně jakoby četl mé představy. Mě nezbylo než uposlechnout. Raději jsem se neptal proč si kapsy nacpal ručními granáty a pod rukáv zasunul námořnickou dýku. Mě vrazil do ruky palcát a na hlavu narazil svářečskou kuklu.
"Pro případ, kdybychom se dostali do potíží," upřesnil bez většího vysvětlení. Jen jsem přikývl a ujistil jsem se, že mám v kapse nabitý paralyzér.
Vyrazili jsme. Burza byla v místech do kterých jsem se doposud obával vkročit. Jednalo se o pochybnou čtvrť Leningrad jenž se prostírala mezi plzeňskými doky a letištěm. Na prostranství mezi dvěma polorozpadlými halami se nacházelo velké množství stánků doslova nalepených jeden na druhém. Bylo zde nepřeberné množství zboží pochybného původu, které nám nabízeli ještě pochybnější existence. Do některých stánků byl vstup jen na povolení, které jsme ale nemuseli mít. Divil jsem se jak je to možné, ale Déma jen tajemně mlčel. Pohyboval se zde jako ryba ve vodě. Prolézal stánek za stánkem a hledal své oblíbené komiksy. Pozoroval jsem ho s vykulenýma očima. Uvědomil jsem si, že ho vlastně vůbec neznám. Byl to člověk? Kyborg či tajný agent?
Náhle mi páteří projela neznámá forma třesavky. Předzvěst - blíží se něco mimořádného. Sevřel jsem paralyzér a se zvýšenou opatrností jsem následoval následoval mého přítele. Přitom jsem se snažil tvářit přísně, abych odradil případné otrapy, co by chtěli Dému oloupit. Svářečská kukla to však značně ztěžovala. Tak jsem alespoň výhružně chrochtal.
“Víš co je tam za lidi?” vybafl na mě Déma.
“Nevím,” přiznal jsem po pravdě, neboť jsem doposud na žádné burze nebyl. Slovo burza mě odjakživa evokovalo Wall street a mladé muže v drahých oblecích. Pokud byla má představa správná, tak jsem se Démovi vůbec nedivil. Také bych se nechtěl sám dostat mezi takové lidi. Bez dozoru by bezbranný jedinec mohl propadnout jejich kouzlu a mohl by se od burziánů naučit vydělávat opravdu velké peníze. No, fuj.
“Tak vidíš. Musíš jít se mnou. Až uvidíš ty individua, bude ti jasné, proč potřebuji ochranku,” prohlásil Déma rezolutně jakoby četl mé představy. Mě nezbylo než uposlechnout. Raději jsem se neptal proč si kapsy nacpal ručními granáty a pod rukáv zasunul námořnickou dýku. Mě vrazil do ruky palcát a na hlavu narazil svářečskou kuklu.
"Pro případ, kdybychom se dostali do potíží," upřesnil bez většího vysvětlení. Jen jsem přikývl a ujistil jsem se, že mám v kapse nabitý paralyzér.
Vyrazili jsme. Burza byla v místech do kterých jsem se doposud obával vkročit. Jednalo se o pochybnou čtvrť Leningrad jenž se prostírala mezi plzeňskými doky a letištěm. Na prostranství mezi dvěma polorozpadlými halami se nacházelo velké množství stánků doslova nalepených jeden na druhém. Bylo zde nepřeberné množství zboží pochybného původu, které nám nabízeli ještě pochybnější existence. Do některých stánků byl vstup jen na povolení, které jsme ale nemuseli mít. Divil jsem se jak je to možné, ale Déma jen tajemně mlčel. Pohyboval se zde jako ryba ve vodě. Prolézal stánek za stánkem a hledal své oblíbené komiksy. Pozoroval jsem ho s vykulenýma očima. Uvědomil jsem si, že ho vlastně vůbec neznám. Byl to člověk? Kyborg či tajný agent?
Náhle mi páteří projela neznámá forma třesavky. Předzvěst - blíží se něco mimořádného. Sevřel jsem paralyzér a se zvýšenou opatrností jsem následoval následoval mého přítele. Přitom jsem se snažil tvářit přísně, abych odradil případné otrapy, co by chtěli Dému oloupit. Svářečská kukla to však značně ztěžovala. Tak jsem alespoň výhružně chrochtal.
Déma se zastavil a zkoumavě se rozhlédl po okolí. Zřejmě i on získal dojem, že se v naší blízkosti nachází něco ojedinělého. Vtom se mu zablesklo v očích. To jak spatřil svou kořist. Nedal však na sobě nic znát. Přistoupil k stánkaři, vedle kterého jsme se nacházeli, a bodře ho počastoval.
“Hombre, řekni, kolik by jsi chtěl za tudleto?” pravil, ukazujíce na starou zaprášenou knihu. Přitom se naklonil ke stánkaři a pod klopou mu ukázal jakýsi odznak. Prodejce zbledl jako když vyperete džíny z Číny. Využil sem situace, naklonil jsem se a rychle jsem si prohlédl knihu o kterou měl Déma zájem. Byla to obyčejná stará kniha se zašlým nápisem - Rukověť pro cizáky. Nechápal jsem, co na ní Dému tak přitahovalo. Byla to prostě jen opotřebovaná, věkem zašlá kniha. Nic zajímavého.
“Kolik byste dal, ctěný pane?” pravil stánkař a pot se mu nekontrolovaně řinul z obličeje.V duchu zřejmě přemýšlel, kam až může s cenou jít. Chtěl Dému řádně oškubat, ale nechtěl to přehnat, aby nepřišel o kšeft. Vždyť ho tady všichni znali jako seriózního kupce a stánkař nechtěl přijít zbytečně do řečí. Jenže, co to jeho podivné chování? Něco zde nesedělo. Byl to snad tajný policista v převleku, který se bál vyzrazení? Hledaný zločinec? Příslušník tajné sekty? Těžko říci.
“Já bych dal, korunu,” pravil Déma.
“Korunu za tak vzácnou knihu? Ta má cenu minimálně 562 korun,” rozohnil se stánkař. Jeho nervozita zmizela mávnutím kouzelného proutku.
“Možná pro toho, kdo by ji chtěl číst, ale já ji číst nebudu,” pravil Déma znuděně a dokonce si demonstrativně zívl.
“K čemu vám bude, když jí nebudete číst? Co s ní budete dělat?” ptal se zaskočený stánkař.
“Hombre, řekni, kolik by jsi chtěl za tudleto?” pravil, ukazujíce na starou zaprášenou knihu. Přitom se naklonil ke stánkaři a pod klopou mu ukázal jakýsi odznak. Prodejce zbledl jako když vyperete džíny z Číny. Využil sem situace, naklonil jsem se a rychle jsem si prohlédl knihu o kterou měl Déma zájem. Byla to obyčejná stará kniha se zašlým nápisem - Rukověť pro cizáky. Nechápal jsem, co na ní Dému tak přitahovalo. Byla to prostě jen opotřebovaná, věkem zašlá kniha. Nic zajímavého.
“Kolik byste dal, ctěný pane?” pravil stánkař a pot se mu nekontrolovaně řinul z obličeje.V duchu zřejmě přemýšlel, kam až může s cenou jít. Chtěl Dému řádně oškubat, ale nechtěl to přehnat, aby nepřišel o kšeft. Vždyť ho tady všichni znali jako seriózního kupce a stánkař nechtěl přijít zbytečně do řečí. Jenže, co to jeho podivné chování? Něco zde nesedělo. Byl to snad tajný policista v převleku, který se bál vyzrazení? Hledaný zločinec? Příslušník tajné sekty? Těžko říci.
“Já bych dal, korunu,” pravil Déma.
“Korunu za tak vzácnou knihu? Ta má cenu minimálně 562 korun,” rozohnil se stánkař. Jeho nervozita zmizela mávnutím kouzelného proutku.
“Možná pro toho, kdo by ji chtěl číst, ale já ji číst nebudu,” pravil Déma znuděně a dokonce si demonstrativně zívl.
“K čemu vám bude, když jí nebudete číst? Co s ní budete dělat?” ptal se zaskočený stánkař.
“Chtěl jsem si ji vzít na podpal.”
“Na podpal? Nebylo by jednodušší použít noviny?”
“Ale co tě nemá, hošánku. Noviny!? To bych si dal. Vždyť ten jejich papír vůbec nehoří. Kdoví jaké svinstvo do toho dávají. Na podpal jsou nejlepší staré knihy.”
“Aha,” pravil stánkař a v očích měl zklamání. K žádnému velkému kšeftu nedojde.
“Dobrá, pane, ale že jste to vy....”, a to slovo vy zdůraznil, “dejte mi za ni pouhých 328 korun a je vaše.”
“Dám ti, holobrádku, padesát haléřů a ani o haléř více. Ber nebo nech být,” pravil nekompromisně Déma. Vytáhl malou minci, dal ji překvapenému stánkaři do ruky, popadl knihu, otočil se a lhostejným krokem se pomalu vzdaloval. Stánkař mezitím horečně přemýšlel, zda udělal dobrý kšeft. Nakonec dospěl k názoru, že ano. Knihu s sebou tahal již dobrých pět let a doposud o ní nikdo neprojevil zájem. Konečně se jí zbavil a dokonce za ni dostal zaplaceno. Jen ho trochu trápil fakt, že padesátník již dlouho neviděl. Byl ještě v oběhu?
Já jsem šel pomalu za Démou. Neunikl mi nenápadný pohyb rukou, kterým misi ukončil. Musíme se nenápadně vytratit z burzy. Chvilku jsme jakoby zevlovali a přitom kličkovali mezi stánky. Nikdo nás nesledoval, a tak jsme se z pochybného místa nenápadně vytratili.
Cestou jsem přemýšlel, co to může být za knihu. Déma o ní evidentně moc stál. Snažil jsem se z něj něco vytáhnout, ale nepodařilo se mi z něho dostat jediné slovo. Jen syčel, abych mlčel. Konečně jsme byli doma. Déma pečlivě zamkl, zatáhl závěsy a pustil rušičku. Pak se teprve uklidnil a položil “zakoupenou” knihu na stůl.
“Na podpal? Nebylo by jednodušší použít noviny?”
“Ale co tě nemá, hošánku. Noviny!? To bych si dal. Vždyť ten jejich papír vůbec nehoří. Kdoví jaké svinstvo do toho dávají. Na podpal jsou nejlepší staré knihy.”
“Aha,” pravil stánkař a v očích měl zklamání. K žádnému velkému kšeftu nedojde.
“Dobrá, pane, ale že jste to vy....”, a to slovo vy zdůraznil, “dejte mi za ni pouhých 328 korun a je vaše.”
“Dám ti, holobrádku, padesát haléřů a ani o haléř více. Ber nebo nech být,” pravil nekompromisně Déma. Vytáhl malou minci, dal ji překvapenému stánkaři do ruky, popadl knihu, otočil se a lhostejným krokem se pomalu vzdaloval. Stánkař mezitím horečně přemýšlel, zda udělal dobrý kšeft. Nakonec dospěl k názoru, že ano. Knihu s sebou tahal již dobrých pět let a doposud o ní nikdo neprojevil zájem. Konečně se jí zbavil a dokonce za ni dostal zaplaceno. Jen ho trochu trápil fakt, že padesátník již dlouho neviděl. Byl ještě v oběhu?
Já jsem šel pomalu za Démou. Neunikl mi nenápadný pohyb rukou, kterým misi ukončil. Musíme se nenápadně vytratit z burzy. Chvilku jsme jakoby zevlovali a přitom kličkovali mezi stánky. Nikdo nás nesledoval, a tak jsme se z pochybného místa nenápadně vytratili.
Cestou jsem přemýšlel, co to může být za knihu. Déma o ní evidentně moc stál. Snažil jsem se z něj něco vytáhnout, ale nepodařilo se mi z něho dostat jediné slovo. Jen syčel, abych mlčel. Konečně jsme byli doma. Déma pečlivě zamkl, zatáhl závěsy a pustil rušičku. Pak se teprve uklidnil a položil “zakoupenou” knihu na stůl.
“Tak o co jde? Chováš se nějak moc tajemně,” zeptal jsem se Démy, který se šťastně uculoval.
“Cože? Ty to nevíš? Ty jsi si nevšiml toho S vpravo dole?” ptal se mě překvapeně a ukázal mi ukořistěný výtisk. Podíval jsem se pozorněji. Skutečně, vpravo dole bylo téměř neviditelné podivně lomené S se šipkou na konci připomínající blesk. Znak Sténadel! Jak je možné, že jsem si toho předtím nevšiml? Ano, kniha byla zaprášená a notně ošoupaná, ale i tak jsem to měl rozpoznat.
“Cože? Ty to nevíš? Ty jsi si nevšiml toho S vpravo dole?” ptal se mě překvapeně a ukázal mi ukořistěný výtisk. Podíval jsem se pozorněji. Skutečně, vpravo dole bylo téměř neviditelné podivně lomené S se šipkou na konci připomínající blesk. Znak Sténadel! Jak je možné, že jsem si toho předtím nevšiml? Ano, kniha byla zaprášená a notně ošoupaná, ale i tak jsem to měl rozpoznat.
Proto Déma o knihu tolik stál. O to více jsem ho musel obdivovat. Přesto že šlo o výtisk nedozírné hodnoty, zachoval ledový klid a smlouval o cenu jako zkušený pokerový hráč. Inu, pravidelný nákup komiksů ho naučil jak dosáhnout opravdu nízké ceny. Traduje se o něm, že používá i nekalé praktiky, jako jsou brekot, klečení na kolenou, otevírání prázdné peněženky apod. Uměl v tom neskutečně chodit. Tiše jsem mu záviděl.
Jen díky tomu jsme teď vlastnili knihu v hodnotě několika miliard dolarů za pouhých padesát haléřů českých, respektive zadarmo, neboť mince, kterou Déma obchodníkovi za knihu dal, již dávno ztratila platnost a byla naprosto bezcenná.
Otevřeli jsme knihu a začali ji studovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat